Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Nejedlý (* 1931)

Studený odchov

  • narozen 17. února 1931 v osadě Plechy, spadající tehdy do obce Dolní Studénky

  • otec pocházel z národnostně smíšeného, česko-německého manželství

  • otec ve wehrmachtu

  • otec v britském zajetí

  • otec se do Československa nevrátil a zůstal v Německu

  • sestra Inke emigrovala

  • pamětník v roce 1951 zařazen do PTP

  • v roce 2017 žil v Dolních Studénkách

Kolem půl milionu Čechů žilo za druhé světové války v Sudetech, přičleněných po mnichovské dohodě k nacistickému Německu, a to se do těchto statistik jen částečně započítávají lidé ze smíšených česko-německých manželství. Mnozí z nich museli narukovat do wehrmachtu, a i když měli to štěstí a přežili, jejich životy se navždy změnily. Stejný osud měl také otec Františka Nejedlého, který se v roce 1940 v bitvě o Francii dostal do britského zajetí. Po propuštění se domů již nevrátil a zůstal v Německu, kam mezitím odsunuli většinu jeho příbuzných. V Československu zanechal manželku a tři děti, z nichž prostřední Inke za otcem krátce po únoru 1948 emigrovala. Následovalo několik domovních prohlídek a opakované předvolávání matky k výslechu na Státní bezpečnost (StB). Když pak nejstarší syn František narukoval na vojnu, zařadili ho do Pomocných technických praporů (PTP), které státu sloužily k získání levné pracovní síly. Místo zbraně vyfasoval krumpáč a lopatu a sedmadvacet měsíců pracoval na různých místech republiky.

V německo-českém prostředí

František Nejedlý přišel na svět 17. února 1931 v osadě Plechy, spadající tehdy do obce Dolní Studénky v okrese Šumperk. V době jeho narození v této oblasti bydleli vesměs německy hovořící obyvatelé, ale nacházelo se zde i několik českých obcí. V osadě Plechy se většina z více než dvou set osob hlásila k německé národnosti, žila tam však také silná česká menšina. V Dolních Studénkách, pod něž osada spadala, tomu bylo přesně naopak. I rodiče Františka Nejedlého měli různý národnostní původ. Matka pocházela z české rodiny z Bludova, zatímco otec z česko-německého manželství.

Rodinu živilo malé hospodářství asi se čtyřmi hektary polností. Doma se mluvilo většinou česky, ale děti ovládaly i německý jazyk. František chodil do české školky ve Frankštátu (německy Frankstadt, dnes Nový Malín) a poté rok do české školy. V jeho sedmi letech pohraniční oblasti a s nimi i rodný kraj zabralo po mnichovské dohodě nacistické Německo a přičlenilo je do nově vzniklé říšské župy Sudety (německy Reichsgau Sudetenland). Českou obecní školu pak zrušili a František musel nastoupit do školy s německým vyučovacím jazykem, což mu zpočátku dělalo nemalé potíže.

Otce více než dvacet let neviděl

Otec narozený v roce 1909 tehdy automaticky nabyl německou státní příslušnost. V září 1939 napadlo Německo Polsko a vypukla druhá světová válka. Někdy v té době musel otec narukovat do wehrmachtu a v bitvě o Francii v roce 1940 padl do britského zajetí. Zbytek války strávil na britských ostrovech, kde údajně pracoval jako zahradník u nějakého šlechtice. Po válce ho ještě několik měsíců drželi v zajateckém táboře, než ho transportovali do britské okupační zóny Německa, kam mezitím z Československa odsunuli tři jeho sourozence s rodinami. Až v roce 1953 k nim přibyl nejstarší bratr Josef, který také bojoval ve wehrmachtu a několik let strávil v sovětském zajetí.

Do Československa se otec již nechtěl vrátit. „Matka odmítala odjet, protože tady měla celou rodinu. Tak jsme zůstali tady a otec v Německu,“ vypráví pamětník, který kvůli vzniku železné opony otce více než dvacet let neviděl. Poprvé se s ním setkal až v roce 1962, kdy po zdlouhavém procesu dostal konečně povolení k cestě do Spolkové republiky Německo.

Válečná léta na Plechách

Po otcově odchodu do armády se musela matka s pomocí dětí postarat o hospodářství. V roce 1943 jí pak na práce na statku přidělili dva italské zajatce, kteří každý den docházeli ze zajateckého tábora v Dolních Studénkách. V domě také bydlely dvě nuceně nasazené Polky, které pracovaly v šumperské tkalcovně.

Františkovi Nejedlému z období války v paměti zůstaly hlavně události kolem osvobození. Tehdy zrovna pobýval u tety a strýce Zdenky a Miroslava Jelínkových v obci Ostrov, nedaleko Vysokého Mýta. Do obce se nastěhovali v roce 1941 poté, co jim a dalším přátelům z baptistické komunity německé úřady zabraly statek v obci Vikýřovice v Sudetech. Právě u nich se tehdy čtrnáctiletý František z rozhlasové stanice Londýn dozvěděl, že k jeho rodnému kraji se blíží sovětská vojska, a rozhodl se pro návrat domů. Jenže vlak jel jen do Chocně, a tak dalších osmdesát kilometrů musel absolvovat pěšky. V dáli sice slýchával výstřely, ale naštěstí se nedostal do žádných bojů a domů se dostal krátce poté, co jeho rodný kraj osvobodila sovětská armáda.

Zařazen do PTP

V únoru 1948 komunistická strana zorganizovala v Československu puč, po němž do svých rukou převzala veškerou moc ve státě. Nedlouho poté pamětníkova sestra Inke emigrovala za otcem do Německa. Důvodem nebyla politická situace, ale láska. Rodiče jejího přítele Lubomíra Ptáčka totiž nepřáli jejich vztahu, a tak se oba rozhodli pro útěk přes hranice. Krátce pobývali v Německu a následně se usadili až v australském Melbourne.

Matku pak hned začala vyšetřovat StB. Několikrát ji předvolali k výslechu a opakovaně prohledávali dům. „Přišli třeba o půlnoci v létě, v zimě. Chodili stále stejní dva chlapi a většinou z nich táhl alkohol. Vyhnali nás na chodbu a všechno vyházeli ze skříně, jestli jsme nedostali nějaký dopis. Stejně když nám přišel dopis, tak byl cenzurovaný,“ vypráví František Nejedlý.

Právě kvůli otcovu pobytu v Německu a sestřině útěku za hranice Františka Nejedlého zařadili do Pomocných technických praporů. Když v říjnu 1951 narukoval na vojnu, neměl o tom tušení a došlo mu to až v mosteckých kasárnách, kde ho spolu s dalšími vojáky zařadili do 66. PTP a poslali do nedaleké Bíliny. Zůstali tam jen krátce, přesto si odtamtud odnesl jednu úsměvnou vzpomínku. „Měli jsme tam cigána, co krmil prasata, a chodil ho kontrolovat jeden major. Cigán vždycky posbíral Rudé právo a dával to prasatům do žlabu. Major se ho ptal, co blbne, a on mu odpověděl, že jim dává politické školení,“ vypráví pamětník a vzápětí dodává závěr příběhu: „Později jsme z okna pozorovali, jak na něj ten cigán zaútočil vidlema a on spadl do prasečího hnoje. Všichni jsme se tomu smáli a měli jsme radost.“

Z Bíliny je přeřadili do lesa poblíž Kostomlat pod Milešovkou, kde je umístili do dřevěných ubikací. „Skrz desky bylo vidět ven. V devět jsme museli vyhasnout kamna a do deseti je vyčistit. Měli jsme jen dvě deky, z nichž se udělal pytel, a do něj jsme si vlezli. Studený odchov,“ vzpomíná pamětník na místnost, v níž strávil rok života. Bez mechanizace káceli stromy a vykopávali pařezy, aby v lese vytvořili cestu pro budoucí muniční sklad. S Františkem Nejedlým tam sloužili lidé, které komunistický režim považoval za „politicky nespolehlivé“. „Byli tam faráři, doktoři, o moc starší než my ostatní, vysokoškoláci, kteří nemohli dostudovat. Tam jsme se k sobě navzájem chovali jako lidi,“ říká pamětník.

Někteří velitelé jim neustále dávali najevo, že jsou odpadlíky lidově demokratického zřízení. František Nejedlý vzpomíná na jednoho z nich: „To byl příšerný člověk. Pořád si klepal hůlčičkou do holínek. Přišel se sovětskou armádou a vždycky nám říkal, že bojoval na Slovensku a že my ani nevíme, co to je, a že nám ještě ukáže. Tak ukázal. V zimě jsme vždycky museli do trenek a bosí ven do sněhu a k zemi a válet se ve sněhu,“ vzpomíná pamětník a dodává, že onen velitel na své chování doplatil a vojáci se mu pomstili. „Dělal hrdinu, ale když šel v noci na latrínu, tak stráž musela jít s ním. Nedokázal jít sám. Měl vlčáka a toho kdosi vykoupal v žumpě pod latrínou. Vlčák pak k veliteli přišel na ubikace. To bylo haló a pak jsme to museli všichni čistit, ale přáli jsme mu to.“

Z Kostomlat pod Milešovkou je přeřadili do pražských Košíř, kde stavěli byty pro důstojníky. František Nejedlý vzpomíná, že mívali spoustu přesčasových hodin, aby zvládali stíhat normy. Raději prý ovšem zůstávali déle v práci, protože se tak vyhnuli politickým školením. Na konci září 1953 měli za sebou dva roky služby, ale stále je nepouštěli domů. „Bylo nám úzko, už jsme se těšili, až vypadneme,“ komentuje to pamětník, který se domů dostal až těsně před Vánocemi, po sedmadvaceti měsících „vojenské“ služby.

Odmítal se účastnit masově organizovaných průvodů

Po návratu z PTP pracoval František Nejedlý v plynárnách, pak v MEZ Šumperk a od roku 1965 v dílnách Československých drah. V roce 1956 se oženil s Jiřinou Linhartovou, s níž měl tři syny – Jiřího, Jindřicha a Františka. Dva roky po svatbě se přestěhovali do Dolních Studének, kde s manželkou žil i v roce 2017.

S komunistickým režimem už neměl žádné výraznější potíže. Odmítal nicméně vstoupit do komunistické strany a také se účastnit masově organizovaných průvodů, které se konaly například na Svátek práce nebo k výročí Velké říjnové socialistické revoluce. S kamarádem Antonínem Kloudou vždycky raději zapluli do hospody. „Když si s námi nevěděli rady, tak nás rozestavěli na křižovatky, abychom směrovali průvody. Stejně to nepomohlo a utekli jsme do hospody,“ vypráví František Nejedlý.

Pád komunismu s radostí přivítal, zvláště když za ním po více než čtyřiceti letech mohla z Austrálie konečně přijet sestra. Vývoj v zemi si ale představoval jinak a není příliš spokojen s tím, kam naše země směřuje.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)