Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

poručík v. v. Vlastimír Lenert (* 1950  †︎ 2023)

• narozen 20. února 1950 na Svatém Kopečku u Olomouce

• jeho dědeček zahynul koncem války jako vězeň koncentračního tábora v Osvětimi

• otec Jindřich pracoval v cihelně, maminka Augustina doma jako švadlena

• s mladším bratrem a sestrou vyrůstali ve vesnici Samotišky u Olomouce

• s volejbalem začal ve 14 letech

• v roce 1970 narukoval do Dukly Liberec, získal s ní celkem pět československých titulů

• v roce 1976 vyhrál s Duklou Liberec nejprestižnější klubovou soutěž na světě – Pohár mistrů evropských zemí

• na mistrovství světa 1974 v Mexiku skončil s reprezentací pátý, stejně jako v roce 1976 na olympijských hrách v kanadském Montrealu

• na mistrovství Evropy 1975 byl šestý

• na olympiádě v Moskvě 1980 skončil s národním týmem na osmém místě

• jako hráč skončil v Dukle v roce 1983

• v dalších letech trénoval v Dukle mládež i áčko dospělých

• s juniory Dukly vyhrál v roce 1998 českou extraligu

• od roku 2000 působil jako trenér mládeže ve Slavii Liberec

• v roce 2023 byl stále trenérem ve Slavii, žil v Liberci a měl dvě děti, syna Adama a dceru Nicol

• zemřel 23. července 2023

Sovětská agrese do Afghánistánu v roce 1979 se podepsala i na sportovním osudu odbíjenkáře Vlastimíra Lenerta. Následující rok se konala letní olympiáda v Moskvě, kam se však československá volejbalová reprezentace původně nekvalifikovala. Hry ale bojkotovala řada západních demokratických zemí v čele s USA, a tak se národní tým s blokařem Vlastimírem Lenertem na vysněný turnaj dodatečně dostal. Právě místo Američanů.

Válka v Afghánistánu však ovlivnila přípravu československého týmu na olympiádu v Moskvě. Na turné v Dánsku nastoupil v roce 1980 k přátelskému utkání právě se Sovětským svazem, narušili ho však demonstranti, kteří protestovali proti vpádu sovětské armády do Afghánistánu.

„Hráli jsme v červených dresech, ve kterých většinou nastupovali Rusové. Rusové měli modré. Skupina lidí, co vtrhla na hřiště s nějakými nápisy a házela tam petardy, si nás s nimi spletla. Výbuchy petard se v dřevěné hale hrozně rozléhaly, bylo to katastrofální,“ vzpomínal Vlastimír Lenert. „Kdybych nechytil Pepu Novotného, petarda by mu upálila ruku. Chtěl ji vzít a odhodit pryč ze hřiště. Utekli jsme, pak přijeli policajti a demonstranty vyhnali. Rusové nechtěli hrát, ale pak pořadatelé zavřeli halu a zápas jsme dohráli. Po něm nás odvezli kvůli bezpečnosti asi padesát kilometrů za Ostende.“

Na olympiádě 1980 se reprezentaci nedařilo a skončila až osmá. Pořadatelské město, komunistická Moskva, navíc na Vlastimíra Lenerta působilo špatným dojmem. „V ulicích jsme neviděli žádné děti. Prý je všechny odvezli někam na pionýrské tábory,“ upozornil pamětník. „Chodili jsme na atletické soutěže a viděli jsme, jaké se tam dějí podvody, jen aby Rusové vyhráli nebo měli medaile. Třeba při hodu diskem otevírali pořadatelé brány na stadionu v Lužnikách, aby jejich závodníkovi nadnášelo disk proudění vzduchu. Když házel největší favorit, Kubánec Luis Delis, tak brány zase zavřeli. I z hlediště jsme pouhým okem viděli, jak Rusovi při měření rozhodčí přidávají a Delisovi ubírají.“

Rusky a Němky dopovaly do poslední chvíle

Olympiáda v Moskvě se konala v době, kdy byl dopingem prosáklý především sport v evropských zemích sovětského bloku. Díky zakázaným, ale důmyslně maskovaným anabolikům vévodily v atletice především východní Němky a Rusky. Dopovali ovšem i Češi a Slováci. „V Moskvě jsme se bavili s dálkařkou Jarmilou Nygrýnovou-Strejčkovou. Prozradila nám, že naši atleti a atletky museli vysadit doping pět dní před začátkem soutěží. Rusky a východní Němky ho braly do poslední chvíle.“

Kvůli přísným bezpečnostním opatřením se diváci nedostali blízko k závodníkům. Což zjistili také volejbalisté, kteří se vypravili fandit do moskevských ulic chodci Jozefu Pribilincovi. „Když jsme ho chtěli povzbuzovat přímo u trati, pořadatelé nás odehnali pryč,“ uvedl pamětník.

Předchozí olympiáda 1976 v kanadském Montrealu, to byla pro Vlastimíra Lenerta jiná káva, sladší. S národním týmem získal páté místo a ve stejném roce si připsal s Duklou Liberec vítězství v nejlepší klubové soutěži světa, v Poháru mistrů evropských zemí.

Dědeček zahynul v Osvětimi

Vlastimír Lenert se narodil 20. února 1950 na Svatém Kopečku v Olomouci. Dědečka z matčiny strany nepoznal, protože se během druhé světové války zapojil do odboje proti nacistickému Německu. Dělal obecního strážníka, někdo ho udal a po zatčení skončil ve věznici v Olomouci. „Tam ho babička s maminkou mohly navštěvovat, pak byl ale převezen do Osvětimi a už ho neviděly,“ řekl Vlastimír Lenert. „Dostal tam sněť do nohy a zemřel. Je na seznamu obětí z Osvětimi. Můj syn Adam tam jel, ale já ne. K takovým hrůzám mám odpor.“

Lenertovi žili ve vesnici Samotišky, kousek od Olomouce, a po Vlastimírovi se jim narodily po osmi a šestnácti letech ještě dvě děti, dcera syn. Tatínek dělala automechanika v cihelně, maminka pracovala doma jako švadlena. Volejbalové geny podědil Vlastimír Lenert po otci. „Hrál volejbal za Samotišky, byl to nahrávač,“ dodal. „Později trénoval. Když jsme prohráli, raději jsem mlčel a někam zmizel.“

Vlastimír Lenert se vytáhl do výšky hlavně mezi patnáctým a sedmnáctým rokem a jako dospělý měřil 196 centimetrů. Otce přerostl zhruba o patnáct centimetrů a maminku o pětadvacet centimetrů. S odbíjenou začínal až ve čtrnácti letech, do té doby hrál s kluky fotbal, hokej a jezdil na lyžích i na sáňkách. Po dvou letech přešel ze strojní průmyslovky na učiliště a ve dvaceti letech se stal nástrojařem. Už jako dorostenec nastupoval v Samotiškách za A tým dospělých a před vojnou se s ním propracoval do špičky druhé ligy.

Liberečtí sportovci byli jedna velká parta

„Na zápasy jsme jezdili skříňovým montážním autem, žádné autobusy jako teď. Po stranách byly lavice a vepředu ponk,“ prozradil pamětník. Nadějný mladík před vojnou neušel pozornosti armádních celků a mužstev ministerstva vnitra, představovaných tehdy prvoligovou Duklou Liberec, Červenou hvězdou Praha, Rudou hvězdou Bratislava a druholigovou Duklou Kolín. „Výběr do jednotlivých týmů byl v Kolíně, trval několik dní, sledovali nás tam trenéři a narukoval jsem do Dukly Liberec,“ konstatuje Vlastimír Lenert.

V Liberci prošel klasickým měsíčním vojenským přijímačem, spojeným s pořadovým výcvikem, střelbami a mazáckou vojnou, v jejímž rámci starší vojáci poroučeli mladším. „Žádnou velkou šikanu jsem ale nezažil, jen běžné věci. Mazáci nedělali skoro nic, my skoro všechno,“ tvrdil pamětník. „První měsíc v Dukle jsme hráli volejbal jenom ve volném čase.“

Po přijímači bydleli volejbalisté Dukly, vojáci základní služby, v kasárnách chemického pluku. Stejně jako další sportovci Dukly, především lyžaři a hokejisté druholigové Dukly Jihlava B. „Od bojového útvaru jsme ale byli odděleni. Ráno jsme udělali rajony a šli jsme na trénink do sokolovny liberecké Lokomotivy. Odpoledne jsme trénovali znovu,“ poznamenal Vlastimír Lenert. „Do kasáren jsme se vraceli až večer. Po odpoledním tréninku jsme se scházeli v bufetu Lokomotivy na pivu s házenkáři, s volejbalistkami nebo s basketbalisty. Někdy jsme si s nimi i na tréninku zahráli. Všichni jsme se znali a byli jsme jedna velká parta.“

Balkony se prohýbaly pod fanoušky

Sokolovna Lokomotivy měla velmi vysoko do stropu, pod ním ji lemovaly balkony. Na nich se tísnili fanoušci, seděli i těsně vedle parketové palubovky.

„Tělocvična byla narvaná, lidi stáli i venku za okny na mřížích a koukali dovnitř. Židle se dávaly na pódium. Když pršelo, brali si diváci do tělocvičny stočené deštníky a na balkonech se trefovali do vysokých míčů nad polovinou našich soupeřů. Jednou se Pepík Fiala rozčílil, chtěl běžet nahoru a dát jednomu divákovi do nosu,“ řekl Vlastimír Lenert. „Na balkony smělo jen sto lidí, správce sokolovny Pepa Kupilík jich tam ale pouštěl tři sta. Dodneška nezapomenu, jak se pod nimi ty balkony prohýbaly. Zázrak, že nespadly a nikomu se nic nestalo.“

Dukla patřila mezi špičku československé nejvyšší soutěže a Vlastimír Lenert s ní vyhrál první titul v roce 1973. Po dvouleté základní vojenské službě podepsal, že zůstane v Československé lidové armádě, která mu propůjčila hodnost rotmistra. Před odchodem do civilu byl poručíkem. Zpočátku dostal mzdu asi dva tisíce korun, pak se mu zvyšovala. „V Dukle jsme brali o něco více, než byl průměrný plat. Za titul jsme měli prémie, ale žádné tisíce, tak okolo pěti set korun. A povyšovali nás. Čím vyšší hodnost, tím vyšší plat.“

Nepovolili mu, aby chodil do fabriky

Jako vrcholovému volejbalistovi mu vadilo, že znal jen volejbal. Dopoledne trénink, domů, odpoledne zase trénink a zase domů. „Navrhli jsme, že bychom chodili dopoledne někam do práce, abychom se dostali mezi lidi. Chlapi ve fabrikách měli výhodu, že si mezi sebou řekli, když něco potřebovali, a pomohli si,“ vysvětlil pamětník. „My jsme měli kontakty jen přes hospody. Ale protože jsme byli na vojně, tak nám nepovolili, abychom dělali ještě něco.“

Vojáci z povolání z Dukly museli jednou povinně na střelby z pistole, ke zbraním se však mnoho z nich neumělo postavit, což přinášelo komické a zároveň dramatické chvíle. „Jednou vyhecovali doktora Háka, že musí vystřelit rychle třikrát za sebou. První rána šla do země, druhá nad terč a třetí prostřelila stříšku,“ popisoval Vlastimír Lenert. „Stříleli s námi taky jihlavští hokejisté. Pepíkovi Augustovi uletěla čepice, a když ji chtěl chytit, šermoval s nabitou pistolí a všichni jsme zalehli k zemi.“

Mistrovský titul přinesl Vlastimíru Lenertovi i pozvánku do reprezentace. V roce 1974 s ní odcestoval do Mexika, kde se československým volejbalistům zpočátku náramně dařilo. V hale ve městě Pueblo vyhráli základní skupinu, kde na ně nestačil ani tehdy velmi silný Sovětský svaz.

Nejblíž k medailím bylo v Mexiku

„Pak jsme se stěhovali na finálovou skupinu do Mexico City, hrálo se tam na velkém jevišti pod oblohou, což byl proti hale v Pueblu velký rozdíl. Nedokázali jsme se přizpůsobit a prohráli jsme zápas s východními Němci,“ posteskl si Vlastimír Lenert. „Pak nás porazili Poláci, i když jsme vedli dva jedna na sety. Jenže se pohádali nahrávač Stančo a smečař Petlák, polský trenér Vágner prostřídal skoro celou šestku a utkání se otočilo. Poslední šanci jsme měli s Japonci, ale v zápase s nimi nás šmiknul východoněmecký rozhodčí. Pískal nám auty, které nebyly, nebo nečistou hru. Trenéra Petra Kopa museli držet, aby ho nestáhnul z umpiru. Skončili jsme pátí, dodneška cítím křivdu. Tak blízko k medaili jsme nikdy neměli.“

Za dva roky se Československo probojovalo na olympijský turnaj v kanadském Montrealu. Olympijská vesnice později sloužila jako bytové domy. Dvanáct československých volejbalistů spalo pohromadě ve velkém bytě 4+1.

„První olympiádu jsem ohromně prožíval, při nástupu na slavnostní zahájení ve mně byla malá dušička. Ve vesnici jsme potkávali i jiné sportovce, říkali jsme si, co tady dělá taková troska, která jí jen pár lžiček rýže. A pak ten keňský běžec vyhrál,“ uvedl Vlastimír Lenert. „Už tenkrát se hodně mluvilo o diskriminaci černochů v Americe, ale na druhou stranu jsme s nimi měli jako se sportovci špatné zkušenosti. Ve vesnici dělali bordel, hulákali a bylo jim všechno jedno.“

Lenin prý byl v mauzoleu každý rok jiný

S volejbalem se Vlastimil Lenert dostal nejen na olympiády v Montrealu a v Moskvě. Odletěl také na velký turnaj do Brazílie. „Byl to krásný zájezd, bydleli jsme v hotelu v Rio de Janeiru, kousek od pláže Copacabana. Turnaj se hrál v prosinci, kdy se Brazilci nekoupou, ale pro nás byla voda teplá a užívali jsme si prázdné pláže,“ svěřil se pamětník. „V Riu jsme si museli dávat pozor na velkou kriminalitu, vyšli jsme z hotelu, najednou rána a na ulici ležel mrtvý černoch. Domů jsme si každý dovezli kilo brazilské kávy, ale moc mi nechutnala a míchal jsem si ji s tou naší.“

Dukla cestovala i do Moskvy k zápasům se skvělým týmem CSKA. Se sovětskými volejbalisty se liberečtí hráči dobře znali a vozili jim zboží, které se nedalo v Sovětském svazu sehnat – dámské silonové punčochy nebo džíny. „V Moskvě jsme povinně museli na prohlídku mauzolea s nabalzamovaným Leninem. Zdál se nám pokaždé trochu jiný,“ prozrazuje Vlastimír Lenert. „Jednou jsme opili našeho ruského průvodce a řekl nám, že Lenina každý rok vyměňují. Že ho udělá nějaký umělec úplně nového, pak ho pošlou na Sibiř, ale rodinu má nadosmrti zajištěnou.“

V Hamru viděl sovětské barbarství

Během své kariéry poznal, že Sověti chtějí za každou cenu vyhrávat a nesnášejí prohry. „Když jsme je porazili tři nula na mistrovství světa v Mexiku, trenér Česnokov chodil po městě a brečel,“ dodal pamětník.

V roce 1968 zažil jako osmnáctiletý okupaci Československa sovětskou armádou a dalšími čtyřmi armádami Varšavské smlouvy. „Sovětského vojáka nechali stát na křižovatce celý den bez jídla a pití. Nakonec mu nějaká babička dala polévku,“ řekl pamětník. „Obyčejní vojáci vůbec nevěděli, která bije. Po roce 1989 jsem mluvil s Ukrajincem, co tady pracoval a v roce 1968 byl mezi okupanty. Vůbec nevěděl, co dělat. O roce 1968 nechtěl moc mluvit.“

Dukla Liberec využívala tréninkový tábor v Hamru na Jezeře, jen kousek od vojenského prostoru Ralsko, obsazeného sovětskou armádou. „Ruské děti jezdily do Hamru na prázdniny, viděl jsem, jak jejich vedoucí kácejí stromy metr a půl nad zemí. Pohled na trčící pahýly nebyl příjemný.“

Fibingerovou znal ještě jako hezkou holku

S hráčskou kariérou pamětník skončil v roce 1983, kdy se v komunistických zemích rozmohl státem podporovaný doping. Země východního komunistického bloku potřebovaly úspěchy ve sportu ke své propagandě.

„Nikdy jsem doping nebral, jako volejbalistovi by mi stejně nebyl k ničemu. Ale třeba vzpěrači dopovali odjakživa. Byli jsme s nimi na soustředěních v Nymburce, tak to víme. Myslel jsem si – chceš si zničit zdraví, znič si ho. Třeba atletka Táňa Kocembová jim ale řekla, že už doping brát nebude, a raději skončila,“ tvrdil Vlastimír Lenert. „Helenu Fibingerovou jsem poznal ještě jako hezkou holku, a za dva roky už měla fousy. Jarmila Kratochvílová vypadala jako chlap.“

Největší trest pro děti? Jděte ven

Od roku 1976, kdy Vlastimír Lenert dosáhl svých největších úspěchů, se volejbal hodně změnil.  „Skoro všechny útoky se hrajou přes univerzály, blokaři si pořádně nebouchnou. Na hřišti je libero, může se hrát i nohama,“ vysvětlil. „Jednou se školou Sokolovská měli volejbalový zápas proti škole z Barvířské, kam chodí fotbalisté Slovanu Liberec. Všechno přijímali nohama, takový paskvil...“

Po mistrovském titulu v roce 1983 se vydal Vlastimír Lenert na trenérskou dráhu. V Dukle se věnoval mládeži a několik let vedl extraligové mužstvo. Od roku 2000 až do svého skonu v červenci 2023 trénoval mládež ve Slavii Liberec.

„Dnešní dětem chybí disciplína a úcta ke starším. Kvůli vysedávání u počítačů pohybově zaostávají. Největším trestem pro hodně z nich je, když jim rodiče řeknou, ať jdou ven,“ prohlásil pamětník v dubnu 2023. „Jako trenér opakuju někomu desetkrát, co udělat, a odezva žádná. Když jsme my prohráli, cestou domů každý mlčel. Už v devadesátých letech jsem ale zažil jako trenér extraligové hráče, kteří se v autobuse po porážce bavili, jako by vyhráli.“

Vlastimír Lenert byl za život s vrcholovým sportem vděčný. „Po vyučení jsem spadl rovnou do volejbalu. Chytil jsem se šance a udržel se u něj,“ uzavírá svůj příběh.