Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdena Machková, roz. Kubíková (* 1941)

Šetrný člověk je žonglér se slupkami od brambor

  • narozena 4. ledna 1941 v Michalovce na Volyni do české rodiny

  • v letech druhé světové války rodina ohrožována ukrajinskými bojůvkami

  • otec narukoval do Svobodovy armády, v Československu založil novou rodinu

  • roku 1947 pamětnice s matkou repatriovány do Československa

  • v roce 1948 se přestěhovaly na Kraslicko

  • od roku 1955 tkadlenou v závodě Krajka Kraslice

  • v roce 1958 se provdala za Dalibora Machka

  • od poloviny 60. let pracovnicí ve skladu Škody Rotava

„Moje rodina urazila dlouhou cestu, která mě nakonec dovedla sem. Schreiberovi (mámina rodina) a Kubíkovi (tátova rodina) putovali společně, to byl houf mnoha lidí. Nevím, odkud přesně vyrazili, snad od Kladna nebo od Žatce. Tam se mi při pátrání po minulosti linka ztratila.“

Pokosy

Zdena Machková je potomkem pobělohorských exulantů, kteří přes historické území Lužice a Zelow doputovali do Volyně. Její děda Bohumil Schreiber byl jedním z těch, kteří zakládali nové osídlení „Pokosy“. Na lacino zakoupené půdě vykácel les, postavil mlýn a postupně vybudoval hospodářství.

Její babička zemřela v roce 1934 na leukemii a Bohumilovi zanechala k péči domácnost a tři dcery ve věku dvanáct, osm a sedm let. Záhy se oženil s Žofií, Ukrajinkou ze zámožné rodiny, což mu ovšem nepřineslo štěstí. Takřka celá jeho rodina se během druhé světové války stala obětí řádění Organizace ukrajinských nacionalistů, respektive Ukrajinské povstalecké armády (UPA).

„Macechu zabili v posteli, dědu na dvorku. Zastřelili ho, hodili do hnoje, pak ho vytáhli, dali ho před práh a šlapali po něm se slovy: ‚Když jsi tak bohatý, tak si o tebe budeme otírat boty.‘ Tetička, kterou postřelili, utekla do chlíva a všechno to viděla.“

Michalovka

V době masakru na Pokosech byla již Zdena Machková na světě. Její matka Marie Schreiberová byla provdaná za Dobroslava Kubíka a žila s jeho rodiči a dalšími Kubíkovými ve společné domácnosti v Michalovce. Dobroslav byl truhlář a vyhlášený krasavec. Marie se starala o domácnost a stala se rodinnou švadlenou. Žili v jedné místnosti s hliněnou podlahou, velkým dubovým stolem a pecí, která sloužila jako lůžko pro čtyři až pět lidí.

Pamětnice neměla sourozence a společnost jí dělaly slepice, koza a kráva. Ukrajinštinu všichni ovládali, protože s Ukrajinci byli v častém styku, děti chodily do českých i ukrajinských škol, ale doma používaly výhradně češtinu, pochopitelně opentlenou o převzatá slova jako například „sapka“ (motyčka).

Otec Zdeny Machkové záhy – stejně jako mnozí další – dobrovolně a s nadšením narukoval k 1. československému armádnímu sboru. Ženy zůstaly v domácnosti samy. Volyň se otřásala pod náporem UPA.

„Musely jsme z Michalovky utéct, protože máma dostala pode dveře vzkaz, že když se nevystěhujeme, tak... To už tam byla i tetička z koncentráku, takže tam byly tři ženské, já a sestřenice Mirka. Sebraly se, vzaly koně a ujely. Usadily jsme se na rok v sousedním Kvasilově, trpěly jsme velkou bídou, maminka sbírala slupky od brambor, abysme měly co jíst.“

Po osvobození Československa zůstali volyňští Češi, kteří byli příslušníky 1. československého armádního sboru, dislokováni v Žatci. Celý rok 1946 strávily jejich ženy v napětí a očekávání dalších událostí.

„Pak přišlo povolení, že se rodiny můžou za svými mužskými nastěhovat do Čech. Pokosy i Michalovka se vylidnily, zůstala jen tetička, která měla za manžela Ukrajince.“

Počátkem roku 1947 po dvouměsíční jízdě nákladním vlakem dorazila vlna repatriantů do Československa. Marii s dcerou Zdenou však čekalo zklamání, protože Dobroslav již žil s jinou ženou a záhy se odstěhoval do Jičína. Dočasně se proto usadily ve Stadicích a Marie rok pracovala v ocelárně v Trmicích. Roku 1948 se na pozvání Mariiny sestry přestěhovaly do Krušnohoří.

Zpět v pravlasti

Bydlely nejprve v Oloví, pak v Čiré, Hradecké a nakonec se usadily v Horní Rotavě. Marie udržovala v letech 1948 až 1957 poměr s Jugoslávcem Gustavem Bahníkem, který se následně vrátil do své vlasti.

V Krušnohoří se cítily jako doma. Byly jedny z mnoha dosídlenců a měly pocit, že mají s kým sdílet společný osud. „Všichni hledali obživu. A práce byla, takže kdo se snažil, měl se hezky.“

Díky běžnému užívání češtiny na Volyni nepocítily ani jazykovou bariéru. Jen ten dozvuk předchozího osídlení působil zvláštně a na malou Zdenu až mysticky.

„Pro mě to byl ráj. Vždycky jsem utekla na Novou Ves, která tehdy ještě zčásti stála. Byla tam rozpadlá škola a já ji prolézala. Zprvu tam byl dokonce i žebřík, než ho někdo vzal. Nacházela jsem poklady. Sešity a knížky. Sedla jsem si a prohlížela švabach. Němci měli nádherné psaní.“

Zdena Machková navštěvovala národní školu nejprve v Oloví a pak v Hradecké. Protože Marie byla nemocná a v rodinném rozpočtu chyběly prostředky, následné studium nepřicházelo v úvahu. V roce 1955 pamětnice usedla ke stavu v textilní firmě Krajka Kraslice.

Pokoušela se navázat vztah se svým otcem, setkala se s ním i s jeho novou rodinou, ale trvalou vazbu si nevytvořili.

Dalibor

Pamětnice se na zábavě v Rotavě, kde pravidelně hrávala kapela Mehary (s harmonikářkou Eliškou Hronovou – viz ID 4197), seznámila se svým budoucím celoživotním partnerem Daliborem Machkem, který pocházel ze Dvora Králové a pracoval jako opravář v čerstvě založené pobočce Škodovky v Rotavě.

Byli sezdáni v roce 1958 na národním výboru v Rotavě a domek, který počátkem padesátých let pořídila Marie, od ní „odkoupili“.

„Mamka nám ten dům prodala za 2500 korun. Před notářem jsme jí peníze složili. Jen co jsme vyšli ven, máma řekla, že se zajdeme podívat do sokolovny. Tam prodávali šicí stroje a já jsem po něm moc toužila. Je asi jasné, jak to dopadlo. Měli jsme nový dům a do něj šicí stroj.“

Rodina a práce

Roku 1958 se novomanželům Machkovým narodila Zdena a v dalších letech Hana, Blanka a Marie. V Rotavě se usadili natrvalo a vedli naplněný rodinný život. V polovině šedesátých let pamětnice začala pracovat v rotavské pobočce závodu Škoda jako skladnice. Večerně si doplnila vzdělání a stala se vedoucí skladu, kde setrvala až do důchodu.

Skromný rodinný rozpočet Machkovi doplňovali brigádním vysazováním stromků. Pamětnice díky svému šicímu stroji šatila rodinu a Dalibor se připojil s včelařením, kterému se naučil od manželů Moldoženkových, nemohoucích sousedů, jež do Podkrušnohoří zavál obdobný vítr a kterým se Machkovi stali pečovateli.

Srpen 1968

Srpnové události prožili ve víru dění, které ovšem nebylo tak bouřlivé jako v centrálních oblastech Československa.

„Tady to prostě prošlo a dost. Jen ve fabrice byly nějaké protestní akce, ale ať byly, či nebyly, všichni si museli svou práci odvést, takže to vlastně ani žádná stávka nebyla.“

Výrazným osobním zážitkem Zdeny Machkové z těchto dnů byla havárie na motorce, která se udála ve spěchu, když se jeli domluvit s Daliborovým bratrem do Nejdku, o němž věděli, že se chystá do západního Německa na plánovanou návštěvu strýce, který žije ve Wiesbadenu.

Za strýcem Daliborův bratr odjel, a po nějaké době i Machkovi, ale nikdo z nich se neodhodlal k emigraci. Pamětnice svým návratem vzbudila ve Škodovce rozruch, protože se očekávalo, že se nevrátí, a její pracovní místo již bylo „předobsazeno“.

Zdena Machková ani její manžel nikdy nevstoupili do KSČ, Dalibor byl půl roku pouze kandidátem.

Dozvuky Volyně

Pamětnice ukrajinsky dodnes rozumí, ale mluvit se stydí, protože by nejspíš dělala chyby. Na Ukrajinu jeli několikrát – na zájezd do Jalty, kde si Dalibor léčil astma. V Michalovce ani na Pokosech se prozatím podívat nebyli, ale rádi by tuto cestu podnikli.

Ostatní rodiny z Michalovky jsou rozeseté v Liberci, Žatci, Ústí nad Labem, Lovosicích, Lounech a jinde. Dokud byli příbuzní naživu, stýkali se s nimi. Dnes už je Zdena Machková v kontaktu pouze se sestřenicí Kubíkovou.

Z života na Volyni jí zůstaly krásné dojmy z domova, útržky vzpomínek na kruté události a silný sklon k nostalgii.

„Když jsme třeba jeli s mým mužským v lese na lyžích a ono to bylo celé hrbolaté a pak nám došlo, že jsou to brázdy od brambor ještě po Němcích, až mě mrazilo. Ráda se dívám na staré věci. Na ty, které odcházejí.“

V Rotavě žijí ještě další dva volyňští Češi. Oba pocházejí z jiné oblasti než pamětnice a volyňský cejch prožívají úplně jiným způsobem. Jsou ve vzájemném kontaktu.

Jak se žije v Rotavě?

Zdena Machková vsadila do mapy cest svého rodu výrazný milník – Machkovi strávili celý společný čas ve stejném domě v Horní Rotavě – stigma poutě ovšem nezmizelo. Jejich čtyři dcery, devět vnoučat a jedenáct pravnoučat jsou rozesety na třech kontinentech.

Dnes Machkovi žijí sami v prostorném domě, kam za nimi často zavítají na návštěvu, pro med a tradiční volyňské „máčáky“ (okurky nakládané s koprem a višňovým listím) jejich potomci či původní němečtí obyvatelé domu.

Otec pamětnice zemřel v roce 1975. Se svými nevlastními sourozenci Hanou, Slávkem a Pavlem Zdena Machková kontakt neudržuje, což ji mrzí. Její matka zemřela v roce 2013 ve věku jedenadevadesáti let. Byla pro Zdenu Machkovou celoživotní souputnicí a vzorem v houževnatosti a odhodlanosti.

„Maminka, když se dostala do nostalgie, tak povídala: ‚Holka, já nevím, jak jsme to všechno přežily, já jsem ti nic nemohla dát. Jedly jsme tak chudě.‘

Já: ‚Mami, vždyť my jsme vždycky dobře jedly.‘

Ona: ‚Tys měla pořád hlad. Pořád jsi chtěla ten svůj opečený chleba. To se dá na pánvičku troška sádla a chleba na čtverečky. Jen tak nahřát. K tomu lipový čaj.‘

Já: ‚Dodneška to tak mám ráda.‘

To si nikdo nedovede představit, jak se šetří. Dodnes neumím šeredit. Stejně jako moje máma mám půdu přeplněnou věcmi pro strýčka Příhodu. I moje dcery jsou takové.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Renáta Malá)