Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Matzenauer (* 1947)

• narozen 20. listopadu 1947 v Praze

• vyrostl ve Vsetíně v pivovaru

• odmala kreslil a psal, zakládal studentský literární časopis

• po maturitě získal modrou knížku, pracoval v chemičce v Kralupech

• prožil okupaci 21. srpna 1968 v centru Prahy

• měl v plánu odejít studovat do Anglie, mezitím ale komunisté zavřeli hranice

• vystřídal řadu zaměstnání, nakonec zakotvil v maringotce jako hydrogeolog, kde také kreslil a psal

• v sedmdesátých letech se oženil, s ženou-farářkou se spřátelili s předními disidenty

• podepsal Chartu 77, byl sledován a vyslýchán

• po revoluci se stal známým umělcem, měl dosud několik desítek výstav

Michal Matzenauer se narodil v Praze 20. listopadu 1947, dětství a dospívání prožil ve Vsetíně. Jeho dědeček z matčiny strany za první světové války narukoval na východní frontu, nechal se zajmout a poté působil v československých legiích v Rusku. Zde poznal svoji pozdější ženu, která pocházela z Estonska a jejíž rodina byla později během druhé světové války povražděna Sověty.

Pamětníkův otec pocházel z dvanácti dětí. Pracoval ve Vsetíně v pivovaru u rodiny Thonetů, která vyráběla dřevěný nábytek (dnes je firma známá jako TON). Maminka, profesí zdravotní sestra, měla být za války nuceně nasazena, místo toho ale působila v Lipsku a Drážďanech jako au pair. Zažila také bombardování Brna na sklonku války. Když se blížilo osvobození Vsetína, Němci sebrali několik Čechů včetně pamětníkova otce a chystali se je zastřelit. „Když na ně namířili kulomet, šel otec tomu Němci připálit cigaretu. Když mu zapaloval, tak ho přeskočil a utíkal pryč. Oni otočili kulomet a začali po něm střílet, do toho tam ale byli partyzáni a ti začali střílet po Němcích. Otec skočil do Bečvy, přeplaval a tam ho už vytáhli nějací lidé. To byl jeho nejhrdinštější kousek, protože pak už se jenom bál, hlavně komunistů,“ říká k tomu Michal Matzenauer.

Dětství v pivovaru a umělecké začátky

Michal Matzenauer bydlel s rodiči a se sestrou přímo v budově pivovaru, kde všichni drželi pohromadě. Vzpomíná, že pivo se pilo stále, jako děti si také vyráběly pivovarský med. Poté ale přišel do pivovaru nový obyvatel a začal ostatní udávat za to, že si domů brali uhlí. Rodina se ocitla pod dohledem úřadů. Pamětníkův otec měl z nastalé situace psychické trauma, a dokonce se léčil v Kroměříži. Protože však otec distribuoval pivo do místních hospod, hostinští si jej předcházeli, a Matzenauerovi tak měli doma stále plno zabijačky. „Bylo toho tolik, že jsme to zakopávali do země. Lidé měli tehdy strašný strach.“

Protože ho vždycky bavilo kreslit a psát, měl pamětník nastoupit po vychození základní školy na uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Jenže v deváté třídě se zamiloval do chemie. „Pouštěl jsem rachejtle, dělal jsem bouchavé kuličky a moc mě to bavilo.“ Odešel proto místo toho na střední chemickou průmyslovku do Zlína, ale zanedlouho se opět začal zabývat uměním. Už v šestnácti letech měl u známých na statku svůj ateliér. Zde se scházel s přáteli a vedl debaty o umění, kromě toho v době politického uvolnění v 60. letech chodil ke zlínskému evangelickému faráři Janebovi na přednášky z teologie a filozofie. Michal Matzenauer v té době také začal pronikat do tajů moderní hudby. Jako dítě musel chodit do houslí, ale nikdy se mu nepodařilo naučit se hrát na žádný hudební nástroj.

V době dospívání se mu stala hlavní vášní poezie. „Já jsem vždycky to kreslení a malování bral jako součást svého života, nepřemýšlel jsem nad tím. Ale poezie pro mě byla dominantní,“ vzpomíná dnes. Na střední škole se podílel na vzniku studentského literárního časopisu. Ve výtvarném umění se dlouho neprofiloval, zajímal se podle svých slov o všechno. Úžasné pro něj bylo objevovat nové věci – a podobně to měl i s poezií. Kromě toho se věnoval sportu – závodně plaval, hrál hokej, házenou i basketbal.

Maturita, modrá knížka a rok 1968

Jako premiant ve škole byl automaticky zapsán do Československého svazu mládeže, odkud byl vyloučen poté, co odmítl zaplatit korunový členský příspěvek. Ačkoli byl rodiči vychováván bez silného náboženského vlivu, na prahu dospělosti se sám k víře přiklonil. Avšak ani dnes netíhne k žádné církvi: „Církev beru jako lidskou záležitost, ne že by Bůh něco takového chtěl.“ Po maturitě v roce 1967 odešel do středních Čech. S výmluvou na ploché nohy a s pomocí rodinného známého získal přes odpor rodičů modrou knížku. „Komunista byl pro mě v podstatě nepřítel. A já přeci nepůjdu na vojnu dělat ze sebe blbce.“

V průběhu roku 1968 pracoval v chemičce v Kralupech nad Vltavou, 21. srpna přišel ráno do práce a ihned poté odjel do Prahy, kde prožil celou invazi v centru města. Byl u budovy rozhlasu, kde demonstranti neuváženě zapálili auto plné výbušnin. Jeden z přihlížejících byl zraněn, ale pamětník mu nemohl pomoci, neboť Rusové zahájili křížnou palbu. Na Václavském náměstí na něj velitel ruského tanku dokonce namířil pistoli.

Za hranice a zpátky, kontakt s disidenty

Michal Matzenauer plánoval odejít studovat do zahraničí, měl dohodnuté, že jej přijmou do Oxfordu. V roce 1969 odjel s kamarádem stopem za hranice. Dostali se do Itálie, když jej dostihla zpráva, že mu umírá maminka. Poté, co se vrátil domů, zavřeli komunisté hranice. „Takže jsem měl po prdeli,“ říká lakonicky. Vrátil se i kamarád, který se poté neúspěšně pokusil dostat zpět do zahraničí s pasem pamětníka.

Michal Matzenauer se přihlásil ke studiu dějin umění, ale nebyl přijat. Pracoval v tiskárně a poté se přestěhoval zpět na Moravu, kde získal zaměstnání v přerovské chemičce. Do práce ale příliš nechodil, a proto byl přidělen k úklidovým pracím. Poté dělal různé pomocné práce a často se stěhoval. V roce 1972 se vrátil k práci v tiskárně a působil zde tři roky jako chemik. V roce 1975 se oženil s evangelickou farářkou a společně žili v Horních Počernicích. Záhy se i s manželkou stal terčem zájmu StB, neboť se u nich doma často scházeli přední disidenti včetně Václava Havla a členů skupiny Plastic People of the Universe.

Práce v maringotce, sametová revoluce, výstavy a současnost

Začal pracovat sám v maringotce jako hydrogeolog, kde si mohl v klidu číst, psát a kreslit, vrátil se také k malbě. Touto samotářskou prací se živil patnáct let. „Myšlenky, že někdy budu žít v normální zemi, jsem se tehdy už v podstatě vzdal.“ Kolem roku 1980 mu vyšly v samizdatu dvě básnické sbírky, o dva roky později měl první samostatnou veřejnou výstavu v ateliéru Aleše Veselého pod vedením Jana Placáka.

V roce 1977 podepsal Michal Matzenauer Chartu a stal se členem VONS. Byl průběžně sledován a vyslýchán, vzpomíná na všudypřítomnou atmosféru strachu: „Strach je individuální a každý se s ním vypořádal po svém. Někdo s nimi vůbec nemluvil.“ Jeho žena Marie byla jako farářka v ještě horší situaci, v roce 1979 dostala zákaz pobytu v Praze. Načas se přestěhovali na faru do Merklína, pamětníkova žena se však nakonec v roce 1983 rozhodla pro emigraci, kvůli čemuž byli úřady donuceni se rozvést. V průběhu osmdesátých let Michal Matzenauer stále častěji vystavoval, významně politicky se ale nikdy neprofiloval.

17. listopadu 1989 odjel ráno do maringotky v Českosaském Švýcarsku. Neměl televizní signál a neposlouchal ani rádio. Teprve po pěti nebo šesti dnech se s kolegou dohodli, že zajdou do hospody. „Koukali jsme tam na televizi a říkali jsme si: ‚Ježišmarjá, co se to děje? My jsme na maringotce a víme prd a zatím se v Praze dějou takové věci!‘“ Odjel proto do Prahy, kde mu v Občanském fóru řekli, aby se také zapojil, našel si nějakou funkci. „Já jsem říkal, to není nic pro mě, a šel jsem domů.“ Po revoluci konečně získal ateliér a začal se naplno věnovat vlastní tvorbě. Jen do roku 1997 měl několik desítek samostatných výstav. Za vůbec nejdůležitější nicméně považuje výstavu z roku 2014, která proběhla v galerii v Lounech. V současnosti Michal Matzenauer dokončuje dvě básnické sbírky.