Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Nosková roz. Panská (* 1938)

Pozavírali ty, kteří chodili do kostela

  • narodila se 4. července 1938 ve Vilémově u Golčova Jeníkova

  • rodina žila na velkostatku, který měla pronajatý od barona Rajského

  • za války byl statek ve správě Němců

  • po roce 1948 byl baronu Rajskému statek zabaven a rodina Hany Panské se musela vystěhovat

  • odstěhovali se do Hruškových Dvorů, kde si chtěli koupit dům, ale protože odmítli vstoupit do družstva, museli se opět stěhovat

  • usadili se v Kozlově

  • její bratr se vyhnul zatčení odchodem do Ostravy, kde se dobrovolně přihlásil na práci v dolech

  • vystudovala střední zdravotní školu

  • pracovala ve zdravotnictví, na psychiatrii; zde se seznámila se svým budoucím manželem

  • manžel byl sedm měsíců vězněn kvůli svému vyznání

  • měli zákaz žít v Jihlavě, a proto odešli na dvanáct let na Ostravsko

  • od roku 1970 mohli oba opět pracovat ve zdravotnictví, na psychiatrii

  • společně vychovali dva syny

Dne 4. července 1938 Hana Nosková (rozená Panská) poprvé spatřila svět. Bylo to ve Vilémově u Golčova Jeníkova. Narodila se Františkovi a Růženě Panským, stejně jako její dva sourozenci. Od narození žila s rodinou na velkostatku, který jim pronajal baron Rajský. Po nějaké době utekl baron Rajský do Anglie před Němci. Po jeho útěku prohlásili Němci velkostatek za svůj majetek. Jednou za měsíc přišla velká kontrola a všude muselo být čisto, protože na to Němci dbali. V celém domě byl zmatek, uklízelo se a všechno muselo být perfektní. A na malé Haničce, které bylo v té době pět let, se projevovalo napětí a stres, jež v tu dobu panovaly v rodině.

Dívky přespávaly u četníků

Když skončila válka, odjížděly kolony Němců na obrněných vozech. Jedna kolona byla přepadena partyzány. Na konci války přišla Rudá armáda. Všichni se Rusů báli, nejvíce dívky, které neměly v domě muže, a tak přespávaly u četníků, protože měly strach ze znásilnění. V tuto dobu se vrátil i baron Rajský. Němci mu statek vrátili a dědeček na něm stále hospodařil. Na začátku parcelace (po roce 1948) velkostatek baronovi zabavili. Rodina se musela přestěhovat a tatínek rozhodl, že se usadí v Hruškových Dvorech, kde si chtěli koupit dům a žít tam. Ale od počátku jim tam nebyli příznivě nakloněni.

Táta zbraně schoval

V roce 1950 se najednou objevila dvě auta četníků a začali všechno u nich doma kontrolovat. Přehazovali i hnůj a seno. Všechno prohlíželi a něco hledali. „A bohužel nebo bohudík nic nenašli,“ podotkla pamětnice. Její tatínek totiž jezdil občas do Vilémova na honitbu a vlastnil pušky, ale byl tak chytrý, že se jich zbavil nebo je schoval. S velkou pravděpodobností hledali právě ty zbraně, aby měli důvod ho zavřít. Pamětnice už byla starší, bylo jí asi čtrnáct let, přesto byla vyděšená. O několik dní později náhle přijel bratrův kamarád, který pracoval v JZD, a říkal: „Oldo, ihned se sbal a jeď do Ostravy, protože tě chtějí zavřít.“ Hospodářství bylo napsané na babičku a na o dvanáct let staršího bratra pamětnice. Po této zprávě se bratr raději sbalil, odjel do Ostravy a šel na nábor do hutí. Za čtrnáct dní ho opravdu přijeli hledat komunisté, ale nenašli ho, a tak za ním jeli do Ostravy. Chtěli, aby ho propustili z jeho nové práce, ale jelikož nevynechal jedinou směnu, ředitel neměl důvod ho propustit, a tak se vyhnul zatčení.

Na jednání MNV odhlasovali nastěhování členů JZD do jejich bytu

V padesátých letech to nebyla žádná legrace, jak uvedla pamětnice. Každý dostal soupis dodávek, co musel odevzdat. Její tatínek byl chytrý, vždy si změřil rozměr půdy a maminka na dodávky dávala krůty, slepice, husy apod., a nemohli je tedy zatknout za neplnění. Ale komunisté stále hledali proti rodině Panských záminku, protože nechtěla vstoupit do JZD v Hruškových Dvorech. Tlaku na vstup rodiče vždy odolali. To byl také důvod, proč jim neprodali dům ve vesnici, ačkoliv měli peníze. Dům i přes několik žádostí nebyl jejich a oni tam bydleli pouze v nájmu. Na jednání národního výboru pak odhlasovali návrh, že do jejich bytu potřebují nastěhovat členy JZD. A tak rodinu čekalo další stěhování, tentokrát do Kozlova.

Hledání střední školy

Hana Nosková měla také kvůli svému „špatnému“ původu problémy po základní škole. Nedostala doporučení na žádnou střední školu. Rodiče ji chtěli dát buď do zemědělství, nebo do Motorpalu, a dokonce uvažovali, že by mohla jít za bratrem do Ostravy, kde by se jí třeba podařilo dostat na nějakou školu. Jenže bratr Olda se v té době vrátil z Ostravy domů, aby pomohl své rodině, protože jejich tatínek nenašel stálou práci. Vždy ho zaměstnali jen na krátkou dobu a pak si vymysleli záminku, proč už mu práci nedají. Proto Oldu napsali jako živitele mladé Hanky. Bratr se šel zeptat na pracovní úřad, kde by jeho sestra mohla najít uplatnění. Tam mu pro ni nabídli studium na zdravotní škole, ze které ten rok odešlo z prvního ročníku hodně děvčat. A tak měla pamětnice štěstí a dodatečně ji v listopadu přijali. Zpočátku ze studia příliš nadšená nebyla, protože se bála krve apod. Po pár měsících dostala nabídku na obchodní školu, ale už nechtěla školu měnit, protože si na zdravotní škole zvykla. Dostudovala a celý život pracovala ve zdravotnictví. Po absolvování zdravotní školy si našla práci na psychiatrii. Tam se také po nějaké době seznámila se svým budoucím mužem.

Když vstoupila do cely, manžel byl jako porostlý mechem

Ten pocházel z věřící rodiny, také studoval nějakou dobu v semináři, a zřejmě proto ho sledovali. Jednoho dne, to byl právě na horách, ho zavřeli a dodnes se nedozvěděli proč. „Zkrátka přijeli, prohledávali mu věci a pak ho odvezli,“ sdělila pamětnice. Jiří Nosek byl souzen se skupinou, kde ho nikdo neznal a on neznal je. Všechno to bylo vymyšlené kvůli tomu, aby mládež zastrašili a odradili od návštěvy kostela. Pana Noska vyslýchali, a jelikož nic nevěděl, řekl, že už s nimi nebude mluvit, a také nemluvil. Jednoho dne se pamětnice rozhodla, že ho navštíví. Do věznice, i když ještě nebyla jeho manželka, ji pustili, protože chtěli vědět, jestli alespoň něco neřekne jí a zda se nepomátl na rozumu. A on s ní opravdu mluvil, duševně byl v pořádku, ale zdravotně určitě ne, strávil už ve vězení dlouhých šest měsíců. „Když jsem vstoupila do cely, byl jako porostlý mechem,“ sdělila Hana Nosková.

Měli jsme zákaz žít v Jihlavě

Po sedmi měsících manžela propustili z vězení, neměli žádný důvod ho zadržovat. Nemohl však už pracovat ve zdravotnictví, a měl dokonce zákaz pobytu v Jihlavě. Proto se rozhodli společně z Jihlavy odejít a přestěhovali se na Ostravsko, kde žili dvanáct let. Pan Jiří si našel práci v dolech, ale po necelém roce (asi po devíti měsících) ji musel opustit z důvodu závalu, do kterého se dostal. Během dalších let vystřídal spoustu různých zaměstnání (pracoval například jako jeřábník). Zanedlouho se paní Hana a pan Jiří vzali a přestěhovali se do Karviné, kde strávili čtyři roky. V Karviné si Jiří Nosek našel zaměstnání jako vychovatel hornických učňů. Za nějaký čas se přestěhovali do Poruby. Během tohoto pobytu pamětnici zemřel tatínek, a tak se vrátili do Jihlavy, aby maminka nebyla sama. Někdy v roce 1970 se už vše v dobré obrátilo a změnilo k lepšímu. Oba znovu získali práci ve zdravotnictví, v psychiatrickém ústavu, a k novému zaměstnání dostali i dvoupokojový byt. V ústavu pracovali i v dalších letech. Společně vychovali dva syny, z nichž jsou dnes lékaři a otcové, a mají velkou radost z vnoučat, která studují a často je navštěvují.

Dětství si Hana Nosková připomíná na chalupě ve Vanově, kde tráví letní období a pracuje na zahradě. Jejím životním mottem se stala rada její maminky: „Žij podle Desatera...“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Radek Kriegler)