Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Jan Malura (* 1971)

• narozen 24. září 1971 v Opavě

• je synem hudebního vědce Miroslava Malury perzekvovaného komunistickým režimem

• v roce 1989 maturoval na gymnáziu v Ostravě-Zábřehu, které bylo známé tvrdými totalitními poměry

• v listopadu 1989 byl mezi studenty, kteří v Ostravě začali s demonstracemi

• v roce 1994 ukončil Filozofickou fakultu Ostravské univerzity

• je vysokoškolský pedagog, vede Katedru české literatury Filozofické fakulty Ostravské univerzity

Když Jan Malura studoval gymnázium, málokdo z pedagogů by tipoval, že z něj bude vysokoškolský profesor a uznávaný odborník na barokní literaturu. V jejich očích to byl rebel, který na ilegální burze sháněl nahrávky zahraničních kapel a socialistický systém školství mu byl k smíchu.

Narodil se 24. září 1971 v Opavě. Žil tam s rodiči a starším bratrem do roku 1977, kdy se přestěhovali do Ostravy. Stěhování souviselo s problémy jeho otce, hudebního vědce Miroslava Malury, který učil na Pedagogické fakultě v Ostravě a v druhé polovině šedesátých let se zapojil do řady kulturních a politických aktivit v rámci obrodného procesu. Miroslav Malura patřil mezi členy komunistické strany, kteří věřili, že socialistickou společnost je možné reformovat. Jeho naději však ukončila okupace vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Znamenalo to pro něj, že v době následné normalizace neprošel prověrkami a přišel o místo na fakultě. Po neúspěšném shánění práce, ve které by mohl aspoň částečně uplatnit své vzdělání z historie a hudební vědy, mu pomohl známý, který ho zaměstnal v muzeu v Českém Těšíně. „Dojíždění z Opavy až do Českého Těšína bylo šílené. Vydržel to šest let. Pak jsme se přestěhovali do Ostravy, odkud měl lepší spojení,“ vysvětluje Jan Malura. Pro něj to znamenalo, že se z pěkného bytu v historické Opavě ocitl v paneláku na nedostavěném sídlišti v ostravské části Výškovice, které vzniklo převážně pro zaměstnance podniku Nová huť Klementa Gottwalda. Zpočátku to byl poněkud šok, protože Opava byla proti sídlišti idylické město. Nakonec si ale užíval, že může s partou kluků prolézat staveniště a běhat po nedalekém Bělském lese.

Práce v oddíle se skautskými principy

Jeho matka, učitelka, zemřela, a tak měl na něj největší vliv otec. „Když jsem přicházel do věku, kdy jsem bral rozum, hodně jsme debatovali. Měli jsme doma velkou knihovnu plnou knížek, které tehdy v knihovnách běžné nebyly. Poslouchali jsme spolu Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Otec mě formoval, ale ne že by mě vedl k radikálním názorům. Nechtěl, abych měl ve škole problémy. Myslím, že někteří spolužáci měli radikálnější rodiče. Jiní měli naopak takové, kteří jim neříkali nic,“ vysvětluje.

Vliv na jeho názory měla i skutečnost, že v sedmé třídě základní školy začal chodit do turistického oddílu s názvem Čtyřka. Byl to jeden z oddílů, které za socialismu fungovaly pod jedinou povolenou dětskou organizací Pionýr, ale ve skutečnosti byly založeny na tehdy režimem oficiálně zakázaných skautských principech. „Měli jsme modré šátky, plnili jsme bobříky, kultovní autor byl Foglar. Jezdili jsme na tábory a výpravy, celé to mělo atmosféru z foglarovských knih. Byla to zvláštní komunita a setkával jsem se v ní s protirežimními, protikomunistickými názory. Připadlo mi to zajímavé, protože se tam dělaly jiné věci než v Pionýru. Otec měl nejprve trochu obavy, jestli se nedostanu do nějakého ilegálního prostředí, ale nakonec mě v tom podporoval,“ vypráví Jan Malura.

Zpětně si uvědomuje, že jim vedoucí v táboře toho o skautských principech života moc neříkali, ale přirozeně cítil, že jde o něco jiného, než co bylo běžné v Pionýru: „Cítili jsme neuvěřitelný rozdíl. V Pionýru jsme stříleli ze vzduchovky, nasazovali si plynové masky a k tomu jsme poslouchali ty ideologické kecy.“

Oddíl se scházel v místnosti pro kočárky v jednom z domů v Ostravě-Zábřehu a často vyjížděl do přírody. Jana Maluru hodně ovlivnilo, že se při výpravách zpívalo s kytarou. „Tehdy jsme už běžně zpívali Kryla nebo Nohavicu. Mně bylo třináct let, ale viděl jsem tam starší kluky, kteří měli dost vyhraněné názory,“ podotýká.

Studium na gymnáziu s totalitním řízením

V roce 1985 nastoupil na gymnázium v ulici Volgogradská v Ostravě-Zábřehu. To bylo „proslulé“ tím, že v něm vládly tvrdé totalitní poměry, které už v druhé polovině osmdesátých let ve školství nebyly běžné. „Byl to příšerný gympl. Byl těžce ideologicky řízený a hlídaný. Vedení si zakládalo na jeho komunistickém charakteru. Někteří učitelé to asi nebrali vážně, ale většina z nich se tomu podřídila. Měli jsme služby ve svazáckých krojích na vrátnici a zdravili jsme: Čest práci! Povinně jsme měli být v Socialistickém svazu mládeže. Když někdo nechtěl, byl z toho cirkus,“ popisuje pamětník poměry na gymnáziu.

Ze svého dnešního pohledu vysokoškolského pedagoga označuje některé své tehdejší učitele za naprosto nekompetentní. Zmiňuje například Rudolfa Švandu, který v Ostravě učil ruštinu několik generací studentů už od konce padesátých let. „Byli jsme mladí, ale poznali jsme, že z jeho strany jde o stalinistické názory a dogmatické myšlení. Stále hlásal lásku k Sovětskému svazu, neustále jsme probírali Stalina, Lenina a druhou světovou válku. Choval se ke studentům dost agresivně. Padaly facky. Kamarád při jednom jeho komunistickém výkladu usnul nebo předstíral, že spí. Několikrát ho udeřil. Tvrdil, že záměrně zesměšňuje hrdinství sovětských vojáků,“ vypráví Jan Malura.

Setkával se s tím, že i někteří další profesoři studenty uráželi a používali vůči nim nadávky, jako například: Ty hajzle.

Zmiňuje však i jiné, kteří se naopak snažili se studenty diskutovat a seznamovat je i s tím, co v socialistických učebnicích nebylo. V této souvislosti si pamatuje Lumíra Bártu. „V dějepise nám otevřeně říkal, co je podle něj pravda, a chtěl o tom debatovat. Ale byla to výjimka,“ vysvětluje pamětník.

Na většině gymnázií byla koncem osmdesátých let atmosféra značně uvolněnější. Na mnohých už tehdy pedagogové seznamovali studenty v literatuře s díly Josefa Škvoreckého, Milana Kundery a dalších autorů, kteří byli v socialistických učebnicích záměrně opomíjeni. Pro Jana Maluru to bylo frustrující prostředí. Z domova měl mnoho knih přečtených, literatura ho zajímala a chtěl se jí věnovat, ale ve škole viděl, že mu pedagogové neříkají pravdu. „Až později jsem zjistil, že v té době už na jiných gymnáziích kantoři říkali pravdu o osmačtyřicátém a osmašedesátém roce. Ale já chodil na jednu z posledních bašt komunismu ve středním školství. Zpětně se mi jeví neuvěřitelné, že to někde takto vypadalo ještě v druhé polovině osmdesátých let.“

Na gymnáziu v Ostravě-Zábřehu například v době jeho studia bylo běžné, že učitelé na studenty křičeli, když měli dlouhé vlasy, trička s nápisy či připnuté placky s emblémy rockových kapel.

Jak se sháněly nahrávky na ilegální burze

Hudba se stala v době studia na gymnáziu pro Jana Maluru jeho druhým světem, únikem z frustrujícího prostředí. Jeho životem byly metalové, rockové a punkové koncerty. Chodil do ostravského hudebního klubu Žalák a na poloilegální burzy, na kterých se obchodovalo s nahrávkami a deskami zahraničních kapel. Burzy se konaly na haldách. Lidé tam rozložili na zem igelity a na nich vystavovali své zboží. Především desky, magnetofonové nahrávky, čisté magnetofonové pásky, ale také džíny a jiné tehdy nedostatkové oblečení. „I z dnešního pohledu by to byla nelegální činnost, protože se tam bez vědomí autorů šířily nahrávky. Prodávaly se, ale také vyměňovaly. Hlavní idea nebyla zbohatnout, ale šířit mezi sebou hudbu, která nás zajímala,“ vysvětluje Jan Malura. Na haldy chodil velmi často a zažil tam i policejní razie. Policisté šli především po lidech, kteří prodávali. Ty, u kterých nenašli nic k prodeji, jen legitimovali. Pak přišlo na gymnázium hlášení, že se studenti účastní nelegálních akcí, a ředitelka jim přišla vynadat.

Složení jeho spolužáků na gymnáziu bylo různorodé. Někteří měli velmi vyhraněné antikomunistické názory. V roce 1988 jeden ze studentů z jeho třídy emigroval, z vedlejší třídy utekli za hranice další dva. Větší část studentů však mlčela. Záleželo jim na tom, aby gymnázium dokončili a dostali se na vysoké školy. „Já jsem nebyl nekompromisní radikál. Nezabýval jsem se režimem a politikou hlouběji. Nesnášel jsem to, ale nebyl jsem typem člověka, kterého společnost, ve které žil, natolik znechucovala, že by na všechno rezignoval. Znal jsem lidi, kteří už ani nechtěli dostudovat. Já jsem gympl dodělat chtěl,“ vysvětluje pamětník.

Listopadová revoluce v Ostravě

Maturoval v roce 1989. Byl přijat na obor čeština a dějepis na Pedagogické fakultě v Ostravě. Tehdy to byla v Ostravě jediná humanitně založená škola a bylo obtížné se na tuto kombinaci dostat. „Dovedl jsem si představit, že bych pak učil, a měl jsem i představy, jak bych to dělal. Jinak, než jsem to zažil,“ dodává.

Na fakultě si Jan Malura ještě více uvědomil, jak podivné poměry vládly na gymnáziu v Ostravě-Zábřehu. Studenti, se kterými se na vysoké škole setkal, byli z jiných gymnázií zvyklí diskutovat a měli mnohem osvícenější pedagogy.

Když začaly listopadové události v roce 1989, byl v prvním ročníku pedagogické fakulty. Na kolejích byla 17. listopadu akce ke Dni studentů. „Tam se říkalo, že se v Praze něco děje. V pondělí jsme pak přišli do školy a místo učení se spíš diskutovalo. Byli jsme zvědaví a pořád jsme sledovali zprávy, rozhlas,“ vzpomíná.

S dalšími studenty se vypravil hned v pondělí na první ostravskou demonstraci. Byly na ní jen hloučky lidí. „Zpočátku byli všichni opatrní. I studentů se zapojovalo zpočátku málo. Měli jsme nějaké shromáždění na dvorku v Bráfově ulici, kde tehdy fakulta sídlila. Moc nás tam nebylo a vedení školy se zpočátku chovalo arogantně. Ne že by nám vyhrožovali. To ne, to už si netroufli. Chovali se spíše přezíravě. Říkali, že nás to za chvíli přestane bavit. Že je zima, že dnes je nás třicet, zítra nás bude dvacet a v pátek jen sedm. Někteří z kantorů byli ustrašení a říkali, že nám to může zlomit vaz a že nemáme být příliš radikální. Že změny jsou třeba, ale nemáme to přehánět,“ vzpomíná Jan Malura.

Slyšel také varování, že v Ostravě proti demonstrantům zasáhnou milicionáři. Spolu s dalšími studenty dostal od stávkového výboru papír s radami, jak se chovat, kdyby byl zatčen. Tu dobu označuje jako dynamickou a plnou euforie. „Já jsem byl osmnáctiletý chlapeček a velmi jsem to prožíval,“ říká. Držel hlídky a roznášel letáky po ostravských podnicích. S kamarádem, který měl auto, vyjel s letáky do Beskyd. Přesvědčovat o nutnosti společenských změn lidi v Ostravě bylo náročnější než v Praze či jiných městech. Některé studenty tam horníci zfackovali, když se jim u šachet snažili rozdávat letáky.

Byl svědkem toho, kdy studentské koleje v ostravské části Hladnov obklíčila policejní auta. Policisté tam asi dvě hodiny stáli. „Nic nedělali, jen tam stáli. V tu chvíli jsem měl trochu strach.“

Zpětně si uvědomuje, že celkově si tehdy však strach nepřipouštěl. Nenapadlo ho, že by demonstrace mohly být potlačeny, že by to pro něj mohlo znamenat vyloučení ze školy. „Měl jsem pocit, že už se nemůže nic stát. Pak jsem jel do Prahy na demonstraci na podporu Václava Havla. Když jsem tam viděl to množství lidí, byl jsem si už naprosto jistý, že tohle nikdo nezastaví,“ vysvětluje.

Změny v ostravském školství

V dalších letech byl Jan Malura svědkem obrovských proměn, kterými bývalá Pedagogická fakulta v Ostravě prošla a proměnila se na Ostravskou univerzitu. „Vedení tam bylo opravdu dogmatické a učily tam prověřené kádry. Někteří odešli hned, někteří časem. Začali tam přednášet noví, zajímaví lidé a já se začal o obor čím dál více zajímat.“ Jeho listopadové nadšení se přeneslo do dalších oblastí jeho života. Vydával s kolegy studentský časopis, začal se pohybovat v ostravské kultuře, přispíval do literárních časopisů, užíval si toho, že jsou běžně dostupné zajímavé knihy a chodil na koncerty či do divadel. Devadesátá léta označuje za euforická.

Když dostudoval, bylo mu nabídnuto, aby na Ostravské univerzitě pracoval jako asistent. Od té doby na ní zůstal a pokračoval v akademické kariéře. Složil doktorát na Palackého univerzitě v Olomouci, stal se profesorem a vede katedru české literatury Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Vydal několik knih a je uznávaným odborníkem na českou barokní literaturu.

Na otázku, zda jsou studenti, kterým přednáší, jiní, než bývala jeho generace, odpovídá takto: „Mají všechno, mohou číst všechno. Není nic, co by se jim zakazovalo. Žijí v úplně jiných podmínkách. Celá revoluce by vypadala jinak, kdyby tehdy byl internet. My vše kopírovali, opisovali, měli jsme radost, když jsme se k nějaké informaci dostali. Oni jsou informacemi zahlceni. Neprožívají euforii. To je dobře, protože nepoznali nesvobodu. Rozhodně by si nenechali líbit to, co se dělo na gymnáziu Volgogradská.“

Přestože je rád, že prožil revoluční dobu, a listopad 1989 znamenal výrazný zlom v jeho životě, s vývojem společnosti od té doby úplně spokojen není: „Já byl hodně formovaný první porevoluční generací. Václav Havel pro mě byla klíčová osobnost. Když začali být v popředí lidé, kteří se odkláněli od havlovských idejí, a vítězili ve volbách, úplně spokojený jsem nebyl. Vůbec jsem nebyl nadšený z rozdělení Československa. To jsem nesl těžce.“

Jan Malura je přesvědčen, že společnost je zaměřena příliš materiálně. Cítí to i při své práci pedagoga. „Asi to muselo nastat, že se klade velký důraz na ekonomiku, na volný trh. To je pro mě určité zklamání, i když nevím, jestli se to dalo zařídit jinak. Myslím, že nedalo. Nicméně ten havlovský hlas mi v politice a společnosti chybí.“