Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., CSc Jan Malypetr (* 1934)

Mysleli jsme si, že komunismus nemůže vydržet. Vydržel čtyřicet let

  • narozen 9. listopadu 1934 v Praze

  • vnuk českého politika Jana Malypetra

  • otec JUDr. Jan Malypetr statkářem v Klobukách u Slaného

  • po roce 1948 rodinný statek vyvlastněn

  • vystěhování z rodinné usedlosti

  • vystudoval gymnázium ve Slaném

  • vystudoval konzervatoř v Praze

  • vyloučen z vysoké školy z politických důvodů před promocí

  • Fakultu stavební ČVUT mohl dokončit až po absolvování vojenské služby

  • zaměstnán na stavbách jako dělník, později projektant

  • od roku 1998 člen ODS, zvolen do zastupitelstva Prahy 10

  • roku 2004 neúspěšně kandidoval v senátních volbách v obvodu Praha 10

  • v roce 2023 žil v Praze

„Nesplňujete požadavky na absolventy vysokých škol jako příslušníky pokrokové inteligence úzce spjaté s dělnickou třídou a oddané komunismu,“ tak zněla odpověď na žádost Jana Malypetra o přezkoumání jeho vyloučení z vysoké školy. V té době měl za sebou už pět let studia a na pět desítek absolvovaných zkoušek. Nebylo mu to nic platné. Ze dne na den se mu změnil život a musel začít pracovat na dělnických pozicích. Ačkoliv prošel v rámci studia vojenským výcvikem a měla ho původně čekat jen roční vojenská služba, musel odsloužit celé dva roky. Ty strávil v nevalných podmínkách u technického praporu, tedy jednotky, která vznikla z pomocných technických praporů (PTP). Ocitl se tak mezi politicky nespolehlivými lidmi a vězni. Vysokoškolské vzdělání se mu nakonec podařilo dokončit v šedesátých letech, jedenáct let po původním započetí studia.

Když jsem se narodil, měli jsme se krásně. Pak šlo všechno z kopce

Jan Malypetr se narodil 9. listopadu 1934 v Praze Miloslavě a Janovi Malypetrovým. Jeho bratrancem byl pozdější politický vězeň Jiří Stránský. Dědeček z otcovy strany byl prvorepublikový politik Jan Malyper. Jeho politická kariéra započala roku 1911, kdy působil jako starosta v rodných Klobukách, od roku 1914 potom jako okresní starosta ve Slaném. Ovšem už od roku 1899 byl členem agrární strany. V roce 1918 se Jan Malypetr nejst. stal členem prvního „najmenovaného“ Národního shromáždění, o dva roky později svůj poslanecký mandát obhájil i v řádných volbách. Poslancem zůstal po celou dobu trvání samostatného Československa, tedy až do roku 1939. V letech 1922–1925 zastával funkci ministra vnitra. V roce 1932 ho prezident Masaryk poprvé jmenoval předsedou vlády. V této funkci setrval do roku 1935, sestavil postupně tři vlády.[1] Na svého dědečka Jan Malypetr rád vzpomíná. „Dědeček s babičkou bydleli v Lisovicích a my jsme tam za nimi jezdili na kole. Bylo to šest kilometrů. V mých dětských vzpomínkách dědeček jako politik vůbec nevystupoval, ale z mého pohledu to byl člověk velice pořádný,“ říká.

Ačkoliv se Jan Malypetr narodil v porodnici v Praze, od prvních dnů žil s rodiči na statku v Klobukách u Slaného, kde jeho předci žili už v 18. století. Z nich dva byli významnými osobnostmi, které se zapsaly do českých dějin. Kromě dědečka jím byl Jan Malýpetr (1815–1899), jeden ze zakladatelů tělovýchovy v Čechách. Na statku prožil pamětník i druhou světovou válku. Roku 1940 se Janu Malypetrovi narodil bratr Jiří. Radost z přírůstku do rodiny ale netrvala dlouho. Brzy měla Malypetrovi zasáhnout nacistická perzekuce. V souvislosti s nacistickou akcí proti vedoucím osobnostem Sokola byl v roce 1941 zatčen a počátkem ledna 1942 deportován do Osvětimi strýc Karel Stránský[2] a v roce 1943 byl zatčen i otec. Soudili ho ve Vratislavi pro ilegální činnost, ale rozhodnutím soudu osvobozen. „Když otce zavřeli, na statek dosadili německého správce, říkalo se tomu Zwangsverwaltung in Hut, Hut je klobouk čili v nucená správa v Klobukách,“ popisuje a dodává: „A když se potom otec vrátil z toho vězení, tak nám ten statek zase ti Němci předali. On se vrátil ve velmi zuboženém stavu, ale vlastně od toho roku 1944 ten statek fungoval zase normálně.“

Už od roku 1941 chodil Jan Malypetr na základní školu do klobucké malotřídky. Brzy se začal učit hrát na klavír a hudbu si zamiloval. Během války byl jeho nejlepším přítelem Němec Alfred Stanzel, jehož otec pracoval u Malypetrových na statku. Konce války se dožil jen Alfred a jeho matka, otec musel narukovat do wehrmachtu a v boji zahynul. Jan Malypetr musel po válce přihlížet jejich nucenému odsunu. Se svým nejlepším přítelem se už nikdy neviděl.

Politický život v rodině byl rázem pasé

V roce 1944 nastoupil na gymnázium ve Slaném. Poslední válečný půlrok ovšem strávil doma a chodil si jen vyzvedávat úkoly, škola byla totiž zavřená. Z květnových dnů roku 1945 si vybavuje příjezd sovětské armády, jejíž členové se na nějakou dobu utábořili u nich na statku. V obci probíhalo podle jeho slov osvobození běžně. Vzpomíná si, že se někteří sovětští vojáci dopouštěli násilností na ženách. Po květnu 1945 jim na práci v hospodářství přidělili asi pět německých zajatců, ti tam setrvali asi rok a půl. Ačkoliv nastala svobodná doba, Malypetrovi se znovu museli potýkat s problémy. V reakci na československo-sovětskou spojeneckou smlouvu podepsanou v roce 1943 v Moskvě Edvardem Benešem totiž spoluzaložil Jan Malypetr nejst. v roce 1944 Ligu proti bolševismu. Tento akt po osvobození v roce 1945 považovaly úřady za kolaboraci. Dědečka pamětníka 8. června 1945 na statku v Lisovicích zatkli a obvinili z propagace a podpory nacistického a fašistického hnutí. Po šesti týdnech věznění na Pankráci byl pro nemoc a vysoký věk ze zajišťovací vazby propuštěn a vyšetřován na svobodě. „Ten proces byla moje první politická vzpomínka. Já sám jsem to nesl dost těžce. V té době jsem chodil čtvrt roku do gymnázia v Praze ve Velvarské ulici, protože ve Slaném byla tyfová epidemie a gymnázium bylo zavřené. V Praze byl proces vnímán velice citlivě. Když jsem přišel do školy, spolužáci o procesu mluvili,“ vzpomíná.

Před Národním soudem v Praze v lednu 1947 Jana Malypetra nejst. zprostili obvinění. V jeho prospěch svědčila řada významných osobností, mezi nimi i Jan Masaryk a prezident Beneš. Nespravedlivé obvinění a soudní proces se ovšem brzy projevily na jeho zdraví a 27. září 1947 ve slánské nemocnici zemřel. „Velice dobře si pamatuji na jeho pohřeb, který byl v říjnu v roce 1947. Na statku v Klobukách byl udělaný katafalk, u kterého stáli sokolové, čestná stráž. Náves i statek byly plné lidí. Byla to taková poslední vzpoura toho svobodného života proti tomu, co následovalo,“ popisuje. Babička Božena se po smrti manžela přestěhovala z lisovického statku do Klobuk do domu přes ulici naproti statku.[3] Tehdy ještě Malypetrovi netušili, že tento dům se zanedlouho stane jejich novým domovem.

Komunistický převrat znamenal pro rodinu další problémy. Nejprve rodině komunisté sebrali statek a pole, v obytné části domu ale stále mohli bydlet. „Jedno úterý ale přišel večer poručíček ze slánské posádky a říkal, že se jde podívat na náš byt, že se tam bude ve čtvrtek stěhovat. Tak otec vyděšený běžel na národní výbor a skutečně byl jaksi zpraven, že bychom měli být vystěhováni někam k Rumburku,“ vzpomíná a pokračuje: „Nicméně babička měla naproti dům a on s nimi usmlouval, že nás pustili do toho domu. A skutečně v ten čtvrtek tam přijelo vojsko s nákladními auty a vystěhovali nám skříně i se šaty, všechno bylo přestěhovaný do toho babiččina domu.“

Profesoři, které jsem považoval za slušné lidi, hlasovali pro mé vyloučení

Konfiskací majetku utrpení rodiny Malypetrů nekončilo. Otec, vystudovaný doktor práv, měl jako bývalý hospodář na statku v Klobukách zakázáno pracovat ve slánském okrese, našel si tedy místo účetního ve Státním statku Velvary. Ani tam ale dlouho nevydržel. „Když pak vydali nařízení, že bývalí agrárníci nesmějí pracovat ve státních statcích, našel si místo ve sběrných surovinách u nádraží ve Slaném. V té době jsem chodil ve Slaném do gymnázia. Při cestě na vlak jsem ho tam vídal v modrém plášti. Připadalo mně to pro něj nedůstojné,“ říká. Ačkoliv na rozdíl od mnohých sedláckých rodin, které museli opustit svou obec, mohli v Klobukách zůstat, jak pamětník říká, byli považováni za nepřátelské osoby. „Obec na nás vyvíjela takový nenápadný tlak. Pod oknem sedával jistý pán, který tam jako kouřil, ale poslouchal, co se u nás povídá. Nebylo to příjemné,“ vypráví.  Rodina se proto nakonec v roce 1954 z vlastní vůle přestěhovala do Prahy ke strýci Jiřímu Malypetrovi.

V závěru středoškolského studia se Jan Malypetr začal obávat, aby ho vedení připustilo k maturitě. V ročníku, který absolvoval ve školním roce 1951/1952, se totiž osm studentů kvůli svému režimu nepohodlnému původu k závěrečné zkoušce nedostalo. „Nakonec to tak nedopadlo a k maturitě nás pustili všechny. Ale studium na vysoké škole nepřipadalo v úvahu. Takže jsem využil takového triku. S Otou Martinovským a Jožkou Richtrem jsme ve Slaném hráli v kapele. A já jsem využil toho, že jsem se naučil hrát na trombon, a šel jsem na konzervatoř. Konzervatoř byla škola střední a tam jsem doporučení nepotřeboval,“ vysvětluje. Na konzervatoři strávil následující dva roky, které považuje za jedny nejhezčí v životě. V té době začal hrát v orchestru Zdeňka Bartáka. V roce 1954 se rozhodl zkusit štěstí a podat přihlášku na vysokou školu. „To už se to trochu uvolnilo, když nastoupil Zápotocký, a tak jsem se úplně bez problémů dostal na stavební fakultu,“ říká. Během pětiletého studia na ČVUT se nadále angažoval v orchestru. Jeho dny často vypadaly tak, že dopoledne trávil ve škole, odpoledne zkoušel a večer hrál s kapelou na plesech.

Když se ocitl na samotném konci studia a zbývala mu poslední zkouška, přišel nečekaný zvrat. Jednoho dne mu přišel dopis s předvoláním před univerzitní disciplinární komisi.  „Tam seděli čtyři profesoři, které jsem znal, děkan, který mě učili, a oni mě vyloučili.,“ vzpomíná a dodává: „Já jsem se ještě zeptal, jestli to bylo všemi hlasy a oni řekli, že ano. Takže všichni ti profesoři, který já jsem považoval za slušný lidi, tak hlasovali pro moje vyloučení. Řekli mi: ‚Váš původ a rodinné prostředí a negativní postoj k ČSM nezaručují, že byste plnil požadavky kladené na absolventy vysokých škol.‘“

Konec mého svobodného života

Po pěti letech usilovné práce skončil Jan Malypetr znovu tam, kde začal. Nějakou dobu pracoval na dělnických pozicích, poté mu přišel povolávací rozkaz k nástupu na základní vojenskou službu. Vyloučením ze školy se mu anulovala vojenská příprava, kterou absolvoval během studia a která mu měla zaručit jen jednoroční službu. „Já jsem tak musel na dva roky na vojnu. Vojnu nám ještě o tři měsíce prodloužili, a když jsem přišel domů, musel jsem ještě na dva měsíce na cvičení,“ vzpomíná. Tehdy podle jeho slov skončil jeho svobodný život. Vojenskou službu strávil v Zákupech u technického praporu, který byl náhradou pomocných technických praporů (PTP). Do těchto jednotek byli znovu zařazováni politicky nespolehliví, ale i branci, kteří by nikdy nemohli být odvedeni k bojovým útvarům. Po krátkém výcviku ve střelbě ze vzduchovky pracovali při výstavbě kasáren. Po práci konali službu se zbraní.[4]

Jan Malypetr se tak ocitl mezi režimu nepohodlnými lidmi, ale i běžnými vězni. Na vojně podle jeho slov probíhala šikana, a to hlavně v tzv. období přijímače, tj. prvních 30 dní po nástupu k vojenskému útvaru až do vojenské přísahy. Jan Malypetr působil u velitelské čety. Nechtěl se ale vzdát hudby, a tak ve volných chvílích na záchodě cvičil na trombon. „Rychle se to rozneslo a přišli za mnou další kluci, kteří na něco hráli a asi po čtrnácti dnech vznikla kapela Oktet. Politickému oddělení se to líbilo, protože se armáda mohla prezentovat kulturní činností. Díky tomu jsem se dostal na dobré místo,“ popisuje. Začal dělat skladníka a po večerech s kapelou hrál na plesech v okolních obcích, dokonce vyhráli armádní soutěž tvořivosti. Později ho vybrali jako trubače pluku, což znamenalo, že ráno troubil budíček, nástup na snídani, nástup na práci a poté měl až do večera, kdy troubil večerku, volno.

Po návratu do civilu se ještě musel účastnit vojenského cvičení. „Pak jsem musel ještě na rok na brigádu na stavbě, k čemuž jsem se zavázal. A teprve potom jsem mohl nastoupit v kapele Zdeňka Marata v Praze,“ vzpomíná. Díky ukončenému studiu hry na pozoun na pražské konzervatoři působil v následujících letech v řadě pražských orchestrů. Vysokoškolská studia mohl dokončit až po jedenácti letech od započetí studia. „V zaměstnání mě doporučili, abych si udělal diplomku. Musel jsem oběhnout všechny vyučující, aby mi uznali všech čtyřiapadesát zkoušek, které jsem měl hotové. To trvalo rok. Jenom jsem dodělal zkoušku z marxismu-leninismu a vědeckého komunismu,“ říká. Ačkoliv to nejprve vypadlo, že nezíská ani jeden vysokoškolský titul, nakonec se stal kandidátem věd.

Už na konci padesátých let se seznámil se svou budoucí ženou Evou. V roce 1961 se vzali a vychovali dvě děti. V následujících letech působil na různých místech jako statik a projektant železničních mostů. Během normalizace už nemusel řešit významné problémy s režimem. Sametovou revoluci přivítal s nadšením a účastnil se demonstrací. V letech 1991–1993 působil v Centru pro teoretická studia při Univerzitě Karlově v Praze jako provozní ředitel. V roce 1992 získala jeho rodina zpátky původní zemědělský majetek. Protože se ani jeden z bratrů Malypetrových nikdy hospodařením nezabýval, půdu v Klobukách pronajali. Zpátky do vlastnictví získali také hospodářství v Kostomlatech nad Labem na Nymbursku, kde se svým bratrem založili v roce 1993 zemědělskou společnost, která v této oblasti spravovala rodinný majetek. V roce 1998 se stal členem ODS. Za tuto stranu byl zvolen do zastupitelstva Prahy 10 a v roce 2004 za ni v Praze 10 kandidoval do Senátu. V roce 2023 žil v Praze.

 

[1] Jan Malypetr. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Malypetr. [cit. 2023-12-05].

[2] Karel Stránský. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Str%C3%A1nsk%C3%BD. [cit. 2023-12-05].

[3] Jan – příběh Jana Malypetra sepsaný pro rodinu dostupný v sekci Dodatečné materiály

[4] Pomocné technické prapory existovaly od jara 1950 do května 1954. Online. STRAŠÍKOVÁ, Lucie. ČT24. 2008. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/pomocne-technicke-prapory-existovaly-od-jara-1950-do-kvetna-1954-149488. [cit. 2023-12-05].

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: 10 pamětníků Prahy 10

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu 10 pamětníků Prahy 10 (Justýna Jirásková)