František Netušil

* 1961

  • „Dojeli jsme do Chrudimi, kde k nám přibíhali lidi, házeli nám jídlo a říkali, že jedeme na Poláky. My jsme odpovídali, že to víme. Loučili jsme se s nimi. Bylo nám v ten okamžik hrozně. Navíc jsme byli opravdu unavení, promrzlí a hladoví, že už to nešlo vydržet. Zavedli nás do nějakých kasáren, na což velmi rád vzpomínám, protože jsem přišel večer na nějaký pokoj a viděl jsem tam prostěradla a spacáky. A bylo tam teplo, bylo to velmi příjemné. Poslední, co si pamatuji, že jsem se chytil bidla u postele a usnul jsem vestoje. Po pár hodinách nás probudili, že jedeme dál. Mysleli jsme, že jedeme dál na Poláky, ale naštěstí jsme se začali vracet do našich kasáren. Začalo se mluvit o tom, že to bylo jen cvičení. Nevím, co se o tom říká dnes, jak to vnímají lidé, kteří se toho neúčastnili, ale my jsme jeli na Poláky. Bylo obrovské štěstí, že jsme hranice nepřekročili. Neumím si sám sebe představit, že bych měl do někoho střílet.“

  • „Na vojně vládla obrovská šikana. Mladý voják se první půlrok vůbec nezastavil. Především odpoledne, když odešli důstojníci domů a zůstal pouze dozorčí útvaru, museli bažanti sloužit o rok starším vojákům. Každý mazák měl svého ,mladého‘. Já jsem vyfasoval dva. A protože jsem měl v té době zlatý zub, tak jednoho mazáka se zlatým zubem. Tomu, když se vrátil z vycházky, většinou po 22. hodině a v podnapilém stavu, jsem musel shánět jídlo atp. Psychicky jsem to těžce nesl a snažil jsem se, abych si dokázal, že nejsem úplná onuce. Například k snídani jsme někdy dostávali tavené sýry a viděl jsem, že někteří vojáci je házeli pod skříňky, které stály na dlouhých kamenných chodbách. Když se tento ožrala vrátil z vycházky a začal mě sekýrovat, tak jsem vyndal chleba, uřízl krajíc, smetákem jsem zpod skříňky vytáhl sýry a namazal je na chleba. Samozřejmě na nich byla nalepená špína, chlupy atp. Vypadalo to hrozně. Jak byl napitý, tak začal jíst a chřoupalo mu mezi zuby. Ptal se, co to tam je. Duchapřítomně jsem odpověděl, že tavený sýr se žampiony, které jsou už asi trochu starší, tvrdší. To mi naštěstí uvěřil.“

  • „Při přesunu vládlo hrozné počasí. Byly mrazy 10 až 15 stupňů pod nulou. Jel jsem na V3S, která měla korbu jen zaplachtovanou. Vpředu u kabiny stála malá kamínka, ale ta neměla vůbec šanci ten prostor vytopit. Nemohli jsme se hýbat a všichni jsme tam hrozně promrzli. Byla mi hrozná zima. Měl jsem u sebe pancerfaust, který jsem nesměl ztratit, protože jinak by mě určitě zavřeli do Sabinova (pozn.: vězení pro vojáky). Věděli jsme, že jedeme na Poláky. Mluvili o tom i důstojníci, občas od nich něco problesklo. Měli také strach. Najednou jsme nebyli kreténi a debilové. Nezapomenu na slova svého velitele: ,Ještě budete rádi, že máte na hlavách ty ocelový blembáky. Teď se vám budou hodit. Teď jedete naostro.‘ Při představě, že budeme do někoho střílet, byl jsem z toho úplně schlíplý. Ale na druhou stranu byli i tací, kterým to svědčilo a těšili se, že budou moci střílet. Už aby byli v akci.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 14.10.2015

    (audio)
    délka: 01:03:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Polský rok 1980 a československá reakce na něj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdykoliv si vzpomenu na vojnu, tak je mi hrozná zima

František Netušil v roce 1980
František Netušil v roce 1980
zdroj: František Netušil

František Netušil se narodil 22. června 1961 v Plzni. V dubnu 1980 nastoupil povinnou vojenskou službu u ženijního praporu 17. tankového pluku, se kterým se účastnil cvičení Krkonoše 1980. Po návratu z vojny na jaře 1982 pracoval u stavebního podniku v Praze 1. Během roku 1989 se účastnil protirežimních demonstrací, ale bohužel právě 17. listopadu byl v Mnichově. V letech 2004 až 2014 pracoval ve výchovném ústavu pro mládež jako asistent vychovatele.