Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Navrátil (* 1956)

Útok na svobodu začíná útokem na ekonomickou svobodu

  • narozen v Praze 1. dubna 1956

  • 1962 nástup do školy

  • 1962 emigrace bratra Miloše do Kanady

  • 1968 vstup do křesťanského skautského oddílu v Praze

  • 1969 emigrace bratra Tomáše do Anglie

  • 1970 slučování skautských organizací se Socialistickým svazem mládeže, rozhodnutí 43. skautského oddílu o pokračování v činnosti v ilegalitě

  • 1971 nástup na gymnázium

  • 1980 dokončení Vysoké školy zemědělské, nástup do Zemědělské inspekce

  • 1987 první pokus o emigraci přes Jugoslávii

  • 1988 povolena emigrace za bratrem Milošem do Kanady

  • 1995 návrat zpět do Československa jako obchodní zástupce amerického prodejce map a průvodců

„Moji rodiče nebyli skauti, matka byla sokolka a já přes babičku získal fascinaci církevními obřady,“ uvádí svůj příběh Jiří Navrátil. Od útlého věku tedy ministroval v kostele v pražském Hloubětíně, kde se mu jednou kamarád svěřil, že bude nastupovat do skautského oddílu. „A já na to, že chci samozřejmě taky.“

Jiří Navrátil se narodil 1. dubna 1956 v Praze do rodiny tzv. bývalých kapitalistů, což nebylo nic jiného než označení pro ty, jimž byly vyvlastněny soukromé podniky. V případě Navrátilových to byla prosperující firma na výrobu bot v Novém Městě nad Metují. Jiřího otec tak nastoupil nejprve jako stavební technik v Praze, později i se svou manželkou našli manuální zaměstnání v pražské Pragovce – továrně na automobily značky Praga. „Oba rodiče se s komunismem vyrovnávali způsobem obdivuhodným, až zázračným,“ vzpomíná Jiří Navrátil, „I přes ekonomickou nouzi rodiny se vždy snažili nám dát maximální vzdělání.“ Nebránili mu, ani když se rozhodl stát ministrantem v hloubětínském kostele, naopak to prý vítali. A když v roce 1968 plánoval Jiřího kamarád Miloš Kříž[1] vstoupit do skautu, sám neváhal.

Oddílové dítě

„Byl jsem vždy oddílové dítě – prostě takové, které se cítí dobře v kolektivu, u ohňů a venku v přírodě,“ vysvětluje počátky svého zájmu o skauting. „Ale tehdy jsem skauting neznal z foglarovek,[2] naopak jsem rád četl třeba Jacka Londona,“ vypráví Jiří, jak se k zásadní skautské literatuře dostal až později, přes své dva starší bratry.

Skauting ve dvacátém století prožíval velké vzestupy a pády – po skončení druhé světové války byl roku 1945 obnoven, aby byl s nástupem komunistického režimu roku 1948 opět zakázán. Další obnova pak přišla v souvislosti s Pražským jarem v březnu 1968, avšak rozmach činnosti končí opět s rokem 1970, kdy byl skauting potlačen až do sametové revoluce.[3] A vznik křesťanského skautského oddílu pod registračním číslem 43, do kterého nastoupil Jiří Navrátil, se pojí právě s událostmi Pražského jara. „Tehdy se skauting obnovoval po dvaceti letech, to bylo o poznání jednodušší než při další obnově po čtyřiceti letech,“ vzpomíná Jiří. „Pražské jaro nám dávalo pocit, že všechno špatné už je pryč, ale okupace[4] zvrátila naše pozitivní vyhlídky na budoucnost,“ posmutní.

Jeden z jeho starších bratrů, Miloš, už byl tehdy šest let v emigraci v Kanadě – roku 1962 utekl jako patnáctiletý v zavazadlovém prostoru letecké společnosti Cubana de Aviación za oceán.[5] Další ze tří bratrů, Tomáš, zůstal po vyhazovu ze studia medicíny roku 1969 v Anglii. „Žádal jsem o devizové přísliby k návštěvě bratrů, ale vždy mě odmítli,“ říká Jiří a jedním dechem dodává, že i přes negativní kádrový posudek jemu samotnému nebylo nikdy režimem v ničem příliš bráněno, především pak ve studiu.

Vstup do „igelitu“

Když byly v roce 1970 všechny dětské a mládežnické organizace „dobrovolně“ slučovány se Socialistickým svazem mládeže, nastala chvíle rozhodování, jak naložit s osudem pamětníkova oddílu. „SSM byla komunistická organizace mládeže, to byl komsomol. A ten byl naprosto klíčovým a úhlavním nepřítelem jak naší země, tak našemu skautskému hnutí. Tam nebylo kompromisu,“ pevným hlasem komentuje tehdejší rozhodnutí. „Útok na svobodu začíná útokem na ekonomickou svobodu,“ dovysvětluje a dodává, že 43. oddíl neměl žádný oficiální majetek, který by se musel převádět, a tak se rozhodli pokračovat dál, ale tentokrát z ilegality. „My jsme si to mezi sebou řekli, že vstupujeme do ilegality, a říkali jsme tomu, že jdeme do igelitu,“ směje se dnes, ale současně dodává, že toto zásadní usnesení chlapců z oddílu museli tehdy samozřejmě podpořit i rodiče. „A až na pár výjimek se s tím ztotožnili, což je obdivuhodné,“ dodává.

Fungování oddílu v ilegalitě mělo svá striktní pravidla – nesměli například nosit žádné skautské insignie, ty si přešili na odepínatelné, oddílové výpravy maskovali za tramping, který byl tenkrát velice v oblibě, a nábor nových členů probíhal přes hloubětínskou farnost či později přes Svaz ochránců přírody. „Ilegální působení samozřejmě násobilo naši snahu stát se o něco lepšími lidmi. Znamenalo to, že my jsme se nepoddali, že my neseme odkaz Pražského jara a skautingu, jistě to není nadosmrti a jistě zase budeme moci vyjít v těch košilích normálně ven.“

Svazák na pár měsíců

Jiří nadále studoval na gymnáziu, ale s blížící se maturitou a tím i přihláškami na vysoké školy pozoroval, jak se množil počet studentů hlásících se do SSM. „S profesory jsme debatovali o mém kádrovém posudku a oni mi říkali, že se mi snaží pomoct, tak ať jim taky trochu pomůžu. A tak jsem do toho SSM vstoupil,“ vypráví, jak se stal „svazákem na pár měsíců“. Hned po nástupu na Vysokou školu zemědělskou už ve svém působení v komunistické organizaci neviděl význam, a tak vystoupil.

Po dokončení vysoké školy nastoupil do svého prvního zaměstnání – na Zemědělskou inspekci, kde se stal specialistou na semenářskou kontrolu. „Byla to instituce, kde pracovali lidé za malé platy a s nadšením. A politika se tam nedělala, protože při těch platech nemohli moc buzerovat lidi,“ vzpomíná na zaměstnání, ve kterém setrval až do své emigrace v roce 1988.

Od zoufalé komunity po americké mapy

O emigraci se pokoušel několikrát – nejprve s rodiči hned po okupaci v srpnu 1968, ale než tehdy dojeli na hranice, obsadili už zemi Sověti. Později se pokoušel dostat na Západ na vlastní pěst, jako třeba v roce 1987 přes uprchlický tábor v Jugoslávii. „Byla to zoufalá komunita vyděděnců,“ popisuje tehdejší Čechoslováky, kterým už vypršely výjezdní doložky a nemohli se dostat ani na Západ, ani domů, kde by je zavřeli za nelegální přechod hranic. Mezitím si Jiří zažádal o azyl v Kanadě, důvodem bylo sloučení rodiny s bratrem, který tam emigroval před bezmála čtvrt stoletím. A právě tahle možnost nakonec dopadla úspěšně a Jiří na počátku listopadu 1989 odletěl do Kanady. „Hned po příletu jsme všichni běželi k televizím, kde jsme pozorovali, jak Němci boří berlínskou zeď,“ popisuje průběh evropských revolucí. „Neměl jsem žádný pocit hořkosti, byl jsem rád, že to v Evropě dobře dopadlo,“ dodává.

V Kanadě strávil šest let, roku 1995 ho totiž pracovní povinnosti zavolaly zpět do České republiky. „Československo bylo tehdy zemí neprobádanou, a tak jsem pracoval na jeho přiblížení formou map a průvodců. Domů jsem se tak vrátil v roli distributora amerických map,“ směje se. „A dodnes tomu tak je,“ uzavírá svůj příběh.

[1] Miloš Kříž rovněž vyprávěl pro Paměť národa, ale ve chvíli zpracování tohoto příběhu nebylo jeho svědectví kompletně zpracováno k publikaci.

[2] Foglarovky: souhrnné označení pro literaturu psanou skautským spisovatelem Jaroslavem Foglarem, např. Rychlé šípy, Hoši od Bobří řeky, Záhada hlavolamu apod.

[3] https://www.skaut.cz/skauting/o-skautingu/historie   

[4] Vstup vojsk Varšavské smlouvy na československé území v srpnu 1968.

[5] Vyprávění Milose Antonyho Navrátila pro Paměť národa naleznete zde: http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/6142/#cs_6142

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Eva Kubátová)