Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Motejl (* 1946  †︎ 2022)

• narozen roku 1946

• vyučen zámečníkem, profesi se ale nikdy nevěnoval

• v letech 1963–1965 absolvoval základní vojenskou službu u Pohraniční stráže na rotách Železná a Jedlina na Domažlicku a Tachovsku

• v prosinci 1964 si vyměnil službu s kamarádem Ulrichem, který byl následně při službě zabit dezertérem Dobřichovským

• práce ve službách, řidič autobusu v Děčíně, od roku 2009 v důchodu

• zemřel v roce 2022

Petr Motejl se narodil roku 1946, pochází z jižních Čech – z Plané nad Lužnicí, odkud jej osud zavál do různých končin. Když byl ještě dítě, rodina se přestěhovala do obce Nebočady u Děčína, kde dokončil povinnou školní docházku. Chodil do Pionýra, také k dobrovolným hasičům a navštěvoval pár dalších kroužků, které na vesnici byly. Po škole se vyučil zámečníkem, tuto profesi ale nikdy nevykonával.

V 17 letech na vojnu

Když roku 1963 Petr Motejl skončil učení, přišel mu 20. července 1963 povolávací rozkaz. Pravděpodobně se jednalo o administrativní chybu, protože mu bylo teprve necelých 17 let a ani nebyl u odvodu. „V roce 1963, kdy mi ještě nebylo 17 let, mi najednou kolem 20. července přišel povolávací rozkaz, aniž bych byl odveden na vojnu. Prostě přišel papír. Rodiče nebyli doma, byli na dovolené. Tak jsem šel na vojenskou správu, kde jsem potkal nějakého majora. Ptal jsem se ho, co mám dělat, proč mi to přišlo. On vzal ten papír, podíval se na něj. A slušně řečeno, vyjádřil se takto: ‚To nějaká ženská spletla. Ale víš co, vem si to a jeď na vojnu, to ti neuškodí.‘ Dal mi papír zpátky a odešel. A tak jsem 1. srpna sedl na vlak a jel jsem do Českého Těšína (do přijímače).“

V Českém Těšíně byl tzv. přijímač, pan Motejl zde pobyl dva měsíce, složil přísahu. Na vojně byl zdaleka nejmladší. Když v Českém Těšíně hlásil své datum narození, mysleli si důstojníci, že si z nich dělá legraci. Protože ale měl povolávací rozkaz, nakonec ho přijali. Poté byl na krátkou dobu převelen do Domažlic, kde sídlila brigáda. Po nedlouhém pobytu v Domažlicích a v Rozvadově se jeho dalším působištěm stala 6. rota Pohraniční stráže na Železné.

Na stráži hranic

Až do osudové události v prosinci 1964 probíhala vojna pana Motejla dobře, v Železné se mu líbilo a byl rád, že se dostal k Pohraniční stráži, která představovala trochu rodinnou tradici. Motejlův strýc byl důstojníkem Pohraniční stráže, u níž sloužili také bratranci. „Z jejich vyprávění a z filmů jsem usoudil, že by se mi tam mohlo líbit. A skutečně se mi tam líbilo. Krásná příroda, služba v lese, bylo to dobré.“

Rota Železná byla v lesích na samotě u hranic, vesnice Železná byla malá, jen několik domků a ubytovna pro rumunské dělníky, kteří pracovali na nedalekém státním statku. Dál za vesnicí byly až k hranici jen louky, na které jezdily na sena dívky z Domažlic ze zdravotnické školy. Protože to bylo v zakázaném pásmu, hlídali dívky pohraničníci. Idylická krajina.

Také parta byla dobrá, mladí muži si rozuměli, u Pohraniční stráže se pan Motejl nesetkal s šikanou, rozlišováním mazáků a bažantů. Důvěra a dobré vztahy byly životně důležité. „Museli jsme si věřit. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Protože při službě jste byl na toho druhého odkázaný, když jste na někoho narazili. Byly případy, že třeba východní Němci chtěli utéct, nebo Poláci. A co vy víte, co ten Polák nebo Němec udělá… Budete sám. Proto musíte být s druhým pohraničníkem sehraní, bojovat jeden za druhého.“

Proti tzv. narušiteli hranice zasahoval pamětník jen jednou. Jednalo se o německého staříka, který sbíral houby na německé straně lesa a v zaujetí houbami nevědomky překročil hranici. Pohraničníci ho zpozorovali a zadrželi. Ještě tentýž den byl ale oddělením pasové kontroly vrácen do Německa přes hraniční přechod v Rozvadově. Z československé strany bylo narušení hranice méně časté, ještě před drátěnými zátarasy byla tzv. signální stěna, jejíž narušení bylo signalizováno na rotě, v tom případě se vyjíždělo zkontrolovat inkriminovaný úsek. Nejčastějšími narušiteli, kteří spustili signalizace, byla ale lesní zvěř, srnky, zajíci. Dalším využívaným ženijně-technickým prostředkem byly výmetnice, které byly napojené na nastražené dráty. Když byl drát porušen, výmetnice vystřelila světlici a upozornila tak pohraničníky.

Na rotě Železná ale pohraničníci nezasahovali proti emigrantům moc často, úsek roty byl velmi otevřený, bylo vidět na dálku, hranice tu procházela širokou plání. Pro přechody hranice byla vhodnější místa s méně přehledným terénem.

Pan Motejl byl u Pohraniční stráže spokojený. I když měl nespočet příležitostí (např. při tzv. demarkaci, přeznačování hranice), útěk do Německa ho nikdy nelákal. „Já bych tam neutekl, i když stačilo udělat krok a byl bych pryč. Ale měl jsem tady rodiče, sourozence, kamarády. Proč bych utíkal? Neměl jsem k tomu důvod.“

Ve volném čase hlavně sportoval, hrál stolní tenis, běhal. Jeho pohled na službu – coby sedmnáctiletého chlapce – byl odlišný od názoru starších kolegů. Vycházky ho moc nelákaly, v Železné nebylo kam jít, Rozvadov byl daleko a do hospody do Smolova nechodil, pivo skoro nepil.

Ve složité situaci se ocitl hlavně v druhém roce služby, kdy byl povýšen na svobodníka, stal se velitelem družstva a měl velet vojákům nováčkům, kteří byli starší než on. Jeho podřízení to nejprve těžce nesli, ale nemohli nic dělat. Kdyby si dovolili nějak se bouřit, čekal by je kázeňský postih. Menší konflikty měl jen s dvěma slovenskými Maďary, kteří odmítali reagovat na české pokyny. Pan Motejl se kvůli nim učil základní povely i v maďarštině.

Tragédie

Klidný výkon vojny panu Motejlovi skončil před Vánoci roku 1964. Dvacátého prosince 1964 měl mít ranní službu, hlídku u hranice od pěti hodin. Byla neděle a odpoledne se chystal na vánoční turnaj v ping-pongu, který u roty hrál.

Předchozí den, když se služby přidělovaly, za ním ale přišel jeho kamarád Pepa Ulrich a poprosil ho, jestli by si hlídku nevyměnil, nepřenechal mu ranní službu a nešel k hranicím až odpoledne. Ulrich měl totiž domluvenou návštěvu, měla za ním přijet jeho dívka. „Mně se moc nechtělo, protože jsem se těšil na turnaj ping-pongu… Ale Pepa byl takovej dobrej kamarád, že jsem mu řekl: ‚Běž si to zařídit. Když ti to velitel dovolí, tak já půjdu místo tebe odpoledne a ty půjdeš ráno s Dobřichovským.‘ “

Hlídky byly vždy dvojčlenné, velitelem hlídky byl starší pohraničník, voják, který již sloužil druhým rokem. Odpovídal za průběh hlídky, rozhodoval o postupu. Druhým členem hlídky byl bažant, nováček, který vykonával teprve první rok vojny. Ulrich a Motejl byli již mazáci, sloužili jako velitelé hlídek. K Ulrichovi byl osudného rána přiřazen nováček Miloš Dobřichovský.

Večer se Motejl ještě stavil u Ulricha na pokoji, aby si potvrdil, že je s velitelem roty vše domluveno a že výměna platí. Již tehdy si všiml podivného chování Dobřichovského, který seděl u kamen a pálil dopisy. Na dotaz, proč to dělá, odpověděl, že dostal od velitele vynadáno za nepořádek v kufru, a tak uklízí. Jeho chování bylo neobvyklé i ráno před službou. „Ve čtyři jsem se probudil a šel na záchod. Tam stál Dobřichovský, oblečený, připravený do služby. Jindy měl jít od pěti do služby a za pět minut pět byl ještě v posteli. To byl kripl, byly s ním jen problémy. A najednou tam stojí oblečený. Já mu říkám, co tam dělá. A on: ‚Já nemůžu spát.‘ Já mu říkám, že jde s Pepíkem Ulrichů, to byl poctivý kluk. ‚Jestli myslíte, že vás Pepík nechá spát na hlídce, tak s tím nepočítejte.‘ – ‚Ne, já spát nebudu.‘ Mně to bylo divný, ale šel jsem spát.“ Byla neděle, kdy si mohli vojáci pospat.

„A najednou v půl osmé poplach.“ Pohraničníci slyšeli střelbu od hranic. Telefonovali na pozorovatelnu, ale nikdo se neozýval. Proto tam vyjela poplachová hlídka se psem. Pepu Ulricha našli zraněného na zemi a průlez mezi drátěnými zátarasy byl otevřený. Pro překonávání zátarasů měli pohraničníci postavené průchody zakončené dřevěnou boudou, která se normálně uzamykala. Klíče měl velitel hlídky – Ulrich. Aby mohl Dobřichovský utéct do Německa, potřeboval klíče. Proto došlo na pozorovatelně k potyčce, padly dva výstřely. Nakonec Dobřichovský shodil Ulricha dolů z pozorovatelny, která byla asi 12 metrů vysoká a stavěná do kónusu. Když Ulrich padal, ošklivě se pomlátil. Ale když k němu přišli pohraničníci, ještě žil.

Petr Motejl uviděl kamaráda až na rotě. „V místnosti bylo šero. A oni něco nesli v celtě od stanu. Myslel jsem, že střelili srnku. Když nebylo maso, tak se

střelila srnka a bylo maso hned. Vůbec mne nenapadlo, že nejdou doleva do kuchyně, ale doprava (na pokoj). Šel jsem za nimi – a tam ležel Pepa. Přes levé rameno dolů měl průstřel, ale to nebylo smrtelné, to bylo jen asi tři centimetry pod kůží. Strašně křičel, strašně: ‚Kluci, pomozte mi, zachraňte mne!‘ Nejhorší však bylo, že zavolali sanitku, a sanitka se nemohla dostat z Domažlic do Železné. Tak ho naložili na koňské sáně a vezli ho ještě kus sáněmi. A cestou Pepa umřel.” Zemřel na následky vnitřních zranění z pádu.

Jeho smrt byla zbytečná, pamětník vzpomíná, že on i Ulrich byli spíše menší postavy, hubení, zatímco Dobřichovský byl urostlý a vazba. Proti němu neměl Ulrich šanci, pro jeho útěk by stačilo Pepu svázat a vzít mu klíče, nemusel ho střelit zezadu, natož shodit z pozorovatelny. „Dobřichovský byl kripl.“

Ve světle tragických událostí získalo smysl i nezvyklé chování Dobřichovského předchozího dne, i pálením dopisů se cíleně připravoval na útěk. Bylo mu jedno, kdo s ním bude na hlídce. Kdyby si pamětník nevyměnil službu s Ulrichem, pravděpodobně by dopadl stejně špatně.

Petr Motejl se po kamarádově smrti zhroutil a musel být hospitalizován v Plzni. Dodnes se s traumatem zcela nevyrovnal.

Událost byla vyšetřována kontrarozvědkou, pamětník měl také potíže, že nenahlásil podezřelé chování dezertéra. „Koho by to napadlo? Já jsem si vždycky myslel, že k Pohraniční stráži jdou uvědomělí a prověření, dobří…“ Pamětník prověřen byl. Než nastoupil k Pohraniční stráži, ptali se ho na jeho původ, otec byl v KSČ, v rodině nebyly žádné osoby považované za státně nespolehlivé, strýc byl pohraničník z povolání. Jak se na hranice dostal Dobřichovský, panu Motejlovi dodnes není jasné. „Jako je stádo bílých koz a mezi nimi jedna černá. Tak to bylo něco podobného u nás.“

Jaké byly další osudy Dobřichovského, se neví. Byl v SRN za zabití Ulricha odsouzen na dva a půl roku vězení, ale jestli je odpykal a co dělal dále, není jisté. Podle jedné verze později bojoval ve válce ve Vietnamu.

Jednotka z roty Železná byla rozpuštěna, první byl převelen právě pan Motejl. Údajně kvůli utajení, aby Dobřichovský neprozradil nepřátelům, kdo slouží na Železné, byli vojáci rozházeni po celé republice.

Zbytek vojny pamětník dosloužil na druhé rotě Jedlina. Do civilu odešel na začátku podzimu 1965. Přišel domů zrovna, když jeho ročník rukoval na vojnu.

Po vojně pan Motejl vyzkoušel řadu povolání, až se nakonec uchytil jako řidič autobusu. Nějaký čas pracoval také jako číšník, byl zaměstnaný na železnici apod. Potom jezdil autobusem na Děčínsku, řídil i zájezdové autobusy, do Španělska, Německa, Itálie… Pracoval u Dopravního podniku města Děčína až do roku 2009, kdy definitivně odešel do důchodu.

Je ženatý a s manželkou mají dvě dcery a syna, nyní již i vnoučata.