Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Mundil (* 1933)

Neboj se, toliko věř

  • 30. 7. 1933 narozen v polském Zelově

  • 1939 nastupuje do 1. třídy, záhy školu nacisté zavřeli

  • 1942 svědkem veřejné popravy židovských spoluobčanů v Zelově

  • 1945 v lednu osvobozen Zelov, v domě Mundilů štáb Rudé armády

  • 1945 repatriace rodiny do Československa

  • 1951 absolvent textilního učiliště v Novém Městě pod Smrkem

  • 1955 Jawa Strašnice, po stávce na dolech v Kladně

  • 1959–1963 Textilní tvorba: tkadlec vzorkař na ručních stavech

  • 1963–1969 Centrotex: zahraniční obchod do Polska

  • 1968 po sovětské okupaci trabantem rozváží po Praze lidi, nahrávky a plakáty

  • 1969–1971 Vodní zdroje, seznámení s Petrem Pithartem

  • od r. 1971 až do důchodu UMPRUM: mistr uměleckého řemesla

  • do roku 1981 spolupráce s Petrem Pithartem a Jiřinou Šiklovou při distribuci tiskovin a zásilek pašovaných ze zahraničí, např. Svědectví

Josef Mundil se narodil roku 1933 v rodině tkalce v polském Zelově (50 kilometrů jižně od Lodže). Rod Mundilů patřil k českým evangelíkům, kteří kdysi kvůli svobodě víry odešli z vlasti. Okolo roku 1800 se přistěhovali z pruského Slezska a s dalšími Čechy se podíleli na založení Zelova. Češi tvořili většinu obyvatel, živili se převážně tkalcovstvím.

Mundilovi žili v Piotrkovské ulici, živili se tkalcovstvím, k tomu měli 4 hektary polí. Zde Josef prožil dětství společně se svojí sestrou – dvojčetem a starším bratrem. Děti pomáhaly rodičům již od svých šesti let. V roce 1945 tatínek zaměstnával 12 tkalců, příze se vozila do Lodže na rynek. Mundilovi měli krávu, což byl tehdy zlatý důl – dojila 16 litrů mléka denně. Ještě před válkou chtěli stavět dům, přišli však Němci, a tak zůstali ve starém.

První válečná léta a evangelický sbor

Josefovo pěkné dětství narušila druhá světová válka. Otec narukoval do polské armády. Armáda ustupovala až k řece Bug, kde se dostala do sovětského zajetí. Z něj uprchl a padl do zajetí německého. Opět uprchl a nakonec se vrátil domů.

V září 1939 začal Josef chodit do školy. Školu v Zelově pro české děti nacisté po týdnu zavřeli. Co teď? Záleželo na rodičích a maminka se postarala. Číst a psát se Josef naučil od sousedky Věry Pospíšilové ze starých sešitů a od maminky podle Ferdova slabikáře. Mnohé se naučil také při nedělní škole a zpěvu v zelovském evangelickém sboru. Zde se četlo z Bible kralické a zpívalo ze zpěvníků. „Pro výuku čtení jsme získali nejvíc při společném zpěvu a čtení z Bible, kdy následoval výklad,“ vzpomíná. K další četbě z té doby patřili rovněž Karafiátovi Broučci nebo Hýta a Batul. Evangelický sbor byl v té době jakýmsi duchovním, kulturním a zároveň i vzdělávacím centrem v Zelově. 

Děti se samozřejmě těšily na největší slavnost ve sboru – Vánoce – a s nimi spojenou slavnostní besídku. Recitovaly se básničky, četlo z Bible a zpívaly se písně. Každé dítě dostalo jako dárek balíček s ořechy a jablíčky či s nějakou knihou. Evangelický sbor znamenal pro lidi také kulturu a únik od válečné skutečnosti. Konala se zde společenská setkání a to lidi stmelovalo. Nezanedbatelnou součástí byla i morální výuka.

Pryč bylo zřejmě relativně pohodové předválečné soužití národností. V Zelově žili vedle sebe Židé, Poláci, Němci i Češi. Josef vzpomíná na to, že před válkou si v ulici hrál s polskými dětmi ze tří rodin. Jeho tatínek – kosmopolita – nedělal rozdíl mezi Židem či Polákem. Napětí se objevilo po Mnichově a samozřejmě při obsazování Těšínska v roce 1938. Národnostní skupiny se rozdělily podle příslušnosti k církvi a žily v Zelově odděleně.

Také Češi byli vybízeni, aby podepsali tzv. volksliste a tím se přihlásili k Němcům. V té době to udělala snad maximálně tři procenta lidí. Kdo podepsal, byl považován za zrádce. Některé děti v té době vstoupily do Hilterjugend a snažily se šikanovat ostatní děti.

Židovské ghetto v Zelově a veřejná poprava

Velmi krutý osud měla v Zelově židovská menšina. Josef Mundil vzpomíná: „Náš krejčí byl Žid, naproti cukrář Žid a dělal výbornou zmrzlinu. A naráz zde v Zelově byli místní Židé i z okolních městeček a obcí soustředěni do ghetta. Viděl jsem kruté zacházení s nimi. A židovská samospráva byla také tvrdá. Každý den jsem nosil mléko do dvora Loewyho továrny, kde byli Židé soustředěni. Před válkou žilo v Zelově asi tři tisíce Židů, nyní v ghettu cirka šest tisíc lidí.“

Nejotřesnějším zážitkem pro Josefa byla veřejná poprava deseti zelovských Židů na pojízdných šibenicích dovezených z Bełchatówa v březnu 1942. Rodiny popravených stály za šibenicí. Po válce se vrátilo kolem deseti zelovských Židů. Josefa to poznamenalo na celý život. Promluvil o tom až po 60 letech.

Konec války a návrat do vlasti otců

Dnem osvobození se pro Zelov stal 19. leden 1945, kdy dorazila Rudá armáda. Josef viděl utíkající civilisty následované německými vojáky – rodina bydlela na hlavní ulici. V domě u Mundilů se usadil štáb Rudé armády. Byli tam také dva vojáci s telefonem. Tatínek, který uměl dobře rusky i německy, se stal prostředníkem. Ještě před příchodem rudoarmějců se u Mundilů doma objevili tři vlasovci. Podělili se s domácími o olejovky, přespali a pokračovali dál. Josef na vlastní oči viděl, jak byli zatčeni, vzdali se, a přesto byli zastřeleni.

Rok 1945 pro mnohé zelovské Čechy znamenal návrat do vlasti otců. Ještě předtím však pamětník začal chodit do školy, byl zařazen do třetí třídy. V lavici seděl s Polákem, který mu nadával, aby šel do Pragi. Čeština jako vyučovací jazyk byla zakázána. Mundilovi se stěhovali v říjnu 1945. Před odjezdem sbalili 15 pytlů věcí na půdu – u policejní stanice při odjezdu všechny věci kontrolovali, jeden pytel se ztratil. Češi byli Poláky často okradeni. „Do Čech nám cesta vlakem – bylo to 150 kilometrů – trvala týden. Všude po nás chtěli peníze, když už nic nemohli dostat, tak vlak pustili z Katovic do Bohumína. Cesta v Československu potom trvala už jenom osm hodin. Při přejíždění hranice se zpívala hymna,“ připomíná pamětník. Byla zrovna neděle. Všichni se divili, že se na poli oře, to v Zelově nepřicházelo v úvahu.

Po dvoutýdenním pobytu ve sběrném táboře pro reemigranty v Praze-Ďáblicích a účasti na oslavách vzniku Československa 28. října se Mundilovi odstěhovali do Černošína u Stříbra v západních Čechách. Bydleli zde v domě s německou rodinou čekající na odsun. Mundilovi dole, Němci na půdě. Nebyla mezi nimi žádná komunikace. Pouze Josefova maminka s německou maminkou v kuchyni občas plakaly. Mundilovi necítili nenávist, odsun však považovali za spravedlivý.

Josef začal navštěvovat měšťanku ve Stříbře. Přestože celou válku nechodil do školy, byl ve třídě nejlepší v ruštině a v dějepisu. Zasloužil se o to jeho strýc, který přišel za války z Volyně a učil ho azbuku, a válečná četba historické české čítanky z doby císaře Františka Josefa, kterou měli Češi v Zelově k dispozici.

Převrácený stůl bytového referenta

Tatínek Mundil převzal hospodářství o výměře deset hektarů. V květnu 1946 obdržel dekret na půdu na slavnosti ve Stříbře, které se zúčastnil i ministr zemědělství Ďuriš. Tatínek ve volbách téhož roku volil národní socialisty. Vzhledem k vítězství komunistů hospodářství vrátil. Tušil, že přijde kolektivizace, a chtěl se vyhnout problémům. Rodina se odstěhovala do Nového Města pod Smrkem, kde pan Mundil našel práci v textilní fabrice. Bydleli v domě u pamětníkova strýce – ve dvou místnostech osm lidí.

Kdyby otec býval vstoupil do nějaké strany, dostali by byt hned. Odmítl jak národní socialisty, tak KSČ (hned po návratu v roce 1945 si všiml, že žádné české noviny nepíší pravdu o dění v Sovětském svazu). Po půl roce mu došla trpělivost a bytovému referentovi převrátil v jeho pracovně stůl. Do dvou dnů byl Mundilům přidělen dům k bydlení.

Mundilovi se zapojili do života místního sboru Českobratrské církve evangelické. Zde byl Josef konfirmován farářem Blažkem. Víru považoval za samozřejmost. Dnes to vyjadřuje tak, že víra je zdaleka nejdůležitější věc v jeho životě.

Po únoru 1948 v měšťance, kde se Josef stal starostou třídy, školník vyměnil obrazy prezidentů – Beneše za Gottwalda. Josef tam dal zpátky Beneše. Školník to chtěl hnát na Státní bezpečnost, ale upustil od toho po zásahu ředitele Čermáka, starého legionáře. Ten Josefovi při pohovoru v ředitelně řekl, že musí počítat s tím, že králové odcházejí a přicházejí.

Po vyučení ve školním textilním závodě v Novém Městě pod Smrkem Josef absolvoval textilní mistrovskou průmyslovou školu v Humpolci. Poté pracoval v textilce v Novém Městě pod Smrkem, po konfliktu s mistrem odešel do Textilany v Liberci.

Po stávce ve strašnické Jawě do kladenských dolů

Po vojně se v roce 1955 oženil a nastoupil do Jawy v pražských Strašnicích. Bylo tam nezdravé špinavé prostředí. Když nadřízení zpevnili normy o 50 procent, začali zaměstnanci stávkovat. Vedení podniku nechtělo stávku hlásit výš, a proto se zbavili Josefa tak, že mu nabídli přechod do kladenských dolů. Kdyby byla stávka nahlášena, pamětník by skončil v kriminále. V letech 1959–1963 působil Josef v Textilní tvorbě jako tkadlec vzorků na ručních stavech. Následně si udělal v polském kulturním středisku státnici z polštiny. Byl potom zaměstnán v podniku Centrotex – zahraniční obchod ve Veletržním paláci v letech 1963–1969. Podnikal obchody směrem do Polska.

Po sovětské okupaci v srpnu 1968 jezdil se svým trabantem až do podepsání Moskevských protokolů po Praze na klíčová místa – rozhlas, ministerstva, předsednictvo KSČ, na ministerstvo obrany. Vezl například reportéra s natočenou reportáží do rozhlasu. Rozvážel plakáty, prožil přitom dramatické chvíle, kdy ho zastavili sovětští vojáci. Zachránilo ho, když se jeho spolujezdkyně prokázala legitimací Komsomolu z doby studia v Sovětském svazu. S kapitulací nesouhlasil. Ještě předtím než z vlastního rozhodnutí dal po tatínkově smrti výpověď z Centrotexu, se podílel na organizaci výstav fotografií z okupace v Praze, Mladé Boleslavi a Liberci. Z posledně jmenovaného města už museli výstavu 28. října 1968 stáhnout.

Josef odešel do podniku Vodní zdroje, kde v letech 1969–1971 pracoval jako měřič vody – například na Klokočce u Mladé Boleslavi nebo v Řepínském dole u Mělníka. V maringotkách se seznámil třeba s Emilem Zátopkem či s novináři a historiky, jako byli od začátku roku 1970 Jan Křen, Václav Kural, Petr Pithart či Jan Štern. Josef občas kritizoval, že nic nedělají, a nabídl Petru Pithartovi pomoc pro případ, že by něco potřeboval.

Pašování Svědectví

Petr Pithart se časem ozval s prosbou o pomoc při rozvážení materiálů ze zahraničí – Tigridova Svědectví, Listů, korespondence určené pro konkrétní adresáty. Tyto materiály dováželi kanálem organizovaným Janem Kavanem mladí lidé v dodávkách, které měly pro ten účel upravené skrýše. Dodávka přijela na smluvené místo, kde na ni po znamení, že je vše v pořádku, čekal Josef Mundil se svým trabantem. Odjeli potom na domluvené místo (nejdříve na Petřiny, později za Prahu k Líbeznicím), kde si materiál předali. Potom Josef Mundil rozvezl či roznesl materiály na domluvené adresy. Stejným způsobem se dostávaly zásilky ven. Později se setkávání s dodávkou uskutečňovalo i v pravé poledne u Písecké brány u Chotkových sadů.

Petr Pithart tuto agendu předal po podpisu Charty 77 Jiřině Šiklové. Došlo rovněž ke změně míst předávání: Kostelec nad Labem, potom v garáži u Julie Matouškové a Anny Kavinové v Troji. Nakonec v Mundilově dílně vedle hotelu Ametyst v Londýnské ulici v Praze. Souviselo to s jeho novým zaměstnáním. Od Vodních zdrojů v roce 1971 odešel jako mistr uměleckého řemesla na UMPRUM.

Ohlédnutí

Když se Josef Mundil ohlíží zpět, považuje pracovní režim v maringotce Vodních zdrojů za jeden z nejlepších úseků svého života. Měl spolu s ostatními dostatek volného času. Rád na své kolegy vzpomíná a velmi si dodnes váží Petra Pitharta.

Na otázku, zda by odpustil těm, kteří mu ublížili, odpovídá, že nemá pocit, že by měl někomu odpustit. Přemýšlel by o tom až tehdy, kdyby se na něj někdo s prosbou o odpuštění obrátil.

A co vzkazuje svým bližním? „Neboj se, toliko věř!“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) (Michal Šimek)