Před maturitou ji přijal Alexander Dubček. „Zdál se mi strašně hodnej, politik by měl být přísnější,“ přibližuje dojem, který na ni udělala tvář pražského jara. Vrátila se z olympijských her, kde závodila na saních. Po jiné olympiádě se místo pocty dočkala trestu.
V šedesátých letech ve Smržovce v Jizerských horách sáňkovali všichni. Betonové koryto pod Černou Studnicí každou zimu polévali vodou a na mistrovství republiky se sjížděli sáňkaři z celého Československa.
Od dětství na dráze
„Tehdy se řeklo Smržovka a odpověď byla: Saně!“ vzpomíná Dana Beldová Spálenská. Jedním z hybatelů tohoto sportu a funkcionářem byl její otec Miloslav. Na dráhu ji vodil od pěti let.
„Žil tady Alfons Soukup, napůl Němec. Dělal slavné saně ‚soukupky‘ a říkával mi: Máš na nich dobrou štál – jako ocel na skluznicích,“ vyprávěla Dana školákům ze Smržovky v rámci projektu Příběhy našich sousedů. „Dráhu jsme polévali vodou z kýblů a vždycky nám zateklo do bot, doma mi nešlo rozvázat zmrzlé tkaničky.“
Žádnou posilovnu nepotřebovala
K sáňkařské dráze to měla z domova půl hodiny pěšky. Cestou tahala na zádech saně, které vážily dvaadvacet kilogramů. Zhruba kilometr dlouhé koryto sjela během tréninku pětkrát až šestkrát. Nahoru se musela drápat po svých – lesem, obvykle ve sněhu.
Semestr naděje, reportáž z obnoveného provozu na filozofické fakultě. Které otázky pořád čekají na vyjasnění? Rozhovory se Štěpánem Kozubem a Bárou Hrzánovou. Příběhy rodinných firem. Reportáž z ostrova staletých. Nové možnosti ve spoření na stáří. Britský dobrodruh usazený v Praze. A spousta dalšího zajímavého čtení.
Jako čtrnáctiletá vyjela v roce 1964 na první mezinárodní závody do polské Karpacze na mistrovství Evropy juniorek. O čtyři roky později získala na šampionátu stejné kategorie zlatou medaili a v roce 1968 odcestovala na první olympiádu do francouzského Grenoblu. Skončila šestá. Olympioniky, kteří se umístili v první šestce, pozval na Pražský hrad tajemník Ústředního výboru KSČ Alexander Dubček.
Tehdejší studentka tanvaldského gymnázia zavzpomínala na setkání s politikem pražského jara takto: „Byla jsem vykulená a vůbec nevěděla, co a jak. Pan Dubček mi připadal strašně hodný, říkala jsem si, že politik by přece měl být ostřejší. Hodně mluvil s krasobruslařkou Hankou Maškovou, moc se mu líbila.“
Po gymnáziu chtěla studovat fakultu tělesné výchovy a sportu, ale nevzali ji. Krátce po vpádu sovětských vojsk nastoupila na dvouletou střední školu pro rehabilitační sestry. Nástup normalizace ovšem odnesl její otec.
„Často a rád mluvil na schůzích, a protože vystupoval proti okupaci, neprošel stranickými prověrkami.“
Otec Miloslav si s komunistickým režimem po roce 1968 neporozuměl.Takže ho v roce 1970 vyloučili z KSČ a ve fabrice sesadili z funkce zástupce ředitele. Taky mu sebrali pas,“ popisuje Spálenská konec jeho kariéry.
Danin otec zůstal v podniku na výrobu bižuterie v Jablonci nad Nisou už jen jako řadový skladník. „Tátu to vzalo a nemluvil o tom, ale pochopila jsem, že ho vyhazovali lidé, kteří moc rozumu nepobrali. Za nějaký čas začal říkat: Aspoň mám víc času na práci pro sáňkování.“
Obličejem po ledě
V lednu 1970 se Dana ošklivě vybourala. „Vyhodila mě zrádná zatáčka, jela jsem tváří po ledovém mantinelu. Neměla jsem žádný kryt, jen brýle. Na ambulanci se přede mnou všichni rozestupovali...“ Kromě otřesu mozku měla utržený kus nosu a lékaři chtěli, aby zůstala v nemocnici na pozorování. „To jsem nemohla, protože za dva dny začínalo mistrovství světa v Königssee,“ zavzpomínala pro Paměť národa.
Při přejezdu hranic zamotala hlavu pasové kontrole. „Obličej jsem měla oteklý, nos třikrát větší a k tomu zelenomodré kruhy pod očima. Styděla jsem se, ale v dějišti šampionátu jsem byla za atrakci. Nikdy předtím ani potom mě nefotili víc,“ vypráví.
Na olympiádu v roce 1972 neodcestovala. „Náš olympijský výbor rozhodl, že se výprava musí zmenšit, a sáňkaři měli smůlu. Aspoň jsem se mohla věnovat založení rodiny. Přesně vím, kdy jsme dceru počali: 27. ledna 1972.“ Svatba byla v červnu. Šest týdnů po porodu se vrátila na sáňkařskou dráhu.
„Lucku hlídala babička, já jsem ráno mazala na saně, v poledne přiběhla, nakojila a šup zpátky na dráhu.“
Na mistrovství světa v roce 1975 získala bronzovou medaili. O rok později se konala olympiáda v rakouském Innsbrucku. „Bylo to blízko, takže jsme tam mohli i my, sáňkaři,“ vzpomíná Dana, které bylo šestadvacet a závodila pod jménem Beldová Spálenská. Dojela na desátém místě. Netušila, že víckrát už reprezentovat nebude.
Bylo zvykem, že po návratu z „vrcholné akce“ objížděli sportovci besedy. Jedna z nich se uskutečnila v Jistebsku, menší vesnici přes kopec od Smržovky. „Na olympiádu jsme fasovali oranžové oteplováky a jeden můj kolega z legrace poznamenal, že jsme v nich vypadali jako metaři,“ vzpomíná Spálenská.
„Jenomže v sále byla nějaká komunistka, která poslala dopis na národní výbor, že socialistickou republiku nemůže reprezentovat někdo takový. A nějak se to svezlo na mně, protože to ta udavačka ještě popletla.“ Výsledkem byl konec závodní kariéry. „Stavěli jsme dům, dceři byly tři roky, nějak jsem to neprožívala. Ale táty se to hodně dotklo a chtěl to řešit. Nakonec to taky nechal plavat,“ popisuje sáňkařka závěr svého závodění.
Co ji dnes umí vytočit
V roce 1978 se manželům Spálenským narodil syn František. Dana začala trénovat ve Smržovce děti a věnovala se dál práci rehabilitační sestry. Po roce 1990 začala podnikat jako fyzioterapeutka a dodnes vede rehabilitační cvičení pro ženy.
Předčasný konec závodění vidí s odstupem: „Jako matka jsem to už brala jinak. Znala jsem sáňkaře, kteří skončili na vozíku, do paměti se mi vryly i dva smrťáky.“ Její smířlivost prý ale není nekonečná: „Dokážu se vytočit a řvát. Třeba když nám tady v zimě Pražáci parkují na místech,“ umívá se.
