Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Nevyhoštěný (* 1947)

• narozen 20. září 1947 v Lesné pod Polštýnem

• dětství prožil v Novém Boru

• absolvoval učiliště Správy spojů v Ústí nad Labem

• v roce 1966 narukoval k jednotce zvláštního určení První výsadkové roty hloubkového průzkumu v Luštěnicích u Mladé Boleslavi

• působil jako výsadkář a radista

• prožil zde bojovou pohotovost při okupování republiky v srpnu 1968

Jiří Nevyhoštěný se narodil 20. září 1947 v Lesné pod Polštýnem, ale dětství prožil v Novém Boru, kde otec po válce dostal práci na finančním úřadě.

Již jako malý kluk sledoval ze zahrady v Novém Boru, jak nad sportovním letištěm pod Špičákem u České Lípy skáčou výsadkáři, jejichž odvaha ho naplňovala obdivem. Tehdy a ani později ho nenapadlo, že jednou bude na jejich místě. Vždy se držel spíše při zemi. V 50. letech přišel otec z kádrových důvodů o práci a těžko hledal novou. Jiří byl rád, že se dostal na učiliště Správy spojů v Ústí nad Labem, sestra se učila v dalekém Prostějově, rodiče třeli bídu s nouzí, aby udrželi dvě děti na internátě.

První výsadková rota hloubkového průzkumu

„V roce 1966 jsem měl sen, který dodnes vidím velice živě. Seděl jsem v letadle oblečen do výsadkářského s padáky a měl jsem vyskočit ven. V tu chvíli jsem se probudil hrůzou celý zpocený,“ vypráví Jiří Nevyhoštěný. Do té doby v letadle nikdy neseděl a parašutistou se stát netoužil. Není divu, že ho sen značně překvapil. Vzpomněl si na něj pak na vojně, když seděl v letadle, z něhož měl skutečně vyskočit.

„Naprosto neočekávaně jsem dostal povolávací rozkaz k jednotce zvláštního určení první výsadkové roty hloubkového průzkumu. Podle kádrových materiálů bych se tam dostat neměl,“ říká pamětník.

Kasárna se nacházela na okraji lesa v Luštěnicích u Mladé Boleslavi, poblíž vojenského prostoru Milovice. Narukovalo na 150 nováčků a kromě jejich roty zde sloužil průzkumný prapor, tanková základna a tři vrtulníky. Dle pamětníkových vzpomínek osazenstvo kasáren čítalo na 800 lidí.

Z přijímače polovina vypadla

Přijímací výcvik byl tvrdý. Ranní rozcvičky do půl těla v mrazech, kondiční běh, chůze zakázána, všechny rozkazy kromě odchodu na oběd se plnily poklusem. Porušení pravidla trestáno. Pravidelně se běhalo pět kilometrů a až podle doběhu posledního se hodnotilo celé družstvo. Vojáci pravidelně trénovali ostré střelby na střelnici. Kdo nastřílel plný počet, mohl na opušťák. Po některých seskocích se museli do kasáren přesunovat individuálně a pěšky. V zimě absolvovali lyžařské soustředění s výcvikem. Na vánoční svátky se nedostal ten, kdo nevyšplhal bez přírazu na laně 4–5 metrů. Polovina nováčků podle vzpomínek pamětníka při výcviku neobstála.

Ve skupině, která čítala kolem osmi vojáků, měl každý svou úlohu. Velitel byl vyzbrojen škorpionem, zástupce velitele samopalem, dva byli radisté, dva průzkumníci, kteří měli samopaly, pancéřovou pěst či trhaviny, případně útočné nože.

„Radiostanici či cokoli objemnějšího měl výsadkář upevněnou pod zadkem na šňůře, na takzvaném gékáčku. Po výskoku z letadla bylo nutné tuto šňůru uvolnit a náklad visel několik metrů pod výsadkářem, což bylo nutné pro bezpečný doskok na zem,“ vysvětluje pamětník.

Takováto skupina vysazená do určitého prostoru měla v okolí zjistit vše potřebné podle zadaného úkolu. Bylo třeba vytvořit základnu a poté navázat spojení s velitelským stanovištěm, to vše ve stanoveném čase. Pokud se stalo, že se na kótě nepodařilo najít signál, základna se musela přesunout. V případě komplikací se celé družstvo stáhlo do záložního prostoru. Posádku radiostanic tvořil náčelník stanice, starší radista, dva mladší a řidič. Spojení se dokázalo navázat až na 400 kilometrů.

21. srpen: byli jsme připraveni bojovat

Nejdramatičtější okamžiky výsadkáři z Luštěnic prožívali, když už to měli „za pár“, a to v období kolem 21. srpna 1968, kdy na území republiky vtrhla vojska Varšavské smlouvy.

Různých cvičení a nácviků mívali požehnaně, a tak je nepřekvapilo, když 18. srpna dostali rozkaz k nástupu na další běžné cvičení a druhý den již kasárna opouštěly první skupiny. Některé rozvezla auta na Mělnicko, další měli vojáci být vysazeni z letadla, která startovala z pardubického letiště.

„Stanoviště velení našeho útvaru bylo asi 10 kilometrů za Hradcem Králové u obce Býšť, kde stála zaparkovaná auta, včetně radiostanic, tak, aby vyhovovala vícedennímu pobytu, vozidla pro odvážení skupin na letiště byla připravena u cesty. Bylo teplo, spali jsme ve spacích pod širákem, vládla pohoda a nic nenasvědčovalo, že by se to mělo změnit. Skupiny, které měly startovat 20. 8., se dovybavovaly posledními údaji, kontrolovaly mapy, radisté šifrování, odstraňovaly se poslední objevené závady na výstroji či výzbroji,“ vzpomíná na atmosféru toho dne. Cvičení mělo začít následující den kolem jedenácté hodiny, kdy měly skupiny začít přijímat zprávy.

„My, kdo jsme již byli na svých stanovištích, jsme měli službu už od deseti večer a začaly se k nám dostávat podezřele četné zprávy o pohybu vojsk. Připadalo nám ale neuvěřitelné, že by to byla pravda. Na štábu dešifrovali, že se skutečně něco děje a že není možné, aby se tam v tuto dobu pohybovali čeští vojáci. Radili se, co s tím. My jsme zatím ladili ostatní frekvence a najednou v jedenáct hodin jsme se dověděli, že se něco děje na našich hranicích. Nakonec to do sebe zapadalo, Rusové nás měli překvapit o půlnoci, ale měli posunutý čas a vyrazili už v jedenáct,“ vzpomíná pamětník.

Jiří Nevyhoštěný říká, že zatímco štáb řešil, jak dále postupovat, některé skupiny nečekaly a začaly podávat zprávy nezašifrované, v nichž se sdělovalo, že jde o Rusy, Poláky, Němce…

„Když takových skupin bylo už třináct, nervozita stoupla, byl to nápor, chtěli jsme vědět, co máme dělat, a odpovědi nepřicházely. Náš štáb se rozhodoval spojit se se západním vojenským útvarem, plukovníkem Filipim, šéfem zpravodajců.“

Až k ránu dostali zprávu „nezasahovat do událostí“. Žádný další stroj s posledními skupinami, které ještě měly být vysazeny, už do vzduchu nepustili.

„Všechny skupiny dostaly příkaz stáhnout se do záložního prostoru, kde se celý útvar pohromadě sešel do půlnoci 21. 8., a měly čekat na další pokyny. Část se mezitím vrátila do kasáren budovat a zpevňovat zátarasy před vniknutím,“ vzpomíná pamětník.

Touha k obraně sílila

„Když jsme se dověděli, že je země napadena a nemůžeme nic dělat, okamžitě jsme si všichni napáskovali ostré náboje, velitelé nás dovybavili municí, stáhli jsme se do záložního prostoru, zamaskovali se a čekali, co bude dál. Atmosféra mezi námi se rázem změnila. Panovala naprostá soudržnost a zodpovědnost, nikdo to nebral na lehkou váhu,“ říká Jiří Nevyhoštěný.

Po celou dobu v lese probíhala nepřetržitá služba na radiostanici. Vojáci očekávali zprávy z vojenského okruhu, probíhalo spojení s první skupinou, poslouchaly se zprávy z Československého rozhlasu, Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy.

„Nevzpomínám si, že by někdo schvaloval naši okupaci, naopak sílila touha něco podniknout. Byli jsme hrdí, že je náš útvar svobodný, zatímco jiná kasárna už obsazovala okupační vojska. Každé ráno byly rozděleny úkoly, vystřídány hlídky kolem prostoru a rozděleny směny. Na rozdíl od předchozího kasárenského života nikde nebylo slyšet reptání a každý se opravdu snažil,“ říká pamětník.

Čtvrtý den dostali rozkaz sbalit se a vrátit se do kasáren, s čímž se vojáci jen neradi smiřovali. „Nějaká diverzní činnost nepřipadala v úvahu, protože to vyžadovalo rozsáhlé mapování terénu a na to jsme neměli prostředky. Když dostanete od velení příkaz nezasahovat, tak víte, že nemáte nikde žádnou oporu.“

Mysleli, že jsme přijeli město osvobodit

Při návratu do kasáren ale zažili situaci, kdy nebylo k akci daleko, odnesli by to však civilisté…

„Velitel dal pokyn, že se pojede do Luštěnic přes Mladou Boleslav. Najeli jsme na jičínskou silnici, kterou se přijíždí k mladoboleslavským kasárnám, které už byly v té době obsazené polskými a ruskými vojsky. Když jsme projížděli okolo, vepředu náš gazík a československý prapor a pak ostatní auta, tak to bylo takové překvapení pro ty polské a ruské vojáky, že za námi okamžitě vyjel obrněný transportér. Jel za námi až na Komenského náměstí, kde jsme se zastavili. A najednou se začalo sbíhat neuvěřitelné množství lidí, kteří si mysleli, že jsme přijeli Boleslav osvobodit. Nám z toho až tekly slzy. Nosili nám jídlo, pití a pak ten transportér pomalu vycouval a vrátil se do kasáren. A to bylo dobře, protože se mohl stát malér. Poznali jsme, co to je brnkání na nervy. Ve větším davu kuráž nás vojáků narůstala. Je to zajímavé. Sám člověk v poli začne bojovat, až když mu jde o život. Ale když je to masa, ta atmosféra je naprosto jiná a odvaha stoupá někdy až nebezpečně.“

Obsazení kasáren oznámili předem

S cizími jednotkami se do reálného konfliktu nedostali. Pamětník vzpomíná, že když někde potkali ruské vojáky, působili spíše zaskočeně a rozpačitě, neměli žádné příkazy. Po návratu do luštěnických kasáren došlo k jedné vyhrocenější situaci, kdy se o obsazení pokoušel velitel polské jednotky.

„Největší dohady byly v Luštěnicích. Po našem prvním návratu se tam objevili Poláci a dožadovali se vstupu do kasáren. My jsme službu na bráně neměli. Tu zajišťovaly jiné útvary. Okamžitě tam byl zavolán náš velitel, kapitán Pulman. Byl to člověk, který tím žil, a bylo dobře, že se tam objevil právě on. Řekl na té bráně polskému veliteli, že ho do kasáren nepustíme, a že když vzniknou nějaké problémy, je to na jejich zodpovědnost. Otočil se a odešel. Poláci ustoupili. Pak se o to pokoušeli ještě jednou, a to s nimi mluvil velitel Stachovský. Chtěli vjet s tanky, ale velitel řekl, že tanky dovnitř nepůjdou.“

Týden po návratu do kasáren vojákům zrušili nejvyšší pohotovost, opadávalo napětí a kasárenský režim se vracel do starých kolejí.

Vojenská základní služba se Jiřímu Nevyhoštěnému chýlila ke konci. „Když se k nám donesla zpráva o rozhodnutí, že útvar bude muset opustit kasárna a uvolnit místo ruským vojákům, začali jsme dělat lumpárny. Tam, kde nebylo elektrické vedení a vodovodní trubky, montovali jsme kohoutky a elektrické zásuvky nebo jsme ucpávali komíny…“ končí pamětník své vzpomínky na okupaci.