Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Christian Mayer (* 1923)

Celý můj život byl na vodě

  • narozen roku 1923 v Praze

  • jeho otec roku 1924 založil Klub vodních sportů v Praze-Podolí

  • za války nuceně nasazen ve zbrojním průmyslu v továrně v Praze-Modřanech

  • po roce 1948 opustil zaměstnání v bance a odešel pracovat do kladenských dolů

  • v 50. letech pracoval v kesonech na Mostu inteligence a přehradě Lipno

  • celý život závodil na kánoích a působil v Klubu vodních sportů

„Maminka mě pojmenovala po pirátovi“

Vodáctví má Christian Mayer v krvi už od narození. Sám říká, že na vodě byl odjakživa. Jeho otec byl významným kanoistou a v roce 1924 založil Klub vodních sportů v pražském Podolí. S tímto klubem je dodnes spojen i jeho syn Christian, který se narodil v roce 1923. „To jméno mi dala maminka, protože nemohla na žádné přijít, a to Christian našla v nějaké knížce o pirátech.“ Jméno bylo pro mnohé moc složité, a tak získal Christian ve Skautu přezdívku Punťa. „Dokonce, i když o mně psali někde v novinách, tak už tam bylo Punťa Mayer.“

Pamětník chodil za protektorátu do obchodní akademie a pak absolvoval průmyslovou školu. Za války byl nasazen v továrně v Modřanech, kde se podílel na výrobě leteckých součástek. „Ze školy jsme uměli trochu německy, a tak nás občas posílali s takovýma balíkama do Německa na nějaký nádraží, kde to zase někdo převzal.“ Jeho otec vyráběl modely lodí a jednou potřeboval do nějaké historické lodě vyrobit kanony. Jeho syn se rozhodl, že mu ty kanonky obstará. „Tak já jsem v továrně udělal asi čtyřicet takových malých kanonků z mosazi a kamarád šílel, že nás teď zastřelí. Já jsem se jen smál a říkal jsem mu: ,Však já dělám válečnou výrobu.‘“

„Stavěli jsme mosty přes Dunaj“

Na konci války se Christian Mayer na Pankráci zapojil do bojů během Pražského povstání. Těsně vedle něho zabili kluka, kterého znal. „Mrzí mě, že dodnes na památníku povstání není jeho jméno.“

Po válce byl povolán na vojnu a brzy se stal důstojníkem. Když jeho nadřízení zjistili, že umí plavat, poslali ho k ženijnímu vojsku[1] na Slovensko. „Dodělávali jsme mosty po válce, třeba i přes Dunaj.“ Jelikož Christian Mayer byl už důstojníkem, zodpovídal za skupinu mužů na stavbě. „Byli tam kováři, tesaři a tak. Samí výborní řemeslníci a já jsem tam přišel už jako důstojník a oni mě schválně zkoušeli, jestli bych uměl tu jejich práci. To já jsem ale zase už něco uměl, takže mě pak brali.“

Po návratu z vojny si našel práci ve státní bance, kde působil na zahraničním oddělení. Po roce 1948 na něj však začali tlačit, aby vstoupil do strany, což Christian Mayer nechtěl. „Seděli jsme vedle sebe s kamarádem a oni zase přišli, ať vstoupíme. Kamarád jim říkal, že ve straně už je, a oni, že bezvadný, že to asi vstoupil do té uliční strany a ať jim ukáže legitimaci. On ji vytáhl a měl legitimaci lidové strany. To byla legrace.“ Pamětník i jeho kamarád tedy museli banku opustit. Christian Mayer dostal práci v dolech v Kladně, kde dva roky fáral. „Ten důl se tehdy ještě jmenoval Prezident Beneš, což byla náramná sranda, ale pak ho přejmenovali.“

„Měl jsem vyšší plat než ředitel“

Po dvou letech se rozhodl z kladenských dolů odejít a získal práci na stavbě Branického mostu, známého jako Most inteligence.[2] Christian Mayer na stavbu nastoupil nejprve jako tesař, ale pak se znovu ukázalo, jak je sžitý s vodou. Podílel se tedy na stavbě pilířů pod vodou, která se ještě tehdy prováděla v tzv. kesonech. Keson je ocelový nebo betonový potápěčský zvon, který díky kompresoru udržuje uvnitř stejný tlak jako ve vodě a není třeba využívat dýchacích přístrojů. Jeden pilíř Mostu inteligence pod Barrandovem je umístěn v hloubce třiceti metrů a tlak je zde velmi nízký. „Měli jsme plat vyšší než vrchní ředitel, ale nikdo to moc dlouho nevydržel.“

Pamětníka práce pod vodou bavila. Když skončila stavba Mostu inteligence, odešel na stavbu přehrady Lipno, kde pracoval v kesonech další čtyři roky. Mezitím se stále věnoval vodáctví a na Lipně založil i vodácký oddíl. „Na Lipně jsme našli starej skládací kajak, který jsem dal dohromady. Plzeňáci tam uspořádali slalom a na tom kajaku jsem to jezdil.“

S kamarády sjížděli i Vltavu v místech, kde hlídala Pohraniční stráž. Na pravý břeh Vltavy se tehdy nesmělo vstupovat, ale oni tam přespávali. Jednou je Pohraniční stráž objevila, ale shodou okolností s nimi byl jejich kamarád, který byl velvyslancem v Japonsku, a díky němu se vyhnuli postihům. Na Lipně se Christian Mayer zapojil i do stávky dělníků, což se samozřejmě posléze objevilo v kádrovém posudku.

„Ptal jsem se, zda mi za přestup dají jako fotbalistům“

Z Lipna se vrátil do Prahy, nějakou dobu nemohl najít žádnou práci, a tak přehazoval uhlí na Smíchově. Jednoho dne se potkal s kamarádkou a svěřil se jí, že potřebuje práci. Kamarádka pracovala na OPBH,[3] kde právě sháněli technika. Christian Mayer věděl, že se svým kádrovým posudkem by tuto práci nikdy nezískal. Na kádrovém oddělení však pracovala jeho bývalá spolužačka ze školy. Kamarádka se s ní dohodla a všichni se setkali v hospodě. „Šli jsme na Staroměstským náměstí do hospody ke stolku za roh, kam nebylo vidět, a ona říkala tý holce z kádrováku, že jí přijde to moje vysvědčení o stávce, a ona hned, že v pohodě, že to vidí ona jako první a upraví to tam.“

Díky tomu získal Christian Mayer práci jako technik na OPBH pro Prahu 3 a později pro Prahu 8. Několik let zde pracoval a pak na něj opět začali naléhat, ať vstoupí do strany. „Já jsem si dělal legraci a říkal jsem jim, kolik mi dají. Fotbalistovi dají třicet tisíc, když přestoupí, tak mě zajímalo, kolik dají mně.“ Z OBPH musel tedy odejít, ale přešel do lékárenských služeb, kde řídil rekonstrukce pražských lékáren.

„Všechny lodě jsme si stavěli sami“

U vody a na vodě strávil Christian Mayer skutečně celý život. Z dětství si ještě vzpomíná na vory, které svážely z různých panství dřevo. Tehdy nebyla Vltava rozdělena přehradami, a voraři tak mohli svážet dřevo ze Šumavy až do Prahy. Na takových vorech se pamětník projížděl jako malý kluk. Celé dětství trávil s otcem v Klubu vodních sportů. „Všechny lodě jsme si stavěli sami.“

Až do šedesátých let se lodě stavěly z cedrového a mahagonového dřeva. Christian Mayer vzpomíná, jak bývaly na okraji Prahy odstaveny staré lodě a člověk si tam mohl za padesát korun odmontovat, co potřeboval. „Ty lodní latě byly všechny přišroubovaný krásnými měděnými šroubky a z toho jsme pak dělali součástky na lodě.“ V padesátých letech si Christian Mayer s kamarády dokonce sami vyrobili malé plachetnice. V Klubu vodních sportů působí pamětník dodnes a donedávna v závodech porážel vodáky o několik desítek let mladší.

[1] Ženijní vojsko zajišťovalo technické záležitosti usnadňující pohyb a fungování armády, jako je budování silnic, mostů nebo naopak odstraňování nepřátelských zátarasů, krytů a podobně.

[2] Most inteligence se mu říká, protože na něm pracovali především příslušníci československé inteligence, kteří v padesátých letech museli opustit svá zaměstnání.

[3] Obvodní podnik bytového hospodářství (mimo Prahu Okresní podnik bytového hospodářství).

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Vendula Müllerová)