Karel Lešanovský

* 1929  †︎ 2013

  • „Já jsem měl v životě jednu zvláštní výhodu, protože jsem maturoval v roce 48 a 60 mi bylo v roce 1989, takže celej můj život dospělýho člověka se vlastně vešel do komunistický samovlády v Československu. Měl jsem proto dostatek příležitostí pro poznání totalitních nadvlád. Československá komunistická strana v době své samovlády nikdy nedovolila rozvoj skautského hnutí. To si je třeba stále uvědomovat. Vždy je potlačovala, zakazovala, pronásledovala a v padesátých letech i krutými tresty včetně poprav. Proto jsem nikdy nemohl pochopit, jak se členové Junáka mohli stát i členy Komunistické strany Československa. Marně jsem velkou řadu z nich žádal o vysvětlení tohoto zvláštního druhu schizofrenie. Když se sami neodhodlali to svým bratrům a sestrám vysvětlit, pustil jsem se do té práce sám. O tomto úkolu jsem se radil s řadou skautek, skautů i neskautů, kterých si vážím a jejichž rady jsem respektoval. Zkušební verzi pro odezvu a věcnou kritiku jsem měl možnost vypustit řadou článků v tisku a několika přednáškami, z nichž nejdůležitější odezněla na semináři východoevropských novověkých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v roce 2000.“

  • „Už při té poslední prověrce, kdy už jsem čekal, že mě vyhoděj ze školy asi tři měsíce před poslední státnicí a byl jsem s tím smířen, tak před tou komisí, kde seděl teda děkan fakulty, můj spolužák, člen KSČ a asi dva nebo tři dělníci ČKD Sokolov, jeden z těch dělníků se mě zeptal: ,A čemu teda věříš, když řikáš, že marxismus-leninismus není teda filozofií, které důvěřuješ.‘ A já jsem teda po pravdě odpověděl, že mně je nejbližší panteismus Barucha Spinozy, což bylo podle mého názoru poslední slovo, které jsem prohlásil, ale pravděpodobně mě děkan chtěl zachránit, protože si vzal slovo a řekl něco, o čem jsem já tenkrát nevěděl, že totiž toho Barucha Spinozy si vážil Karel Marx jako jednoho ze svých filozofických předchůdců. A vyhodili mě za dveře, a když mě pozvali zpátky, já jsem čekal, že teda dostanu vyhazov, tak mi řekli: ,My tě teda necháme doštudovat, ale až doštuduješ, tak dostaneš místenku do Košic‘ (což byl tenkrát podnik, kde se pak zahajovala ta výstavba současných Východoslovenských železáren). Budeš tam jako dělník a doufáme, že se v tom dělnickym prostředí teda podaří ty tvoje špatné názory vymýtit a napravit.‘ Když jsem tam potom přišel, tak si mě zavolal ředitel, ukázal mi dopis z fakulty a řiká: ,Hele, tohleto mi poslali z fakulty, tady píšou, že tě teda naučíme socialisticky myslet, ale vidíš, jakej je tady všude bordel, my nemáme čas tady nikoho vychovávat. Já tě k lopatě dát musim, ale protože jdeš potom stejně na vojnu, tak doufám, že to tu nějak vydržíš.‘ Tak já jsem šel k lopatě a tak jsem začal svoji činnost pracovní.“

  • „Pro práci v Junáku a v KAN a vystupování proti nastupující takzvané normalizaci nového husákovského vedení KSČ jsem pak znovu koncem roku 1969 ztratil zaměstnání. Stalo se tak takzvaným okamžitým zrušením pracovního poměru podle zákonného opatření číslo 99 z roku 69, Sbírky zákonů, podepsaného sovětskému tlaku ustupujícími politiky pražského jara prezidentem Svobodou, Dubčekem a Černíkem. Po marném hledání místa stal jsem se znovu stavebním dělníkem a pracoval jsem tak potom jako asfaltér na stavbě silnice Děčín–Ústí nad Labem až do pracovního úrazu a odchodu do invalidního důchodu. Je to legrace, ale za celý svůj život jsem práci podle své vysokoškolské kvalifikace vykonávat mohl jenom necelých pět roků. Byl jsem přitom pod stálým dohledem a vyšetřováním komunistické Státní bezpečnosti a podle usnesení 196 předsednictva ÚV KSČ ze dne 8. ledna 1971 jsem byl evidován v takzvané jednotné centrální evidenci představitelů, exponentů a nositelů pravicového oportunismu, organizátorů protistranických, protisocialistických a protisovětských kampaní a akcí. Omlouvám se, ale takhle to skutečně tenkrát znělo.“

  • „Skauting je podle mne nejlepší soustavou výchovy mladých lidí k dobrému životu jednotlivců a celého lidského pokolení. Se značným předstihem vystihl velké problémy, které čekají nejen lidský svět, ale celou naši planetu, a našel pro jejich řešení i možné cesty, spojené ovšem s velkou zodpovědností a nesnadno schůdné. To vidíme i ve svých řadách. Už A. B. Svojsík správně svého času řekl – a to budu citovat jeho slova, která si tady najdu: ,Už jen však značné nebezpečí, jež naše počínání ohrožuje. Skauting je život v malém a v něm jako v zrcadle odráží se všechny nectnosti veřejného života vašeho.‘ To je konec citace A. B. Svojsíka. Chci vás mladší poprosit, abyste zůstali věrni skautským ideálům. Vím dobře, že svět není obydlen jenom skauty a skautkami. Všechny tři hlavní principy našeho skautského hnutí a náš zákon jsou ale dobrými a osvědčenými směrníky k tomu, aby se na tomto světě žilo lidem lépe a ještě jako dosud se dařilo."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Děčín, 10.06.2011

    (audio)
    délka: 42:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Znalost vlastní historie je podmínkou dobré práce současné a vyvarování se možných chyb budoucích

Karel_Lesanovsky_pas.jpg (historic)
Karel Lešanovský
zdroj: archiv Karla Lešanovského

  Karel Kay Lešanovský se narodil 26. ledna 1929 v Pacově. Od mládí byl členem Sokola, ale pak se dostal ke skautingu a ihned po válce založil v Pacově skautský oddíl. Po maturitě v roce 1948 nastoupil na vysokou školu do Prahy. Těžce nesl úplný zákaz skautské činnosti, za svými názory si tvrdě stál, ale vysokou školu navzdory režimu a s trochou štěstí dostudoval. Po studiu však musel nastoupit do Košic jako stavební dělník, aby mu tam vymýtili jeho „reakční“ názory. Po vojně se dostal do Martina a po zásahu žilinské Státní bezpečnosti ztratil zaměstnání v rámci tehdejších třídně-politických prověrek. Po dlouhém hledání sehnal zaměstnání v Děčíně, kde navázal styky s místními skauty, a posléze se zapojil do obnovy Junáka v roce 1968. Byl zvolen předsedou Sdružení přátel Junáka, zapojil se do činnosti i v Praze, avšak po neúspěchu pražského jara pro svou aktivitu opět ztratil práci. Ale děčínské skautské hnutí už se neztratilo, oddíly pracovaly pod jinými organizacemi dál. Po sametové revoluci Karel Lešanovský významně pomohl při obnově Junáka, od počátku poslední obnovy pracoval ve studijním odboru náčelnictva chlapeckého kmene a pak v Historické komisi Ústřední rady Junáka. Věnoval se dokumentaci historie skautingu nejen v Děčíně, podrobně prostudoval a sepsal pozůstalost bratra Rudolfa Plajnera, nashromáždil obsáhlou archivní dokumentaci o letech 1968-70, vyšla o tom pak knížka nazvaná „Stručné dějiny českého skautingu v období 1968-1970, tehdejší události a jejich důsledky“. Nejprve jako samizdat a pak ve vydavatelství Ministerstva vnitra vydal knížku „Se štítem a na štítě“ o více než 600 skautech a skautkách vězněných i popravovaných v letech 1948-1989 komunistickým totalitním režimem. Dále se věnoval problematice členství skautů v KSČ, o čemž také přednášel a publikoval. Dnes žije v Děčíně, je členem 217. klubu oldskautů Junáka, Svojsíkova oddílu, oddílu Velena Fanderlika a Skautského institutu A. B. Svojsíka, je ve stálém korespondenčním styku s velkým počtem skautů a skautek z domova i ze zahraničí. Skauting od mládí byl a zůstal dodnes jeho životním krédem.