Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Nejedlá, roz. Mikulášková (* 1932)

• narozena 1. dubna 1932 ve Lhotkách u Velkého Meziříčí

• pamětnice různých událostí během květnových dní roku 1945

• otec byl skladník, matka švadlena

• strýc byl zapojen v odboji

• po válce se vdala do Kladna a s manželem se přestěhovali do Malešova

Víc než o sobě vypráví Marie Nejedlá o událostech, které se přihodily v jejím okolí. Nejvýraznější vzpomínky má na květnové události roku 1945.

Narodila se 1. dubna 1932 ve Lhotkách u Velkého Meziříčí. Tatínek pracoval jako skladník hospodářského družstva a maminka byla švadlena. Během války chodila pamětnice do měšťanky v nedalekém Velkém Meziříčí. Češi měli v té době omezenou možnost vzdělávání. Hlavní předmět byla němčina, dějepis se neučili vůbec. „Strach panoval všude, celou dobu války. Vzpomínám na jednu učitelku, která křičela: ‚Já se kvůli vám nenechám zavřít!‘“

Letadla nad hlavou

Jako dítě ráda pozorovala letadla, která nad nimi létala. Před válkou byla vzácnost letadlo vůbec spatřit, na konci už jich létalo hodně, většinou ve formacích. Pro děti to byla atraktivní podívaná. Neuvědomovaly si, co válka znamená, dokud nezačaly první poplachy. „Jednou jsme s kamarádkou slyšely cestou ze školy dunění, zem se chvěla, měly jsme špatný pocit.“ Až později se dozvěděly, že šlo o bombardování ve sto kilometrů vzdáleném Rakousku.

Zbraně místo hudebních nástrojů

O vlastním životě Marie Nejedlá příliš nemluví, zmiňuje ale tatínkovu statečnost a strýcovu účast v odboji. „Strýc měl kapelu, lidé k nám domů chodili pod záminkou kapely, v pouzdrech ale schovávali zbraně, které shazovala letadla.“ Lidé v takhle malé vsi, jako jsou Lhotky, si důvěřovali a leccos na sebe navzájem věděli. Například kdo má doma jaké zbraně a kolik. „Vědělo se, že můj otec má doma zbraně, měl dvě a musel je odevzdat, odevzdal jednu.“ I tady se ale našli kolaboranti, kteří škodili lidem pro svůj vlastní prospěch. Pamětnice vypráví o hospodáři Ludvíku Drápelovi, který vezl kováři pytel obilí jako odměnu za okování koně (výměnný obchod byl tehdy běžný). Cestou se stavil v hospodě a jakýsi kolaborant, jménem Štětka, mu vůz mezitím prohlédl a našel pytle s obilím. Bez prodlení ho udal na gestapu. Ludvík Drápela neskončil v koncentračním táboře, ale v německém vězení, kde zemřel na zápal plic.

Masakr ve Velkém Meziříčí

Velké dějiny vstoupily do Velkého Meziříčí až v květnu 1945 spolu s prchajícími Němci. Šlo o vojáky, ale i úředníky gestapa, všude byl zmatek a obyvatelé Velkého Meziříčí se už nemohli dočkat blížícího se konce války. Dne 6. května byl ustaven revoluční národní výbor a lidé se přestali bát chodit ven. „Všichni chtěli být při tom, byla nálada, že už přijde osvobození.“ S kamarádkou se ten den vypravila sledovat dění na státní silnici. Po ní se začal přibližovat německý tank, a tak se schovaly. V ten moment tank vystřelil do nedaleké skupiny lidí. Lidé naštěstí předem pochopili, co se stane, a tak nedošlo k žádným úmrtím. Alespoň prozatím.

Prchající nacisti nad ránem obsadili radnici a zajali sedmdesát lidí, kteří tam tou dobou byli. Zhruba dvaceti z nich se v nenadálém zmatku a tmě podařilo z radnice prchnout přes střechy okolních budov. Zbývající rukojmí pak byli při několika hromadných exekucích popraveni za městem u řeky.

Slečna Matulová a osudy dalších rukojmí

O událostech ve Velkém Meziříčí bylo sepsáno již několik článků a reportáží, Marie Nejedlá si ale vybavuje příběh, který pozornosti unikl. Na radnici byla mezi zatčenými i slečna Matulová, radniční úřednice. I ji nacisti plánovali popravit, z nějakého důvodu jí ale dali možnost, aby se šla domů rozloučit. Měla strach, že kdyby se nevrátila, vyvraždí celou její rodinu, a tak přišla zpět. „Byli ještě tak suroví a ptali se jí, kam chce střelit, jestli do srdce, nebo do hlavy, a ona řekla, že do srdce. No a takhle ji vozili a nakonec, když bylo po těch popravách, tak ji propustili.“

Mezi rukojmími, kteří byli odvezeni na popravu za město, byl i septimán Jaromír Bouř, syn učitelky. Snažil se spolu s několika dalšími zajatci uplavat přes řeku. Šanci na úspěšný útěk měl, jelikož byl sportovec a dobrý plavec. Němci ho ale zabili granáty, které začali házet do vody. Podle Marie Nejedlé byli mezi popravčími i chlapci z nedaleké školy pro hitlerjugend.

Ještě děsivější je osud bratrů Komínkových. Pamětnice si nevybavuje, kolik jim bylo let, ale byli to prý velmi mladí chlapci. Na konci války zřejmě propadli všeobecnému neklidu, vzali doma otci loveckou zbraň a z úkrytu začali střílet po německém autě. Němci je dopadli, chlapci byli bestiálně mučeni a zastřeleni.

Zbytečné bombardování a příchod Rudé armády

Když už byla ruská armáda na dohled, stihl jeden z prchajících nacistů ještě vystřelit červenou světlici. Ruské letectvo tak získalo dojem, že ve městě stále probíhají boje, a na Velké Meziříčí spustilo bombardování. Bylo tak zabito dalších asi čtyřicet lidí, kteří se již chystali vítat osvoboditele. Celkem ve Velkém Meziříčí během tragických květnových událostí zahynulo 108 osob.

Ani příchod Rudé armády se neobešel bez napětí a strachu. Některý ze sousedů spatřil na poli za vsí přijíždějící armádu. Jejich uniformy se mu zdály tmavé a domníval se, že to jsou další Němci. S křikem běžel do vesnice, aby všechny varoval. „Já jsem tenkrát pásla housátka a paní Svobodová mně říká: ‚Mařenko, seber housátka a utíkej domů, u lesa je spousta gestapáků, utíkej se schovat.‘ Tak jsem běžela domů, doma už to věděli, a chtěli jsme utéct ven do polí.“ V ten moment však už slyšeli cval koní a otec se vyšel podívat ven. Během chvilky pochopil sousedův omyl a strach vystřídala radost z osvobození.

Kubišovi příbuzní

Na závěr si Marie Nejedlá vybavuje ještě jeden příběh. Nedaleko od nich bydlela rodina, která byla příbuzná s Janem Kubišem. Po Heydrichově smrti byli také zatčeni a odvezeni do Terezína. Nejprve rodiče a potom i děti. Kubišova rodina byla vyvražděna i mezi vzdálenějším příbuzenstvem. Tato rodina z Meziříčí byla však od Jana Kubiše již natolik příbuzensky vzdálená, že byla po nějakém čase propuštěna. „Když šli z toho nádraží, měli hlad, a tak se zastavili u pekaře, protože jejich syn Lambert se učil u pekaře Šlapala, a ten jim dal najíst. A vím, že lidi jim nosili nějaký jídlo a naše maminka jim dávala sádlo.“ Podle Marie Nejedlé šlo o první linii Kubišových příbuzných, kteří nebyli popraveni.

Odkazy k tématu „Masakr ve Velkém Meziříčí“, o kterém pamětnice mluví:

https://www.ceskatelevize.cz/porady/11059888231-jaro-45/215411033110016/video/415183 

https://www.velkemezirici.cz/o-meste/historie/velkomeziricska-tragedie-r-1945 

https://www.velkemezirici.cz/o-meste/historie/velkomeziricska-tragedie-r-1945/5809-konec-valky-v-nasem-meste 

https://www.velkemezirici.cz/o-meste/historie/velkomeziricska-tragedie-r-1945/5902-velkomeziricska-tragedie-ocima-emilie-polachove 

https://www.stoplusjednicka.cz/masakr-ve-velkem-mezirici