Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otakar Nigrin (* 1927)

Sbírali jsme informace pro kurýra ze Západu, který nás udal

  • narodil se 12. ledna 1927 v Benešově

  • rodiče Otakar a Emilie provozovali v Benešově tiskárnu

  • pamětník se vyučil sazečem a tiskařem

  • v roce 1948 odmaturoval na obchodní akademii v Praze

  • po roce 1948 komunisté zabrali Nigrinovým tiskárnu

  • nasazen do akce 70 tisíc do výroby, kde se vyučil tesařem

  • kolem roku 1950 se zapojil do odbojové skupiny Josefa Doubravy

  • v roce 1953 byl odsouzen za protistátní činnost

  • odseděl si rok v pankrácké věznici, kde pracoval ve vězeňské tiskárně

  • prastrýc Karel Nigrín bojoval ve druhém i třetím odboji a spoluzaložil a předsedal K231

Otakar Nigrin se narodil 12. ledna 1927 v Benešově, kde prožil celý svůj život. Jeho otec Otakar byl typograf a sazeč a ve svém domě spolu s manželkou Emilií provozoval tiskárnu, která se stala neodmyslitelnou součástí rodinného příběhu.

Nic ilegálního jsme za války netiskli

Tiskárna Nigrinových se nacházela v přízemním domku ve Vlašimské ulici. V jedné části domu rodina žila a ve druhé se tiskly soukromé zakázky všeho druhu. Pan Nigrin zpočátku pracoval sám, ale brzy se firma rozrostla na třináct zaměstnanců. Kupodivu nebyla o práci nouze ani za války, tiskárna rodinu uživila a ještě splatila dluhy. Co přesně tiskařská dílna za války produkovala, už pamětník nedokáže říct, ale žádné ilegální tiskoviny prý po nich nikdo nechtěl.

„To až za převratu v květnu 1945 se na nás obraceli starostové, abychom jim vytiskli nějaké plakáty. Ale v té době už byli Němci na ústupu,“ vzpomíná Otakar Nigrin, který byl v tiskárně jako doma a během války se u svého otce vyučil tiskařem a sazečem. V posledním válečném roce navíc nastoupil na obchodní školu v Praze.

Neměl protihráče, ale měl tenisáky

Na příchod Němců do Benešova, kde si nacisté zabrali vilu Katuška i chlapeckou školu, nevzpomíná. Mnohem silnější dojem na něj udělal jejich odchod v květnu 1945. A to i přesto, že mezi příslušníky SS, kteří na konci války mašírovali z Benešova do své domoviny, zahlédl známou tvář, která se na něj na rozloučenou přátelsky usmívala.

„Byl to už starší člověk, povoláním učitel, kterého do SS naverbovali. Poznal jsem ho jako velmi slušného člověka,“ říká Otakar Nigrin a vysvětluje poněkud zvláštní okolnost, za které se s ním potkal.

„Hrával jsem tenis na benešovských kurtech a seznámil jsem se právě s tímhle esesákem, který neměl partnera pro tenis. Ale zato měl míčky. Za války se tenisáky nedaly vůbec sehnat. A tak jsem s ním několikrát hrál.“

Pamětník se prý neobával, že by za tím mohl někdo vidět něco víc, například kolaborantství. „To ani náhodou, šlo jen o tenis, jinak jsme se nijak nepřátelili. Kdo je opravdový kolaborant, se vědělo. Po válce byli souzeni, ale popraven byl jen jeden. Vydával Benešovské noviny a vydíral místní podnikatele, že o nich bude psát negativně. Tím se živil,“ říká pamětník.

Několik gestapáků dovlekli zpět do Benešova a popravili

Po válce se podle pamětníka v Benešově konaly také popravy několika gestapáků. Otakar Nigrin vzpomíná, že zde fungovala skupina pod vedením JUDr. Josef Drába,¹ řečeného Piuse. „Jezdili po Německu po různých táborech a hledali v nich ty gestapáky. Opravdu čtyři nebo pět jich přivezli zpět do Benešova. Všichni byli odsouzeni k trestu smrti a byli v Benešově taky popraveni.“

Znárodnění: naše stoly jsem poznal i po čtyřiceti letech

Přestože rodinná tiskárna přežila válku bez úhony, únorové převzetí moci komunistickou stranou pro ni bylo likvidační. Otakar Nigrin v roce 1948 jen taktak stačil odmaturovat na obchodní akademii ve Vinohradské ulici v Praze. Na vysokou školu už ale coby syn kapitalisty mohl zapomenout. Po škole tedy pracoval v tiskárně, ale dlouho to netrvalo...

„V Benešově byly tři tiskárny. Ze dvou odvezli stoje do té třetí a vytvořili z nich jeden státní podnik. Vedoucím udělali Fraňka, který se dal ke KSČ. Pikantní je, že se předtím vyučil v naší tiskárně,“ vzpomíná Otakar Nigrin. Když se po revoluci 1989 tiskárna privatizovala a prodávala, dávnou rodinnou historii mu připomněly důvěrně známé kancelářské stoly, které ve státním podniku přežily dlouhých čtyřicet let.

Proti konfiskaci majetku nebylo obrany

Celá rodina nesla situaci velmi špatně. „Každý se s tím musel smířit. Někomu to šlo lehčeji, někomu hůř. Nebylo možno nijak protestovat. Přijeli se znárodňovacím dekretem a bylo to.“ Po znárodnění tiskárny Otakar Nigrin starší dojížděl do Prahy, kde pracoval jako sazeč až do důchodu.

Otakara Nigrina mladšího v rámci akce 70 tisíc do výroby komunisté poslali pracovat ke Konstruktivě. „V Benešově jsme stavěli bytovky a tam jsem se vyučil dalšímu řemeslu – tesařině,“ říká pamětník. Vnímal se jako totálně nasazený, protože odporovat se už ani nepokoušel.

Odboj: Zradil nás falešný agent

Otakar Nigrin se však přece jen o protirežimní odpor pokusil, i když prý nebyl motivován pouze konfiskací jejich rodinného jmění, nýbrž celkovým smýšlením.

„Založili jsme odbojovou skupinu, kterou vedl Josef Doubrava, a byli jsme napojeni na větší skupinu z Prahy,“ říká pamětník, který za své odbojové aktivity trvající zhruba rok a půl nakonec tvrdě pykal. „Sbírali jsme informace pro kurýra ze Západu, který se k nám přidal. Znali jsme ho pod jménem Vašek a informace měl posílat přes hranice zpravodajským službám. Jenže šlo zřejmě o falešného agenta. Udal nás.“

Honili mě s pistolí v zádech

Jednoho letního dne, když se vrátil domů, ho za dveřmi přivítali čtyři muži s pistolí. „Mámu s tátou mezitím zamkli do jedné místnosti a mě s pistolí v zádech honili po domě. Jednali se mnou jako s velkým zločincem, přitom jsem byl mladej kluk,“ vzpomíná Otakar Nigrin, který prý zatčení očekával, protože Josefa Doubravu už před ním odvedli. Teď přišla řada na něj a na třetího z benešovské party, Fulína.

Psychický nátlak byl strašný

„Myslím, že soud probíhal na přání StB. Sice mě nemlátili, ale vyvíjeli na mě šílený psychický nátlak. Že zavřou rodiče, přijdeme o všechno a tak podobně. Přesto jsme měli štěstí, že soud probíhal po smrti Gottwalda, protože tresty už nebyly tak vysoké,“ říká pamětník. Odseděl si rok na Pankráci a pak ho propustili na amnestii. Na Pankráci pracoval ve vězeňské tiskárně, kde si odpykávali trest mnozí tiskaři a sazeči za padělání potravinových lístků. Pracoval tam ale i se skupinou brněnské katolické inteligence a seznámil se například s básníkem Janem Zahradníčkem, Josefem Knapem či Františkem Křelinou. S některými byl na cele.

Žil jsem pro rodinu

Domů z vězení se vrátil s tuberkulózou, z níž se dostával další rok. V nemocnici se setkal se svou osudovou láskou Miluškou, která tam pracovala jako zdravotní sestra. Založili spolu rodinu.

Navzdory povinnosti být někde zaměstnán nemohl Otakar Nigrin najít žádné pracovní místo, po stížnostech ho nakonec přijali v Národním podniku Pramen do účtárny a po nějaké době přešel do účtárny v n. p. Zelenina. „Nakonec jsem tam zůstal celý život a měl jsem tu práci rád. Vypracoval jsem se na vedoucího účtárny, pak na provozního náměstka a nakonec na obchodního náměstka. Dál už to nešlo z kádrových důvodů, ale mně to takhle bohatě stačilo,“ směje se pamětník.

Karel Nigrín* byl můj prastrýc

Otakar Nigrin je příbuzný s profesorem Karlem Nigrínem, významným účastníkem druhého i třetího odboje. Za války ho nacisté odsoudili k trestu smrti, ale podařilo se mu utéct až do Anglie, kde pracoval pro exilovou vládu. Podruhé ho k trestu smrti odsoudil komunistický režim, trest byl zmírněn na pětadvacet let, z nichž si odseděl sedmnáct. V roce 1968 spoluzaložil Klub bývalých politických vězňů (K231) a stal se jeho předsedou. Zemřel v roce 1982 ve věku osmasedmdesáti let.

(Celý jeho příběh viz v sekci Dodatečné materiály.)

* Pozn.: Karel Nigrín se píše s „í“. 

-------------

¹ JUDr. Josef Dráb se ihned po osvobození v květnu 1945 stal členem rady ONV a veřejným žalobcem mimořádného soudu v Táboře. V roce 1948, po komunistickém převzetí moci, šéf OBZ Reicin nařídil jeho odvolání, zbavení hodnosti a vyhazov z armády. Poté byl poslán do dolů v Souši u Mostu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Petra Verzichová)