Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Musílek (* 1926)

Já blbec jsem mu řekl, že chci pořádně poznat Indočínu jako voják

  • narozen roku 1926 v dnes zaniklé obci Ervěnice v severních Čechách

  • vyučen číšníkem

  • emigrace od května 1948 do roku 1955

  • v legii od prosince 1948

  • služba v Indočíně v letech 1951-1953, odsloužil si celkem pět let

  • vrátil se na amnestii v roce 1955

  • v roce 1961 podepsal spolupráci s StB, prakticky však nespolupracoval

  • na podzim roku 1962 byla spolupráce ze strany StB přerušena

  • žije v Praze-Strašnicích

 Vladimír Musílek

 „Já blbec jsem mu řekl, že chci pořádně poznat Indočínu jako voják.“

 

Vladimír Musílek se narodil v roce 1926 v Sudetech, v dnes již zaniklé obci Ervěnice v podhůří Krušných hor. V roce 1938 byl spolu s rodiči vyhnán, otec se však mohl v průběhu války vrátit a nadále tam pracovat. On sám měl blíže nespecifikované problémy s německými úřady, není jasné, z jaké důvodu. I když se narodil v Sudetech, říká, že německy příliš dobře nemluvil. Během války odešel do Prahy do učení na číšníka.

 

Útěk do zahraničí

V Praze se seznámil s děvčetem, v roce 1944 se jim narodil syn, žili spolu „na hromádce“, ale moc si nerozuměli, vypadalo to, že jim vztah nevyšel. Na otázku, proč v květnu 1948 odešel do Německa, odpovídá, že rozhodující byly jeho osobní důvody, o politiku v jeho případě tolik nešlo. Bohužel se v Německu neuchytil jako číšník, jiné povolání nechtěl dělat, tak na konci roku 1948 podlehl vábení a podal si přihlášku do cizinecké legie. „Já jsem odešel, protože jsem se nepohodl s manželkou. Teda ještě za svobodna. Kamarád byl ve Švýcarsku. Ve čtyřicátém osmém roce odešel.  Styděl jsem se a nedokázal jsem, že už mám za sebou praxi. Jinak bych dopadl jinak.“

V tomto bodě se výpověď pamětníka nijak neliší od té, kterou učinil před více než padesáti lety před československou bezpečností. Po Německu se toulal, měl jen příležitostné práce. Dodnes lituje, že nebyl průbojnější, že by jako číšník zaměstnání za jiných okolností určitě našel. Prý by se snad vrátil už v roce 1948, ale měl strach, že bude po návratu uvězněn. Těsně před Vánoci 1948, 22. prosince,  podepsal závazek do cizinecké legie.

Většinu času prožil v severní Africe, v dnešním Alžírsku. Jeho služba v legii byla celkem pohodlná. Většinu času prožil ve vojenské kantýně, ať již jako kuchař, či číšník. Celkem obratně využíval výhod, které tyto profese v každé armádě světa přinášejí, ale i na něho jednou přišel povolávací rozkaz do Indočíny. „Žil jsem hodně mezi důstojníky jako číšník. Když jsem měl jít do Indočíny, tak tam byl kapitán Darmuset. To byl Bělorus, který se už narodil ve Francii. Ten mne zavolal, že půjdeme do Indočíny a že si přeje, abych tam udělal důstojníkům a poddůstojníkům takovou restauraci. A já blbec jsem říkal, že nechci, že chci pořádně poznat Indočínu jako voják. Pak jsem litoval. Jestli si někdo myslí, že je to jednoduchý, tak to ne, každou noc jsme se tam zakopávali.“

 

Příjezd do Indočíny

Ať už to bylo ve skutečnosti jakkoliv, klidné místo v kantýně už v Indočíně neměl. Jejich loď nepřistála v Saigonu, jak to bylo u většiny nováčků. „Přijeli jsme přímo do Haifongu. Tam, kde je Bedalong, jak je těch tři tisíce ostrůvků. Pak nás přeložili na čluny a odvezli do přístavu. Chodily tam děvčata s deštníkama (slunečníkama) a v dřevěných sandálech. Mně to připadalo, že jsem přistál někde na Měsíci. Mně se to líbilo. Já si nestěžuji. Kdybych neměl toho kluka, tak bych tam možná zůstal, mně se líbily ty hory.“  

Jeho bojové nasazení nebylo nejhorší, alespoň jeho vzpomínky tomu nenasvědčují. Sloužil u autoparku, výsadkového praporu a spolu s ním se účastnil různých bojových akcí na severu Vietnamu. Boje v džungli však měly svá specifika, které bylo záhodno respektovat, jinak se mohlo stát, že voják přinese nešťastnou náhodou i oběť nejvyšší. Ať už třeba v podobě nešťastného výstřelu z hlavně zbraně svého vlastního spolubojovníka. „Dokážete si představit, když je džungle, jste poslán jinam, i když je to jen dvě stě tři sta metrů, tak vás může zastřelit nepřítel nebo i vlastní voják. Odskočil si na velkou jeden poddůstojník, měl tam stráž jeden Vietnamec a měnila se stráž, tomu druhému to neřekl, a když se ten poddůstojník vracel, tak ho zastřelil. I to se stává. To je válka …“

 

SS v legii

Jedním z velmi diskutovaných témat týkajících se bojové činnosti francouzské cizinecké legie je otázka přítomnosti Němců v legii, kteří v té době tvořili nejpočetnější národnostní skupinu. Většina pamětníků tvrdí, že bývalí příslušníci SS tam nebyli, jen ti od wehrmachtu, a pokud byli ti z SS odhaleni, tak byli propuštěni. Vladimír Musílek s tím překvapivě nesouhlasí. „Já jsem tam poznal asi tři kluky od SS jednotek. Klobouk dolů, to byli dobří vojáci. Ti byli vycvičení jako my, když něco smrdělo, tak to dobyli, a pak se stáhli. Pak tam přišly normální jednotky. Mynář* říká, že tam zapalovali vesnice (v Indočíně – pozn. red.), to není pravda. Ani jednou jsme tam nezapálili těm chudákům nějakou bambusovou chýši.“

„Sloužil tam adjutant, Francouz. Měl pod sebou vietnamské vojáky. Někteří sympatizovali s Ho Či Minem, někteří s Francouzi. Prodával jim munici. Když měli munice dost, potřebovali dělo. Tak je jako přepadli, ty, co byli s Francouzi, ty nechal postřílet, ty, co byli s nimi, nechali naživu. Měli jsme za úkol získat to dělo. Dělo rozebrali, nechali odtáhnout slony či buvoly.“

V průběhu roku se vrátil do Francie, rozhodně neměl zájem zůstávat v legii ani o den déle, než bylo nezbytně nutné. Na konci prosince 1953 byl propuštěn do civilu a našel si práci v pařížském závodě Simca vyrábějícím automobily. Nemohl najít lepší práci, nebyl dostatečně průbojný, aby se uchytil jako číšník, tak se rozhodl k návratu domů. Využil amnestie, o které se dozvěděl od dalších československých emigrantů, navíc chtěl vidět svého syna a od svých rodičů se snad dozvěděl, že matka jeho syna by mu jeho útěk na Západ odpustila.

 

Po návratu

Po návratu v roce 1955 byl vyslýchán, ale na jiné příkoří si nevzpomíná. Kariéru dělat nehodlal, tak mu jeho léta v legii nikdo z oficiálních míst nepřipomínal. „Výslech byl v Bohdanči, tam jsme byli asi tři neděle. Najednou koukám, že tam mám kamaráda. Znal moji dívku, mne znal také. Věděl, že mám s ní syna. Věděli všechno o mně. A nepomohli mi. (…) No, možná mi někdo pomohl v tom, že jsem tady nemusel jít na dva roky na vojnu. Všichni navrátilci jinak byli. Nějaká dobrá duše. Mně bylo jedno, jestli je to komunista nebo ne. Důležité je, jaký je to člověk.“

 

„Spolupráce“ s StB

Nemohl ze začátku získat práci v hotelu, tak si našel práci v továrně, v Jawě (tehdejším závodě 9. května) na Pankráci. Nějakou dobu po návratu ho chtěli získat ke spolupráci s StB. Nechtěl, zpočátku neuspěli, pak jim prý závazek podepsal, ale později ho už nikdo nekontaktoval. Říká, že nedonášel, můžeme se snad domýšlet, že kvůli tomu, aby nemusel donášet, tak už neměl o práci číšníka zájem a zůstal věrný až do důchodu fabrice na Pankráci. „Nechtěli mi ze začátku dát práci. Pak chtěli, abych jim na hotelu dělal špicla. Já jsem si však už zvyknul. (…) Dostal jsem byt. S nikým jsem už nechtěl mluvit.“

Na jiném místě o tom Vladimír Musílek říká: „Nabízeli mi jinou práci. Já jsem si ale zvykl ve fabrice. Stále mne hlídali a každou chvilku vyhrožovali, že mne propustí z práce. Ale nespolupracoval jsem s nimi. Bylo tam i několik kluků, kteří byli v západní armádě a ti se mne báli a nevěděli, jestli tam nejsem nasazený od komunistů. Nikdo se se mnou nebavil. Akorát jeden, ten byl normální. Ti, co byli v kanceláři, ti se se mnou báli mluvit.“

Archivní spis v zásadě potvrzuje jeho slova. Podle archivního svazku č. 557583, který se nachází v Archivu bezpečnostních složek ČR, vedeného na spolupracovníka pod krycím jménem Mirek (Vladimír Musílek) byl závazek ke spolupráci podepsán dobrovolně v únoru 1961. Spolupracovník Mirek měl podávat informace o navrátilcích z emigrace, ovšem v listopadu 1962 byla s ním ze strany StB ukončena spolupráce. V závěrečné zprávě vypracované referentem obvodního oddělení stojí mimo jiné: „Po dobu spolupráce nepředal ani jednu písemnou zprávu. (…) V závěru spolupráce se příslušníci MV snažili jmenovaného vytěžit v jeho pracovišti, tj. závodu 9. května, ani v tomto případě nevyšel jmenovaný orgánům MV vstříc. (…) Evidované styky navrhuji zrušit.“

Vladimír Musílek sice tvrdí, že nelituje toho, že se vrátil, bez toho by zřejmě nikdy neviděl svého syna, zároveň na mnoha místech své výpovědi uvažuje o tom, jak by se mohl jeho život odvíjet, kdyby se rozhodl jinak, kdyby se rozhodl pracovat jako číšník v německé říši za války, kdyby zůstal pracovat v Německu nebo ve Švýcarsku, kdyby odešel do Austrálie či Kanady, kdyby byl býval zůstal ve Francii. Jeho život by rozhodně mohl být jiný, žil ovšem ve 20. století, kdy rozhodování o podobných otázkách bylo těžší než kdykoli jindy.

 

Natočil Karel Kučera a Hynek Moravec, rozhovor zpracoval Hynek Moravec

 

* Karel Mynář (*1930) – též bývalý voják cizinecké legie, jeden z jednadvaceti repatriovaných (1952) československých vojáků cizinecké legie. Jeho osud je též zpracován na Paměti národa (pozn. redaktora).

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Hynek Moravec)