Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Max Mannheimer (* 1920  †︎ 2016)

Šťastní jsou ti lidé, kteří mohou zapomenout

  • narozen 6. února 1920 v Novém Jičíně/ Neutitschein

  • nejstarším z pěti dětí Jakuba a Markéty (rozené Gelb)

  • 1934 až 1936 – obchodní škola v Novém Jičíně

  • v roce 1936 začal pracovat v obchodním domě J. Schön & Co ve Znojmě – Starém Šaldorfu

  • Křišťálová noc v Novém Jičíně

  • vystěhování do Uherského Brodu

  • v roce 1942 zatčen Maxův bratr Erich

  • sňatek s Evou Bockovou

  • rodina koncem ledna 1943 deportována přes Terezín do Osvětimi

  • selekcí prošel Max Mannheimer a jeho bratři Arnošt a Edgar

  • Arnošt později onemocněl a zahynul v plynové komoře

  • Max s Edgarem internováni ve varšavském ghettu

  • 1944 – transport do Dachau

  • vnější lágr Karlsfeld

  • od ledna 1945 internován ve vnějším táboře Mühldorf

  • 28. dubna 1945 – vyklizení tábora Mühldorf, transport vězňů

  • 30. dubna 1945 – osvobození v Tutzingu

  • návrat do Nového Jičína

  • manželství s německou dívkou Elfriede Eiselt, Mnichov

  • třetí manželství v roce 1965, Američanka Grace Franzen, rozená Cheney, syn Ernst

  • vedoucím obchodu s koženým zbožím

  • v roce 2010 se stal čestným občanem Nového Jičína

  • v roce 2012 převzal na Sudetoněmeckých dnech v Norimberku cenu Karla IV.

  • zemřel 23. září 2016

Dětství v Novém Jičíně

Max Mannheimer se narodil 6. února 1920 v Novém Jičíně/ Neutitschein. Vyrůstal jako nejstarší z pěti dětí Jakuba Mannheimera a Markéty Mannheimer (rozené Gelb). „Moje maminka pocházela z Uherského Brodu a narodila se roku 1893. Otec se narodil v roce 1888 v malém městečku ležícím asi třicet kilometrů jižně od Krakova. A asi jako dvanáctiletý nastoupil jako prodavačský učedník ke strýci Adolfu Guttmannovi do Vítkovic. Později, když už byl otec dospělý, tak si najal na novojičínské Venkovské ulici dům č. 20, hostinec, který patřil rodině Huppertových. Moji rodiče se poznali v posledním válečném roce a v březnu 1919 se vzali. V místnosti sousedící s lokálem jsem se narodil.“ Max Mannheimer měl čtyři sourozence: Ericha (1921), Arnošta (1923), Edgara (1925) a Kateřinu (1927). „Ve školce jsem si uvědomil, že Ježíšek nemá Židy rád. Že existují rozdíly mezi křesťany a Židy, pociťoval jsem tehdy křivdu, když nám paní pečovatelka rozdělovala dárky. Moc jsem si přál krásného houpacího koně, kterého dostalo jedno z dětí. Místo něj na mne připadli dva dřevění cvičenci, kteří metali na bradlech přemety. Potom mi maminka vysvětlila, že máme jiné zvyky. Domlouvání asi nepomohlo, velebného pána jsem i nadále zdravil: Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.

Po české obecné škole (1925) jsem navštěvoval gymnázium. Poté měšťanku (1930), ale protože jsem se nechtěl učit latinsky, tak jsem po dvou letech přešel na obchodní školu (studium mezi léty 1934 a 1936). Nejraději jsem byl, když jsem měl volno jak na křesťanské svátky, tak ty židovské.“

Nový Jičín byl německý. „Starší Židé, kteří chodili do škol za Františka Josefa I., mluvili německy. Mládež ovládala češtinu i němčinu. Náboženství jsem se učil u paní Mandlové, sestry rabína Leo Baecka. Židovské zvyky jsme doma dodržovali. Chodil jsem například zpívat do synagogy. Naše služka Emma Breth ze Suchdola (nad Odrou) mívala schované vepřové sádlo, tak jsem na něj tajně chodil, smočil v něm prst a snědl ho. To bylo pro nás Židy samozřejmě zakázané. Ale neměl jsem kvůli tomu špatné svědomí.“

Antisemitismus v Novém Jičíně

„Protižidovské nálady jsem začal vnímat teprve potom, co přišel v Německu k moci Hitler. Bylo mi tehdy jen třináct. Rodiče se o politice nebavili. O těchto událostech jsem věděl z novin, které jsem četl. Na německé obchodní (dvoutřídní) škole jsem na spolužácích začal pozorovat známky nacionálněsocialistického vlivu. Jedna ze spolužaček, Emmi Hasová, měla v učebnici vloženou podobiznu Adolfa Hitlera. Během vyučování se na ni často a dlouze dívala. Seděl jsem ve vedlejší řadě. Děsilo mě to, protože tehdy byli Židé v Německu pronásledováni. Po válce jsem ji potkal a říkala mi, jaké to tehdy byly pěkné časy. Mlčel jsem. Na obchodní škole jsem studoval jako jediný Žid. Učitelé mi nikdy nedali najevo, že by byli antisemitističtí. Například ředitel Funker až do poslední doby nakupoval u mých příbuzných z matčiny strany (Gelbů) maso v řeznictví.

Chodil jsem také do Sokola, ale po čase mi řekli: ,Žide, co tu chceš, máš vlastní spolek.‘ Tak jsem začal chodit do Makabi. O víkendech jsme dělali výlety do hor (do Beskyd). Chodili tam samí Židé, ale mluvilo se německy.“

Znojmo a mnichovská dohoda

V roce 1936 začal Max Mannheimer pracovat v obchodním domě J. Schön & Co ve Znojmě - Starém Šaldorfu / Znaim-Alt-Schallersdorf. „Měli všechno, potraviny, nakládali okurky, obilí, ale prodávali i kamna. Majitel byl komisionář obilní společnosti.

V květnu 1938 byla první mobilizace, tak jsem šel na posádku ve Znojmě a chtěl jsem se přihlásit jako dobrovolník k vojsku. Zapsali si mé jméno a řekli mi, že když budu potřeba, tak mě kontaktují. Ale záhy přišly zprávy o mnichovské dohodě.“

Křišťálová noc v Novém Jičíně

Napětí mezi Čechy a Němci v Novém Jičíně začalo být čím dál tím zřetelnější, projevovalo se jak v boji o politická, tak i hospodářská a kulturní práva. Toto soupeření se dotýkalo i místních Židů. Ti se nejprve hlásili k německé většině a od třicátých let spíše k menšině české. Tlaky mezi českými a německými obyvateli byly obzvláště patrné po volbách roku 1935, kdy v parlamentních volbách získala Henleinova Sudetoněmecká strana významnou většinu. Zprávy o událostech v Německu se začaly rychle šířit také mezi novojičínskými Židy. Dne 5. října se místní obyvatelé dozvěděli, že byl téměř celý novojičínský okres začleněn do pátého okupačního pásma a dne 10. října bude obsazen německou armádou. Následně opustila město většina českých obyvatel. Ale i mnoho Židů odešlo do vnitrozemí nebo do Palestiny.

Postupně se začala objevovat protižidovská opatření. Rodině Mannheimerově byl zabaven vůz značky Chevrolet. „Náš řidič směl řídit vůz pro potřeby nacistické organizace. Většina našich zákazníků prohlásila, že u nás již nesmí nakupovat. Část z mých spolužáků začala nosit hnědé uniformy, a když mě potkali, dívali se jinam.“

Pak přišla Křišťálová noc, zdevastován byl místní hřbitov, vydrancováno bylo mnoho židovských obchodů a ani synagoga v Novém Jičíně nezůstala bez úhony. „Němci zničili varhany a vyházeli modlitební knihy, svitky tóry a šály na ulici. Na tom šlapali. Před vypálením byla ušetřena jen díky tomu, že se nacházela nedaleko plynárny.“

Druhý den přijel otevřený policejní vůz, na voze seděli novojičínští Židé. „Dva policisté si přišli do prvního patra pro mého tatínka. Říkali mu, že půjde do ochranné vazby, aby se mu nic nestalo. Policista ukazoval i na mě. Matka ale řekla, že mi je sedmnáct. Bylo mi již osmnáct a půl. Všechny muže mezi osmnáctým a pětašedesátým rokem vzali do vazby. Asi po třech týdnech otce propustili s podmínkou, že opustí město a domů ani na území Německa se už nikdy nevrátí. Směli jsme si vzít deset říšských marek, za ně se tehdy dalo koupit zhruba pět levných obědů. Podali jsme ale žádost na gestapo. Pak jsme mohli vyvézt náš majetek. Stěhovací vůz vezl naše věci. Já jsem jel na motocyklu Jawa. Na celnici jsem se musel svléknout, hledali peníze. Otec byl už tehdy v Uherském Brodě, dojel tam v chevroletu. V Uherském Brodě jsme prodali naše auta. Stal jsem se dělníkem.“ Rodina Maxe Mannheimera se přestěhovala do Uherského Brodu, rodného kraje paní Mannheimerové, 27. ledna 1939. Bydleli ve dvoupokojovém bytě s obyvatelnou kuchyní na Masarykově náměstí č. 165.

Max Mannheimer v Uherském Brodě

V březnu 1939 byl i Uherský Brod obsazen německým vojskem. Max Mannheimer nejprve pracoval u Rudolfa Holze, kterému patřil obchod s kořením a semeny. V létě pak přijal zaměstnání na stavbě silnic a kanalizací u Ing. Rennera, stavitele v Uherském Brodě. „Silnice byla rozšiřována pro okupaci Polska. Přivydělával jsem si i sekáním a řezáním dříví nebo stěhováním. V roce 1939 jsem dostal jméno Izrael, Max Izrael Mannheimer.

Mojí první láskou byla Viola, rozená Gelbová, dcera šocheta (šochet ortodoxně zabíjí zvířata), její rodiče mluvili maďarsky. Viola bydlela v roce 1940 s rodinou v Praze, přemlouvala mne, abych s ní jel do Izraele. Nechtěl jsem rodiče a čtyři sourozence opustit. Brzy na mě zapomněla, už na lodi poznala svého budoucího manžela z Břeclavi. Navštívili jsme je v Izraeli s mou třetí manželkou v roce 1969.“

Antisemitismus v Uherském Brodě

Omezení práv pro Židy bylo na denním pořádku a přicházela stále nová a nová nařízení. Například od osmi večer do časného rána nesměli Židé vycházet z domů. Také bylo nařízeno, že mohou nakupovat jen mezi 15. a 17. hodinou. Museli odevzdat rádia, zlato, psací stroje. Židé nesměli zaměstnávat křesťany. Židovské děti nemohly chodit do škol. „Dostali jsme potravinové lístky označené písmenem J. Byly menší než ty pro ostatní. Židé nesměli chodit do parku. Porušoval jsem hned dvě nařízení, když jsem chodil po osmé večer do lázeňského parku v Luhačovicích. Jednou jsem tam kolem jedenácté hodiny večerní vyrval tabulky s nařízeními ze země a hodil je do křoví u potoka. Druhý den tam ovšem byly znovu.

Pak začaly deportace. Čas od času provádělo gestapo razie. Několik lidí zatkli a odvezli je do vězení v Uherském Hradišti. Odtud do koncentračních táborů. Nevěděli jsme, co se děje. Občas jsme se doslechli o dopisech z koncentračních táborů. Bylo známo, že při deportacích zůstanou manželé spolu, tak jsem se oženil se svou láskou Evou Bockovou, zdravotní sestrou.“ Psalo se tehdy 24. září roku 1942.

„Můj bratr Erich žil v Ostravě, učil se na Slovensku jako cukrář. Pak pracoval v Luhačovicích v hotelu Smetana jako kuchař.“ Počátkem roku 1942 se většina Židů musela přestěhovat z Uherského Hradiště do Uherského Brodu. Bratr Maxe Erich byl zatčen v roce 1942. „Předal adresu mladíkovi jménem Lazarowicz na člověka, který za peníze pašoval lidi na Slovensko. Byl převezen do věznice v Uherském Hradišti, poté do Brna do Kounicových kolejí. Erich se dostal až do Osvětimi. To jsme se dozvěděli ale až v Osvětimi od vězně Jana Weisse, znal Ericha. Měl prý omrzlé nohy, došel tam s nějakým z pěších pochodů. V osvětimské knize mrtvých je zanešený dne 15. února 1943. To jsme tam byli také, ale nevěděli jsme to. Nemohli bychom mu ale pomoci.“

„Prodajte mi tu hvězdu“

V Uherském Brodě, když Max Mannheimer pracoval pro rodinu Hromčíkovu v Nivnici na staveništi, vozíval tříapůlletého chlapce jménem Jindřich na kolečkách naloženým pískem. „Jindříšek mě oslovoval ,pane Max‘. Jednou mi svým slováckým nářečím říkal: ,Pane Max, prodajte mi tu hvězdu, já vám za ni dám koláčky.‘ Jeho babička pekla výborné koláče. Odpověděl jsem mu: ,To nejde, Jindříšku.‘ – ,Proč ne? Ona se mi tak líbí.‘ Nevěděl, co ta hvězda znamená, a byl jediný, kdo ji chtěl.

Židovská obec organizovala vše, co se týkalo transportů. Oni vystavovali transportní listiny. Jediné, co jsme měli cenné, byl perský koberec, tak jsme ho uschovali k jedné paní. Když jsem se po válce vrátil, tak mi řekla: ,Vy žijete? Já jsem slyšela, že všichni Židé skončili v plynu.‘ Koberec mi samozřejmě nevrátila.“

Uherský Brod CP510Terezín CU 210

„Sedmadvacátého ledna 1943 jsme se měli s rodinou přihlásit v Komenském gymnáziu nedaleko nádraží (v Uherském Brodě). S sebou jsme si mohli vzít asi padesát kilogramů (asi jsme ani tolik neměli), dále jsme museli vzít veškeré dokumenty a seznam věcí, které jsme zanechali v bytě. Ve škole jsme byli rozděleni do jednotlivých tříd a registrováni. O dva dny později jsme dostali transportní čísla kolem krku. Mé první číslo bylo CP510. Podle kombinace písmen se pozná, o který transport se jednalo. Šli jsme k nádraží. Doprovázela nás česká protektorátní policie. Tam na nás čekal osobní vlak, pozdě odpoledne jsme do něj nastoupili. Dovezl nás do Terezína.

V Terezíně nás znovu registrovali. Přespali jsme v maštali na slámě, pak jsme druhý den putovali do stanice Bohušovice. Zavazadlo jelo na voze. Měl jsem transportní číslo CU 210. Každý z nás musel říct: Hier. Až na bratra Ericha jsme byli všichni spolu: já, rodiče, Eda, Arnošt, Kateřina, moje žena Eva a švagrová. Bylo to trochu těsné, zavazadla jsme měli v kupé. Když se vlak rozjel, tak jsem zpozoroval, že na jedné ze stěn, na chodbě, byly napsané stanice, kudy vlak projížděl. Musel je tam napsat někdo z předchozího transportu. Na jednom místě vlak zpomalil, dívali jsme se z okna. Vedle kolejí pracovali vězni v civilních oblecích, hvězdu měli výjimečně na zádech. Hodili jsme jim chleba. Vrhli se na něj, šťouchali se. Myslel jsem na to, jestli budeme také takhle vypadat. Jestli je tohle pracovní nasazení?“

Rampa smrti Osvětim – Březinka

„O půlnoci vlak zastavil, byla tam tma. Pak se rozsvítily reflektory, viděli jsme nákladní vozy, SS uniformy a vězně v pruhovaných šatech. Stáli jsme na rampě smrti v Osvětimi – Březince.“ Psalo se1. února a 2. února 1943.

„Poté důstojník SS – Obersturmführer, zřejmě lékař, lidi rozděloval. Ptal se na stáří, povolání i na to, jestli jsme zdraví. Museli jsme ukázat ruce. Vše probíhalo rychle a organizovaně. Po zámečníkovi, správci, lékaři, dělníkovi, skladníkovi firmy Baťa, truhláři stál v řadě můj tatínek, 55 let, pomocný dělník, Obersturmführer ho poslal vpravo. Šel na tutéž stranu jako skladník a správce. Pak jsem přišel na řadu já. Bylo mi 23 let, měl jsem mozoly, protože jsem v Uherském Brodě pracoval na pile a na stavbě silnic. Poslal mě vlevo. Bratr Arnošt, 19 let, instalatér, šel také na levou stranu. Edgar, švec, vlevo. Po selekci na rampě jsme zůstali jen tři bratři: já, Arnošt a Eda. Matku, sestru, manželku ani švagrovou jsem nezahlédl, mnoho aut již odjelo.

V kufru z domova jsem měl nějaké oblečení. Když jsme v Osvětimi vystoupili z vlaku a stáli na rampě smrti, měli jsme tam vše nechat. Oblékl jsem si ještě košili a svetr. Vzal jsem si i cigarety. Ty jsem dal jednomu esesákovi, který se ptal po českých cigaretách. Zeptal jsem se ho, jak je to s dětmi, jestli chodí do školky? I na to, jak často mohu vidět manželku? Odpověděl mi: ,V neděli.‘ Divil jsem se: ,Jen v neděli?‘ Opáčil: ,To stačí.‘ Všechno to byla lež. Z našeho transportu, celkem 1001 osob, nechtěli roztrhnout nějakou rodinu, přišlo do tábora jen 155 mužů, 63 žen.

Poprvé mi řekl pravdu jeden vězeň ze Slovenska, který už byl v táboře delší dobu. Ten na naši otázku, co bude s dětmi, ženami a starými lidmi, odpověděl, že proletí komínem. Já se zhrozil a říkal si, že je z toho pobytu jen zlý a nás chce trápit. Nevěděl jsem, co to znamená.

Po šesti týdnech jsme přišli do hlavního tábora (15. března 1943). Příští den nám vytetovali čísla na levé předloktí, odteď jsme měli místo jmen jen čísla. Já 99728, Edgar 99727, Arnošt 99729. Po dalších pěti týdnech jsme zůstali jen dva, já a Eda.“ Život Arnošta skončil, měl průjem a zápal plic. Neprošel táborovou selekcí.

„Zprvu jsme dostali civilní šaty s širokým pruhem na zádech a na obou nohavicích, bez plášťů, trpěli jsme zimou. Po šesti týdnech nám dali pruhované uniformy, boty, opasek, čepici a plášť. V Uherském Brodě jsem pracoval na silnici, teď se to samé opakovalo u komanda HUTA.

Můj bratr Eda se učil ševcovskému řemeslu u mistra Cingálka. Měl obchodního ducha, například mu ještě před válkou říkal: ,Pane mistře, my tady sedíme a pracujeme dole, nahoře je to prázdné. Prodávejte dole boty a my budeme pracovat nahoře.‘ Také v Osvětimi pracoval jako švec. Byl vždy pod střechou.

Rodina mého tchána a tchyně byla reklamována, tak se tomu říkalo. Zůstali až do září 1943 v Terezíně. Do tzv. rodinného tábora v Osvětimi přišli v září 1943. Věděl jsem to od pokrývače Hermanna z Opavy, jezdil do Březinek. Měl jsem přes něj spojení s tchánem. Dozvěděl jsem se i to, že před zplynováním museli ještě napsat dopisy. Už byli mrtví a ty dopisy se poslaly z Terezína.“

Hlavní tábor, kápo Helmuth a osvětimská vězeňská nemocnice

„Když jsme opustili karanténní tábor, dostali jsme se do hlavního osvětimského tábora. Dvacátého třetího května 1940 přišlo třicet kriminálních zelených vězňů z koncentračního tábora Sachsenhausen. Někoho zabít nebylo problém. Dělali to, co od nich SS očekávalo. Vedle mne pochodoval muž z Polska, asi třicátník z Pruszany. Kápo Helmuth se ho zeptal, proč špatně pochoduje. Odpověděl mu, že má žaludeční vředy a teď křeče. Že ho to trápí už z domova, že měl nařízenou dietu. Že nemůže udržet pochodové tempo. Kápo mu na to odpověděl: ,Hlaste se u mě v kůlně, mám tam na to dobrý prostředek.‘ Myslel jsem, že je to výjimka. Už jsem věděl, že jsou to vrahové. Ten den bylo mým úkolem převážení hlíny na kolečkách. Procházel jsem kolem kůlny a slyšel jsem hrozný křik. Ten prostředek byla násada od lopaty. On ho zabil.

O několik dní později jsem dostal rozkaz (ještě se dvěma bývalými četníky, politickými vězni) transportovat cement do míchačky. Asi 280 metrů daleko. Měli jsme špatnou stravu, dostal jsem strašné bolesti (v oblasti kýly). Moji dva andělé mě na železné obrubě tlačili s tím cementem. Kápo Helmuth, ten zločinec, šel kolem a musel jsem z obruby dolů. Viděl, že jsem kulhal. Měl jsem jít do té kůlny. Řekl mi, že brzy přijde. Myslel jsem na toho, koho tam zabil. Za patnáct minut přišel, dveře se otevřely. Řekl jsem mu: ,Kápo Helmuth, já vás obdivuju. Vy jste führer nátura.‘ Řekl mi: ,Posaď se k těm železným malým kamnům.‘ Seděl jsem moc blízko nich a měl jsem pak puchýř. Ta věta mi ale zachránila život.Pak přišli moji dva andělé, vzali mě a podepřeli. Jedna celá sedm kilometru jsem šel do tábora jen po jedné noze.

Druhý den jsem měl jít k vězeňské nemocnici. Byl tam Jan Weiss, který znal mého bratra Ericha. Pocházel z Holiče na Slovensku. Měl číslo 29000. Poslali mě pod sprchu, mé číslo mi napsali na prsa. Polský lékař mi napsal diagnózu na kartu. Pak přišel lékař SS a udělal dvě hromádky, ta první měla přijít do vězeňské nemocnice, tu druhou půlku zástřikem do srdce zavraždili.

Po válce jsem natočil vyprávění vězně s číslem 29000. Jan Weiss, vrátný z vězeňské nemocnice, musel takzvanému lékaři, stolaři z povolání, vězně držet. Říkali jim, že dostanou zástřik proti tyfu. Takzvaný lékař odpočítal žebra a lidé spadli. Jednou přišel tatínek od Jana Weisse. Když spadl ze židle, začal Jan Weiss plakat. SS vrah se ho ptal: ,Proč pláčeš, vždyť to děláš tak dlouho?‘ – ,To byl můj tatínek,‘ odpověděl Jan Weiss. ,Proč jsi nic neřekl?,‘ zeptal se esesák. Weiss mu na to odpověděl: ,Já jsem měl strach, že se taky budu muset posadit na tu židli.‘ S tou vinou žil až do smrti.

Po operaci jsem přišel do nemocnice, do chirurgického bloku. Po žebříku jsem se vyšplhal do třetího poschodí paland. Když narkóza přestala účinkovat, měl jsem strašné bolesti. Strávil jsem hroznou noc. Leželo tam asi dvě stě nemocných. Druhý den od písaře přišel rozkaz, sundat košile a všechny obvazy. U dveří stál písař a volal jednotlivá čísla, už jsme neměli jména. Dvanáct metrů dlouhá ulička se stala závodní dráhou. Ti, kteří kulhali, tam museli zůstat, byl to běh o život. Ignoroval jsem bolesti a směl jsem do lůžka zpátky. Pak četli jednotlivá čísla, každý musel zopakovat své číslo. Jeden chyběl. Podařilo se mu vrátit se do lůžka. Našli ho, když ho vedli, strašně křičel.

Vrátil jsem se z osvětimské nemocnice a mluvil jsem s bratrem. Řekl mi, abych na otázku, jaké povolání jsem dělal, odpověděl, že jsem švec. Na bloku 14a oděvní dílny mi polský mistr zadal práci a tu jsem nezvládnul. Poznal, že nejsem švec. Dostal jsem pět na kopytu. Jak jsem byl hubený, tak to strašně bolelo. Nechal si mě tam, měl jsem řezat floky. Každý večer jsem byl bit, buď jich bylo málo, nebo byly křivé. Za nějakou dobu jsem dostal flegmónu a musel jsem znovu do nemocnice. Pak jsem se vrátil a bratr mi poradil, abych řekl, že jsem čalouník. Domluvil mi to s kápem. Byl to kápo, ale s dobrým srdcem. Cupoval jsem pak vlnu.“

Jeden z vězňů, Ruda Müler, se kterým se Max Mannheimer přátelil, rozděloval kufry podle kvality a našel v jednom z kufrů fotografie rodiny Mannheimerovy. Max jednu z nich poté rozstřihnul na dvě části a nosil ukrytou v mezeře v opasku.

Dále pracoval Max Mannheimer ve „dvorním“ komandu, řezal dříví nebo zametal dvůr. Jednou s Rudou řezali dříví, odpočívali, viděl je dozorce č. 7. „Zařval na nás: ,Až přijdu dolů, zůstanete stát.‘ Vzal nás do koželužny, tam, kde se kůže namáčela, tam nás hodil, oblečené a obuté. Chtěl nás utopit. Stál nám na hlavách, šlapal nám na rukách. Když se pokusil potřetí, řekl: ,Vy jste chlapi, zůstanete naživu.‘“

Varšavské ghetto, čísla 2881 a 2882

Dne 5. října 1943 proběhla v Osvětimi selekce. Vězni se měli svléknout. Edgar s číslem 99727 selekcí prošel. Max s číslem 99728 s nezahojenou ránou na prsou (absces) nikoli. „Od přítele Hanse, písaře pocházejícího z Berlína, jsem podle znamení věděl, že jsem selekcí neprošel. Poradil mi, abych šel za Obersturmführerem a promluvil s ním.“ Se smeknutou čepicí, s rukama předpisově na švech kalhot předstoupil Max Mannheimer před pána, který rozhodoval o životě a smrti. „Řekl jsem mu: ,Pane Obersturmführere, vězeň číslo 99728 prosí o rozhovor.‘ – ,Prosím o zařazení do transportu, můj bratr šel na transport. Jsem naprosto zdráv, mladý a práce schopen.‘ – ,Ale máte přeci to zranění na prsou?‘“ Max Mannheimer se již mezitím oblékl, proto byl pamětí Obersturmführera zaražen. „Rozepnul jsem kazajku, strhnul obvaz, na ránu se mi podíval znovu. ,Transport.‘ – ,Děkuji, pane Obersturmführere.‘“

Osmého října 1943, na židovský svátek Jom kipur, Den smíření, se Max a Edgar dostali do varšavského ghetta. Zařadili je do tzv. bouracího komanda. Z trosek budov dobývali cihly. Na sobě měli civilní šaty s červeným pruhem na nohavicích a zádech. Na nohách dřeváky.

„Jednou jsem také mohl napsat dopis. Obrátil jsem se ve Varšavě na jednoho kriminálního vězně, Williho, který choval prasata. Když balík přišel, chtěl jsem mu něco z balíku dát, on mi ostře odseknul: ,Zmizni, nebo ti dám facku.‘ Dařilo se mu dobře, byl hrdý a nic nechtěl. Dopis jsem psal Marii, to byla nemanželská dcera mého tchána. Na dopisu stála adresa: Waldsee 17, Kreis Neu Berun, nestálo tam lístek z Osvětimi. Z Varšavy jsem jí napsal, aby mi poslala svatební šaty od Evy. Lístek tehdy dostala. Poslala mi marmeládu se zlatým řetízkem a náramkem mé manželky Evy. Náramek dostala od mé maminky. Potom všelijaké jídlo, dřeváky, ponožky, hroznový cukr, vitamíny. Dal jsem to Pavlu Sikorovi, polskému mistrovi z Poznaně, který byl zodpovědný za čištění cihel, aby mi za to přinesl chleba. Řekl mi, že mu to zabavili. Byla to lež, ale dal mi za to půl bochníku chleba.“

Max Mannheimer se poté dostal na práci do prádelny, tato činnost byla ale po čase kvůli krádežím pozastavena. Jeho bratr Edgar onemocněl v lágru skvrnitým tyfem. Po nějaké době se uzdravil. V prosinci 1943 se Max Mannheimer přihlásil na práci stenografa ve vězeňské písárně. Z kartotéky vybíral karty zemřelých, vedl výkazy pracovních komand a plnil podobné úkoly.

Dachau, Karlsfeld, Mühldorf a konec války

V roce 1944 absolvovali oba bratři nejprve pěší pochod z varšavského ghetta do Sochaczewa a odtud jeli v dobytčích vagonech do Dachau. Sem přišli v srpnu roku 1944. Po třítýdenní karanténě byli přestěhováni do vnějšího lágru Karlsfeld. V lednu 1945 bylo komando, ke kterému patřil Maxův bratr Edgar, přeloženo do vnějšího tábora Mühldorf. Za čtrnáct dní sem byl transportován také Max. Dne 28. dubna 1945 byl na rozkaz vyklizen tábor Mühldorf a transport vězňů mířil na západ. Osvobození a konce války se Max a Edgar Mannheimerovi dočkali v Tutzingu dne 30. dubna 1945. „Když jsem se zotavil, přísahal jsem si, že se nikdy do Německa nevrátím. Že nebudu mezi lidmi, kteří posílají jiné kvůli náboženství do plynu.“

Z Nového Jičína do Mnichova

Po propuštění z nemocnice se Max Mannheimer vrátil do svého rodného města Nový Jičín, kde se zamiloval do německé dívky Elfriede Eiselt. S ní se oženil a společně i s jejich dcerou Evou žili od 7. listopadu 1946 v Mnichově. Jeho druhá manželka byla radní za Sociální demokratickou stranu a v roce 1964 zemřela na rakovinu. V roce 1965 se pamětník oženil potřetí s Američankou Grace Franzen, rozenou Cheney. Narodil se jim syn Ernst. Max Mannheimer pracoval v Mnichově až do svého odchodu do důchodu jako vedoucí obchodu s koženým zbožím. V roce 2010 se stal čestným občanem Nového Jičína. „Po válce, když už v Československu vládli komunisté, jsem měl v Novém Jičíně jistý vliv. Zařídil jsem, aby propustili Huga Weisera, se kterým jsem hrál fotbal a chodil jsem s ním do školy.“ Na Sudetoněmeckých dnech v Norimberku v roce 2012 převzal Max Mannheimer cenu Karla IV. Jako první, kdo přežil hrůzy holocaustu. Žil poblíž Mnichova a kromě osvěty ve školách a přednáškek v bývalém koncentračním táboře Dachau se věnoval také malbě a psaní knih.

„V roce 1986 mě ředitelka památníku Dachau požádala, jestli by mohla zveřejnit mé vzpomínky, které byly uloženy v tamějším archivu. Od té doby (1. dubna 1986) chodím do škol a přednáším. Snažím se motivovat lidi a děti, aby měli kuráž. Říkám jim, že i přes to všechno, co se stalo, neumím nenávidět. Že kdybych nebyl Žid a dostal bych uniformu, nejsem si jistý, jestli bych řekl ne. Přesto je velmi těžké zapomenout a šťastní jsou ti lidé, kteří to dokázali,“ řekl nám pamětník během našeho rozhovoru pořízeného roku 2012. Čtyři roky poté přinesla média smutnou zprávu - dlouhý a naplněný život Maxe Mannheimera se uzavřel v září roku 2016.

Text vycház z výpovědi pana Maxe Mannheimera, jeho článku ve sborníku z Nového Jičína a dalších článků a knih.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Teresa Urbářová)