Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mordechaj Livni (* 1926)

• narozen 15. 2. 1926 v Praze jako Max Lieben, třetí a nejmladší syn

• ortodoxní židovská rodina hovořící převážně německy

• od roku 1939 aktivní v sionistickém hnutí Makabi ha-cair

• 8. 7. 1943 deportován s rodiči a bratrem do Terezína

• i v Terezíně činný v akcích sionistického hnutí

• 28. 9. 1944 s bratrem Rudolfem deportován do Osvětimi

• po cca 10 dnech odjel na práci do Kauferingu IV

• říjen 1944 - duben 1945 Kaufering IV

• duben 1945 pochod smrti do Allachu, kde byl osvobozen

• léto 1945 návrat do Prahy

• leden 1946 - květen 1949 vychovatel v sirotčinci Makabi ha-cair v Bratislavě

• květen 1949 odjezd do Izraele s manželkou Evou Fürstovou (Chavou Livni)

• změna jména na Mordechaj Lieben, život v kibucu Kfar ha-makabi, pak Kirjat Tivon

• pracoval jako technik, patří k zakladatelům archivu a památníku Bejt Terezín

• žije v Kirjat Tivon

Rodinné kořeny

Mordechaj Livni se narodil 18. února 1926 jako Max Lieben v přísně ortodoxní židovské rodině. Jeho předkové se nazývali „Menaker“, což bylo označení pro člověka, který odstraňoval nekošer části masa. Rodinná legenda říká, že když císařovna Marie Terezie vyhnala Židy z Prahy, Maxovi předkové se vystěhovali do vesničky Lieben (Libeň) v bezprostřední blízkosti města a později, po návratu do Prahy, začali používat jméno vesnice jako příjmení.

Liebenovi byli rodinou respektovanou nejen v židovské komunitě. Maxův otec, klasický filolog doktor Evžen Lieben, vyučoval jazyky a filozofii na německém státním gymnáziu ve Štěpánské ulici, matka byla v domácnosti. V širší rodině bylo více velmi vzdělaných lidí: mimo jiné významný historik a hebraista Salomon Hugo Lieben, zakladatel a dlouholetý pracovník pražského židovského muzea, nebo Berthold Jeiteles, který získal doktorát v oboru chemie, ale současně byl autorem talmudické konkordance.

Liebenovi byli rodinou tak ortodoxní, že jim nevyhovovala ani jedna z mnoha pražských synagog, a tak si v Josefovské (dnes Široké) ulici v čísle 9 zařídili synagogu vlastní. Mužští členové rodiny se v ní scházeli dvakrát denně k  modlitbám.

V rodině se hovořilo většinou německy. Nicméně padlo rozhodnutí, že Maxovo vzdělání bude německé i české: čtyři třídy obecné školy absolvoval v němčině, poté chodil do školy židovské, kde byla vyučovacím jazykem čeština, následně studoval německou reálku v Mikulandské ulici. Po příchodu Němců se vrátil do školy židovské. Tam své formální vzdělání ukončil. To už židovské děti do veřejných škol chodit nesměly a v roce 1942 jim bylo zakázáno vzdělávání vůbec.

Na cestě k sionismu

Ve čtrnácti letech Max spolu s bratrem Rudolfem (bratru Arturovi se v roce 1939 podařilo utéct do Palestiny) vnitřně opustili víru, byť navenek – kvůli rodičům – zachovávali náboženské zvyklosti. Šli proti duchu celé rodiny. Stali se členy mládežnického sionistického skautského hnutí Makabi ha-cair, jehož cílem bylo mimo jiné ustavení židovského státu v Palestině, což ortodoxní judaismus nepřipouštěl. V té době již činnost tohoto hnutí byla značně omezená: v rámci protižidovských opatření platil zákaz cestování Židů mimo město, nesměli chodit na plovárny, do parků, do kin a divadel i na další místa. Jediným místem v Praze, kde se židovská mládež mohla scházet, byl Hagibor ve Strašnicích, a starý židovský hřbitov na Starém Městě. Na Hagiboru se cvičilo a na hřbitově se hrály skautské hry, pokud to okolnosti dovolovaly.

Jinou činností, na které Makabi ha-cair participovalo, byla účast na ilegálním vyučování, kdy bylo nutné překonávat mnohá úskalí, protože Židům bylo mimo jiné zakázáno shromažďování ve větším počtu. Další z aktivit, které se členové Makabi ha-cair věnovali, byla tzv. Hilfsdienst, inspirovaná skautským příkazem denního dobrého skutku. Když v prosinci 1941 začaly transporty Židů do Terezína, pomáhali členové hnutí s přípravou do transportů těm, kteří tuto pomoc potřebovali, tj. starým a nemocným lidem. A následovala další významná pomoc. Max Lieben vzpomínal: „Začaly přicházet dopisy a korespondenční lístky od lidí odvezených z Prahy. Stálo tam asi toto: Je nám zle. Jsou tu nemoci. Máme hlad. Posílejte balíčky. A tak tohle byla také věc, které se hnutí Makabi ha-cair ujalo. Sháněli jsme trvanlivé potraviny, balili balíčky a posílali těm, na které jsme měli adresy. Musíme si uvědomit, že byla válka, jídlo bylo na příděl, nebylo lehce k mání, a tak se nakupovalo načerno. Později jsme se dozvěděli, že některé z těch balíčků byly skutečně doručeny a snad některým lidem zachránily život.“

Do neznáma

Rodinu Liebenovu transportovali do Terezína v červenci roku 1943. Dospělí členové byli rozděleni a posláni do zvláštních ubikací, původně kasáren, Max s bratrem Rudim šli do domovů mládeže. Říkalo se jim heimy. Život v Terezíně organizovala tzv. Judenrat, Židovská rada, o děti a mládež se v jejím rámci staralo oddělení nazývané Jugendfürsorge a vedl je sionista Egon Redlich. Tyto heimy měly mimo jiné za úkol chránit děti v mezích možností před negativními vlivy ghetta a eliminovat alespoň zčásti dopady prostředí, které mělo na dětskou duši zničující vliv, protože k normálnímu prostředí mělo hodně daleko. Že se to dařilo, dokládají také Maxova slova: „V Terezíně byla židovská samospráva, která fungovala jako velká obec. Samospráva pod velením Němců, ale vedena Židy, měla oddělení výstavby, čistoty, údržby, zdravotnictví a mládeže a výchovy. A fungovalo to vlastně úžasně dobře, když na to dneska vzpomínám, protože za těch úplně nemožných okolností tam vlastně byly podmínky trochu normálního života. Se vším hladem a nemocemi, které tam potom vypukly. Ve srovnání s tím, co se dělo na jiných místech Evropy, a zejména v koncentračních táborech, byl život v Terezíně více snesitelný.“

Dělat, co má smysl, i v těchto drsných podmínkách

Přes veškerá omezení fungovala v Terezíně činnost mládežnických hnutí dál. Ideologické rozmíšky panující mezi jednotlivými organizacemi byly v této složité době zapomenuty. Vedoucím a vychovatelům, kteří vedli jednotlivé heimy, bylo umožněno uplatňovat při výchově svěřenců kritéria, kterým oni sami přikládali důležitost. A tak v heimu obývaném převážně členy Hašomer ha-cair panovaly zásady židovského  skautského hnutí. V jiném heimu, vedeném sionistickým pracovníkem Valterem Eisingerem, založili chlapci uskupení zvané Republika Škid podle knihy ruských autorů. Měli vlastní znak, vlajku, hymnu a vydávali časopis Vedem. V dalším domově se chlapci inspirovali knihou Jaroslava Foglara Hoši od Bobří řeky a byli svým vedoucím Arne Ehrlichem rovněž vychováváni ve skautském duchu.

Max na tuto dobu vzpomíná jako na dobu nepromarněných příležitostí: „Činnost hnutí mládeže v Terezíně se vlastně omezila na tři pole. Všichni jsme se učili hebrejsky s tím, že jednoho dne válka skončí, my pojedeme do Palestiny a tady jsme aspoň využili čas, abychom se naučili jazyk. Druhé pole byla trocha sportu a her. Dokonce byl nějaký den sportu nahoře na baště, kde se dělaly závody. Ale to, na co si nejvíc pamatuju, byla asi hlavní aktivita hnutí, která se hebrejsky zvala Jad tomechet, v českém překladu Podporující ruka. Jad Tomechet si vzala za úkol udělat každý den dobrý skutek, navštěvovat lidi, kteří potřebovali pomoc. Zejména staré a nemocné lidi. Donést jim jídlo, které fasovali. Vytřepat deky, zamést pokoj, předčítat z knih anebo jen tak sedět a bavit se s nimi. Protože oni byli velice osamělí.“

Skauting v praxi aneb Kdy znalost šifry nestačí

Průvodním jevem života v Terezíně byly transporty. Přijížděly z různých zemí a odjížděly na východ. Ghettem běžela šeptanda, ale o skutečném osudu transportovaných nevěděl nikdo nic. O vyhlazovacích táborech v Polsku už vůbec ne. A tak se Maxova parta rozhodla, že by se mělo nějakým způsobem zjistit, co se na tam vlastně děje, jaké jsou tam podmínky a podobně. Už třeba jenom proto, aby se ti, kteří pojedou později, mohli lépe připravit. A tak vymysleli kód. Měl jej použít Maxův kamarád Rudi Rosen, který odjel se svými rodiči na východ. Výsledek nebyl nijak povzbudivý: „Několik týdnů po tom, co odjel, přišla dopisnice. Rudla psal. Německy, velkými písmeny, velmi čitelně o tom, jak a s kým pracuje, vyřizoval pozdravy. Místo svého příjmení Rosen napsal hebrejské slovo NAMUT, což česky znamená ZEMŘEME. A já si pamatuju scénu, kde nás sedělo patnáct, dvacet ze skupiny, na nějaké půdě v Terezíně, která nám sloužila jako klubovna, dopisnice jde z ruky do ruky a každý se snaží do toho vmyslit. Co tím chtěl naznačit? Co nám chtěl dát vědět? Protože to nebyl kód, který jsme domluvili.“

Debata probíhala několik hodin a všichni se shodli na tom, že Rudi Rosen je pravděpodobně deprimovaný, nemocný, hladový a nejspíš velmi těžce pracuje. Víc nikdo vědět nemohl. Jenže za nějaký čas přišla další dopisnice, podepsaná tentokrát plným jménem. Podobný obsah, povolených pětadvacet slov. Rudi tentokrát šifru použil: některá písmena sklonil v opačném směru než zbytek textu. A jeho přátelé v Terezíně četli: GASTOD. Čili smrt plynem. Nikdo z nich dosud o plynových komorách neslyšel. Pochopitelně. A tak parta usoudila, že se jedná o časté pracovní nehody způsobené nedostatečnou ochranou a kvůli pracovním úrazům tam umírají lidé.

Do transportu       

Dne 28. září 1944 byli do transportu na východ zařazeni také bratři Max a Rudi Liebenovi. Transport měl označení Ek, Maxovo číslo bylo 2424. Později zjistili, že ze dvou a půl tisíce vězňů „jejich“ terezínského transportu přežilo sotva 370 lidí. Nacpali je do dobytčáků po šedesáti, sedmdesáti. Jen u stropu dvě malá zamřížovaná okna. Z těchto okének Max během cesty kontroloval, kudy je vezou. Od Němců věděli, že na východ, tedy do Polska, a tam někde je Slezsko, známé svými uhelnými doly a výrobou oceli. Po třídenní cestě vlak zastavil v pekle. „Obraz, který se mi naskytnul po otevření dveří: několik vysokých komínů, z těch šlehaly žlutočervené plameny. Nad plameny černý dým. A smrad spálenin byl všude. Moře nízkých střech v dlouhých řadách. Plot, věže, reflektory. Hustá řada mužů v pruhovaných oblecích. Bylo nám jasné, že to jsou vězni a tohle je koncentrák.“

Po absolvování nezbytných formalit byli Max s Rudim při dělení zařazeni na pravou stranu. Když se jeden z vězňů odvážil hlídkujícího esesáka zeptat, jaký je rozdíl mezi těmi, kteří stojí zde, a těmi, kteří byli odveleni doleva, dostal vcelku odpověď: Vy jste zdraví a silní, jdete tedy do tábora na těžší práci. Ti vlevo jsou starší a nemocní, jdou na práci lehčí. Znělo to pochopitelně, jaksi logicky.

Pořád ale nevěděli, kde vlastně jsou. „Najednou vidím, že se k nám blíží vzdálený bratranec Wolfi, který odjel z Terezína asi před rokem. Podle chůze jsem ho poznal. Jeho otec byl rabín, který v Praze vyučoval náboženství. Matka byla dvojnásobná doktorka, v té době to bylo dost vzácné. A já se ptám: ,Kde je tvůj táta?‘ A on ukazuje palcem na jeden z těch komínů s plameny. ,A máma?‘ A on říká: ,Máma taky.‘ Já říkám: ,Co tvoji rodiče můžou dělat v tom podniku na ocel nebo v těch dolech? Vždyť oni v životě nikdy manuálně nepracovali, tak co tam můžou dělat?‘ A on se na mě kouká, ten šestnáctiletej kluk, a říká: ,Co myslíš těmi doly nebo podnikem? Ty nevíš, kde jsi? Tohle je Osvětim.‘“

A tak se Max dozvěděl, co znamenají komíny, plameny i vše zamořující zápach. Dým a plameny, to byli jeho přátelé, kteří šli před několika hodinami na levou stranu. Najednou bylo všechno srozumitelné, i ten lístek Rudiho Rosena, GASTOD.

Přežít za každou cenu

Bylo jasné, že v Osvětimi přežije málokdo, a tak výsostným zájmem každého vězně bylo dostat se odtamtud. Max s bratrem a dalšími kamarády využili příležitosti a podařilo se jim připojit se k oddílu, který měl namířeno pryč z Osvětimi. Po třídenní cestě přijeli do Kauferingu, o kterém do té doby nikdo z nich neslyšel. V okolí Němci postavili jedenáct menších koncentračních táborů spadajících pod Dachau. Max se ocitl v Kauferingu IV. Zpočátku pracoval jako elektrikář, poté byl odeslán na budování podzemních továren určených k výrobě zbraní a letadel. Práce byla těžká, lidé měli hlad, přibývalo nemocí, postupně se rozmáhaly epidemie tyfu a úplavice. V prosinci roku 1944 zemřel Maxův bratr Rudi.

Také fronta se blížila. Německé letadlo už člověk na obloze nezahlédl, zato přibývalo těch spojeneckých, které bombardovaly nedaleký Mnichov. V březnu bylo jasné, že Německo bude brzy poraženo, a šlo už jen o jediné: přežít za každou cenu. Dne 24. dubna 1945 bylo řečeno, že hlavní tábor Dachau je v rukou mezinárodního Červeného kříže, který vězně převezme. Stačila maličkost: nějak se tam dostat. A tak se Max spolu s kamarádem doktorem Hanušem Kafkou stali účastníky šestidenního pochodu smrti. Kdo se opozdil, byl zastřelen. V Dachau samozřejmě žádný Červený kříž nebyl, esesáci je hnali dál, do dalšího koncentračního tábora, do Allachu. To už byla většina vězňů víc mrtvá než živá. Ale dalšího dne ráno nebylo po esesácích vidu ani slechu. Fronta byla „na dostřel“. 

„Hanuš a já vidíme, že jsme uprostřed fronty. Nad námi se střílelo, letělo to zprava, zleva. Hledali jsme něco, kam se ukrýt. Byl tam apelplac a na okraji latrína, plná toho, čím latrína bývá plná. Tak jsme do toho oba vlezli. A když něco přeletělo blízko nad námi, tak jsme ponořili i hlavu. A najednou vidíme, že na kraji lesa se blíží tank olivové barvy, a to jsme věděli, že není Němec, protože Němci byli šediví. Nahoře stál nějaký červenovlasý kluk a my jsme si uvědomili, že jsme osvobozeni.“

Koncentrační tábor v Allachu osvobodila americká armáda generála Pattona 30. dubna 1945. Po vojenské jednotce následovala jednotka lékařská s polní nemocnicí, auty s teplou vodou a vším, co zbídačelí vězni nutně potřebovali: „Byli tam lékaři a všichni vojáci té jednotky byli černoši. Nechali nás svlíknout, osprchovat, udělali takovou první prohlídku. Vážil jsem pětašedesát liber, to je asi devětadvacet kilo ve věku osmnácti, devatenácti let. Prostě jeden z těch kostlivců, co se vidí ve filmech nebo tak, to jsem byl já.“

Po nějaké době se Max společně s kamarádem Hanušem Kafkou vydali nazpět do Čech. Dojemným momentem pro ně bylo překročení československé státní hranice. Zpívala se hymna česká, slovenská i židovská Hatikva. A slzy tekly proudem. Náklaďákem a potom vlakem se přes Plzeň dostali do Prahy a začala další kapitola, hledání příbuzenstva.

Poválečné sčítání

Praha byla rozbitá, všude v ulicích člověk narážel na zbytky barikád, převrácené tramvaje, vytrhané sloupy elektrického vedení. Max věděl, že z rodiny nenajde téměř nikoho. Podařilo se mu zjistit, že z téměř padesátičlenného klanu Liebenů válku přežilo jen šest lidí. Z užší rodiny nikdo, s výjimkou bratra Abrahama, který žil v kibucu v Negevské poušti. A tak zmizela rodina, která v Praze žila stovky let. Nebylo útěchou, že podobný osud potkal většinu židovské populace. Max zůstal sám.

Po nějakém čase nezbytném k uzdravení začal pracovat jako vedoucí skupiny dětí na jednom ze zámků, které spravoval známý humanista Přemysl Pitter. Šlo o iniciativu, která vešla do dějin pod názvem „Akce Zámky“. Zpočátku se na zámcích, věnovaných československou vládou, rekreovala česká židovská mládež, později přibyli němečtí sirotci. Pak se ale ukázalo, že Maxovi tato práce nevyhovuje. On chtěl přece do Palestiny, v tomto duchu vedl také děti. Tomu ovšem ostatní čeští vychovatelé nechtěli rozumět. A tak se vrátil do Prahy. „Hledal jsem svoje kamarády z hnutí a přišel na to, že jich přežilo velmi málo. Nejenom z Makabi ha-cair, nýbrž ze všech hnutí se vrátili jenom jednotlivci. Takže postavit v Čechách a na Moravě Makabi ha-cair znovu na nohy byla věc nemožná, protože nebylo s kým.“

Jen ten, kdo zažil, pochopí

V prosinci 1945 se ve slovenských Vysokých Tatrách konal zimní tábor, ve kterém se soustředili zbylí členové sionistických mládežnických organizací. Odjel tam také Max. Jeho další cesta pak vedla do Bratislavy, kde hnutí Makabi ha-cair zřídilo domov pro židovské děti, kterým se různými způsoby podařilo přežít válku a měly se připravit na odjezd do Palestiny. Domov pro osiřelou mládež vedla Eva Fürstová, která také prošla peklem nacistických koncentráků. Úkol, před který byli oba vedoucí postaveni, vůbec nebyl jednoduchý: „Podobné domy měly i jiné organizace, například Hašomer ha-cair. Kombinovali jsme sionistické hnutí směřující ke kibucu v Palestině, hebrejština tedy patřila k základním denním činnostem. Druhým důležitým faktorem ve výchově bylo naučit se nějaké dovednosti, řemeslu nebo zemědělskému oboru. A skautská činnost, hodnota jako taková: udělat dobrý skutek, nelhat, být otevřený jeden druhému. To byly tři základy, které jsme se snažili dětem předat.“

Pokoušet se o záchranu pochroumaných dětských duší a pomáhat jim zbavit se válečných traumat byl obrovský úkol. Jak přesvědčit dítě, že by nemělo krást a že není třeba schovávat si chleba pod polštář, protože po tomto jídle dostane další? Vždyť to šlo proti celé dosavadní životní zkušenosti malého človíčka z posledních let – když si chleba nesehnal, tak ho neměl. Ale Eva s Maxem dosahovali dobrých výsledků také proto, že prožili předchozí léta v podmínkách podobných těm, jakými prošli jejich svěřenci, a rozuměli jim. 

Eva a Max se postupně propracovali do vedení hnutí Makabi ha-cair. Kromě jiných činností také organizovali letní a zimní tábory a semináře pro členy. Max se stal jedním z posledních vedoucích před likvidací hnutí Makabi ha-cair v roce 1949.

Věren svému přesvědčení

Jak už to v lidském životě chodí, brzy se Eva s Maxem shodli nejenom v názorech na vedení dětského domova, ale také v dalších důležitých otázkách. Netrvalo dlouho a slavila se svatba. Dalo by se říci, že také v tomto případě sehrálo hnutí Makabi ha-cair důležitou roli. Nešlo totiž všechno úplně jednoduše, před obřadem bylo nutné sehnat kravatu, a tak Max obíhal kamarády z hnutí. Dva z nich vytáhl z postele, bylo totiž brzy ráno. Jeden kravatu zapůjčil, nicméně uzel na ní uvázat neuměl, a tak následoval další běh ranní Bratislavou k příteli, který sice kravatu neměl, leč uzel na ní uvázal. Obřad tak proběhl ke spokojenosti všech zúčastněných a bez dalších komplikací.

V roce 1948 se Livniovým narodil syn. Do Palestiny odjela většina jejich chovanců. Vzápětí poté, co nově vzniklý Stát Izrael vyhrál válku o nezávislost, připluli do Haify také oni. Bylo to v květnu 1949.

Nové začátky v nové zemi určitě nebyly jednoduché, nicméně svůj „sionistický sen“ si Max i Eva, nyní Mordechai a Chava Livni, splnili: začínali v kibucu Kfar ha-Makabi, který hnutí Makabi ha-cair budovalo v Palestině pro své členy od poloviny 30 let (minulého století). Později se jim narodily dvě dcery, prvorozený syn bohužel zemřel na dětskou obrnu. Právě kvůli dětem rodina Livni kibuc opustila a odstěhovala se do městečka Kiriat Tivon. Max původně pracoval jako technik v dřevoobráběcích továrnách, projektoval dřevěné hračky. Nějakou dobu pracoval jako elektrikář a pracovní kariéru ukončil jako plánovač ve firmě vyrábějící elektronické a elektromechanické lékařské přístroje. Eva vystudovala keramiku, obor neopustila a posléze keramiku jako předmět vyučovala.

Oba jsou zakladateli památníku Beit Terezin, který má za úkol uchovávat památku na vězně terezínského ghetta a současně sdružuje přeživší tohoto tábora. Max také o holocaustu přednáší pro nejrůznější organizace, hlavně pro středoškoláky a vojáky. 

A Maxovo motto? „Co mě udrželo při životě, jak v německých koncentrácích, tak i později, to byl základní optimismus. Víra v to, že člověk když chce, tak si může pomoct do velké míry sám. Když velmi chce a když se nepoddá. A to je všeobecná poučka, kterou bych poradil každému. Snažit se najít z každé situace cestu ven.“

.