Karin Macháčková

* 1943

  • „Můj tatínek z toho byl... já jsem nikdy neslyšela, že by se nějak vyjádřil, on zůstal zarytým komunistou. On zůstal přesvědčenej stále, že co dělá, dělá dobře. A že to jeho přesvědčení je správný. On zůstal tak jak ten... Protože spousta komunistů z toho bylo v šoku, že sem vstoupila vojska... On se nikdy nepřiznal, že by byl v šoku z toho, on prostě už byl potom starej, tak už taky. Tak nějak to bral, jako že to tak musí být...“ – „A jak vy jste to vnímala už s manželem?“ – „No, já jsem s tatínkem nikdy nesouhlasila, já jsem nikdy o tom nebyla hlavně tak přesvědčená jako on. On byl až nezdravě, on byl schopen dát za to život. A že ty zákony, který přišly, že byly správný. Tak vono něco možná, jako třeba pracovní povinnost, možná, že to bylo správné, že byla pracovní povinnost. Já si dneska říkám, že to zrovna nebyl nejhorší zákon.“ – „A třeba tatínek, vyjadřoval se někdy k politickým procesům?“ – „No. Před náma před dětma jako nikdy. Já nepamatuju, že by před náma, že by on se snažil nás přesvědčovat o tom, že to bylo správné, ale nikdy nějak nic moc nerozebíral. A myslím, že by to bylo i zbytečný, protože bysme každá... moje sestra byla do konce života... mimochodem mně před měsícem zemřela moje druhá sestra a celý život učila, byla učitelkou, učila češtinu a dějepis. A ta taky, no ta spíš teda s tatínkem jako souhlasila, ale nikdy nebyla nějaká přesvědčená komunistka, to jako ne. Byla učitelka, tak hlavně musela učit tak jak... musela. Ale já, já jsem měla svoje přesvědčení od samého začátku, a hlavně si říkám, že to nesla všechno ta doba. Že třeba i ta moje maminka tak nějak, samozřejmě že neschvalovala nikdy nějaký utrpení, které bylo... se odehrávalo v těch koncentrácích nebo nebo to, co ty nacisti udělali všechno, ale prostě v té době žila a chtěla žít. A byla mladá. Těžko ty lidi odsuzovat za to.“

  • „Celý život se jí stýskalo po Německu, nikdy si nezvykla. A vždycky chtěla utéct, a stalo se, když tatínek byl třeba v práci, v tom internátě a my ve škole, tak maminka si vzala ruksak, kousek suchýho chleba, a chtěla utýct sama přes les za hranice. Myslela si, že – prostě byla tak naivní, že si myslela, když bude utíkat někde hlubokýma lesama, takže se dostane, že ji nikde nechytnou. A že se vrátí domů, chtěla se vrátit domů. Celý život – několikrát, asi čtyřikrát, se jí takhle, dalo by se říct, nepovedlo utéct, protože ji vždycky na hranicích chytla hlídka, protože všude byli vojáci. To byli už naši vojáci, kteří hlídali na hranicích, takže vždycky ji přivedli zpátky. Tatínek s tím měl potom strašný nepříjemnosti. To bylo nebezpečné, tatínek měl, no ten měl jediný štěstí, že byl... dneska to už můžu říct, jinak bych se tím nechlubila, protože byl komunista, jenomže byl takovej poctivej komunista, že by nikde neukradl ani kousek toaletního papíru. A nic neměl nikdy. Nikdy. Byl přesvědčenej o tom, že ta doba, která přišla pro ně, takže je správná, že to je dobře. Že jsme se osvobodili. A že prostě je to v pořádku. No tak to bylo jediný štěstí, že když ho potom volali na policii, aby si přišel maminku vyzvednout, nebo něco, tak to vždycky tak nějak... Dalo by se říct okecal, okecal, vždycky řekl, že prostě on, že o tom nevěděl a že, že prostě se to takhle jako nepovedlo. No, že maminka touží po tom se tam vrátit do toho Německa. No, ale nikdy se to nepovedlo, čtyřikrát měla pokus o útěk – a nikdy se to nepovedlo. Tak pak už to nezkoušela, protože zjistila, že by ji stejně buď zastřelili, nebo prostě by to špatně dopadlo.“

  • „Můj tatínek byl v tom pracovním táboře s bratrem, který nebyl povahově na tom tak jako můj tatínek, byl daleko, daleko... takovej, prostě neměl ty Němce rád. Takže také se stalo, že byl třeba zbitý nebo že mu někdo ublížil. A někdy musel někde nějakýmu Němci něco říct nepěkného, tak si ho vzali na paškál a zbili ho tak, že mu... říkal tatínek, že mu vyrazili všechny zuby. Takže jeho bratr tam jako dost trpěl. A vydržel teda všechno do toho pětačtyřicátýho, a když tatínek se vracel k těm posledním vlakem, jako vlastně svobodnej člověk, takže jeho bratr zpátky by se nedostal, kdyby načerno, kdyby neutekl. Prostě by ho tam pravděpodobně ještě před tím koncem války zlikvidovali. No ale naši, protože už mě měli v kočárku, tak si pořídili ten největší kočár proutěný, kterej sehnali v tom Rüdersdorfu, a tatínek risknul to, že svýho bratra načerno z toho tábora dostali ven, protože ty poslední dny už tam byl takovej chaos velký v tom dubnu, začátkem toho května – a tím posledním vlakem, který byl ověšenej plnej, to mi vyprávěli rodiče, že ten vlak byl, tak to byl normálně vlak pro... dobytčáky to byly, a to bylo plný lidí, kteří se vraceli z toho Německa, co to přežili, a ten jeho bratr, toho nacpali do toho velikého kočáru, to bylo takový vajíčko hluboký, a oni ho nacpali do toho kočáru, protože byl hubenej, zesláblej, tak ho tam složili nějak do toho kočáru, na to dali nějaký hadry, na to položili mě, přikryli mě a na tu dečku, kterou jsem byla já přikrytá, na tom měli prý jeden bochník chleba. A takhle se dostali s tím kočárem do toho vlaku, kterej už nestačil být ani tak opatrně kontrolovanej těma Němcema, do těch hranic jo, ale v Praze, když dojeli do Prahy, ten vlak dorazil, tak prý na nádraží, vyprávěli rodiče, že byli ještě Němci, což bylo zajímavé. Že tam ještě fungovaly německý kontroly. A že zažili tolik hrůzy a strachu, aby jim nevlezli do toho kočáru a nekontrolovali. Viděli teda navrchu, že leželo dítě, které plakalo tak, jako nebyla taková přísná už kontrola, protože se spěchalo, každýho jednotlivě kontrolovali, ale s tím kočárem prostě projeli a toho strejdu mýho převezli v tom kočáře.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Varnsdorf, 27.05.2023

    (audio)
    délka: 02:20:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Otec byl zarytý komunista, matka věřila, že Hitler stále žije

Karin Macháčková, Děčín, 1961
Karin Macháčková, Děčín, 1961
zdroj: archiv pamětníka

Karin Macháčková se narodila 17. prosince 1943 v pracovním táboře Rüdersdorf při jednom z nejtěžších náletů anglického letectva na Berlín. Její otec odešel dobrovolně na práci do Německa, aby se vyhnul nástupu do armády. Tam se seznámil s matkou pamětnice, která po svatbě přišla o německou příslušnost a musela žít s otcem v pracovním táboře. Na konci války se rodina vracela i s téměř dvouletou Karin domů do Československa, na dně jejího kočárku propašovali rodiče přes hranice otcova bratra. Usadili se nejprve v Hudlicích u Berouna, pak v Mostě a nakonec se v rámci osidlování pohraničí přestěhovali na Děčínsko. Dětství Karin Macháčkové nebylo ani trochu veselé, měla tři sestry, o které se kvůli matčině chatrnému zdraví musela postarat. Její maminka se navíc celý život toužila vrátit do rodného Německa, několikrát se proto pokusila utéct přes hranice. Pohraničníci ji ale pokaždé zadrželi a otec, kovaný komunista, měl kvůli manželčinu chování velké problémy. Pamětnice vystudovala reprodukční fotografii, vdala se a celý život pracovala v tiskárně Severografia. S manželem vychovala dvě děti. V roce 2023 žila pamětnice v České Kamenici. Příběh pamětnice jsme mohli zaznamenat díky podpoře z Ústeckého kraje.