Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Nakládal (* 1920)

• narozen 14. března 1920 ve Skašticích na Kroměřížsku

• v roce 1940 nastoupil do firmy Agrostroj v Prostějově

• roku 1941 nastoupil na nucené práce do továrny v německém Plavně (Plauen)

• ve zbrojní továrně vedl skupinu Čechů, kteří měli na starost kontrolu hotových výrobků

• na konci války zažil bombardování města Plavno

• v dubnu 1945 se vrátil domů

Bylo mu málo přes dvacet, když ho poslali na nucené práce do Německa. U továrny na střely v Plavně zažil nálety spojeneckých stíhaček, mučení válečných zajatců, zabíjení nemocných jedem a udavačství na každém kroku. „Hitler je sviňa, byl a bude. Zabil celý Německo, nikomu nevěřte. To vám říká mírový posel z Československa!“ křičel Oldřich Nakládal na prázdný stadion při vánoční návštěvě přátel v Norimberku. Den poté Spojenci město vybombardovali.

Při práci v továrně by si taková slova mohl jen těžko dovolit. „Všichni pracovali pod dohledem. Neexistoval odpor, bylo zbytečné si hrát na hrdinu. Toho, kdo by vystoupil a stěžoval si, by zabili nebo zavřeli. Člověk nesměl ani ceknout,“ vzpomíná Oldřich Nakládal na přísný řád, který v továrně panoval.

Narodil se 14. března 1920 ve Skašticích na Kroměřížsku. V Kroměříži vystudoval dvouletou obchodní akademii a v roce 1940 nastoupil jako absolvent do firmy Agrostroj v Prostějově. Tady ho v roce 1941 zastihlo nařízení, že všichni muži narození v letech 1920 a 1921 musí bez výjimek nastoupit na nucené práce do Německa. Během několika dní se musel sbalit a rozloučit s rodinou, o které nevěděl, jestli ji ještě někdy uvidí.

Bída z jejich vychrtlých těl

„Jelo nás asi 1500 z celé republiky, asi patnáct až dvacet vagonů. Byli jsme hodně na husto, celou cestu jsme museli stát. Na nádraží v Plavně už na nás čekali vojáci, kteří nás rozdělili na skupiny. Já zůstal s klukama z Prostějova. Bylo nás tam asi šedesát a přidělili nás do úplně nové továrny. A když jsme v té skupině šli přes louku, hned ten první den, uslyšeli jsme střelbu,“ vzpomíná Oldřich Nakládal na svůj první poplach. Naštěstí stál nedaleko malý zemědělský sklad, kam se všichni běželi schovat. I když se tam po půlhodině střelby dalo stěží dýchat, nikdo se neodvážil ven. „Po chvíli, když střelba ustala, jsme otevřeli dveře. Asi třicet metrů od nás ležel ruský pár, který se nechtěl schovat, rozstřílený na kousky,“ vypráví pamětník.

V továrně se vyráběly součástky do min a balistických raket V2. Většina mladých mužů z jeho skupiny byli doma úředníci, holiči, krejčí nebo prostě chlapci „z hospodářství“. Z Oldřicha Nakládala, který uměl trochu německy a ze zaměstnání v Prostějově ovládal základy práce s měřicími přístroji, tak Němci udělali vedoucího malé skupiny Čechů, kteří měli na starost koncovou kontrolu výrobků. Spali ve skromné místnosti s kovovými palandami, dostávali najíst třikrát denně a za práci zaplaceno, i když si za peníze stejně nemohli nic koupit. Všechno bylo na příděl. Kromě nich pracovali v továrně i váleční zajatci přemístění sem z koncentračních táborů.

„Na dvoře postavili z pár trámů domek, kde pracovali. Spali tam na hromadách bez topení, neměli ani postele. Přitom to byli odborníci... Každé ráno, ať byl sníh, nebo tropická horka, museli cvičit bez košilí na rozcvičce. Ta bída, která byla vidět z jejich vychrtlých těl, byla strašná. Kousek odtud byl hřbitov, každý den byly z dálky vidět nové hroby. Měli jsme přísný zákaz s nimi mluvit. Kromě ranní rozcvičky jsme je ani neviděli, celý den pracovali v oné ohradě a nesměli ven. V poledne dva vězni vždy přinesli obrovský hrnec polívky, to bylo jejich jídlo na celý den,“ popisuje Oldřich Nakládal kruté podmínky v táboře.

V továrně pracovali i Němci, ženy a staří muži. Mladí muži byli v patnácti letech odveleni na výcvik a na frontu. „Naše fabrika byla až za konečnou tramvaje, a tak se tady cítili v bezpečí. Ale my jsme byli zvědaví a blbí, a tak jsme se šli jednou podívat do města. To bylo velké riziko, protože stíhačky neostřelovaly přímo. Šli jsme po náměstí a najednou húúú... Byla tam nějaká úřednická budova, tak jsme letěli do sklepa, lehli jsme si na zem a jen čekali, jestli to spadne, nebo nespadne... Jak jsem tam tak ležel v té hrůze, jak se to třáslo, jak to kolem padalo, já jsem si myslel, že jsem udělal důlek půl metru hluboko,“ vzpomínal Oldřich Nakládal na děsivý zážitek. „Přísahal jsem, že už do města nepůjdu. A už jsem taky nešel.“

Tam, kde zněl smích, bylo hrobové ticho

Jednou za svého pobytu v Německu pamětník onemocněl a s angínou se dostal do nemocnice. Kromě něho tam bylo také několik místností, kde leželi staří, umírající Němci, připoutaní k lůžku. „Když někdo projevil nespokojenost, odporoval nebo měl sebemenší bolesti, ráno už ho odváželi do márnice. Pamatuji se, jak jsem našel láhev s jedem, který jim píchali do žil, čímž je likvidovali.“

S udavačstvím se setkával po celou dobu svého nuceného nasazení. „Poznal jsem zde jednoho muže z Rakouska, který se sem přestěhoval po první světové válce za svou ženou. Druhý týden po našem příjezdu mě s mistrem pozval na oběd, u kterého jsme se bavili o naší situaci. Vyrazilo mi dech, když jsem zjistil, jaký mají Němci pohled na Čechy. Hitler jim řekl, že válka je kvůli nám. Byli skálopevně přesvědčení, že válku vyhrají. Tehdy jsem měl štěstí, že mě neudali,“ říká pamětník, který se svými kolegy také po většinu času stráveného v Německu tajně poslouchal rádio. Později jim však přístroj zabavili, takže vývoj války už mohli sledovat pouze zprostředkovaně z reakcí svého okolí.

„Bylo to po Stalingradu. Šel jsem na oběd a v jídelně, kterou se běžně nesly bouřlivé rozhovory a smích Němců, bylo hrobové ticho,“ popisuje Oldřich Nakládal, jak poznal okamžik, kdy se karta obrátila a válka začala spět ke svému konci.

Shořelo sedm letadel, pak stíhačka odletěla

„Ke konci války, když už byla fronta třicet kilometrů od Plavna, byl už skoro každý den poplach. Tenkrát jsme se schovali do sklepa, kde jsme narazili na dvě mladé Němky. Tehdy jsem prohlásil, že je konec války,“ vypráví pamětník. Druhý den si pro něho přišli vojáci a odvedli ho do vězení. Po pěti dnech měl být převezen do koncentračního tábora. „Ty dvě slečny mě udaly. Jenže pak začali bombardovat vězení, a tak mě pustili,“ dodává muž, který nakonec zůstal v továrně v Plavně pracovat jako poslední Čech. To už bylo všem jasné, že konec války je za dveřmi. Nakonec převeleli i jeho, a když se znovu shledal s krajany, v pátek 20. dubna 1945 po cestě ze směny se domluvili, že toto je jejich poslední cesta z práce. Fronta byla vzdálená asi dvacet kilometrů a byly slyšet výstřely.

„Rozloučili jsme se s přáteli a ve čtyři odpoledne jsme vyrazili. Snažili jsme se být co nejméně nápadní. Jednu zastávku vlakem a pak jsme šli lesy a po bočních cestách. Když se začalo stmívat, začali jsme se blížit k Chebu. Tam, na kraji lesa, nás spatřili vojáci,“ vzpomíná Oldřich Nakládal na okamžik, kdy museli zvednout ruce před namířenými puškami. Utíkat nemělo cenu, a i když bylo zřejmé, že vojáci vědí, v jak bezvýchodné situaci se Německo nachází, chtěli, aby s nimi Češi šli na základnu v Chebu. Naštěstí se stalo něco, co jejich rozhodnutí změnilo. Nedaleko od místa, kde skupina čekala, bylo letiště s asi třiceti letadly.

„Už byla noc, když nad námi přeletěla stíhačka,“ vypráví Oldřich Nakládal. „Než jsme se stihli vzpamatovat, stačila už rozstřílet první letadlo. Jediné místo, kam jsme se mohli schovat, byly zábrany na sníh okolo cest ve strouhách. Všichni tam naskákali a ani nedutali. Když už hořelo sedm letadel, stíhačka konečně odletěla. Posadili jsme se na kraj cesty a kluci, se kterými jsem šel, darovali Němcům cigarety s prosbou, aby nás pustili, že to stejně nemá cenu. Ti si cigarety vzali, ukázali nám cestu a pustili nás. V Chebu jsme nasedli do vlaku a tím jsme dojeli až před Plzeň, odkud jsme další den dojeli domů,“ končí své vyprávění pamětník, který se dodnes setkává s některými přáteli z dob svého nuceného nasazení v Německu.