Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Ulrychová, roz. Michlová (* 1925)

• skautka narozená 16. listopadu 1925 v Dobrušce

• od dětství aktivní v Sokole, Junáku, Církvi československé

• spoluzakladatelka Divadla hudby a poezie v Dobrušce

• v roce 1968 se aktivně podílela na obnově Junáka, členka Společnosti pro lidská práva

• při kádrových prověrkách v roce 1969 vyhozena ze zaměstnání

• organizovala tajná setkání skautů

• v roce 1989 patřila k zakládajícím členům OF v Dobrušce

Vlasta Ulrychová se narodila 16. listopadu 1925 v Dobrušce. Oba rodiče pocházeli z mnohačetných rodin a vlastnili malé hospodářství. Otec zároveň řadu let pracoval na poště, byl aktivní v Sokole a Církvi československé (husitské). Rodiče od dětství ve své dceři pěstovali nejen lásku k literatuře a divadlu, ale zdědila po nich i antipatie ke komunistickému režimu. „Velice jsem si vážila a divila se tomu, že rodiče byli oba dva takoví antikomunisté. Většinou se říká, že lidé, kteří jsou chudí, tak tíhnou ke komunismu. Ale já jsem říkala, že spíš lidé líní, protože naši byli úžasně pracovití.“

Během okupace rodina díky hospodářství netrpěla hmotnou nouzí. V březnu 1939 Vlasta Ulrychová navštěvovala druhou třídu měšťanské školy a nikdy nezapomene, jak plakala, když viděla přijíždět německé okupační vojáky do Dobrušky. Počáteční nenávist k okupantům se však postupem času proměnila a Vlasta Ulrychová začala rozlišovat i mezi Němci lidi dobré a zlé. Tento postoj ovlivnil i zážitek s německým vojákem, který před odchodem na frontu pamětnici prosil za odpuštění, že přišel okupovat její vlast. Vlasta Ulrychová po celou dobu okupace navštěvovala mládež Církve československé (husitské), se kterou polotajně nacvičila a sehrála několik divadelních představení. S kamarádkou se rovněž jednoho 28. října rozhodly ozdobit národní stuhou lípu svobody. K jejich překvapení stuhu ze stromu odstranili až komunisté po roce 1948, když se dozvěděli, že akci uskutečnily dvě mladé skautky.

Stejně bolestivé okamžiky jako v březnu 1939 pociťovala dvacetiletá Vlasta Ulrychová i bezprostředně po skončení okupace, kdy na vlastní oči zažila řádění revolučních gard v Dobrušce.

Zlomovým rokem v životě čerstvě provdané pamětnice – manžel pracoval na dráze – se stal rok 1948. Nejen že vstoupila do svazku manželského, ale společně s rodiči bolestivě prožívala únorový komunistický převrat. Její matka byla za své prohlášení na adresu nových vládců pohnána k odpovědnosti; od té doby získala jejich rodina nálepku „problematická“, které se již nezbavila. Paní Vlasta Ulrychová rovněž vzpomíná, jak se bezprostředně po Únoru s rodiči v Dobrušce zúčastnila protikomunistické demonstrace, na které promluvil místní profesor českého jazyka Karel Procházka. „V roce 1948, když se komunisté ujali vlády, byla tady v parku protikomunistická manifestace. Na té promluvil úžasný řečník p. Procházka, který tehdy říkal: ‚Prosím vás, nepodlehněte tomu komunistickému bludu, protože lůza se ujala vlády!‘ To ho přišlo draho. Jakmile tady začali ordinovat komunisté, tak si pro něj přišli a prošel koncentrákem.“

V roce 1945 došlo v Československu k obnově v roce 1940 rozpuštěného Junáka. Do nové práce v obnovené organizaci se v Dobrušce zapojila i tehdy dvacetiletá pamětnice. Junák však mohl svobodně dýchat jen několik let. Dne 1. ledna 1951 rozhodl Ústřední výbor ČSM o jeho rozpuštění. Paní Vlasta Ulrychová se s dobrušskými skauty a skautkami ještě krátce scházela i po přeměně Junáka, nakonec však kádrování v řadách znásilněné organizace znamenalo její odchod. Společně s přáteli ale ještě stihla ukrýt oddílové vlajky, zápisníky a další památeční věci. Některé z nich schovávala téměř dvacet let na půdě pod senem.

Po absolvování rodinné školy v Hronově vystřídala Vlasta Ulrychová několik zaměstnání, až se v druhé polovině šedesátých let dostala jako vychovatelka do školní družiny. Vedle rodinného života se nadále věnovala i svým zálibám, především divadlu a recitaci. S místním československým farářem Jaroslavem Hodkem připravila obrazové a básnické pásmo, se kterým vyjížděli i do okolních měst; ochotnicky hrála divadlo, recitovala a zpívala v ženském pěveckém sboru Vlasta. Její divadelní aktivity vyústily až v založení dobrušského Divadla hudby a poezie, v němž se po návratu z komunistického vězení angažoval i profesor Karel Procházka. Právě na hluboce lidské setkání s tímto bývalým politickým vězněm zavzpomínala Vlasta Ulrychová následovně: „Když se v šedesátých letech pan Procházka vrátil – já jsem ho znala trochu ze Skauta – tak jsem viděla, že jde – my jsme vůbec nečekali, že se vrátí – na hřbitov. Tak jsem vyběhla a běžela jsem k němu, šla jsem ho přivítat. A on se dal do pláče a povídal: ‚Vlastičko, nikdo mne skoro nevítal, přecházeli na druhou stranu, aby se se mnou nemuseli pozdravit, a vy mne takhle vítáte.‘ No pochopitelně.“

  Bylo samo sebou, že spolupráce s bývalým politickým vězněm nebyla milá místním představitelům MNV. Ti si Vlastu Ulrychovou pozvali „na kobereček“ a snažili se ji přesvědčit o nedostatečné „pokrokovosti“ divadelního repertoáru a nutnosti ukončení spolupráce s profesorem Procházkou. Pamětnice však nepovolila a prosadila si svou.

Dalším ze zlomových období v životě Vlasty Ulrychové se staly roky 1968 a 1969. Znovu se aktivně zapojila do obnovy Junáka, stala se členkou nově založené Společnosti pro lidská práva a účastnila se kulturního dění ve městě. Jednou z významných událostí pro Dobrušku bylo v roce 1969 otevření nového kina. Přestože Vlasta Ulrychová se svým manželem odpracovala na jeho stavbě desítky hodin, nebyla – stejně jako mnozí další – ke slavnostnímu otevření, kterého se zúčastnil i ministr kultury a informací Miroslav Galuška, oficiálně pozvána. Přesto se jí ke zděšení místních soudruhů podařilo do promítacího sálu proniknout a osobně požádat ministra o podpisy do památníčků. „Já povídám: ‚Promiňte, že vás ruším‘, a Galuška: ‚Přejete si?‘ Já mu povídám, že nesu památníčky a jestli by je nepodepsal, a on ochotně, že milerád. A Slávek (předseda MNV) z toho byl celý rozčílený, že se sebral a poodešel. A oni: ‚Tak tady s námi zůstaňte.‘ Já jsem ale říkala, ať se nezlobí, že to si nemůžu absolutně dovolit, že by Slávka ranila mrtvice. Ten Galuška seděl, záda se mu smíchy házely, ještě do památníčků něco připisoval. Pak přišel nějaký soudruh z Hradce, co že to tam podepisují, a já mu říkala: ‚Vám nic, vám nic.‘ Nějaký z Hradce, který se tam přišel tak akorát nacpat, tak to tedy ne. A ty dva lišáci – režiséři Makovec s Brdečkou – to tam pozorovali, tak já na ně, zda by se mohli také podepsat. A oni ochotně, že jo: ‚Sestro, já jsem taky skaut. Neohlížejte se, co tady mluvíme, po tom jim nic není.‘ Tak jsme se bavili; oba byli hubatí a říkali: ‚Zůstaňte tady, ať je nějaká sranda, tady chcíp pes.‘‘‘ Celou příhodu Vlasta Ulrychová pak s kamarády mocně oslavila a měli radost, že dobruští soudruzi mají vztek.

Četné skautské aktivity z let 1968–1969 vyvrcholily třítýdenním střediskovým táborem v Lukavici u Rychnova nad Kněžnou, kde na jedné louce tábořilo sedmdesát skautů a vlčat, na druhé padesát světlušek a skautek. Z tábora, na kterém Vlasta Ulrychová vedla 2. roj světlušek, čerpaly dobrušské oddíly po celý další rok. Během stavby tábora zažila pamětnice i úsměvnou příhodu s poslechem Hlasu Ameriky. „V roce 1969 jsme jeli na tábor jako předvoj. Já jsem vedla světlušky a Vlasta Světlíková vedla skautky. Museli jsme tam pokosit trávu a stavěli jsme stany. Bylo hrozné vedro a byli jsme utahaní. Já jsem s sebou měla kapesní rádio, na kterém jsem si ve stanu pustila Hlas Ameriky. Ráno najednou mně někdo bouchá na stan a slyším na celý tábor, jak kluci napodobují znělku vysílání Hlasu Ameriky. Já totiž, jak jsem usnula, tak se mi to pohnulo a na celý tábor vyřvával Hlas Ameriky. Kluci říkali: ‚Prosím tě, co jsi to vyvedla? Kdyby to někdo poslouchal, tak nás všechny zavřou.‘ Brali to s humorem.“

Radostné okamžiky naplněné přátelstvím a bratrským soužitím se však po 21. srpnu 1968 střídaly s okamžiky bolesti a smutku z okupace Československa. Při té málem přišla o život rodina její tety a pro samotnou Vlastu Ulrychovou předznamenala její vyhození ze zaměstnání. Když totiž začaly v době „konsolidace“ poměrů probíhat na pracovištích kádrové prověrky, nerozpakovala se pamětnice odsoudit „vstup“ vojsk Varšavské smlouvy a přiznat své členství ve Společnosti pro lidská práva. K tomu skautské aktivity a praktikující víra a Vlasta Ulrychová musela v roce 1969 opustit své zaměstnání ve školní družině. Práci si našla v pivovaru, později prodávala obuv a konfekci, nakonec zakotvila na poště. Po úrazu nohy však musela odejít do částečného invalidního důchodu a přivydělávala si ve výrobním podniku Svazu invalidů META.

Přestože Junák přestal nepřízní mocných opět oficiálně působit, Vlasta Ulrychová se svými přáteli nerezignovala a začala spoluorganizovat ilegální skautská setkání, která se několikrát konala i na jejich rodinné chalupě. „Vždycky jsme se při setkáních dlouho zdrželi a vypravovaly se také fórky a všechno možné. Když se mluvilo něco nebezpečného, tak šel někdo z kluků ven kouřit, aby viděli, že tam někdo neposlouchá. A já jsem jednou seděla blízko u okna a něco se venku mihlo. Tak povídám: ‚On je někdo z nás venku?‘ Ale všichni byli vevnitř. Tak nevím, kdo z nás vyběhl, a ten venku vzal nohy na ramena. Jenže za lesem byl hluboký příkop. Oni tam tajně přijeli a zapadli do něho s auťákem; túrovali to tam asi hodinu, ale k nám samozřejmě nemohli přijít, abychom jim šli pomoct, to by se prozradili. Bylo to ohromné.“ Takto se většinou okruh oldskautů a oldskautek scházel až do roku 1989.

V listopadu 1989 patřila Vlasta Ulrychová k zakladatelům OF v Dobrušce, kde pomáhala i s přípravami první protestní demonstrace. Ač lákána mnoha politickými stranami, nezapojila se do aktivní politiky a zůstala věrna skautským ideálům a své víře. Jak skautské hnutí, tak město Dobruška ji za její činorodý život ocenily řadou vyznamenání.

Při jednom setkání během protektorátu vyzval československý farář Bohumil Bradáč věřící, aby se vyznali z některého ze svých hříchů. Mladá Vlasta Ulrychová tehdy po „urputném“ přemýšlení na připravený lísteček napsala: „Kradla jsem mamince cukr“, čímž faráře upřímně pobavila. Pamětnice si však „ukradený“ cukr nenechávala pro sebe, ale svou láskou k Bohu a lidem, jak o ní hovoří evangelium, jej rozdávala a rozdává kolem sebe.