Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radomír Matulík (* 1924  †︎ 2023)

Tatínek nám zdůrazňoval, že máme zůstat věrni svému národu

  • narozen 17. 2. 1924 v Pozlovicích

  • od roku 1926 žil spolu s rodiči ve Zlíně

  • chodil do školy s Janem Čiperou, Editou Baťovou a Tomášem Baťou mladším

  • od dětských let členem Skauta, v dospělosti se stal vedoucím oddílu

  • na konci války se zapojil do odboje

  • jeho bratr byl za partyzánskou činnost popraven

  • stejně jako otec pracoval ve zlínských závodech jako kovář

  • zemřel ve Zlíně 13. prosince 2023

Když byly Radomíru Matulíkovi (nar. 17. 2. 1924 v Pozlovicích) pouhé dva roky, jeho otec se stal zaměstnancem Baťových závodů. Tato změna se výrazně promítla do života celé rodiny, přivedla Matulíkovy do Zlína a rozhodujícím způsobem ovlivnila Radomírovy osudy.

V polovině dvacátých let byla velká část Zlína ve výstavbě. Například ve čtvrti Letná, kde Matulíkovi dostali byt, chyběla přibližně do roku 1928 infrastruktura. Noví obyvatelé Baťových čtvrtdomků tak doma svítili petrolejovou lampou a pro vodu chodili ke studni. Malý Radomír mohl pozorovat, jak se dokončuje obytná zástavba, jak vzniká přehrada či lesní hřbitov.

Předválečný Zlín nabízel velmi dobré životní podmínky: Tomáš Baťa dbal o vzornou úpravu města, o zajištění kvalitní a finančně dostupné zábavy a sportovišť či o to, aby početnější rodiny měly přístup k prostornějším bytům. Díky této politice se Matulíkovi mohli roku 1932 přestěhovat do třípokojového půldomku ve čtvrti Díly. Podle svědectví Radomírova otce byl Tomáš Baťa velkorysý člověk – snad také proto v jeho závodě pracoval jako kovář až do svého odchodu do důchodu.

Žákem v Baťových školách

Radomír Matulík vypráví, jak se zásady Tomáše Bati odrážely i ve fungování městských škol: „Demokratičnost ve zlínských školách byla výjimečná. Byli jsme si všichni rovni, tak nás brali učitelé a tak jsme chápali i jeden druhého. Neříkalo se ,pane učiteli‘, oslovovalo se jménem: ,pane Zapletale‘, ,pane Vaculíku‘, ,paní Hladká‘…“

Dalším z projevů této demokratičnosti bylo, že s dětmi dělníků chodili do školy i potomci členů představenstva. Mezi Radomírovy spolužáky tak patřili Jan Čipera, syn Dominika Čipery, nebo dcera Jana Bati Edita Baťová. Tutéž školu navštěvoval i Tomáš Baťa mladší, kterého si Radomír Matulík dodnes živě vybavuje: „Jednou museli být kluci po škole a mezi nimi i Tomík Baťa. Tomík Baťa říkal, že on je mladý Baťa, že on nepotřebuje být po škole, že on nemusí být psát, že on bude mít psací stroj. S panem učitelem Zapletalem se dlouho domlouvali a Tomík Baťa povídal, že uteče a půjde domů. Načež pan Zapletal běžel do sborovny, zavolal Tomáši Baťovi, řekl mu, jaká je situace; ten poděkoval, nastartoval svoji fordku a přijel ke škole, právě když malý Tomík přelézal školní plot. Šéf vyskočil z auta, cestou vytáhl řemen z kalhot, přidržel kluka na plotě a říkal: ,A já su zas starý Baťa a já ti říkám, že budeš chodit řádně do školy, že budeš poslouchat pana učitele, a kdyby tě nechal do noci po škole, tak tam budeš.‘ Vzal kluka, odvedl ho zpátky do třídy a řekl: ,Pane Zapletale, kdyby se to opakovalo, vůbec se s ním nebavte, jenom mně zavolejte.‘“

Zlínské školy nicméně nevynikaly jen demokratičností, ale také vysokou kvalitou výuky i učebních pomůcek. „Když moji kluci chodili do základní školy, přinesli paní učitelce ukázat jednou moji učebnici dějepisu. Ta z ní učila skoro celý rok a museli jsme se pracně domáhat, aby nám ji vrátila,“ usmívá se pan Matulík.

Za německé okupace jsme žili v neustálém napětí a nebezpečí

V době Radomírova dospívání byl zřízen protektorát a půl roku nato vypukla druhá světová válka. Ta do života mladého kováře přímo zasáhla poprvé v listopadu 1944, kdy byl bombardován Zlín. „Americká letadla poškodila hlavní elektrárnu a řadu dalších budov, bomby dopadly na zimní stadion a na Letnou, kde byly kryty. Po náletu nás jako pracovníky závodu nahnali do brigád, já jsem byl převelený na elektrárnu,“ vypráví pamětník.

Následující poslední rok války pro pana Matulíka znamenal osobní tragédii. „Tatínek nám zdůrazňoval, že máme zůstat věrni svému národu, že okupanti jsou naši nepřátelé a že musíme myslet na budoucnost. Pod tímto vlivem se můj mladší bratr Bronislav dostal do partyzánské skupiny. Dvanáctého března 1945 ho s celou skupinou zatklo gestapo, pak absolvovali jedno vězení za druhým a 10. dubna 1945, den poté, co americké jednotky obsadily Linec, byli popraveni v Mauthausenu.“

Ačkoli Matulíkovi přesně nevěděli, do jakých aktivit byl mladší syn zapojen, obávali se nejhoršího a tušili, že tajná policie může brzy zaklepat u jejich dveří, proto se rozhodli zničit důkazy. V tom jim pomáhal i prvorozený Radomír. „Věděl jsem, že Broník schovával nějaké věci do komína, kde se netopilo. Našel jsem tam nějaké tiskoviny, ilegální Naši pravdu a krabičku nábojů. Papíry jsme spálili, já jsem vzal náboje, jel trolejbusem k nemocnici a z nemocničního mostu je hodil do rozvodněné Dřevnice.“

V téže době se na Radomíra obrátili partyzáni ze skupiny Jana Žižky z Trocnova, tímto způsobem navázal kontakt s odbojáři ve Vizovicích. „Vypomáhal jsem jim dodáváním drobných informací – zajímalo je, co se děje ve městě, jaké jsou poměry v závodě a tak podobně. Ale když jsem měl s nimi odejít do hor, jedna žena mě varovala, abych se z Vizovic co nejdřív ztratil,“ vysvětluje pamětník.

Nedlouho poté Rudá armáda překročila československé hranice a začalo osvobozování Zlína. Podle slov pana Matulíka útočící jednotky vedli místní partyzáni, ti kromě dobré orientace v terénu zajišťovali také spojení mezi jednotlivými útvary rumunské a Rudé armády. Po dobytí města se fronta ustálila na trati do Otrokovic a za několik dní již směrem na Holešov postupovala Svobodova armáda.

Na vojně několik z nás dostalo uniformy SS

Po válce pan Matulík pracoval jako kovář ve zlínských závodech a stal se svědkem jejich znárodnění; ve Zlíně zažil dramatické události roku 1968 i listopadový převrat. Pouze na dva roky se ocitl mimo své město: v letech 1946 až 1948 plnil vojenskou službu u praporu v Nitře. „Používali jsme auta německá, česká, anglická… Já jsem dokonce jezdil nákladní Tatrou 27. I uniformy jsme měli sbírané: část uniforem anglických, maďarských, německých… Několik z nás dokonce dostalo uniformy SS, tak jsme odpárali esesácké značky a našili československé. Když jsme pochodovali, pochodovala v uniformě celá Evropa,“ popisuje pan Matulík obnovení československé armády.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Vít Pokorný)