Bronislava Nedvědová

* 1950

  • „Na té Pallasovce, to bylo třicetitisícové město, ale byla to úplná vesnice. Pořádně neměli silnice v té době, jen prašné cesty, nic. My jsme se tam skamarádili s ředitelkou místního Domu kultury. Taková milá paní. A jednou nás pozvala na návštěvu, šlo nás víc Čechů. A to bylo sídliště z těch bílých cihel, jak je vidět ve filmu. Asi tříposchoďové. A měla byt, dobře uspořádaný, všechno. A teď když jsem potřebovala na toaletu, ona mě odvedla na záchod a tam byl kbelík. Ale měla tam mísu, ale vedle byl kbelík. To mě úplně rozhodilo. No, že oni... takže to bylo sídliště, měli normálně koupelnu a záchod, ale neměli tam zavedenou vodu a neměli odpady. Takže chodili na kýbl, pak to vynášeli a pro vodu chodili... uprostřed toho sídliště, asi pět domů tam bylo, byla studna a tam oni si nabírali vodu a chodili s takovými těmi na ramenou... a ty dva kýble na tom zavěšený a tam si chodilo celé sídliště pro vodu. A od té studny asi deset metrů byl společný záchod, dřevěné latríny. To bylo třeba pět latrín, takové ty klasické, jak jsou u nás, ale byly oddělené jen přepážkou dřevěnou, že hlavu jste měla venku. A tak jste si mohla se sousedem u toho povídat. My jsme tam byli v zimě, tak jak to tam bylo okolo podělané, tak to bylo zmrzlé... No něco hrozného. A deset metrů od toho byla pitná voda, studna. A to byla taková nátura těch Rusů, to jsem nepochopila, protože jsem přesvědčená, že u nás už by si lidi udělali brigádu a tu kanalizaci vykopali sami. Né, oni tak žili a bylo jim to jedno. A byla to ředitelka Domu kultury, inteligentní ženská. No, ona sama ale nic nezmohla, že jo.“

  • „Nastupovali jsme v prosinci, před Vánocemi. To se lítalo speciálem, to bylo speciálně pro montéry, kteří dělali na Orenburgu. Vánoce jsme si udělali s dětma, protože dceři byly v říjnu dva roky. My jsme v prosinci odlétali a Marek nastoupil v září do první třídy. Takže maminka mi děti hlídala, přestěhovala se k nám do bytu i s manželem svým. Pak měla druhého manžela a žili vlastně tam. No takže tam na tom Orenburgu, byli jsme na Pallasovce, to byla kompresní stanice Pallasovka, a ta byla přímo u kazašských hranic ve stepi. Nejdřív jsme jeli do Kamyšina, to bylo na pobřeží, na břehu Volhy. Muselo se přes Volhu, do té Pallasovky to bylo asi tři sta kilometrů. A musím to říct, když jsem poprvé viděla Volhu, tak jsem se rozbrečela. Takovou ohromnou řeku jsem nikdy v životě neviděla a v takovém koridoru, nebo jak to mám říct, to teklo... no, my tam stáli a tam proud řeky, ohromný. V tom místě byla asi osm kilometrů široká a to si nikdo nedovede představit. To se jezdilo přívozem na druhou stranu a ještě asi sto kilometrů stepí do toho gorodku, kde byla základna. Tam bylo asi tři sta montérů, možná ještě víc, já nevím. Jezdilo se vozem. A muž tam dělal vedoucího montážní správy od ČKD a já jsem dělala takovou tu holku pro všechno, stazky, výplaty a v kanceláři s ním. A to vždycky říkal, že nejhorší je dělat s vlastní manželkou v kanceláři. Protože vždycky říkal, že cizí ženská by si to nedovolila. Vždycky říkal: ‚Udělej to,‘ a já: ‚No jo, počkej, zítra...‘ Je pravda, že k jinému šéfovi bych si to nedovolila. No a žili jsme tam v takových tesko barácích, to stavělo VOKD Ostrava. Ti to tam i spravovali, měli tam svoje uklízečky a údržbáře. A ČKD dělalo technologii na té kompresní stanici. To jsme jezdili na tu kompresku z toho gorodku asi pět kilometrů stepí. Rovina, podél železniční trati. To bylo strašně... směšný, jak tam v té době žily ženy. Tam pracovaly jenom ženy. A to jsme jeli autobusem a podél té trati byla daleko široko rovina. Tam ty ženy, třeba jich bylo deset, a jak jsou pražce, tak tam zatloukaly nějaké šrouby. To zatloukaly do té země, ty pražce. A s nimi byl jeden chlap, ten tam stál a koukal, jestli nejede vlak. Ten měl takový úkol, no něco strašného. A ty ženský dřely!“

  • „Já jsem se narodila toho 27. srpna, oni nás 21. okupovali a sedmadvacátého mi bylo osmnáct. A v tom týdnu ještě hned po té okupaci probíhaly besedy, k lidem mluvili a u nás byl pan Vaculík, v kulturáku. To byla doba, kdy chtěli, aby se ta komunistická strana posílila, protože oni byli taky překvapení z té okupace. No a já jsem teda nadšená... a přišla jsem domů, a že tedy k těm osmnáctým narozeninám vstoupím do strany. Jéžiš Marja! No můj tatínek: ‚Opovaž se! Nepřekročíš práh, jestli tohle uděláš! Půjdeš z baráku!‘ Takže mě vlastně zachránil od velkého průšvihu, tak já jsem nevstoupila do té strany, protože pak bych měla hodně velké problémy zase vystoupit, jo. Já bych tam nezůstala určitě, když potom se to všechno otočilo. No, ale to byla doba, kdy tedy ty naši... opravdu to Pražské jaro, to byl socialismus s lidskou tváří... opravdu byli nadšení. Teď nás pustili do toho Dánska, naši opravdu byli pro to nadšení. No a takováhle bomba... Že nám jezdili kolem domu, jsme bydleli v Kadani ve věžáku, a od Klášterce je hlavní silnice taková, no a tam jezdili. My jsme koukali z okna, bydleli jsme v devátém poschodí, a dívali jsme se dolů, jak jezdily tanky, hrozný, no. Můj tatínek ještě se svým kamarádem tam otáčeli, tam vprostřed té křižovatky byly směrovky, tak jim to tam otáčeli a tak.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí nad Labem, 04.03.2023

    (audio)
    délka: 01:39:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

O hrůzách v Rusku nesměli mluvit. Na sídlišti byla studna a hned vedle latríny

Bronislava Nedvědová 1968 Kadaň
Bronislava Nedvědová 1968 Kadaň
zdroj: archiv pamětníka

Bronislava Nedvědová se narodila 27. srpna 1950 v Brně. Když jí byl jeden rok, přestěhovala se s rodiči a o čtyři roky starší sestrou Danou do České Lípy. V roce 1964 ale její sestra nešťastnou náhodou zemřela. Rodiče nemohli v českolipském bytě žalem vydržet, a tak se přesunuli do Kadaně, kde dostali oba práci na výstavbě elektrárny Tušimice. Pamětnice vystudovala elektrotechnickou průmyslovou školu v Chomutově. Vdávala se ve dvaceti letech a s prvním manželem má syna Marka. Netrvalo dlouho a mladý pár začal mít problémy. Oba si chtěli užívat života, měli o něm rozdílné představy a následoval rozvod. V roce 1975 se pamětnice vdávala podruhé, to už čekala dceru. S manželem se kvůli lepším platům rozhodli odcestovat do Sovětského svazu, kde působili dva roky na kompresní stanici Pallasovka u kazašských hranic při výstavbě plynovodu Sojuz, který začíná v Orenburgu. O děti se v tu dobu starala maminka Bronislavy Nedvědové. Po návratu ze Sovětského svazu se mladá rodina přestěhovala do severočeského Rumburku. Tam se začala pamětnice zajímat o politiku a dění ve městě, do kterého se čile celý život zapojovala. Působila jako dlouholetá zastupitelka a lídr politického hnutí Město lidem. Po odchodu do důchodu pracovala od roku 2022 jako koordinátorka v rumburské ubytovně pro ukrajinské uprchlíky V Podhájí. V roce 2023 žila Bronislava Nedvědová v Rumburku. Pamětnici jsme mohli zaznamenat díky podpoře z města Rumburk.