Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eliška Michalská (* 1932)

Odvážný tajemník

  • narozena 8. března 1932 v Prostřední Bečvě

  • otec Eduard Roska tajemník v Horní Bečvě

  • pomoc partyzánské brigádě Jana Žižky

  • otec Eduard Roska zastřelen 9. ledna 1945 v Kounicových kolejích

  • očitá svědkyně operace Tetřev

  • rodina v roce 1945 vystěhována z obecního bytu v Horní Bečvě

  • po válce v nájmu v bytě Maxe Mannheimera v Novém Jičíně

  • manžel Zdeněk Michalský uvězněn v souvislosti s pokusem Miroslava Nového o útěk na Západ

  • v současnosti pamětnice žije v Novém Jičíně

Otec Elišky Michalské Eduard Roska patřil za druhé světové války mezi významné a velmi aktivní členy odbojové skupiny v Horní Bečvě. Mimo jiné převáděl lidi přes hranice a podporoval partyzány. Ve dvanácti letech mu pamětnice pomáhala. Chodila s ním se zásobami pro partyzány a také předávala zprávy mezi jednotlivými členy odboje. Otce ale 5. listopadu 1944 zatklo gestapo a 9. ledna 1945 ho zastřelili v Kounicových kolejích.

Na otce má jen hezké vzpomínky

Eliška Michalská, rodným příjmením Rosková, se narodila 8. března 1932 v Prostřední Bečvě. Když jí byly čtyři roky, otec Eduard Roska se stal tajemníkem v Horní Bečvě a rodina se tam nastěhovala do bytu na obecním úřadě. Právě někdy v té době se pamětnici narodila jediná sestra Jana.

Rodiče neměli lehké dětství. Maminka Adéla pocházela z rodiny Karla Langera, který v Prostřední Bečvě vlastnil firmu na výrobu houní a sukna. V ní od dětství pracovala také matka pamětnice. Ve studené vodě houně zpracovávala, měla z toho zkřivené ruce a trpěla těžkým revmatismem. Otec Eduard Roska se narodil v roce 1907 ve Lvově, kde jeho otec pracoval jako chemický inženýr. Jeho rodiče se ale rozvedli a společně se dvěma sourozenci ho v Prostřední Bečvě vychovávala matka. Po první světové válce dostaly všechny tři děti španělskou chřipku a jediný Eduard toto onemocnění přežil.

Eliška Michalská vzpomíná, že se otec jako tajemník v Horní Bečvě znalý zákonů snažil všemožně lidem ulehčit v jejich těžkém údělu. Třeba vdovám po hornících po nedělích sepisoval žádosti o vdovský důchod. „Jak se šlo do kostela, tak u nás byla vždycky fronta,“ vzpomíná Eliška Michalská a dodává, že se jí otec i přes nedostatek času vždy snažil plně věnovat. „Byl kamarádský. Rád si se mnou hrál. Přeskakoval se mnou příkopy a honil mě.“ Eduard Roska byl dlouholetým členem Sokola, vlastenec a k národnostní hrdosti vychovával také své dcery. Pamětnice také chodila v Horní Bečvě do sokolské organizace, kterou sice nacistická správa v roce 1941 zakázala, ale v Horní Bečvě pod zástěrkou Kuratoria pro výchovu mládeže fungovala dál. „Cvičili jsme už na eventuální další sokolský slet,“ vzpomíná Eliška Michalská.

Stálo ho to život

Pamětnice tvrdí, že otec se do odboje zapojil už někdy v začátcích druhé světové války. Ve větším měřítku se ale odbojová činnost v tomto kraji rozvíjela až v roce 1944. Pod vedením učitele z Kněhyně Františka Haši napojeného na ústřední vedení Obrany národa se tehdy začalo s organizováním ozbrojeného odboje. A právě František Haša patřil mezi otcovy velmi dobré přátele a často navštěvoval byt rodiny Roskových. „Veselý, společenský, krásný chlap. Vždycky nás pohladil a hrál si s námi,“ vykresluje pamětnice ve svých vzpomínkách Františka Hašu.

Eduard Roska prý společně s Františkem Hašou a Františkem Bílem převáděl lidi na Slovensko, aby se tam mohli zapojit do Slovenského národního povstání. V srpnu 1944 poslali z Ukrajiny na Slovensko výsadek partyzánského oddílu s velitelem poručíkem Jánem Ušiakem a náčelníkem štábu Dajanem Bajanovičem Murzinem. Tato skupina se na rozkaz z Kyjeva v průběhu září a října přesunula na Moravu. Přechod přes hranice jim tehdy společně s Františkem Bílem z Prostřední Bečvy a hajným Janem Křenovským zajišťoval právě František Haša. Své sídlo si pak partyzáni vybudovali v blízkosti Čeladné a Horní Bečvy na úpatí Kněhyně. Oddíl se po přesunu na Moravu postupně rozšiřoval a později se z něj stala 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky, která byla největší vojenskou jednotkou bojující za druhé světové války proti německým okupantům na území Čech a Moravy. 

V době, kdy se partyzáni nacházeli v blízkosti Horní Bečvy, je zásoboval také Eduard Roska. Aby nebyl nápadný, brával s sebou při cestách do lesa dvanáctiletou Elišku a další dva malé chlapce. „Měl dobrého kamaráda a s jeho dětmi jsme jako chodili na procházky. Měli jsme batůžky a v nich chleba a takové věci. Nechávali jsme to v hájovně a tatínek nám pak batůžky vycpal, aby to nebylo podezřelé,“ vzpomíná Eliška Michalská, která však tehdy netušila, že podporují partyzány, protože otec s ní tyto záležitosti neprobíral. Nikdy také nedošla až do hájovny, takže neví, o kterou se přesně jednalo. „Šli jsme, jako že jdeme třeba na hřiby. Táta nás posadil na mez a šel sám do hájovny. Zůstal tam vždycky asi půl hodiny. Pak se vrátil a šli jsme zpět.“

Eliška Michalská tehdy také vyřizovala vzkazy mezi jednotlivými členy odboje. Vzpomíná, že chodila na turistickou chatu Martiňák, již měl v pronájmu Rudolf Kubáň a ve které se konaly důležité ilegální schůzky a setkání. Dojížděla také do hospody na Nové v Prostřední Bečvě. Ta patřila dalším členům rodiny Rudolfa Kubáně – Boženě, Josefovi a Vladimíru Kubáňovým. Pamětnici ale zůstala hlavně vzpomínka, jak se jí jednou vzkaz nepodařilo doručit. „Pravidelně jsem jezdila s jedním šoférem a ten už mě znal a vždycky mně zastavil u Kubáňů v Prostřední Bečvě. Tehdy jel cizí šofér a ten nezastavil a já se ocitla až v Rožnově. Nevěděla jsem, kudy kam, a tatínek nevěděl, že jsem to nevyřídila. Vrátila jsem se až bůhví kdy dalším autobusem. Tatínkovi jsem to všechno vysvětlovala a řekla mu, že jsem jim to nevyřídila.“

Dne 2. listopadu 1944 byla v blízkosti Čertova mlýna domluvena schůzka mezi štábem Žižkova oddílu a zástupci ilegální komunistické organizace z Moravské Ostravy. Došlo však k prozrazení a štáb napadli členové roty Einsatzkommanda Ruhsam z Holešova. Při prudké přestřelce utrpěl velitel Žižkova oddílu Ján Ušiak průstřel obou paží a D. B. Murzina postřelili do nohy. Ján Ušiak se nakonec o den později v úkrytu v domě rodiny Machandrových v Čeladné v obklíčení zastřelil. D. B. Muzin přežil v úkrytu, který mu nad Čeladnou vybudovali Jindřich Tkáč a hajný Jan Křenovský.

V okolí se pak rozpoutaly protipartyzánské akce a zatýkali i podporovatele Žižkova oddílu. 4. listopadu 1944 zatklo gestapo u kostela v Horní Bečvě několik odbojářů a přátel Eduarda Rosky. Mezi nimi například Františka Bíla nebo Vladimíra, Josefa a Boženu Kubáňovy. Dalšího dne ráno si na obecní úřad přišli také pro Eduarda Rosku. „Přišel tam takový menší člověk. Mluvil perfektně česky. Tatínek se vrátil asi v šest ráno z lesa. Samozřejmě byl ve spodkách a v košili. Akorát odhodil kalhoty a lehl si. Ten gestapák přišel, odhodil deku a říkal: ,No jo, ani se nestačil pořádně vysvléct.‘ Tatínek byl úplně vyjevený, protože byl rozespalý. Tatínek sáhl na noční stolek a on ho po ruce mlátil pistolí,“ vzpomíná Eliška Michalská, která začala gestapákovi nadávat. „To mě rozčililo, tak jsem na něho zařvala, že je to taky člověk a co si o sobě myslí. Byla jsem tenkrát tak drzá, že jsem mu řekla, že se mu to možná všechno vrátí. Maminka po mně skočila a držela mně pusu, ať nekecám, nebo ji přivedu ještě do většího neštěstí. Chlap se na mě udiveně díval, ale doma se už nic nedělo, a pak si to prý s tatínkem hrozně vyřídili.“

Všechny zatčené odvezli na Bílou, kde je vyslýchali a Eduarda Rosku tam 9. listopadu během vyšetřování postřelili. Následně ho převezli do Kounicových kolejí, kde ho 9. ledna 1945 zastřelili. Ze zmíněných zatčených přátel se domů nikdo nevrátil.

Co se dělo s Eduardem Roskou, ale manželka ani pamětnice neměly tušení. V den, kdy otce postřelili na Bílé, se musela jít Eliška Michalská se spolužáky na rozkaz protektorátních úřadů podívat na čtyři oběšené odbojáře před školou v Dolní Bečvě. Jejich těla tehdy pro výstrahu ponechali osmačtyřicet hodin na šibenici. „Nutili lidi, aby se na to chodili dívat. Působilo to na mě hrozně,“ vzpomíná na otřesný zážitek krátce po zatčení jejího tatínka.

Už den po přestřelce v Čertově mlýně nařídil K. H. Frank rozsáhlou protipartyzánskou akci s krycím názvem Tetřev. V Horní Bečvě a okolních vesnicích vyhlásili stanné právo a zákaz vycházení. Za porušení těchto příkazů mohlo následovat zastřelení. Do oblasti povolali třináct tisíc německých vojáků. Operace trvala od 16 do 22. listopadu 1944. V obklíčení se tehdy zastřelil František Haša. Eliška Michalská má z těchto dnů ale také jednu pozitivní vzpomínku. „Jeden německý voják uměl česky a říkal, že má doma taky takovou holčičku. Místo bonbonů mně nosil kostky cukru, který byl velmi vzácný.“

Z obecního bytu je vyhnali

Matka žila až do konce války v obrovském stresu. Ani po osvobození se jí příliš neulevilo, protože krátce poté je z bytu nechal vystěhovat nový předseda místního národního výboru. „Dalo by se říct, že nás dali do chléva,“ vzpomíná Eliška Michalská na přidělené bydlení v místní části Valaška. Zoufalá matka tehdy neměla žádné zprávy o manželovi a nevěděla, zda je naživu, nebo po smrti. Měla velké zdravotní potíže a nedostávala žádný vdovský důchod. „Maminka potom tátu nechala hledat. Bylo to i v novinách a rozhlase, ale nikdo se neozval.“

Otec s něčím podobným počítal, a tak našetřené peníze uložil do banky. Jenomže 1. listopadu 1945 proběhla měnová reforma, kdy byly peníze nuceně složeny na tzv. vázané vklady. Zůstaly tam pak zablokovány až do roku 1953, kdy je během další měnové reformy bez náhrady zrušili. „Měli jsme hlad. Chleba nám byl vzácný a máslo jsme neznali,“ dodává pamětnice.

Rodinu tehdy podporovala Božena Hašová, manželka Františka Haši. Nakonec jim dokonce sehnala byt v Novém Jičíně, kam se v roce 1946 rodina nastěhovala. Jeho majitelem byl židovský mladík Max Mannheimer, který s bratrem Edgarem jako jediní z rodiny přežili hrůzy koncentračních táborů a jehož životní osudy jsou také zaznamenány na Paměti národa. „Choval se k nám velmi dobře a mamince ve všem vycházel vstříc,“ dodává pamětnice.

Eliška Michalská v Novém Jičíně nastoupila do rodinné školy, kterou však z finančních důvodů nemohla dokončit a musela nastoupit do zaměstnání. Trvalo několik let, než její matce uznali vdovský důchod a situace rodiny se alespoň trochu zlepšila.

Vzala si politického vězně

Pamětnice poté pracovala ve skladu kusového textilu v Novém Jičíně. V roce 1953 se provdala za politického vězně Zdeňka Michalského. Její manžel měl tehdy za sebou několik měsíců strávených ve vězení. Jeho bývalý spolužák z Prostějova Miroslav Nový ho totiž v dopise informoval o úmyslu utéct na Západ. V květnu 1949 se Miroslav Nový se skupinou kamarádů (Vlastimil Klenovský, Jaroslav Valášek, Jan Horníček, Heda Prokopová a Zdeněk Mikš) pokusil uletět ukradenými civilními letadly z letiště v Chocni. Heda Prokopová ale tehdy ze soucitu povolila pouta přemoženému strážnému a ten pak v kokpitu letadla zastřelil Vlastimila Klenovského, Hedu Prokopovou a vážně zranil Zdeňka Mikše. Miroslavu Novému se podařilo s druhou posádkou odstartovat, ale u Sušice na Šumavě havarovali. Těžce zraněného Miroslava Nového i ostatní následně zatkli. Podrobně je celá událost zaznamenána na Paměti národa ve vyprávění Zdeňka Mikše. Právě v souvislosti s tímto případem provedla StB domovní prohlídku u Zdeňka Michalského a avizovaný dopis našla. Miroslava Nového z vězení propustili až na amnestii v roce 1962. Se Zdeňkem Michalským zůstali přátelé a dále se stýkali.

Zdeňku Michalskému se nakonec i přes špatný kádrový posudek podařilo dálkově vystudovat konzervatoř a následně dlouhá léta působil jako pedagog v ZUŠ v Novém Jičíně. Jeho manželka až do penze pracovala jako úřednice. Oba nikdy nepatřili k zastáncům komunistického režimu a jejich dcera dodává, že si v mládí musela dávat velký pozor, aby ve škole neřekla, jak a o čem se doma mluví.

HROŠOVÁ, M., Na každém kroku boj. Historie 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky (srpen 1944 ‒ květen 1945). Český svaz bojovníků za svobodu, 2012.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)