Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Macourková, rozená Sachselová (* 1931  †︎ 2017)

V Osvětimi bylo pořád bláto, moje vzpomínky jsou vždycky nějak zablácené

  • narozena 27. ledna 1931 v Plzni

  • 1. září 1939 otec zatčen gestapem, zemřel v Osvětimi

  • v lednu 1942 rodina transportována do Terezína

  • v prosinci 1943 následoval transport do Osvětimi

  • v červenci 1944 prošla selekcí a byla deportována do Christianstadtu

  • v únoru 1945 absolvovala pochod smrti zakončený v Bergen-Belsenu

  • v dubnu 1945 osvobození britskou armádou

  • matka válku nepřežila

  • v letech 1950–1955 studovala anglistiku na FF UK v Praze

  • v letech 1955–1992 pracovala jako tlumočnice a překladatelka

  • zemřela 22. června 2017 v Praze

Eva Macourková se narodila do harmonické středostavovské rodiny Sachselových 27. ledna 1931. Žili šťastně v Plzni, otec se věnoval obchodu s peřím a matka se starala o domácnost. Dům, ve kterém v Plzni bydleli, patřil rodině, stejně jako malá továrna na zpracování peří. Na otce Eva Macourková vzpomíná jako na vlastence, hlavu rodiny a přirozenou autoritu. Matka díky klášternímu vzdělání uměla skvěle francouzsky a pamětnice vždy obdivovala, že čte v originále francouzské romány, které mívala na nočním stolku.

V den, kdy začala válka, si pro otce přišlo gestapo a odvezlo ho do věznice na Bory, odkud jeho cesta vedla přes různé koncentrační tábory až do Osvětimi, kde skončila v plynové komoře. Ve stejný den, kdy ho zatkli, byla pamětnice i její sestra Hana ve škole naposledy. Třídní učitelka si Evu Macourkovou pozvala k tabuli a přede všemi promluvila o tom, že má otce ve vězení. Ta se cítila ponížená, protože podle slov učitelky to vypadalo, jako by byl tatínek kriminálník. Maminka od té doby denně plakala, najednou neznala odpovědi na dětské otázky po příčinách všech dramatických změn, nedokázala najít sílu nahradit dětem otce, a tak malá Eva často plakala s ní. Sestra Hana chodila do šití a měla přítele, byla doma méně. Rodinu v této chvíli zachránil příchod bratrance Karla Stadlera, německého Žida, který se za Sachselovými přistěhoval z Berlína. Karel převzal péči o podnik i rodinu.

O prvním setkání Evy Macourkové  s antisemitismem se postaral jeden německý chlapec, když vycházela z plzeňského papírnictví u Lábků,[1] kteří vyráběli tehdy všem známé poznámkové a školní sešity. Se sešitem v podpaží a žlutou hvězdou na klopě kabátu ji před obchodem zastavil kluk, který se jí kvůli židovskému symbolu začal posmívat. Když mu německy řekla, ať jí dá pokoj, zbil ji.

Pro život pamětnice bylo zásadní setkání s kamarádkou Irenou Wenigovou. Potkaly se ve škole a skamarádily se na zahradě, do které měly domy ze Škodovy ulice, kde bydlely, okna. Irena, jejíž otec Frank Wenig psal kromě pohádek pro děti s Josefem Skupou texty pro Spejbla a Hurvínka,[2] byla v mnohém pro Evu Macourkovou vzorem a nebála se s ní chodit po ulici ani poté, co bylo zapovězeno křesťanským a židovským dětem se scházet. Přátelství je pojí dodnes.

První transport – Terezín  

V lednu 1942 přišlo povolání do transportu. Když všichni čtyři odcházeli z domova, ohlížela se malá Eva za svými hračkami a měla pocit, že je to naposledy, co je vidí. Po válce jí kamarádka Irena líčila, jak se záhy do bytu nastěhovali Němci a oknem vyhazovali její oblíbený námořnický klobouček a další hračky i předměty rodině drahé.

Než po vystěhování původních obyvatel Terezína vzniklo židovské ghetto, nemohli se zde soustřeďovaní Židé v ulicích města volně pohybovat. První část roku trávili uvnitř kasáren, děti starší dvanácti let, ženy i muži ubytovaní zvlášť. Sestra Hana se stala opatrovnicí chlapců[3] a na noc se vracela do malého pokoje Hamburských kasáren, kde se všechny tři pod dvěma dekami na dvou matracích bránily zimě a smutku.

Eva Macourková trávila čas s matkou a ostatními dětmi, kterým se několik hodin denně tajně věnovali různí dospělí. Vzpomíná na Stelu, slovenskou Židovku, která je učila tělocvik, a na německou Židovku, se kterou malovali uhlem na čtvrtky. Jídlo bylo chudé, ale hlad pamětnice neměla. Snad i díky Karlovi, který získal práci v kuchyni a občas jí a dětem, s nimiž se dělila, donesl na přilepšenou jíšku s cukrem, používanou na zahušťování pověstné tuřínové polévky.

Některé děti trápily vši. Eva Macourková vzpomíná na nepříjemné štěnice, od kterých měla krvavé skvrny na límečku světlé halenky. Pomáhl i kontakt s vnějším světem, který čeští četníci, najatí na hlídání ghetta, umožňovali. Sachselovým se tak do ruky tu a tam dostal nějaký balíček s jídlem, maminka si dopisovala s přáteli a pamětnice si vyměnila asi dva vzkazy s Irenou. Jednou týdně se všichni mohli vysprchovat v teplé vodě. Maminka s Hanou občas navštívily tetu Fanynku, ubytovanou v Mysliveckých kasárnách, kam ale malou Evu vzít nechtěly. Prý by utrpěla šok. Stačilo, když viděla otřesenou Hanu. Staří lidé v Terezíně trpěli jak po stránce hygieny, tak hlady. Sama Eva Macourková jednou na dvoře potkala starého muže, když si nesla z kuchyně polévku. Ptal se jí, zda to všechno sní, že má hrozný hlad, a tak mu od sebe odlila.

O otcově smrti se dozvěděly právě v Terezíně, kde jim zástupci židovské samosprávy předali Němci vystavený úmrtní list, v němž se uvádělo, že Alfred Sachsel zemřel v Osvětimi na selhání srdce.[4]

Druhý transport – Osvětim – bláto a syrová tma

Evu Macourkovou s Hanou a jejich maminkou zařadili v prosinci roku 1943 do transportu na východ. Karel na seznamu nebyl, přihlásil se k nim dobrovolně, aby nezůstaly samy. Čekala je dlouhá a únavná cesta vlakem do Osvětimi, kde vystoupili vyčerpaní a hladoví časně ráno. Pod dohledem ozbrojených esesáků zanechali v takzvané Kanadě věci, se kterými přijeli z Terezína. Oblíbená panenka a knížka, kterou si pamětnice vezla, zůstaly ve vlaku. „Já jsem měla 73508 a od té doby na nás volali jenom těmito čísly, jména už vůbec nebyla důležitá.“ Šaty, které měli na sobě, jim vzali s tím, že si jiné mají najít na hromadách po předchozích vězních. „Vypadali jsme jako maškary. Pamatuju si, že jsem měla nějakou dlouhou sukni, což nebylo tak hrozné, ale byli jsme velmi špatně obutí. Měli jsme jenom dřeváky, někdo ani to ne.“ Oblečení bylo navíc zavšivené.

Na nechvalně známých třípatrových palandách v rodinném táboře bylo výhrou spát nahoře. Byl tam vzduch, větší teplo a nepadaly na vás seshora vši. Evě Macourkové se svými blízkými se to nepodařilo, spaly úplně dole. „S Karlem jsme se viděli až zase, když jsme byli v táboře BIIb, on za námi přišel. Na jedné straně byly ženské bloky, na druhé mužské. Uprostřed byla taková široká zablácená cesta… v Osvětimi bylo pořád bláto, moje vzpomínky jsou vždycky nějak zablácené. Asi to byla ta nálada, že jsme nikdy nebyli v Osvětimi šťastní… Já jsem už myslela, že ten svět je celej zablácenej, a vzpomínala jsem, jak to vlastně vypadá na naší zahradě v Plzni.“

Stejně jako ostatní přeživší pamětníci, vzpomíná i Eva Macourková na Dětský blok v táboře BIIb, takzvaný Kinderheim, v rámci rodinného tábora. Díky vlivu Fredyho Hirsche na dozorce a vedení tábora zde měly děti o něco lepší podmínky a věnovali se jim vychovatelé, mezi něž patřila i sestra Hana. Večer se četla dokola stále stejná kniha od Marka Twaina, jediná, kterou měli. Haně tam pamětnice chodila občas pomáhat s předčítáním. To byly hezké chvíle. Přes den si děti krátily čas různými hrami. S papírem a tužkami, které se k nim dostaly, hrály „lodě“, vymýšlely básničky, zpívaly písničky a vychovatelé se je tajně snažili učit. „Pamatuju se, že jsem se tam naučila dělat přemety, stavět se na hlavu… zkrátka jsme si na ten život v Osvětimi začali zvykat, protože nám nic jiného nezbývalo, ale měli jsme stále hlad.“ Maminka se o svůj denní příděl chleba s dcerami dělila.

V rodinném táboře zůstaly šest měsíců, během kterých bylo začátkem března do plynu posláno ze zářijových transportů přes tři a půl tisíce československých Židů. V červenci 1944 čekala selekce i pamětnici, její sestru a maminku. Díky velkému štěstí prošly všechny tři. Maminka, které nedlouho předtím vyoperovali bouli na krku, po níž jí zůstala jizva, defilovala před Mengelem natočená z druhé strany. Evě Macourkové poradili, ať se napřímí a vypne hruď, aby vypadala starší. Sama říká, že jí pomohlo i to, že před ní šla Hana, krásná mladá žena, kterou Mengele zálibně sledoval, a jí potom nevěnoval tolik pozornosti. Osvětim opustily v červenci 1944. Jak se dozvěděly později, Karel byl v transportu mužů převezených do tábora Schwarzheide. Koncem dubna 1945 absolvoval pochod smrti. Po čase je naložili na vlak a v České Lípě odstavili na vedlejší kolej. Věděli už, že jsou osvobození, ale i tak mnozí z nich nepřežili, Karel mezi nimi.[5] Jeho i další oběti pochodu připomíná pomník v Sosnové.[6]

Třetí transport – Christianstadt

Nemnozí pamětníci, kterým se podařilo opustit osvětimský koncentrák, líčí své dojmy z nových míst pobytu, jako by byly ze sna. Ačkoli čekalo Sachselovy další věznění v pobočce koncentračního tábora Gross-Rosen, Christianstadtu, příjezd do místa obklopeného přírodou, stromy a zpívajícími ptáky byl jako vstup do jiného světa. Eva Macourková vykonávala pomocné práce v kuchyni a jinde, Hana dostala namáhavou práci v lese a maminka pracovala jako krejčová, které zadávaly práci dozorkyně. Po půl roce začala probíhat evakuace pobočných táborů Gross-Rosen a počátkem února došlo také na Christianstadt poté, co 1. ukrajinský front zahájil útok na Dolní Slezsko.

Pochod smrti – Bergen-Belsen

Cesta, kterou ženy v mrazivé zimě nastoupily v nedokonalém oblečení i obuvi, trvala více než měsíc. Vedla přes Dolní Slezsko, Lužici a východní Sasko, severní a západní Čechy. V Chebu ženy nastoupily do vlaku směrem do Celle, severně od Hannoveru, odkud je čekala další cesta pěšky do tábora Bergen-Belsen. Mnohé z nich nepřežily buď samotnou cestu, nebo zemřely hlady, vyčerpáním či na skvrnitý tyfus.[7]

Z pochodu smrti si Eva Macourková nejvíce pamatuje, jak všude ještě svítily vánoční stromky, maminku vezli na voze, protože nemohla dobře chodit, a při jednom noclehu ve staré stodole bez oken sledovaly škvírami ve dřevě bombardování nedalekých Drážďan, kdy se kolem nich všechno třáslo.

Bergen-Belsen – nejhorší místo, které jsem zažila

Nebylo už kam je uložit, lidé umírali vyčerpáním, šatové vši přenášející skvrnitý tyfus lezly mezi mrtvými těly a fekáliemi. Vše prostupoval odporný zápach. Když s blížícím se osvobozením tábor opouštěli nacističtí dozorci, vězni dostávali už jen zřídka něco k pití nebo k jídlu. Když je přesunuli do baráku s palandami, Eva Macourková si připadala jako loutka, vše vnímala ve stavu polovědomí a neměla sílu se ani obout, když šla na záchod, tedy ven za barák. Po příchodu britských vojáků, kteří tábor v půlce dubna 1945 osvobodili, zemřelo ještě mnoho lidí následkem dobře míněné pomoci v podobě konzerv s jídlem. Ty jim zpočátku jen házeli přes drátěný plot, než přišli v nepropustných oděvech bránících nákaze tyfem.

K Sachselovým se dostala konzerva vepřového sádla. „Máma se s námi chtěla dělit, ale mně to moc nechutnalo. I když jsem byla vyhládlá, žaludek to nepřijímal. Hanča si trochu vzala, ale také moc nemohla. A tak máma, protože už byla strašně vyhládlá a zesláblá,  toho snědla nejvíc…“ Všechny tři dostaly průjem a stav Hany a zvláště maminky se výrazně zhoršil. Odvezli ji do jiné nemocnice než obě sestry. Než se dozvěděly, že jejich maminka, která by 9. května 1945 oslavila pětačtyřicáté narozeniny, zemřela, čekal i je boj o život. Zvláště Hanu. Vlivem nákazy tyfem ztratila dočasně sluch, nereagovala na žádné podněty a nejevila známky života. Eva Macourková ale přesvědčila lékaře, kteří měli za to, že je již v agonii, ať ji neodvážejí, že se z toho dostane a ona se o ni bude starat. To pro vlastní vyčerpání nebylo možné, ale šance na uzdravení, kterou pro Hanu dostala, zachránila sestře život.

K setkáním na celý život patřilo seznámení sester se studentem medicíny. Andrew Matthews přijel do Bergen-Belsenu spolu s dalšími mladými lékaři z lékařské školy při nemocnici St. Mary jako dobrovolník a pro sestry Sachselovy byl po několika letech prvním cizím člověkem, který se k nim choval lidsky, laskavě a s humorem. O obě dívky pečoval, a když se dozvěděl o smrti jejich matky, chtěl Evu Macourkovou dokonce adoptovat. Ta mu jako projev vděčnosti věnovala knížečku vlastních kreseb popisujících jeden den na nemocničním oddělení. Poté, co se dívky uzdravily a vrátily do Československa, o doktoru Matthewsovi už neslyšely. Až v roce 2003 přišel Evě Macourkové dopis od jeho dcery Joanny Jamesové, které otec knížečku věnoval a příběh jí vyprávěl. Kresby se tedy uchovaly a díky svolení jejich současné majitelky mohou být také součástí tohoto příběhu, ke kterému patří. Originály jsou uloženy v Imperiálním muzeu války v Londýně.

Návrat do Plzně – život po válce

Poté, co se sestry ve věku čtrnácti a devatenácti let vrátily do Plzně, žily nejdříve u známých a lidí ochotných jim poskytnout azyl. V jejich domě a bytě už bydlely jiné rodiny, které je ani nepustily přes práh. Nic z toho, co kdysi Sachselovi vlastnili, už zpět nedostaly, kromě pár drobností, které pro ně schovali přátelé.

Dům získaly zpět v restituci po roce 1989 a následně ho prodaly. Hana se brzy po válce provdala a se svým mužem Karlem Kumperou vytvořila pro pamětnici nový domov i zázemí pro to, aby mohla nadále studovat, za což je oběma dodnes vděčná. V té době sestry kontaktovali také příbuzní z Kanady a pozvali je, aby se k nim přestěhovaly. Jela jenom Eva Macourková, ale po půl roce, nedlouho před únorovým pučem roku 1948, se vrátila do Československa.

Ve stejné době se sestry Eva i Hana s manželem Karlem přestěhovali do Ústí nad Labem, kde pamětnice složila roku 1960 maturitu a poté byla přijata na Filozofickou fakultu UK, kde studovala anglistiku a stala se překladatelkou. Bydlela u své kamarádky Heleny Teigové-Stachové, dnes překladatelky z polštiny. Sama se věnovala překladům a práci na ministerstvu zahraničních věcí. Poté, co potkala svého budoucího muže Jaroslava Macourka, porodila dceru Evu, s jejíž výchovou jí v době pracovního angažmá ve Vídni pomáhala manželova maminka.

Válka Evu Macourkovou připravila o všechny blízké příbuzné kromě sestry, o čas bezstarostného dětství a dospívání, o domov i klidné sny. Přesto říká, že si díky prožitým válečným hrůzám váží ve svém životě i nepatrných věcí, které jí dokážou udělat radost. Během svého profesního života přeložila několik knih pro Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, s Čeňkem Sovákem pracovala na překladu obsáhlé studie Dereka Wilsona Rothschildové, kterou v roce 1993 vydalo nakladatelství Svoboda – Libertas. Dodnes se příležitostně věnuje kratším překladům a tlumočení. Žije v Praze, se sestrou Hanou je v častém kontaktu, má dceru, vnučku a pravnučku. Poznání, ke kterému ji dosud prožitý život přivedl, stojí na přesvědčení, že si člověk má vážit toho, co má, nemá se zabývat pouze současností, ale má znát také svou minulost.

[1] http://www.cbdb.cz/autor-38402-ladislav-labek

[2] http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=osobnost&id=6613

[3] http://katalog.terezinstudies.cz/deu/TI/newsletter/newsletter19/vychovatele

[4] http://www2.holocaust.cz/de/victims/PERSON.ITI.2433510

[5] http://kehila-olomouc.cz/rs/wp-content/uploads/pribeh-milose-dobreho.pdf

[6] http://www.vets.cz/vpm/mista/obec/4871-sosnova/

[7] BRENNER, Hans: Pochody smrti na saských silnicích

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Helena Pěchoučková)