Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Malý (* 1922)

Táta říkával: ‚Tento svět je nejpřijatelnější ze všech světů možných!‘ Je mi líto, že jsem ho nectil Teď vidím, že byl skvělý a moudrý

  • narozen 13. října 1922 v Dobřanech u Plzně, katolík

  • otec byl primářem v Ústavu pro choromyslné v Dobřanech, později se přestěhovali do Bohnic v Praze

  • vzpomíná na dětství plné nenávisti k Němcům

  • od roku 1940 se Ivan Malý zapojil do protinacistické skupiny komunistické mládeže, která působila v Bohnicích. Pomáhali lidem, kteří byli povoláváni na otrocké práce do Německa

  • ukrýval výsadkáře ze SSSR Rudolfa Vetišku

  • pro odboj vyráběl z kyanidu draselného cyankáli

  • zatčen gestapem někdy v roce 1943,

  • mučen v pověstném Petschkově paláci, několik měsíců ve vyšetřovací vazbě na Pankráci,

  • propuštěn někdy na konci roku 1944

  • po roce 1945 Malý nastoupil jako voják z povolání-lékárník do Vojenské nemocnice v Praze 6.

  • souhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v srpnu 1968

  • po roce 1989 vystoupil z KSČ a lituje svého členství v této straně

Ivan Malý se v osmnácti letech zapojil do protinacistického odboje. Patřil ke skupině mládeže, která působila v Praze-Bohnicích. Vymýšleli, jak okupantům co možná nejvíce škodit: vydávali letáky, prováděli drobné sabotáže, pomáhali odbojářům povolaným na otrocké práce do říše. Ivan Malý jako vyučený lékárník zkoušel, jak s pomocí léků a chemických látek vyvolat zdání různých nemocí. Chtěli tak pomoci přátelům, kteří museli na otrocké práce do Německa, aby byli u odvodu shledáni neschopnými ze zdravotních důvodů. Zkoušeli se například infikovat žloutenkou, což se jim nepovedlo. Pro odbojáře vyráběl Ivan Malý z kyanidu draselného jed cyankáli.

Na jaře 1943 skupina, ke které patřil i Malý, skrývala výsadkáře Rudolfa Vetišku, později vysoce postaveného komunistu. Ukrývaný parašutista byl prozrazen a s ním i celá odbojová skupina. Mučením zatčených se gestapo dozvědělo i o jistém „míchači jedů“ a Ivana zatklo. Mučili ho v pověstném Petschkově paláci: „Tam ze mě, jak bych to řekl, tahali rozumy. Až třetí den jsem jim řekl, že část chemikálií byla od firmy Dříza a spol. To bylo ale malé množství, ptali se, kde jsem vzal zbytek. Říkám: ‚Selbstgemacht,‘ že jsem ho dělal sám. Tak jsem hned dostal přes hubu, že lžu. Nevěřili mi, že jsem ho opravdu vyrobil sám.“ Gestapáci Ivana Malého surově tloukli a fackovali, švihali ho bužírkami přes tváře. Několik měsíců byl držen ve vyšetřovací vazbě na Pankráci, nakonec byl ke konci roku 1944 propuštěn. Přisuzuje to letním událostem roku 1944, kdy byl spáchán pokus o atentát na Adolfa Hitlera – vyšetřovatelé gestapa znejistěli a režim ve věznici se prý výrazně zmírnil.

Po válce komunista Ivan Malý nastoupil jako lékárník, voják z povolání, do Vojenské nemocnice v Praze. Politické procesy v 50. letech minulého století vnímal jen okrajově. Říká, že popravy Milady Horákové, Heliodora Píky a dalších považoval tenkrát za správné, protože si skutečně myslel, že jsou špiony a soud jim dokázal velezradu. Souhlasil i se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. „Můj táta byl kramářovec a myslel si o režimu své. Říkával, že komunisté jsou zloději a darebáci. Já jsem byl voják z povolání, takže jsem odmítal vše protirežimní.“ Dnes Ivan Malý vidí věci jinak. Našel si cestu ke katolické víře a svého zaslepení komunismem lituje, hlavně když vzpomíná na své spolužáky: „Jeden byl františkán, druhý evangelický kněz. Těžce nesu, že zahynuli za strašných podmínek v nějaké komunistické vyšetřovně. Jako kluk jsem si komunismus představoval jednoduše, ale život je složitej.“ Ivan Malý dnes žije v Domově péče o válečné veterány a podle svých slov často vzpomíná na otce, jímž za jeho protikomunistické názory kdysi pohrdal: „Říkal jsem si: ‚Jak můžu mít tak hloupého otce?‘ Dneska vím, že můj táta byl strašně chytrej člověk, rozumnej, až bych řekl svatej. Že jsem nectil svého otce, to si vyčítám nejvíc.“