"Z jedné strany jsem pracoval – měnil jsem kola u náklaďáků a tam jsem pracoval. Ale potom jsem se toho vzdal, když mně nabídli práci na stavbě mostu. Tam jsem musel začít v šest hodin ráno a pracovat až do osmi večer. To byl velikánský projekt ve městě Minneapolis, tak jsem tam začínal v těch šest hodin ráno a končil jsem, a jakmile jsem skončil, tak jsem šel k profesoru botanikovi, k němu domů, a překládal jsem mu z ruštiny do angličtiny, protože se zabýval flórou Arktiky. A to byla strašná práce, protože ruští botanikové nemají absolutně šajn o stylu, takže když popisujou třeba květ, tak to dělají podle katalogu a nedělají žádné věty. Takže můžou mít popis květu, který je dlouhý dvě a půl stránky. To se nedá přeložit, protože to nemá žádnou gramatiku! To můžete jenom přeložit, že musíte znát ten klíč, jak se popisuje květ. Ale bez jakýchkoliv spojek, jenom čárka a dále. No, to byla strašná práce, ale přeložil sjem to, přeložil jsem všech pět dílů, které potom byly vydány v Izraeli. A třetí práce byla ráno doma. V pět ráno ke mně přicházela studentka, chtěla se naučit rusky a jet do Sovětského svazu. Měla už vízum a chtěla se aspoň trochu naučit rusky, tak jsem se scházel u ní doma v pět hodin ráno a potom, jakmile jsme končili, jsem jel na tu stavbu, musel jsem tam být v šest hodin ráno."
"Chtěl jsem být doktorem, v tom chci pokračovat. Já jsem nepodepsal ten konečný akt, který jsem musel podepsat jako už doktor. Já jsem ten doktorát dostal, ale musel jsem to podepsat, tam jsem musel podepsat jednu větu. A ta věta byla, že nebudu brát peníze z obyvatelstva za míň než 69 dolarů za hodinu. A já jsem chtěl lidi léčit zadarmo někdy, když neměli peníze. A to jsem absolutně psychicky nemohl podepsat a šel jsem na filologii."
"Tak jsme utíkali dál a oni na nás nemohli střílet. Protože z toho baráku vylezlo pět vojáků a jenom jeden člověk seděl u té přepážky pod stromem a četl noviny. A když viděl, jak jsme utíkali, tak si zavřel oči novinami, aby to neviděl a aby nebyl svědkem a my jsme utíkali dál a věděli jsme, že střílet nemůžou." – "Proč nemohli?" – "To bylo kvůli tomu... podle mezinárodního práva o rozdělení hranic Nová Gorica a Stará Gorica... Stará patřila Jugoslávii, Nová patřila Itálii. A na území toho města se nesmělo střílet přes hranice. Tak jsme utíkali dál a dál."
Alexander Levitsky se narodil 22. července 1947 v Praze – Strašnicích. Jeho předkové imigrovali do Československa v rámci takzvané ruské pomocné akce – programu na ochranu ruských uprchlíků před bolševismem. Prvních šest let života mluvil pouze rusky, česky se naučil až ve škole. O původu rodiny se ze strachu spíše nemluvilo, protože po válce hrozilo ruským emigrantům reálné nebezpečí odvlečení do Sovětského svazu. Jako tříletého ho opustila matka, vyrůstal jen s otcem a babičkou, později i s novou macechou a bratrem. V roce 1964 jako sedmnáctiletý emigroval z Československa, protože dle svých slov už nesnesl žít ve všudypřítomné lži a přetvářce. Dostal se do Ameriky, kde mu zpočátku zázemí poskytla matka, ale vztah příliš nefungoval a pamětník se brzy postavil na vlastní nohy. Živil se jako dělník a k tomu začal studovat. Nejdřív vystudoval medicínu a následně i slavistiku. I díky tomu, že ovládal češtinu, se stal profesorem slavistiky na prestižní Brownově univerzitě, kde následně učil celý život. Na důchod se přestěhoval se svou ženou do Švédska.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
