Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Lízalková (* 1925)

Komunisté nám všechno vzali, z mamičky byl bezdomovec

  • narodila se 20. prosince 1925

  • otec byl generální ředitel strojní cihelny

  • hlásila nálety u firmy Vaverka v Lipníku

  • svědek posledních válečných dní v Přerově

  • v květnu 1945 je vykradli rudoarmějci

  • málem ji zastřelil sovětský voják

  • v srpnu 1945 odmaturovala

  • v roce 1946 československý stát znárodnil rodině podíl v cihelně

  • v roce 1948 jim komunistický režim vyvlastnil dům

  • pracovala jako frézařka v Autorenově v Holešovicích

  • působila jako prodavačka na Expo 1958 v Bruselu

  • od roku 1958 byla zaměstnankyní Skloexportu v Liberci

  • v roce 1977 se stala vítězkou populární televizní soutěže Deset stupňů ke zlaté

  • v roce 1982 odešla do penze a začala cestovat

  • v roce 2023 žila v Liberci

Konec druhé světové války nepřinesl do Přerova klid a mír. Místo německých vojáků, kteří zde ještě několik dní před tím zabíjeli nevinné Čechy, přišli totiž rudoarmějci. Již od první chvíle se mnoho z nich shánělo, kde jsou ‚děvočky‘, a zajímali se, kdo má v okolí nějaký majetek, aby ho mohli ukrást. Netrvalo dlouho a zazvonili také u dveří rodiny Vykoukalových.

“Večer přišlo šest Rusů se samopaly. Zahnali nás do jedné místnosti, pět Rusů tam s námi zůstalo, drželi v rukou samopaly. Ten šestý jej dal bratrovi na záda a přikázal mu, ať ho provede po domě. A všechno, co za něco stálo, vzal. Šli hlavně po zlatě a po špercích a když odešli, nezůstalo nám nic. Ani moje studentské hodinky, které ležely na nočním stolku. Když to všechno sebrali, šli ještě do komory, kde byly zásoby ze zabíjačky, hrnce se sádlem, uzené a tak. Když odešli, zůstal dům prakticky prázdný,” popisuje vpád sovětských vojáků pamětnice.

Útok na jejich soukromý majetek však gradoval i v následujících letech. Již v roce 1946 znárodnil stát rodině podíl v cihelně v Prosenicích. Brzy po komunistickém převratu, který se odehrál v únoru 1948, přišli také o dům s veškerým nábytkem.

„Seděli jsme na ulici a z mamičky byl bezdomovec. Nedali jí žádnou náhradu, penzi, odstupné, nic takového. Psali o nás jenom v novinách ostudné články, jak potrestali kapitalisty. Horko těžko se mi podařilo dodělat vysokou školu, ale doktorát už ne. Bylo mi jasné, že se ve svém oboru neuplatním, tak jsem se rozhodla, že se prostě vdám,” vypráví o těžkém období Eva Lízalková.

Za první republiky si všichni věřili

Eva Lízalková se narodila 20. prosince 1925 v Prostějově. Její otec byl majoritní akcionář strojní cihelny v Prosenicích a současně generální ředitel, rodina byla tedy bohatá a pamětnice prožila velmi šťastné dětství.

„Musím říct, že atmosféra první republiky byla zcela odlišná. Tenkrát nebyla taková nenávist a zášť, lidé se celkem snášeli a byla velká tolerance. Lidé si věřili. Když jste řekli, že něco uděláte a podali jste si ruce, bylo jasné, že se to stane. Měli jsme obrovský morální vzor, což byl prezident Masaryk. Nikdo nás nenutil, abychom ho měli rádi, ale byl úžasně charismatický a člověk si jej zamiloval,” popisuje období meziválečného Československa pamětnice.

Přibližně ve třech letech začala Eva Lízalková brnkat na harmonium písničky, které slyšela, a k šestým narozeninám dostala piano Petrof. Hudba ji zaujala natolik, že již při studiích na gymnáziu v Olomouci snila o tom, že půjde po maturitě na konzervatoř.

Mysleli, že je konec, a vyvěsili vlajky. Němci je postříleli

Do životních plánů pamětnice však vstoupila v září 1939 válka. “V septimě zavřeli školy a všechny nás totálně nasadili do továren, které vyráběly pro válečný průmysl. Já jsem byla u firmy Vaverka v Lipníku, kde jsem dělala telefonistu a hlásila jsem nálety. To už bylo strašlivé bombardování, museli jsme opustit fabriku a utíkat se někam schovat. Ke konci války pak přestaly jezdit vlaky, já musela do Lipníka pěšky a nade mnou pořád něco létalo. Nebyla jsem si jistá, jestli je to americké nebo německé letectvo.”

Napjaté chvíle trvaly na Přerovsku až do úplného konce druhé světové války. Zcela spontánně zde již 1. května vypuklo protiněmecké povstání, kterému padlo za oběť 54 místních obyvatel. Někteří padli či podlehli zraněním, jiné Němci zastřelili při zatýkání či podlehli mučení. Tragický konec čekal i ty, kteří dříve vyvěsili národní prapory.

“V Přerově se spletli, mysleli si, že už je konec a vyvěsili vlajky. Chodili po ulici a volali, ať žije Československo. Němci se vrátili a všechny je postříleli,” popisuje děsivé události pamětnice.

Sověti nám hrozili smrtí a sebrali, co mohli

Další peklo nastalo, když přišla Rudá armáda. “Všichni jsme je nadšeně vítali, mysleli jsme, že je to osvobození. Byla to ale okupace. Odvedli zajaté Němce, a když šli s jedním zajatcem kolem našeho domu, Němec zakopl a Rus jej hned zastřelil ze samopalu. Nechali jej tam ležet a odešli. Rusové zůstali v Přerově asi čtrnáct dní a hned se sháněli, kde jsou děvčata. Ta se musela schovat, protože jinak by je všechny znásilnili.”

Záhy po příchodu se začali Sověti zajímat také o to, kdo má v okolí nějaký majetek. Netrvalo dlouho a jednoho večera zazvonili také u Vykoukalových a vybrali jim celý dům.

„Mysleli jsme, že už máme pokoj, jenže asi za tři dny přišel další Rus. Vlezl k nám na dvůr a křičel ‚Časy, časy!‘ Mamička už z nich byla hrozně rozčilená, nebála se a řekla, že už nám všechno ukradli a že žádné časy nemáme. Pochopil, co tím myslela. Řekl, že ruský voják nekrade, vytáhl samopal a chtěl ji zastřelit. Lekla jsem se a skočila jsem před ní se slovy ‚Zastřelte nás tedy obě, když už.‘ To ho zarazilo a povídal, že si to s námi přijde večer vyřídit,” popisuje pamětnice.

Protože měla Eva Lízalková z ruského vojáka strach, rozhodla se jít oznámit nebezpečný incident na sovětské velitelství. Major, co jednotce velel, říkal, že ho zná a že všechno zařídí. „Ten Rus už nepřišel, takže jsme zůstali naživu. Pak jsem se dozvěděla, že ho odvezli do Hranic a tam jej zastřelili, protože z nich byl nejhorší,” dodává.

Cihelnu nám znárodnili bez náhrady

Od června do srpna 1945 absolvovala pamětnice oktávu a v září odmaturovala. Ihned poté nastoupila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde si zapsala historii, francouzštinu a hudební vědu. Se sílícím vlivem komunismu však začínalo být jasné, že se nad rodinou Vykoukalových stahují mračna.

“Otec na podzim 1946 zemřel a cihelnu znárodnili bez náhrady. V roce 1947 to bylo ještě horší. Začalo mi být jasné, že se v hudbě neuplatním, tak jsem si udělala šestiměsíční kurz zahraničního obchodu. Vyučovali tam například Jan Masaryk, Hubert Ripka a Prokop Drtina. Jako nejlepší student kurzu jsem mohla odjet na stáž do jakékoli země a všichni profesoři mi tenkrát říkali, ať jedu, že se tu něco semele. Moc jsem se rozmýšlela a nakonec jsem to odmítla. Měla jsem tu mamičku a byla jsem zamilovaná. Bála jsem se, že už bych se nevrátila,” vypráví pamětnice.

S vysokou školou pracovala na šesti frézách 

Poté, co situace v únoru 1948 vrcholila komunistickým převratem, znárodnili Vykoukalovým dům i s nábytkem a Eva Lízalková s matkou zůstaly na ulici. Navíc o nich v novinách psali ostudné články, jak potrestali kapitalisty. Vysokou školu se však pamětnici podařilo dokončit. Bylo jí ale jasné, že se v oboru neuplatní, a tak se rozhodla jednoduše provdat.

Lízalkovi měli dvě děti, ale žili v chudobě, protože manžel přišel v 50. letech o zaměstnání v kanceláři a musel začít pracovat pouze na noční směny v Rudém Letově. „Manžel nebyl manuálně příliš šikovný a skoro nic si nevydělal. Když to nebylo k přežití, našla jsem si místo v Autorenově v Holešovicích jako frézařka. Pracovala jsem na šesti frézách, vydělala jsem hodně peněz. Sešla se tam docela nóbl společnost, protože tam byla spousta lidí, které vyhodili z ministerstev, nebo tam pracovali také západní letci,” popisuje tehdejší praxi Eva Lízalková.

Že jsem se dostala do Bruselu, byl úplný zázrak

Později začala pamětnice ve volném čase chodit na hodiny španělštiny, čímž si kromě francouzštiny a němčiny osvojila perfektní znalost třetího světového jazyka. Když se pak dozvěděla, jak těžce se hledají jazykově vybavení lidé na Světovou výstavu EXPO 58 v Bruselu, přihlásila se.

“V přihlášce jsem neuvedla vysokoškolské vzdělání, uspěla jsem u ministerských zkoušek a prokádrovali mě jako frézařku. Nutně potřebovali nějaký personál, tak to tolik nezkoumali. Že jsem se dostala do Bruselu, byl úplný zázrak,” dodává pamětnice.

V březnu 1958 tak Eva Lízalková odletěla na světovou výstavu, kde měla v československém pavilonu prodávat české granáty a hudební desky. “Po Bruselu se říkalo, že všeho je dostatek, pouze na Laternu magiku v československém pavilonu se stojí fronta. Byl tam belgický král, anglická princezna Margareta, manželka perského šáha a všichni šli do našeho pavilonu. V tu dobu jsme byli hrozně slavní. O Československu se všude vyprávělo a psalo, hrozně nás tehdy obdivovali. Měli jsme pověst národa, který je vzdělaný, kultivovaný, všechno umí a má všechno nádherné. Bohužel pak přišly roky, kdy jsme se učili od Sovětského svazu,” vzpomíná pamětnice.

V Bruselu hlídala StB každé naše slovo

Obrovský úspěch měly na bruselské výstavě i česká dechovka a Česká filharmonie. “Hráli Novosvětskou, protože Dvořák je všude populární. Po koncertu pak všichni chodili a chtěli Novosvětskou. Měla jsem desek s ní velkou zásobu, ale všechny už se prodaly. Lidé byli strašně zklamaní a kupovali, co mohli. Tenkrát jsem byla úplně vyprodaná. Přijel tam také Emil Zátopek, to bylo velké lákadlo. Běhal kolem pavilonu, lidé za ním běhali a nikdo jej nechytil.”

Díky společnému zájmu o hudbu se Eva Lízalková v Bruselu spřátelila s Jiřím Šlitrem, který vystupoval na jevišti blízko jejího stánku. “Šlitr byl můj přítel, často jsme si spolu povídali. Jeviště bylo veliké a vzadu se často pohyboval takový nenápadný člověk v montérkách, pořád tam něco kutil. Říkal, že tu něco opravuje. Byla jsem klidná a dál jsme se se Šlitrem vesele bavili, bylo to moc hezké. Když končila výstava, tak jsem jednou potkala toho chlapíka, co tam vždycky něco kutil. Asi jej tížilo svědomí a řekl mi, že nás se Šlitrem sledoval pro StB. Kdybychom řekli něco protistátního, jeli bychom okamžitě domů. Byl rád, že jsme mluvili jen o hudbě a nemusel udávat, ale doporučil mi, ať jsem opatrná,” dodává.

Kádrovák ze Skloexportu mě nechával sledovat

Když se Eva Lízalková v listopadu 1958 vrátila zpět do Československa, nabídlo jí pracovní místo hned několik podniků, které se věnovaly zahraničnímu obchodu. Rozhodla se pro Skloexport v Liberci, protože nedaleko u vrtů pracoval její manžel. Nejprve jí nabídli slušné místo vedoucího obchodního referenta, po řádném prokádrování však byla ráda, že jí nabídli podřadnou pozici s nejnižším možným platem.

„Pas mi nedali, řekli, že ven nemůžu. Můj šéf neuměl jazyky, ale jezdil do Francie a do Belgie. Já jsem seděla tady. Když přijel do Skloexportu zákazník, který neuměl česky, tak jsem jej vždycky musela doprovázet já, protože jsem byla jazykově vybavená, ale nepustili mě ani do Německé demokratické republiky. Dokonce mi v práci ani nikdo neřekl ‚soudružko‘. Tvrdili, že by to byla urážka komunistů, tak mi říkali paní,” popisuje následky špatného kádrového posudku pamětnice.

Ani ve Skloexportu se nicméně Eva Lízalková nevyhnula sledování. “Dřív jsem bydlela v ulici Jana Vrby, kde žil doktor Kleinhampel. Když byly volby, tak chtěl, abychom šli všichni v domě volit. My jsme s manželem k volbám nechodili a on mi řekl ‚Podívejte se, já jsem tak zvaný desítkář. Máme rozdělené lidi na deset a komunistická strana je sleduje. Mám vás ve své desítce a oba jste hrozní. Tak alespoň běžte jednou k volbám.‘ Samozřejmě jsme nešli ani tak,” vzpomíná.

Komunistická moc se zajímala dokonce o to, jak často chodila pamětnice cestou do práce na ranní mši. “Vedle kostela byl stánek, kde prodávala nějaká paní. Po revoluci v roce 1989 jsem se dozvěděla, že mě sledovala. Kádrovák ze Skloexportu jí řekl, ať se dívá, kolikrát chodím do kostela a jak se chovám,” dodává Eva Lízalková.

V roce 1968 jsem toho chtěla tolik udělat

Není divu, že pamětnice s nadějí přivítala uvolnění politických poměrů na jaře 1968. S dcerou legálně navštívily Francii a těšila se, kolik dobrého bude moci vykonat pro společnost.

“Všechno jsem prožívala naplno. Ráno jsem se vzbudila a byla jsem šťastná. Byla jsem ráda, že se situace obrátila. V podniku jsem se přihlásila do výboru pro kulturu a těšila jsem se, jak budu ostatním vyprávět, co vím o různých zemích, osobnostech a budu je vozit na výlety. Byla jsem plná nadšení a tolik jsem toho chtěla udělat. Vydržela jsem tam, než přišli Sověti,” popisuje období Pražského jara.

Brzy však přišlo kruté vystřízlivění a všechny naděje vzaly za své vpádem vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. “Do práce jsem chodila pěšky. Došla jsem na náměstí, kde ten den zemřeli nějací lidé. Tanky už odjely. Došla jsem do práce a všechny nás poslali do Kryštofova Údolí, kde jsme týden sušili seno.”

Doufala jsem, že když vyhraji, budou na mě hodnější

V roce 1977 se Eva Lízalková rozhodla přihlásit se do populární televizní soutěže Deset stupňů ke zlaté v oboru hudby. Měla absolutní sluch a podle dvou tří taktů dokázala poznat, o jakou skladbu se jedná.

“Na konkurzu nás bylo asi dvě stě, zahráli nám dvacet skladeb a měli jsme uhodnout, co to je. Poznala jsem všech devatenáct, to dvacáté byla nějaká budovatelská píseň, to jsem neuhodla. Pozvali mě na natáčení, ale předtím se ještě museli zeptat ve Skloexportu, jestli nejsem politicky nebezpečná a můžu jít před kameru. Z televize poslali našemu kádrovákovi dopis s tím, že to spěchá, ale kádrovák to strčil do šuplíku,” pokračuje pamětnice.

Jeden kamarád jí později řekl, že v podniku svolali schůzi, na které bouřlivě diskutovali, jestli ji mají někam pustit. Nakonec jeden z nich řekl, ať ji pustí, že ji v prvním kole stejně vyhodí, protože co by mohla vědět o hudbě. Pamětnice však prošla všech deset kol bez chyby.

„Když jsem vyhrála, dali mi z podniku obyčejnou vázu. Pak jsem jednou v účtárně potkala zástupce ředitele, který mi tak opovržlivě řekl ‚Vždyť v tom nic není, zahrát něco na klimperkasten a něco uhodnout.‘ Mrzelo mě to, protože jsem si myslela, že když vyhraji, tak na mě budou hodnější. Bylo to naopak ještě horší,” dodává Eva Lízalková.

Hygiena v sovětském Rusku neexistovala

Ve Skloexportu pracovala pamětnice bez možnosti kariérního postupu až do roku 1982, kdy odešla do důchodu. Okamžitě si šla zažádat o pas, který jako penzistka dostala bez problémů a začala cestovat. Mimo jiné procestovala i velký kus Sovětského svazu. Jako cizinci se pochopitelně nesměli stýkat s obyčejnými Rusy a neustále je kontrolovali.

„Vana na hotelu v Soči byla úplně černá, všude byli švábi. Letěla jsem na recepci, že tam nemůžu být, ale paní mi řekla ‚Ach, co vy víte, my v tom žijeme celý život. My to máme doma, máme to všude, to si zvyknete.‘ Šla jsem zpátky do pokoje zkoumat situaci a vyšla jsem na balkon. Vedle byla nějaká holka na lehátku. Říkala, že vevnitř spát nejde. Ve všech hotelech byli švábi, i když měl několik hvězdiček,” popisuje sovětské ubytování pamětnice.

V Moskvě pod Kremlem zase viděla u řeky domky a všimla si, že nemají v oknech sklo. “Bylo tam něco jako slída nebo papír. Říkala jsem si, že takhle vypadá Moskva a Sovětský svaz a my se od nich máme pořád učit. To mě vždycky nejvíc rozčilovalo,” dodává Eva Lízalková.

Vadí mi strašná nostalgie po komunismu

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 přivítala s nadšením. Uvádí, že  již předtím podepsala Několik vět a další petice za obnovu demokracie, svobody a lidských práv.

“Vadí mi teď strašná nostalgie po komunismu. Lidé říkají, že bylo lépe a nemuseli se o nic starat. Tenkrát život nestál za moc, ale nemuseli jste přemýšlet. A je spousta lidí, co nerada přemýšlí. Nemají rádi svobodu a totalitní režim vyhovuje. To je špatně. Masaryk říkal, že myšlení bolí. Je fakt, že když si musíte řídit život sami, chce to určitou námahu. Ale to je svoboda a za ni se stojí bít a všechno obětovat. Když víte, že se můžete rozhodovat, a děláte, co považujete za správné,” uzavírá pamětnice.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Eliška Poloprudská)