Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Legdan (* 1939)

Mezi mstiteli

  • narozen 20. června 1939 v obci Zboj

  • bratr Petr v sovětském zajetí

  • od listopadu 1946 v pěstounské péči manželů Tobiášových v Lichnově

  • z politických důvodů nepřijat na Vysokou školu báňskou v Ostravě

  • člen odbojové skupiny Mstitelé Milady Horákové

  • v říjnu 1962 odsouzen na deset let vězení v soudním procesu Jan Vaněk a spol.

  • většinu trestu strávil ve Valdicích

  • v květnu 1968 propuštěn na amnestii

  • v lednu 2015 mu bylo uděleno osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu

Dne 19. ledna 2015 vydalo ministerstvo obrany Michalu Legdanovi osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Následně se objevila řada protichůdných názorů, zda ho dostal oprávněně, či nikoliv. Od roku 1956 se připojil k odbojové skupině Mstitelé Milady Horákové, která usilovala o svržení komunistického režimu. Michal Legdan sbíral a rozdával protirežimní letáky, pro skupinu sehnal náboje a také nové členy. Velitel Mstitelů Milady Horákové Jan Vaněk ale také podnikl střídavě s dalšími členy několik vloupání. Jedno z nich, provedené Janem Vaňkem a Miroslavem Kašpárkem, skončilo smrtí téměř osmdesátileté Jany Maralíkové. Michal Legdan však o těchto aktivitách netušil a dozvěděl se o nich až během soudního jednání, na kterém mu vyměřili trest deset let vězení. Propuštění se dočkal až na amnestii v roce 1968.

Tvrdý život v kraji Bukovských vrchů

Michal Legdan se narodil 20. června 1939 v obci Zboj na severovýchodním Slovensku jako jedno z deseti dětí manželů Ondřeje a Marie Legdanových. Stejně jako rodiče patřila většina místních obyvatel k rusínskému etniku. V tomto odlehlém podhorském kraji nebyla příliš úrodná půda a místní lidé žili skromně. „V jednom baráku jsme byly dvě rodiny. Bylo nás tam devět děcek. Nebyli tam sice všichni sourozenci, protože někteří už se odstěhovali, ale bratranci a sestřenice s námi žili v domě, v němž jsme měli tři místnosti a vzadu ještě krávy,“ vypráví Michal Legdan, který se narodil krátce poté, co Zboj v březnu 1939 připadla Maďarsku. Situace obyvatel se tím ještě zhoršila. Jeho nejstarší bratr Petr musel narukovat do maďarské armády. V Sovětském svazu se dostal do zajetí, v němž prý strávil dva roky, než se vrátil domů.

Ve třech letech malému Michalovi zemřel pětačtyřicetiletý otec. „Marodil, a místo aby se léčil, tak musel dělat. Přešel spoustu nemocí, aby uživil rodinu. Tam se nehledělo na zdraví.“ Tak jak bylo tehdy zvykem, otce před pohřbem uložili v přeplněném domě. „V noci jsem ležel vedle táty. Říkali, že jsem to jediný vydržel až do rána, a pak otce pochovali.“ Matka se poté musela hodně otáčet, aby své děti uživila.

Po těžkých bojích Zboj 18. října 1944 osvobodily jednotky sovětské armády. „Na naše pole dokonce spadla bomba. My jsme se jako děcka schovávaly ve sklepě mimo dům,“ dodává pamětník. Obec byla značně poničená a okolí zaminováno. Ani po válce nebezpečí nepominulo, protože Zboj i okolní obce trpěly nájezdy ozbrojených skupin z východu, jejichž členové nosili německé, maďarské a ruské vojenské uniformy (traduje se, že šlo o banderovce), vydrancovali několik obcí a zavraždili několik místních funkcionářů a obyvatel židovského původu.

U pěstounů

V rámci pomoci rodinám těžce postiženým válečnými událostmi katolická charita v listopadu 1945 zařídila převoz asi patnácti dětí ze Zboje do pěstounské péče v Čechách a na Moravě. Mezi nimi i šestiletého Michala a o tři roky staršího bratra Stanislava, trpícího těžkou formou cukrovky. Bratři našli útočiště u bezdětných manželů Vojtěcha a Agnes Tobiášových v Lichnově v dnešním Moravskoslezském kraji. Michal Legdan s láskou vzpomíná hlavně na Vojtěcha Tobiáše. „Já jsem mu potom říkal táta. Byl to dobrej člověk.“ Jeho manželka se k nim prý tak vřele nechovala, zvláště poté, co se jí díky léčbě narodilo v roce 1948 první dítě. „Cítili jsme od ní takový odstup, protože už měla vlastní dceru. Tenkrát jsme to nechápali, ale potom jsme to pochopili,“ dodává Michal Legdan.

Manželé Tobiášovi vlastnili v Lichnově středně velké hospodářství s osmi a půl hektary zemědělské půdy. Těžké časy pro ně nastaly po roce 1948, kdy moc ve státě převzala komunistická strana. Ta mimo jiné represivními prostředky prosazovala kolektivizaci venkova a s tím spojené zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD). Hospodáři v Lichnově dlouho odolávali. „Vycítili jsme, jak se to po roce 48 mění. Byli jsme malí a nikdo s námi o tom nechtěl mluvit,“ vypráví Michal Legdan a dodává, že Vojtěch Tobiáš přesto, že patřil mezi úspěšné hospodáře, nakonec do družstva vstoupit musel. „Nasadili nám takový kontingent, aby nás tam dotlačili.“ Podle dalších vzpomínek Michala Legdana dokonce v Lichnově dvě nebo tři rodiny sedláků nechali v rámci Akce K (Kulak) vystěhovat do pohraničí, aby zlomili odpor soukromých hospodářů. Pamětník to tehdy velmi intenzivně prožíval: „Předsedou družstva se stal velký komunista. Měl jen záhumenek a vůbec tomu nerozuměl. (...) Od té doby jsem měl odpor k lidem, co založili komunistický systém.“

Mstitelé Milady Horákové

Michal Legdan nastoupil po základní škole na hornické učiliště v Karviné, kde bydlel na internátě. Dobře se učil, a tak ho jeden z učitelů přihlásil na přijímací zkoušky na Vysokou školu báňskou v Ostravě na hornicko-geologickou fakultu. Po úspěšně absolvovaných zkouškách ale pamětník na školu nenastoupil. „Čtrnáct dní před nástupem mně přišel dopis, že mě nepřijmou, protože jsem syn kulaka. Víte, co to pro mě bylo? Syn kulaka, když mně tam nic nepatřilo. Ten odpor, ta averze, že mně ubližují. Já jsem komunistický režim neměl rád,“ vypráví Michal Legdan. Místo vysokoškolských poslucháren ho čekala práce v expediční skupině v průzkumu půd na Ostravsku. Do Lichnova občas dojížděl.

V roce 1956, v době celonárodního povstání maďarských obyvatel proti stalinistické diktatuře a sovětské okupaci Maďarska, založil v Lichnově syn místního mlynáře Ferdinand Fiala s Vojtěchem Petrem odbojovou skupinu. Jejím členem se následně stal i Michal Legdan. „My jsme skutečně věřili, že se něco musí změnit, ale že to přijde od Západu a že nám pomohou. Měli jsme být jen nápomocní při převratu,“ vzpomíná. Už v následujícím roce pověřil Ferdinand Fiala vedením skupiny Jana Vaňka, který také vymyslel její název Mstitelé Milady Horákové, podle jediné ženy u nás popravené z politických důvodů komunistickým režimem. „To byl takzvaný trojkový systém. My jsme se mohli znát tři lidi, a když jsi založil další skupinu, tak jsi znal další dva. O těch ostatních jsme nic nevěděli, aby se to neprozradilo. Už tenkrát byl Jan Vaněk poměrně chytrý,“ vzpomíná Michal Legdan, který patřil do trojky s Janem Vaňkem a Pavlem Kašpárkem. Pamětník také vypráví, že Jan Vaněk ostatní nabádal k připravenosti a sám chtěl jít příkladem. „Z Lichnova, protože byl vyučený v koksárně ve Vítkovicích, kolikrát chodil přes třicet kilometrů pěšky nebo jezdil na kole. Říkal, že musíme být fyzicky zdatní. Nám se to jako mladým klukům líbilo. Bral jsem to spíš jako nebezpečnou hru.“ 

Když Michal Legdan mluví o svém zapojení ve skupině, jako první se zmiňuje o tzv. balonkové akci v roce 1957. Za příznivého větru k nám ze Západu posílali balonky s letáky. „Pár lidí to sbíralo a odevzdávalo do kanceláře KSČ. My jsme se je vydali s Vaňkem a ostatními posbírat v noci,“ vypráví pamětník a dodává, že letáky obsahovaly popis poměrů panujících na Západě. Michal Legdan je následně rozdával mezi lidi. „Třeba na pouti jsme je dávali lidem, o kterých jsme věděli, že jsou proti režimu, aby kladli nějaký odpor.“

Jan Vaněk se snažil vést skupinu pevnou rukou a vybízel ostatní k větší aktivitě. „On byl takový charakterově tvrdý. Zásadovější, tvrdší vůči sobě i vůči nám. Nemůžu říct, že by nám něčím vyhrožoval, ale nabádal nás k aktivitě a tak dále. Mně se zdálo, že žije takovým způsobem, že přijde převrat,“ vypráví pamětník. Konkrétně se v soudním spise píše, že Jan Vaněk v místě svého pracoviště od začátku roku 1957 do dubna 1958 nejméně padesátkrát zmrazil stupačku v národním podniku Nová huť. Do otvoru stupaček tehdy vhazoval třicetikilogramové šamotové kvádry. Vaněk ale během výslechů přiznal jen čtyři úspěšně případy. V roce 1957 se pak pokusil způsobit zatažením ventilu kouřových plynů v té samé koksovně výbuch. Obsluha ale sabotáž překazila.

V roce 1958 Michal Legdan nastoupil prezenční vojenskou službu v Chebu, kde již tehdy sloužil Ferdinand Fiala. Na vojně se stýkali a podle slov Michala Legdana mu Ferdinand Fiala předal několik nábojů do pistole, aby je přivezl Janu Vaňkovi. O několik měsíců později, v roce 1959, Fiala na vojně v Chebu tragicky zahynul. „Prý čachroval s náboji. Našel asi nějaké starší náboje a v kabině V3S mu to vystřelilo a prostřelilo krční tepnu.“

Podle policejních spisů skupina Mstitelů Milady Horákové (MMH) v letech 1958–1960 své aktivity utlumila. Vaněk se totiž obával prozrazení a v roce 1958 se neúspěšně pokusil přejít hranice a odsoudili ho na dva roky vězení. Hlavní akce skupiny se rozjely až v roce 1960, po návratu Jana Vaňka z vězení. Toho roku se z vojenské služby vrátil také Michal Legdan. Nastoupil poté do zaměstnání na šachtu v Horní Suché, kde také bydlel. Stále se na různých místech stýkal s Pavlem Kašpárkem a Janem Vaňkem.

Ve spisech se uvádí, že i od roku 1960 byl do všech sabotážních akcí skupiny zapojen Jan Vaněk. Konkrétně 19. září 1960 zapálil stoh JZD Lichnov, večer toho samého dne stoh JZD v Závišicích a v prosinci 1961 stoh v JZD v Bordovicích. V září 1961 Vaněk s Kašpárkem zničili signalizační zařízení pro letadla na Holém Vrchu ve Vlčicích. Další sabotážní akce zaznamenaná v soudním spisu je vyšinutí šesti plně naložených vozíků s uhlím a převrácení deseti poloprázdných vozíků, což měl provést na svém pracovišti v dole Horní Suchá Michal Legdan. „Vaněk se mě ptal, jestli jsem něco udělal na šachtě, tak jsem řekl, že jsem vyhodil vozíky z kolejí. To ale ani při mé fyzické síle nešlo. Věděl jsem, že Vaněk nepracoval na šachtě a neví to. Věřil tomu a byl rád, že vykazuji činnost,“ vypráví pamětník.

Členové skupiny ale také vykradli několik obchodů a bytů, kde většinou brali peníze, alkohol, cigarety a potraviny. „Později během vyšetřování jsem nabyl dojem, že tím Vaněk chtěl podplácet další členy. On to pro sebe nebral. On nekouřil. Dával to dalším členům, o kterých jsme nemohli vědět, když to byl trojkový systém,“ vypráví poslední žijící člen skupiny MMH Michal Legdan. Jedním z důvodů krádeží mohla být také příprava na budoucí válečný konflikt, což dokládají i soudní protokoly. Píše se v nich, že v roce 1961, v době, kdy eskalovala druhá berlínská krize, se členové MMH připravovali na přechod do lesů na horu Javorník nad Lichnovem. V případě válečného konfliktu mezi Západem a Východem odtamtud chtěli jako partyzáni podnikat ozbrojené výpady. Protože Michal Legdan na vojně prošel poddůstojnickou školou, měl během války zastávat funkci vojenského velitele skupiny. „Já jsem to víceméně bral jako legraci. Nebral jsem to tak úplně vážně,“ dodává pamětník.

Podle rozsudku první vloupání podnikl koncem roku 1957 Jan Vaněk s třináctiletým Pavlem Kašpárkem. V domě v Lichnově tehdy sebrali dvanáct metrů zelené látky, kůží a další drobnosti. Další vloupání následovalo až v roce 1960, kdy 11. srpna Jan Vaněk s Miroslavem Kašpárkem odcizili v prodejním stánku na Pustevnách likéry, cigarety a další zboží. V rozsudku se dále píše, že 17. září 1960 se Jan Vaněk společně s Pavlem Kašpárkem a Michalem Legdanem pokusili vykrást prodejní stánek na hradě Hukvaldy. V tomto stánku nic nenašli, a tak odcizili různé potraviny, likéry a cigarety v nedalekém prodejním stánku na koupališti v Dolním Sklenově. Michal Legdan vzpomíná, že je tam tehdy pouze odvezl na motorce a neznal pravý účel cesty. „Vaněk, aby mě nějakým způsobem zainteresoval, řekl, ať ho s Pavlem odvezu na Hukvaldy, že tam má kámoše a Pavel tam jede za holkou, a jestli bych byl tak hodný a odvezl je potom i zpět. Neřekli mně, kam skutečně jedou. Nevěděl jsem to. Jak jsem je dovezl, tak se mi přiznali, že byli v tom kiosku. Řekl jsem jim, ať se mnou nepočítají. Já jsem byl skutečně vychovaný tak, že zlodějna pro mě nebyla. To bylo tabu. Tak mě Pavel ani Jan nikdy nezvali. Ani jsem je už nevezl. Pro mě to padlo,“ vypráví pamětník, který se na žádných dalších asi šesti vloupáních nepodílel, což je zaznamenáno i ve spisech.

Při jedné přípravě na vykradení Jednoty v Kunčičkách pod Ondřejovníkem v říjnu 1960 si Jana Vaňka všiml u hostince postávající Břetislav Janečka. Začal Jana Vaňka pronásledovat, a když ho dobíhal, Jan Vaněk po něm vystřelil a vážně ho zranil do břicha.

Dne 19. listopadu 1961 Jan Vaněk s Miroslavem Kašpárkem přepadli dům osmdesátiletého Františka Maralíka a jeho osmasedmdesátileté manželky Jany Maralíkové v Trojanovicích, aby získali finanční hotovost. Podle soudního spisu při něm oba důchodce škrtili a opakovaně udeřili, k čemuž údajně použili i kovového boxera. Jana Maralíková následně těžkým zraněním podlehla. Jak již bylo v příběhu zmíněno, Michal Legdan o vykrádání prodejních stánků, pohostinství a chat a přepadení manželů Maralíkových neměl tušení a dozvěděl se to až během soudního procesu.

Šest let a šestačtyřicet dní v kriminále

V roce 1961 nastoupil Michal Legdan do zaměstnání v geologickém průzkumu. Bydlel v Karviné, kde založil novou trojku, do níž zapojil Adolfa Přečka a Václava Hona. „Žádnou činnost jsme nevyvíjeli a Vaněk byl naštvaný, tak se s nimi párkrát setkal a přemlouval je k aktivitě, ale u toho jsem nesměl být,“ dodává pamětník, který o dalším osudu těchto dvou mužů nic neví a netuší ani, zda je odsoudili.

Dne 25. dubna 1962 Michala Legdana v ubikaci v Karviné zatkla StB a odvezla do vazební věznice v Ostravě. Ve dnech 24.–27. a 29. října 1962 proběhl u Krajského soudu v Ostravě veřejný monstrproces Jan Vaněk a spol. Před soudem stanuli Jan Vaněk, Michal Legdan, Pavel Kašpárek, Miroslav Kašpárek a Florián Kašpárek. „Bylo tam plno lidí. Nacpali je tam ze škol, z ústavů, pracující. Bombastické – to oni potřebovali. (…) Dělali všechno pro to, abychom dostali co nejvíc a v očích těch lidí, takzvaných diváků, jsme vypadali jako co největší zvěř,“ vzpomíná.

Jana Vaňka odsoudili k trestu smrti, Pavla Kašpárka na dvanáct let, mladistvého Miroslava Kašpárka na osm let a Floriána Kašpárka na šest let. Michal Legdan dostal za podvracení republiky, sabotáž a rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví deset let vězení. Jana Vaňka oběsili 3. července 1963 v pankrácké věznici.

Po soudu převezli Michala Legdana do pankrácké věznice, kde čekal na odvolací soud, který trest potvrdil. Následně ho transportovali do věznice Valdice. Vzpomíná, že ho dali do cely s pětadvaceti vězni a jen jedním záchodem. O pobytu ve vězení toho Michal Legdan moc neřekl. Jedna z jeho vzpomínek je spojena s uvězněným páterem Janem Pustějovským, rodákem z Lichnova. V roce 1965 zemřela pamětníkovi na Slovensku na zápal plic maminka Marie Legdanová. Michal Legdan žádal o eskortu na pohřeb. Navrhoval, že všechny náklady zaplatí. Nejen že mu to zamítli, ale následně zjistil, že mu o úmrtí matky řekli až deset dní po jejím pohřbu. Zdrcený a psychicky zdeptaný pamětník pak tři dny neplnil pracovní normu, za což mu hrozila korekce a snížené příděly. Tehdy mu pomohl právě páter Jiří Antonín Pustějovský. „Jak se to dozvěděli faráři, tak mně to nějak podstrčili, že jsem jako normu splnil. Zřejmě v tom měl prsty Jiří Pustějovský, abych nebyl potrestaný.“

Stačí dodržovat Desatero

V květnu 1968 prezident Ludvík Svoboda vyhlásil amnestii. Přestože ji Michal Legdan podle vlastních slov odmítl, z vězení ho propustili. „Z Prahy přijel nějaký advokát, který mi to oznámil. Řekl jsem mu, že jsem nežádal a že si to nepřeji, protože si nejsem vědom viny, za kterou jsem dostal trest. Mně připadlo, že bych tím pádem byl vinný a že mně dva roky odpustili. Tak jsem to chápal,“ vysvětluje.

Jeho první cesta vedla do Lichnova k Tobiášovým. Jako bývalý vězeň nemohl sehnat zaměstnání a přijali ho pouze do podniku Důl 1. máj v Karviné, kde pracoval v úpravně uhlí. Kvůli jeho minulosti ho často v rámci podniku různě přemísťovali a nikdy se nedočkal lepšího místa ani finančního ohodnocení.

V roce 1969 se oženil s Marií Holovašininovou, s níž měl syna a dceru. Manželství ale nevydrželo a v roce 1994 se Michal Legdan rozvedl. Pád komunismu přivítal s velkou úlevou. Dnes mu však vadí, že bývalí straníci mají stále velkou moc. „Pro nás komunisté nebyli normální lidé. Jak člověk viděl, co všechno dostávali za funkce, i když na to neměli... A ty další případy, jako násilné zakládání družstev. Jestli budete mít deset hektarů polností, a pak vám to někdo přijde zabrat, když ten rod tam žil x let a z generace na generaci se to dědilo, a najednou jim to bez úhrady sebrali...“ vypráví Michal Legdan, který věří v Boha a je přesvědčen, že člověk by si vystačil s božími zákony. „Stačí, kdyby lidé žili podle Desatera, tak nemusí být ani žádné zákony.“

Dodatek

V roce 2011 zažádal Michal Legdan o udělení osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Překážkou pro přiznání se tehdy stalo jeho kandidátství v KSČ, které obdržel 28. února 1962 a ve stejném roce ho vyloučili. Michal Legdan tvrdí, že se jím stal na žádost pracovníků v dole, kde pracoval, a také proto, že to mohlo pomoci v činnosti odbojové skupině MMH. „V práci byl Zahradníček, co se se mnou učil, a Holub z Nového Jičína. Byli to komunisté a tenkrát se zakládaly Brigády socialistické práce a oni, aby vynikli na šachtě, tak řekli, že založíme Brigádu komunistické práce, ale tam musím být členem. My jsme byli takoví kámoši. Bylo mně to proti srsti, ale oni mi několikrát říkali, že to není uskutečnitelný s tím názvem (Brigáda komunistické práce – pozn. aut.), a řekli, ať jdu alespoň dvakrát na schůzi. Měli prémie, když získali nějakého kandidáta. Dvakrát nebo třikrát jsem tam byl a ani nevím, co tam kecali,“ vypráví Michal Legdan, jehož žádost posléze přezkoumali a 19. ledna 2015 mu ministerstvo obrany osvědčení vydalo.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)