Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Novotný (* 1926)

• narozen 4. září 1926 v Praze

• střední chemicko-technologickou školu v Praze ukončil jako totálně nasazený v Essenu

• po konci války rok pracoval v Německu jako překladatel pro pracovníky navracející se z totálního nasazení

• roku 1946 se po smrti otce s matkou přestěhoval do Lysé nad Labem, kde se seznámil se svou budoucí ženou Blankou

• doktorát z anorganiky, sňatek a narození dcery Michaely roku 1952

• roku 1959 se vypravil jako zaměstnanec ČEgÚ do Egypta, kde setrval pět sezon na záchranném výzkumu núbijských památek

• v letech 1964 až 1970 působil na univerzitě v Súdánu

• roku 1970 se stal azylantem ve Švýcarsku

• do roku 1996 žil v severní Africe a pracoval na různých projektech diplomatického charakteru

• roku 1996 se s Blankou přestěhovali za dcerou a vnučkami do Švýcarska

• po revoluci koupili domek v Lysé nad Labem

Vltavou křtěný Pražák z Petrského náměstí

Jaroslavova matka Františka Vaňásková byla služebnou. Svého prvního manžela, jehož hluboce milovala, pochovala za první světové války. Záhy si ze zoufalství vzala starého vdovce, který brzy zemřel. Její třetí manžel, Jaroslavův otec Josef, byl vysloužilým kapitánem francouzské legie a zřídil si malou kamnářskou živnost. Jaroslav se narodil 4. září 1926 a vyrůstal v malebném centru Prahy. Již v předškolním věku se naučil první cizí jazyk – němčinu, které jeho rodiče používali coby tajný dorozumívací jazyk před svými dětmi.

„Po strýci jsem zdědil nejen křestní jméno. Když mu bylo deset let, matka mu coby výchovnou výhružku sbalila do ranečku buchty a řekla: ‚Zlobíš. Jdi a nevracej se.‘ A on opravdu odešel. Přeplavil se lodí do New Yorku. Mám stejně jako on ‚boty toulavého telete‘.“

Totální nasazení

„Některými věcmi se moc nechlubím. Puberta je příšerná, začnou ti nesmírně vadit rodiče a člověk udělá ledacos. Obzvlášť když chodíš na střední školu, chemicko-technologickou, a moc tě to nebaví.“ Jaroslav se v kvartě dobrovolně přihlásil do organizace Technische Nothilfe, což ho vyvázalo z denního studia, a ocitl se v Essenu v Porúří. Odklízel trosky rozbombardovaného města a to byla práce nelehká, ale bavila ho. Okupaci britskou armádou proležel v nemocnici a pak se díky štěstěně stal tlumočníkem denacifikačních jednotek. Naučil se anglicky a domů se vrátil až rok po skončení války. Rodiče v jeho návrat už ani nedoufali.

Jaroslavův otec strávil válku špatně, ve velké dřině. V prvních chvílích míru jako mnoho dalších lidí, kteří úpěnlivě čekali na odchod Hitlera, vyčerpáním zemřel. S Jaroslavem neměli blízký vztah, tulák a udřený pracant k sobě jen těžko hledali cestu.

Stěhování do Lysé nad Labem

Po otcově smrti se Jaroslav se svou matkou přestěhovali za švagrem do Lysé nad Labem, který zde vedl chemickou továrnu, v níž Jaroslav jako středoškolsky vzdělaný chemik našel uplatnění. Navázal také studiem anorganické chemie. Roku 1946 se seznámil se svou budoucí ženou Blankou, dcerou brašnáře Karla Cibulky.

„Když jsem si vyhlídl Blanku, šel jsem ji pozvat na tanec. Šla. Druhý den jsem jí nabídl na procházce sňatek a ona řekla, že si to rozmyslí. Rozmýšlela se tak dlouho, že jsem mezi tím udělal doktorát z chemie, a kdyby nebylo její matky, tak bysme nebyli oddaní ještě teď.“ Ve stejném roce, jako Jaroslav složil doktorát, v roce 1952, se vzali a narodila se jim dcera Michaela.

Vyhnání do Egypta

Jaroslav měl těsně před docenturou, ale vzhledem k nepříjemným tlakům 50. let, nutnosti prominence straníků atd. se rozhodl svou slibně se vyvíjející univerzitní kariéru ukončit a nechal se zaměstnat jako sekretář, šéf dopravy, mluvčí, restaurátor, dokumentátor a fotograf pro čerstvě založený Československý egyptologický ústav Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (ČEgÚ) a po boku Zbyňka Žáby se vypravil do Egypta, kde založili pracoviště ústavu v Káhiře.

Jaroslav si mohl do seznamu cizích řečí, které se naučil poslechem, připsat arabštinu. Podílel se na pěti expedicích do Núbie, záchranné akci UNESCO při budování Velké Asuánské přehrady. „Byli jsme šťastný jako blechy, že jsme venku, a mnoho jsme toho zažili. Velkým překvapením a zážitkem pro mě bylo najít náhodou v poušti na kameni znaky, které tam v situaci ohrožení života vytesal český cestovatel Adolf Parlesák. Málem v poušti zemřel, protože mu brouk prokousl pytel s vodou. Setkal jsem se s ním pak v Praze, ale po roce 1968 měl zakázané cestování a stal se z něj zlomený člověk.“

Jaroslav se rád účastnil expedic. Kvůli velkému pracovnímu nasazení, jež ČEgÚ vyžadoval, a díky jedné ze svých „křižovatek“ – šťastných náhod posouvajících osobní příběh člověka, tentokrát v podobě letáčku poletujícího na dvorku –, se však stal zaměstnancem zemědělské fakulty jedné súdánské univerzity, kde setrval od roku 1964 do roku 1970. „Blanka venku vždy pookřála. Dcera Míša studovala Unity High School v Súdánu, kde si udělala malou maturitu, a pak velkou maturitu v Londýně.“

Jaroslav v Súdánu dosloužil roku 1970 a následně se rozmýšleli, jakou zemi pro emigraci zvolí. Vrátit se do Československa jim ani nepřišlo na mysl. Rádi by do Británie, ale jelikož by jejich psi museli projít půlroční karanténou, zvolili přívětivější Švýcarsko – tedy alespoň v této fázi procesu emigrace. „Byli jsme naprosto netypičtí azylanti. Přijel jsem z Afriky ve sporťáku Ford Capri Cabrio, měl jsem plné konto, rodinu, psy a potřeboval jsem jen štempl. Ani ryba, ani rak. Byl jsem jim podezřelý a nikdy jsem se tohoto stigmatu nezbavil. Úřady mě šikanovaly.“ Svůj cestovní rodinný stůl rozšířili ještě o Jaroslavovu tchyni, babičku Cibulkovou, kterou se jim podařilo dostat přes hranice.

Ve Švýcarsku se věnoval oboru fotografie a fototechniky a v momentě, kdy dostal nabídku ze Súdánu, se přestěhovali do Chartúmu a stal se reprezentativním pracovníkem pro Střední východ. Na tuto pracovní cestu vyrazili již bez dcery, která se doma ve Švýcarsku věnovala studiu a nejméně dvakrát za rok je navštěvovala. V následných letech Jaroslav spolupracoval na mnoha projektech diplomatického charakteru v různých oblastech severní Afriky. V Africe setrvali až do roku 1996, kdy se přestěhovali za dcerou a její rodinou do Švýcarska.

Naši tažní ptáci

„Po revoluci jsme si s Blankou koupili domeček v Lysé a ona ho celý zařídila a vybavila. Žili jsme napůl ve Švýcarsku a napůl tady. Sousedi, když viděli, že přijíždíme, už z dálky volali: ‚Á, naši tažní ptáci.‘ Polabí jsem si zamiloval. Cítím velké ztotožnění s místními hrabalovskými pábiteli.“ Blanka je již po smrti, jejich dcera žije ve Švýcarsku a vnučky nosí „boty z toulavého telete“. Jaroslav je stále rezidentem Švýcarska a snaží se co nejvíce času trávit v Čechách, v domě, který je dílem jeho ženy a který má moc rád.