Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Lenka Marečková (* 1963)

• narozena 3. června 1963 v Počátkách v okrese Pelhřimov

• v roce 1982 v Písku veřejně recitovala cyklus svých básní Ať žije společnost, jejíž součástí byla i báseň Smrt diktátora, týkající se úmrtí Leonida Iljčice Brežněva

• poprvé zatčena v roce 1983 a v roce 1985 odsouzena na sedm měsíců nepodmíněně

• v druhé polovině 80. let byla členkou mnoha nezávislých iniciativ (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, Nezávislého mírového sdružení, Československo-polské solidarity Hnutí za občanskou svobodu, Nezávislé ekologické společnosti)

• v roce 1988, po zadržení, odmítla nabízenou spolupráci ze strany StB

• je autorkou knihy Milosti. Ohnisko lidství v trestním právu (vydáno v roce 2007), řady básní, básnických sbírek a odborných textů

• v současné době žije v Zákolanech u Prahy

Příběh Lenky Marečkové dokazuje, jak se předlistopadový komunistický režim bál jakéhokoliv náznaku odporu, nesouhlasu či kritiky. Byl to cyklus básní kritických k tehdejšímu socialistickému režimu „Ať žije společnost“ a jako její součást i protestní báseň Smrt diktátora, která studentku Lenku přivedla do vězení. Postup úřadů ji utvrdil v přesvědčení, že komunistický režim je nereformovatelný a že stojí na hliněných nohou, pokud reaguje tak hystericky.

Příchod na svět

Narodila se 3. června 1963 v městečku Počátky. Dětství prožila v Kamenici nad Lipou, kde navštěvovala základní školu do svých devíti let, kdy se rodina přestěhovala do Pelhřimova. Maminka pracovala jako úřednice a otec jako středoškolský profesor. Při svém vyprávění se nikdy nevyhýbal politickým tématům. Hovořil často nejen o současných poměrech, ale také například o Jaltské konferenci. „Co mne nejvíce ovlivnilo v mých názorech? Nebyla to ani rodina, ani literatura, ani přátelé. Dospívala jsem k tomu sama, jak jsem pozorovala, co se děje ve společnosti. Režim, který mne tehdy obklopoval, jsem vnímala jako něco, co bylo založeno na lži,“ říká. Vstupu do tehdejšího Socialistického svazu mládeže neboli SSM se nevyhnula a až na jedinou výjimku také všichni z její třídy na pelhřimovském gymnáziu. Jako čtrnáctiletá podepsala přihlášku do této organizace a tehdy v tom neviděla nic neobvyklého. Později se v SSM dokonce angažovala, i to ji ale později ovlivnilo k vystoupením a protestům proti režimu. Protestní básně psala od šestnácti let.

Režim sám se postaral o odpor proti němu

Později se jí Státní bezpečnost při výsleších ptala, co ji vlastně přivedlo k odporu proti režimu. „Já jsem té otázce příliš nerozuměla, přišlo mi to samozřejmé, jelikož komunistický režim nebyl pravdivý a věrohodný, vnímala jsem to jako něco, co je založeno na lži. Bylo to koncentrované zlo,“ říká Lenka Marečková.

Báseň Smrt diktátora

Po absolvování gymnázia v Pelhřimově odešla do Tábora na dvouletou nástavbu, kde studovala obor cestovní ruch. V té době již napsala několik básní a poezie se stala neodmyslitelnou součástí jejího života. „V době normalizace jsem vnímala šedivost, jednolitost a uniformitu, všudypřítomné ovládání, strach a mlčení, které vším prostupovalo,“ vysvětluje. Nechtěla být součástí národa, který jenom mlčí. O Chartě 77 tehdy nevěděla, myslela si, že šlo o jednorázovou záležitost. Účastnila se tehdy různých literárních soutěží. Na jedné se seznámila s přáteli, kteří pořádali tzv. autorské večery, na nichž se četla literární či básnická díla. Bylo to asi měsíc poté, co zemřel sovětský vůdce Leonid Iljič Brežněv. Pro recitaci v písecké knihovně 21. prosince 1982 si vybrala tehdy nejucelenější cyklus básní Ať žije společnost, jejíž součást byla i báseň Smrt diktátora. Zaujala tím nejen tehdejší obecenstvo, ale také Státní bezpečnost, do jejíhož hledáčku se od té doby dostala. „Diktátor zemřel, davy zajásaly, jak velká bude jeho fotka v zítřejších novinách?“ vybavuje si část básně z cyklu, který tehdy změnil její život. Společně se sbírkou byla tato báseň zabavena při domovní prohlídce. Na rozdíl od sbírky samotné ve verzi před doplněním básně, která se uchovala v jiném exempláři, tuto báseň už nikdy neviděla.

Zatčení

V září 1983 si pro ni bezpečnost přišla do zaměstnání. Současně proběhla domovní prohlídka na pracovišti, v podnájemu ve Vršovicích a také v Pelhřimově u rodičů. „Hledali jakékoliv tiskoviny. V Praze jsem tehdy měla od kamaráda Petra Mlčocha dva samizdatové spisy o józe, těch si ale nevšimli. Objevili však moje adresáře s telefonními kontakty. Vyslýchali snad polovinu těch lidí z adresářů, než zjistili, že je to blbost, že takto nic nezjistí,“ říká Lenka Marečková. Odvezli ji do vyšetřovací vazby a bylo to zrovna v den, kdy měla mít schůzku se svým tehdejším přítelem. Ve vazbě strávila dva měsíce, stíhaná za trestný čin pobuřování podle § 100 odst. 1 tehdy platného trestního zákona. Po změně kvalifikace byla nejprve odsouzena k ročnímu podmíněnému trestu odnětí svobody s odkladem na dva roky za „hanobení prezidenta republiky a jejího představitele a hanobení státu světové socialistické soustavy“. Soudruzi se však s takto nízkým trestem nespokojili a na základě podnětu předsedy krajského soudu v Českých Budějovicích a stížnosti pro porušení zákona tehdejšího ministra spravedlnosti Antonína Kašpara, známého z monstr procesu s VONSem, byl rozsudek změněn na pět měsíců odnětí svobody nepodmíněně. „Bylo to pro mne dlouhé, při propuštění mne museli vystrčit ze dveří, vnímala jsem to jako past a myslela jsem si, že mne někdo zezadu střelí do zad. To jsem měla, myslím, z válečných filmů,“ říká pamětnice s úsměvem.

O vyšetřovatelích

Pokud Lenka Marečková vzpomíná na dobu pobytu ve vězení, konstatuje, že mezi vyšetřovateli, prokurátory, soudci i dozorci byly velké rozdíly. „Byli policisté, prokurátoři a soudci, kteří byli až nenávistní, jak to známe z procesů z padesátých let. Setkala jsem se ale také s některými, ze kterých čišel soucit. Například policajt, který mi přinesl jídlo a choval se ke mně nesmírně lidsky. V Českých Budějovicích bylo jedno komando dozorců, které si vždy někoho vybralo, odtáhli ho na koupelnu a tam ho mlátili. Ten člověk křičel, bylo to hodně slyšet a vždycky to věděla celá věznice.“ Jiný se k nim naopak choval slušně a snažil se je rozptýlit, někdy i rozesmát. Později si uvědomila, jak byl komunistický režim včetně vyšetřovatelů, kteří ho reprezentovali, rafinovaný a přenášel odpovědnost za svoje represivní chování na ty, které např. nutil ke spolupráci nebo alespoň k mlčení. „Implikovali vám pocit viny za věci, kterých se režim sám dopouštěl,“ říká.

Charta 77 a její podpis

V roce 1984 pamětnice podepsala v bytě u Václava Bendy prohlášení Charty 77. „Měla jsem z toho takový pocit velkého naplnění.“ Zapojila se do práce v ediční komisi Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, v Chartě 77 a v řadě dalších iniciativ (Československopolská solidarita, Hnutí za občanskou svobodu, jednu založila, společně s dalšími vydávala samizdat Ekologický bulletin, stála v čele ekologické skupiny Nezávislého mírového sdružení). Postupně se stala pro Státní bezpečnost také tzv. „velkou rybou.

Vydírání

26. října 1988 byla spolu s asi stovkou dalších odpůrců tehdejšího režimu v Praze zadržena a převezena na Ruzyň, kde pro ně bylo vyčleněno zvláštní oddělení. Měly probíhat oslavy 70. výročí vzniku samostatného Československa a šlo o to, aby je nikdo ze zadržených nenarušil demonstracemi apod. V tu dobu už za sebou měla vazbu v r. 1984 a výkon trestu (1985). Předpokládala, že další uvěznění je jen otázkou času. Neměla vlastní byt, azyl jí tehdy poskytovala bývalá mluvčí Charty Petruška Šustrová. Jako ochranu proti možnému uložení ochranného dohledu a odsunu za Prahu mimo přátele, jí dovolil k trvalému pobytu se přihlásit Ing. Petr Uhl se svou ženou Annou Šabatovou. Při zadržení za ní přijel příslušník StB, který se představoval jako kpt. Miroslav Dvořák, s doprovodem. „Záleželo jim na mně více, snažili se mě donutit ke spolupráci, to byl již rok 1988. Slibovali mi hory doly, dokonce něco zaznělo o diplomatickém pasu, cestování do zahraničí a podobně,“ říká Lenka Marečková. Když nepomohly sliby, začali jí vyhrožovat. Pokud nepodepíše spolupráci, půjde hned druhý den před generálního prokurátora za podvracení republiky, přijde o zaměstnání a o byt a především - přijde o zaměstnání a možnost učit její otec. Tuto možnost vnímala jako nejhorší „Spolupráci jsem nepodepsala a řekla jsem jim, že se v žádném případě nebudu držet stranou. Strašně se mne dotklo, že si o mně mysleli, že by mohli mít nějakou šanci na úspěch. Nepodepsala jsem jim ani to, že rozhovor se Státní bezpečností byl předmětem státního tajemství.“ Po návratu na celu to navíc přítomným (Jarmile Bělíkové, Evě Kantůrkové, Janě Chržové) všechno řekla, později i dalším přátelům. Ve vězení tentokrát ale zůstal někdo jiný.

Pozoruhodná setkání

Po podpisu Charty 77 začala velmi brzy vykonávat různé činnosti pro VONS – převzala úlohu „pošťáka“ po Janu Rumlovi, přepisovala sdělení, a jak sama říká, naučila se obsluhovat všechna „zařízení“ pro rozmnožování samizdatů – od systému „rámeček – váleček“ po cyklostyly anebo první elektrický psací stroj s pamětí, který se tehdy podařilo do Čech propašovat přes hranice. Později se stala členkou VONSu, chodila k soudům, připravovala sdělení VONS, opatrovala jeden z archivů Informací o Chartě 77, který se podařilo uchovat v nejúplnější podobě. V té době začala být zvána na kolektiv mluvčích Charty 77. Váží si setkání se všemi tehdejšími protagonisty Charty 77, především jejími mluvčími, členy VONS, jako byli například Václav Benda, Petr Uhl, Anna Šabatová, Petruška Šustrová, Dana Němcová, Jana Šternová, Andula Marvanová, manželé Kantůrkovi, Václav Malý nebo Václav Havel. V r. 1988 založila Nezávislou ekologickou společnost (která se po r. 1989 stala součástí Zeleného kruhu). Společně s Ivanem Dejmalem, Alešem Chmelařem, Antonínem Muchou a bratry Kužvartovými vydávali samizdatový Ekologický Bulletin (od r. 1987). Formálně byl členem redakce i Martin Palouš, za ty, kteří pro časopis sice pracovali, ale nechtěli nebo nemohli toto dělat veřejně. „Bylo to pro mne, jako bych se dostala do kouzelného světa. V té době šedi to pro mne byla linie světla,“ říká o Chartě 77, kde podle svých slov zažila skutečnou pluralitu v prostředí politicky jinak odlišně orientovaných lidí,“ říká. Všech těchto setkání s vzácnými osobnostmi si doposud velice váží a možnost být součástí tohoto prostředí považuje za nesmírný dar, který od života dostala.

Perestrojka a listopad 1989

Nástup Michaila Gorbačova k moci u ní nevyvolal žádné velké naděje. Připadalo jí, že se jedná o ten samý režim, který se sice tváří lidštěji, ale nemůže z něj k lidem přijít pravá svoboda. Změnu nečekala ani v roce 1989. „Z tohoto hlediska musím říci, že jsem byla velice neprozíravá. Dokonce ještě v říjnu 1989 jsem tvrdila, že se u nás nic nezmění,“ říká pamětnice s úsměvem. V listopadu se účastnila protestního pochodu z Albertova, který směřoval Vyšehradskou ulicí kolem ministerstva spravedlnosti. Na Národní třídu však již průvod nedorazil. „U ministerstva proti nám stál dvojitý kordon policistů ozbrojených štíty a obušky. Já jsem stála v první řadě, kousek ode mne byl John Bok. Začali nás bít, měla jsem ale štěstí. Mne nepraštili a dostala jsem se za ně. Viděla jsem, jak Johna Boka mlátilo asi pět policistů, strhli z něj bundu, hodili ho na zem a třískali do něj obušky. Křičela jsem: ‚Nechte ho, nechte ho!‘ Přiběhl ke mně jeden policajt a asi z třiceti centimetrů mi do očí nastříkal slzný plyn,“ líčí Lenka Marečková dramatické zážitky. Byla pak ráda, že se nějak vypotácela z davu a v cestě už nepokračovala. Díky tomu se nedostala do mnohem horšího masakru na Národní třídě.

Práce v Kanceláři prezidenta republiky Václava Havla

Posledních pět let, co byl Václav Havel ve svém prezidentském úřadu, pracovala v Kanceláři jako vedoucí oddělení trestně právního a milostí. Útoky na Václava Havla v souvislosti s udělováním milostí označuje jako účelové, neférové a dezinformační. V této souvislosti napsala a v roce 2007 vydala knihu v nakladatelství Academia, která nese název Milosti, ohnisko lidství v trestním právu, v níž popisuje pravdivě řízení o milostech, komentuje udělené amnestie a některá méně známá fakty z kriminologických výzkumů, kasuistiku udělených milostí, ale i některé dezinformace a práci médií. Tyto útoky podle ní Václav Havel velmi těžce nesl a měly značný vliv i na jeho zdravotní stav.

K osobnosti bývalého prezidenta říká: „Václava Havla jsem měla ráda a obdivovala jsem ho. Měla jsem ho ráda více jako člověka než jako prezidenta. Vnímala jsem, že dělá kompromisy, že se nerozhoduje vždycky sám za sebe, že ho někdy ovlivňují jeho poradci, a říkala jsem si, že je to obrovská škoda.“ Vysvětluje, že vnímala jeho obrovskou vnitřní sílu a světlo, pokud byl sám sebou. Vnímala u něho také změnu, pokud dělal kompromisy a rozhodnutí, se kterými nebyl ztotožněn.

Současnost

Lenka Marečková se nikdy nepřestala zabývat ochranou lidských práv a otázkami demokracie. Je mnoho věcí, které jí leží na srdci. V době totality zaujala statečný občanský postoj, a tudíž má právo kritizovat i stav naší současné společnosti. Podle ní se nám nepodařilo vystoupit ze zaběhnutých totalitních vzorců jednání a chování. „Pokud základní principy naplňujeme pouze formálně, pokud se soustředíme pouze na systém a člověk a spravedlnost se nám z toho vytrácí, pak nemáme právo hovořit o tom, že jsme právní stát či demokratická společnost,“ říká a dodává: „Nevím, z čeho bych měla mít v současné době radost. Snad z duchovního probouzení, návratu k přírodě, hledání způsobu života, který neubližuje přírodě a jiným lidem. Jsem hrozně zklamaná z toho, co se děje v oblasti sociální. Nebo když se podívám na úroveň naší politiky, když se podívám na lidská práva, odebírání dětí z rodin či biomedicínu, trestní právo či systém vězeňství,“ říká a své pocity dokresluje veršem z jedné její básně z doby totality, z cyklu za který byla v r. 1983 poprvé uvězněna, a který by mohla napsat dnes stejně jako před léty: „Ať žije společnost – fronty u krámů a prázdno před chrámy.“

Několik jejích citátů na závěr

„Co je důležité, je vnitřní svoboda člověka. My děláme kompromisy kvůli té vnější svobodě, abychom ji neztratili, a potom ztrácíme tu vnitřní.“

„My si stavíme vlastní zdi a kriminály, kriminály neodpuštění, posuzování či sebeposuzování. Stavíme si limity a zdi ze strachu. To je to, co nás nejvíce spoutává a nedovolí nám prožívat vnitřní svobodu.“

„Důležité pro mne bylo vnitřní rozhodnutí, že se nechci zaobírat tím, kdo a jak mi ublížil.“

„I ty nejtěžší zkušenosti, které prožijeme, se pro nás mohou stát tím největším užitkem. Mohu se ptát, co mne to má naučit, jakou informaci to pro mne nese, jaká je to pro mne výzva.“

„Ve vězení jsem měla silný mystický zážitek vnitřní svobody a to beru jako obrovský dar.“

„Havlovo heslo Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí stále v dlouhodobém horizontu platí. Záleží na tom, co je pro nás důležité, zda jsou to jen krátkodobé a dočasné věci, anebo to, co nás spojuje s nesmrtelností.“

„Hlásíme se ke křesťanským hodnotám, ale nejsme schopni vystoupit z intencí Starého zákona. Nejsme schopni vystoupit z našich představ, že represe je užitečná.“