Miroslav Maruška

* 1923  †︎ 2010

  • „Poslouchal americký zprávy. Nechal to, blbec, když šel na oběd, puštěný. Já tam vždycky vlezl, a jak jsem měl to rýsovací prkno, tak na druhou stranu mně Poláci, polští vězni, udělali mapy. Já jsem zakresloval podle zpráv, kam už na frontách Spojenci postoupili. Hlásili, že americké jednotky dobyly jedno téměř pohraniční město ve Francii, v blízkosti Švýcarska. Hned jsem vzal tu tužku a nasměřoval jsem to na to město, že už není německé. Když jsem to napsal a zálibně se koukal, jak je již celá Francie červená (osvobozená), tak najednou někdo zezadu mě udeřil. On to esesák. ‚To uvidíš, to uvidíš!‘ křičel. Ale byl to ten esesák, co měl to rádio. Bylo nařízení, že je trestné, trest smrti za poslouchání. Ale on to nechal otevřené. Pak se vzpamatoval, že když mě bude hlásit, tak ho budou vyslýchat, jak jsem se k tomu dostal. Na něj by prasklo, že mi umožnil přístup. Ale prdelku jsem měl pěkně staženou.“

  • „Ten pochod do toho kopce byla hrůza. Byl únor, my jsme měli civilní šaty, to nám dali, kabáty. Poklusem do toho kopce, propocený. Když jsme tam přišli. Hrůza. Vybrali Židy, ty museli skákat do elektrických drátů. Mně dali klacek, abych je mlátil, já jsem to odmítl, tak začali mlátit mě. Tady se musí poslouchat! Ani jednou jsem neudeřil, zato mě udeřili. Čekali jsme asi do dvou, potom nás dali do převlékárny, do sprch. Vařící voda, že jsme museli utéct, potom ledová. Donesli nám takovou kopu oblečení. Někdo měl štěstí a bylo mu to dobře, někdo to měl velké nebo krátké. V podstatě to byly jen spodky a košile. Byly ale mrazy, začalo sněžit. A pantofle. Až tak po druhé jsme se dostali k té písárně, tam nám dali ta čísla. Hnali nás poklusem na blok 13. Tam nás ten vrahoun, blokáč jsme mu říkali, Blockleiter... Srovnal nás na zemi a teď říkal: ‚Obrátit se nalevo, napravo!‘ Byli jsme jako herynci. Přitom ještě do rána asi třikrát otevřel okno a skočil tím oknem esesák a tam s námi cvičil. Bylo to hrozný, čtrnáct dní jsme tam byli.“

  • „Ten mě do toho tak nějak dal (Kachlík) a pak nějaký Kroupa z jiné třídy. Tak mi Tonda (Kachlík) říká, že jsou kluci zatčení. V mé třídě ještě byli další – Zbyněk Sekal. Během vyučování ho vyvolali a už se do třídy nevrátil. Prý tam přišli nějací dva chlapi a vyžádali si ho. Nějaký jiný kluk z nižší třídy vyběhl na schodiště a volal, když sestupovali ty dva chlapi v koženáčích: ‚Zbyňku, kam tě vedou?!‘ A oni se zeptali: ‚Kdo to je?‘ Najednou, za týden čtrnáct dnů potom, se z rozhlasu ozve: ‚Všichni hospodáři třídy přijdou do sborovny.‘ Já byl hospodář třídy, maturitní ročník. Přišel jsem tam, bylo nás tam spousta. Ředitel, dva chlapi v koženáčích. A pan ředitel říkal: ‚Nevíte, je tady nějaký náš student, kterému se říká Mára?‘ Ve mně hrklo, protože Mára říkali mně. Tak jsme kroutili hlavou, že ne. Vypadalo to dobře. Pak ale ty dva chlapi v koženáčích odešli a přivedli nějakého ubrečeného kluka, aby se tam rozhlédl. A on na mě ukázal.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    U pamětníka, Praha., 15.06.2008

    (audio)
    délka: 06:19:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ani jednou jsem neudeřil, zato mě udeřili

Miroslav Maruška
Miroslav Maruška
zdroj: V. Janík

Miroslav Maruška se narodil 23. dubna 1923 v pražských Dejvicích do rodiny Františka Marušky, úspěšného kuchaře a později majitele restaurace a předsedy svazu Československých kuchařů, číšníků a hoteliérů. Maminka byla v domácnosti. Později se Maruškovi přestěhovali do Karlína, kde měl otec restauraci. Během studií na obchodní akademii chodil pamětník do Sokola a jeden čas díky dědečkovi do husitské církve. V posledních ročnících studia se zapojil do odboje. Nejprve pomáhali rodinám vězněných finančně či potravinovými lístky. Posléze začali činnost stupňovat a po večerech vylepovali plakáty a distribuovali občasníky s protinacistickým obsahem. Na podzim 1941 byl Miroslav Maruška zatčen a odvezen do Petschkova paláce k výslechu. Odtud putoval přes Pankrác do Malé pevnosti v Terezíně. Pracoval na opevnění tábora a na železnici v Ústí nad Labem. Z Terezína byl transportován v únoru 1942 do koncentračního tábora Mauthausen. Tam pracoval v komandu zvaném Planýrka a připravoval plochy pro budování tzv. Russenlageru, tábora pro ruské válečné zajatce. Byl svědkem zabíjení Židů ve svém komandu, musel pak mrtvoly vytahovat a házet na káry. Personálem tábora byl zraněn nezředěným roztokem proti vším a až po několika dnech mohl na ošetření do nemocnice. Po šikaně českých vězňů, odplatě za atentát na Heydricha, byl vybrán a transportován do pobočného tábora Gusen. I když neměl technické vzdělání, na radu ostatních se přihlásil do technického povolání. Kontroloval stíhačky, a i přes problémy tak měl relativně dobré místo. Dokonce se snažil pomáhat odboji poslechem zpráv o pohybu fronty. Po osvobození tábora vedl skupinu Čechů, která se vydala do Lince a následně do Prahy. Po válce nejdříve pracoval jako účetní a vystudoval Vysokou školu ekonomickou. V roce 1948 začal díky svým jazykovým schopnostem pracovat na ministerstvu zahraničního obchodu. Vedl nakladatelství Artia určené pro zahraniční trhy. Znal se a pracovně přicházel do kontaktu například se Seifertem či Werichem. Snažil se pro Československo uzavírat co nejlepší smlouvy. Zemřel 14. září 2010 v Praze.