Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dr. vojín v.v. Arnošt Lederer (* 1924  †︎ 2021)

• narozen 14. května 1924 ve Vlachově Březí u Prachatic

• aktivní v sionistickém kroužku Tchelet lavan

• květen–září 1939 – Alija (Aliyah) škola v Praze (Přeškolovací kurz pro židovskou mládež)

• 10. října 1939 – odjezd přes Německo do Dánska

• 1939–1943 – v Dánsku zaměstnán na statku a v mlékárně

• říjen 1943 – po okupaci Dánska Německem odjezd do Švédska

• 25. ledna 1944 – odlet do Anglie, vstup do československých vojenských jednotek na západě

• 19. prosince 1944 – odveden do 1. československé samostatné obrněné brigády

• leden–květen 1945 – obléhání Dunkerque

• po válce návrat do Prahy

• studium práv, práce ekonoma

• zemřel 2. ledna 2021

Arnošt Lederer se narodil 14. května 1924 ve Vlachově Březí u Prachatic. V květnu 1939 nastoupil do židovské školy Alija (psáno též Aliyah) v Praze (oficiálně Přeškolovací kurz pro židovskou mládež), která si kladla za cíl záchranu židovských dětí. Dne 10. října 1939 odjel se skupinkou spolužáků do Dánska a pracoval v zemědělství a v mlékárenství. Koncem roku 1943 uprchl do Švédska, kde 25. ledna 1944 vstoupil do československého zahraničního odboje a 19. prosince 1944 byl odvelen do 1. československé samostatné obrněné brigády v Anglii, se kterou se účastnil obléhání Dunkerque.

Z Vlachova Březí do Dánska

Arnošt Lederer se narodil v menším pošumavském městečku v prachatickém okrese do židovské rodiny. Otec vlastnil obchod a malý Arnošt docházel ve svém rodném městě do obecné školy. Posléze odešel studovat gymnázium do Prachatic, ale po zabrání pohraničí nacistickým Německem 29. září 1938 bylo české gymnázium v Prachaticích zrušeno, a tak další měsíce dojížděl do vzdálenějších Strakonic a Vodňan.

„Situace Židů byla už v takzvané druhé republice natolik nepříznivá, že jsem vystoupil z kvarty[1] a dodělal ročník jako privatista. To znamená, že jsem nechodil na denní vyučování, ale pouze skládal závěrečné zkoušky a ukončil tím alespoň kvartu. Gymnázium jsem opustil v červnu 1939, tedy čtvrt roku po 15. březnu – vzniku Protektorátu.“

Mezitím v Praze byla Pomocným výborem pro židovskou mládež založena takzvaná Alija (Aliyah) škola. Oficiální název však zněl Přeškolovací kurz pro židovskou mládež a cílem bylo zachránit čtrnácti- až šestnáctileté židovské děti emigrací do Palestiny: „Vyučovaly se normální předměty jako na gymnáziích, pokud kupříkladu jde o chemii či fyziku, ale také židovské dějiny a hlavním předmětem byl ivrit čili moderní hebrejština. Kromě toho jsme si měli zkusit fyzickou práci v zemědělství, proto jsme byli více než měsíc mimo Prahu v Orlických horách. Chodili jsme pracovat na pole zemědělců a pomáhat ve žních, abychom si zvykli na tento typ práce, který by nás jistě čekal v Palestině.“

Na cestu do Palestiny se ovšem musela získat anglická víza, budoucí území dnešního Izraele totiž spadalo pod anglickou správu a noví přistěhovalci nebyli příliš vítáni. Kvůli válečnému období musely děti do doby, než se víza získají, odjet do neutrální země – nakonec svolilo Dánsko, které hodlalo celkem přijmout tři sta dětí z Rakouska, z Německa a z Protektorátu Čechy a Morava. Dne 10. října 1939 vyjela z Prahy první skupina dětí včetně Arnošta Lederera přes Německo do Dánska. V dvoutýdenních intervalech pak ještě další dvě skupiny.

Výchova v dánské emigraci

Do Dánska se dostal nejenom Arnošt Lederer, ale i jeho starší sestra a rovněž jeho spolužačka z Alija školy a budoucí manželka Zuzana: „Moji rodiče tedy dokázali obě své děti zachránit. Ovšem tenkrát jsem si neuvědomoval, že ve svých patnácti letech vidím své rodiče naposledy.“

Pamětníkova sestra byla o tři roky starší a neměla s dětmi z Alija školy nic společného. Patřila do kategorie dospělejších, kteří už mohli mít pracovní povolení, a získala práci v místě vzdáleném od bratrova místa pobytu přes sto kilometrů, takže se s bratrem vídali jen velmi zřídka.

Noví „dětští imigranti“ měli předem přichystané „adoptivní“ rodiny. Neuměli ovšem jazyk, nebyli vyučení, neměli žádnou kvalifikaci a většinou ani neuměli fyzicky pracovat, jelikož se převážně jednalo o čtrnácti- až patnáctileté studenty z gymnázií z Prahy či okresních měst.

Arnošt Lederer se dostal na statek na jihu ostrova Sjælland (největší dánský ostrov, kde leží i Kodaň). Další děti byly rozmístěny přibližně v okruhu pětadvaceti kilometrů.

„Statek byl pečlivě vedený, úhledný, všude pořádek, pracovní doba přesně dodržovaná, stabilní režim pro zvířata i lidi. Dá se říci, že to byla průmyslová fabrika s lidskou tváří. Byl poměrně malý, ale budovy měl z bývalého velkostatku. Zapracoval jsem se do všeho a začalo mě to docela bavit. Zejména mě zajímali koně, to byla moje společnost. Dánsky jsem neuměl, ale s koňmi se dá mluvit i česky.“

Postupně se Arnošt Lederer dánský jazyk naučil a získal práci na dvou větších statcích s různým zaměřením, a měl tedy příležitost osvojit si zkušenosti s odlišnými systémy hospodářství. S kvalifikovanou dánštinou se mu pak podařilo dostat se do dánského odvětví číslo jedna – tím bylo tehdy mlékárenství.

„To vše bylo pro mě vynikající přípravou pro budoucnost, nejen po stránce ryze pracovní, ale snad ještě důležitější jako pěkně ostrá, svérázná výchova k samostatnosti, odpovědnosti za vlastní rozhodování a vlastní život. Ve věku od školních, velmi nezkušených patnácti let a v úplně cizím prostředí s naprosto nesrozumitelným jazykem bylo prostě nutné doslova ze dne na den absolvovat proměnu studenta v čeledína a dokázat schopnost uživit se vlastní prací. To vše v zemi okupované úhlavním nepřítelem, jemuž jsem už jednou utekl a teď mohl znova uvíznout v jeho pasti.“

Od dubna 1940 bylo Dánsko okupováno Německem, ale kupodivu se žádná protižidovská akce prozatím nekonala. Na začátku roku 1941 se několik jednotlivců z pražského kolektivu spolu se skupinou dospělejších dostalo do Palestiny po trase Finsko, SSSR, Turecko, Sýrie, ale po vypuknutí války se Sovětským svazem v červnu 1941 už tato cesta nepřicházela v úvahu.

Rybářskou lodí do Švédska

V roce 1943 chtělo nacistické Německo omezit dánskou autonomii. Dánská vláda tak rezignovala a moci se ujali okupanti. Proti nim se však organizovalo hnutí odporu a situace se začala vyostřovat. Docházelo k sabotážím, vyhazovaly se železnice do povětří a docházelo i k bojovým střetům.

Okupační mocnost vyhlásila 29. srpna 1943 výjimečný stav a Židé z Dánska měli putovat do koncentračních táborů. Německý diplomat Georg Ferdinand Duckwitz, pozdější držitel ocenění Spravedlivý mezi národy, však vyzradil plány operace proti Židům předsedovi dánské sociálnědemokratické strany Hansi Hedtoftovi. V celém Dánsku následovala záchranná operace a přibližně sedmi tisícům Židů se podařilo uprchnout do neutrálního Švédska. Během plánované noci zatýkání 1. října 1943 bylo zadrženo pouhých 202 osob a celkově bylo zadrženo 464 dánských Židů. Mezi nimi byl i pamětníkův kamarád. Byli odsunuti do Terezína, ale podpora jejich mateřské země jim zajistila částečnou ochranu. Zahynulo tak pouhých 49 dánských Židů.[2]

 „Byli jsme varováni, dánská policie se chovala perfektně. Sám jsem dostal osobní varování, policejní šéf z blízkého města mi poslal vzkaz, že mám zmizet, že v noci k němu přijde avizované gestapo. Během čtvrt hodiny jsem předal své pracoviště v mlékárně. Byl jsem asi třicet kilometrů od své přítelkyně, která bydlela v krajském městě. A zmizeli jsme. Nesměli jsme být na svých obvyklých a místech. Další kamarády jsme vyrozuměli, ale nesměli jsme utíkat ve větším kolektivu.“

Neustále měnili místo pobytu. Podařilo se jim najít v Kodani pamětníkovu osamělou sestru s novorozenou, čtrnáctidenní holčičkou a společně se dostali na východ ostrova Sjælland, odkud se chtěli přeplavit do Švédska. Ale odtud už to nešlo. Museli odjet na jižnější ostrov Falster. Všichni rybáři se báli, že by dítě začalo plakat a německá kontrola na moři by vše okamžitě zpozorovala. Nakonec jednoho z rybářů přemluvili, zaplatili mu všemi svými penězi a vyjeli. Rybář musel předstírat cestu na ostrov Bornholm (na jih od Švédska, nejvýchodnější dánský ostrov), a tak cesta trvala celých dvanáct hodin: „To byla malá rybářská lodička, nijak zvlášť voňavá. Bylo tam hrozné podpalubí a my jsme tam s dítětem museli slézt. Děťátku jsme dali nějaký prášek na spaní. To jediné spící přežilo celou dvanáctihodinovou plavbu, zatímco nám ostatním – lodička byla narvaná – bylo strašně špatně. Zažil jste někdy mořskou nemoc? Lodička mrňavá, jste zavřený v pachu, přespočet lidí, všichni nervózní, jen vzácně, pokud není žádná německá patrola na obzoru, dovolí vám vyšplhat na palubu, položit se přes nizoučké brlení a vyložit svůj žaludek do moře.“ 

Něco dělat proti Hitlerovi

„Ve švédských vodách si nás námořní policie přeložila na svoji podstatně komfortnější loď a dopravila do svého domovského přístavu ve městě Ystad v jižním Švédsku. Naše miminko, které při našem útěku bylo nesporně velkým rizikem, se teď stalo velkou výhodou a hrdinnou hvězdou dne. Díky ní jsme zaujali pozornost generálního konzula Kostariky, který nám všem čtyřem zařídil zcela výjimečný, okamžitý odjezd do vzdáleného Göteborgu a zaplatil nám týdenní odpočinkový pobyt v hotelu. Pak už ovšem nastala standardní uprchlická pouť. Náležitá byrokratická registrace, pobyt v uprchlickém táboře blízko Göteborgu a podobně. Z Dánska jsme utíkali oblečení jako na malý výlet, nějakými kufry bychom budili podezření. Neměli jsme tedy žádné šatstvo a ani peníze. Ty jsme všechny utratili za převoz. Začínali jsme od nuly, ale šťastní, že jsme opět ve svobodné zemi.[3] Největší pomoc nám poskytli Dánové, kteří pro své uprchlíky vytvořili perfektní pomocnou organizaci a nás brali naprosto samozřejmě jako vlastní. My jsme ovšem neměli žádnou státní příslušnost, tu jsme ztratili už v roce 1939 při opuštění Protektorátu, nicméně pokládali jsme za samozřejmost, že patříme do Československa, takže jakmile jsme byli alespoň trochu usazeni, zkonsolidováni a získali nějaké bydliště a práci – Zuzana v textilní továrně, já v mlékárně – vyhledali jsme pověřence londýnské exilové vlády doktora Schütze, požádali o vrácení československého občanství a já jsem se rovnou 25. ledna 1944 přihlásil do československé zahraniční armády. Řekli jsme si, že každý, kdo k tomu má příležitost, má něco dělat proti Hitlerovi. A my jsme teď tu šanci měli. Uvažte, že v té době byl konec války ještě v nedohlednu a Hitler byl o svých zázračných tajných zbraních čím dál tím rozeřvanější.“

V Anglii na prověrce

Během léta 1944 obdrželi Arnošt Lederer i Zuzana z Londýna československé pasy. V srpnu 1944 byl odveden do armády, a jakmile se naskytla možnost, byl spolu s nějakými Holanďany dopraven do Anglie: „Ilegální letadlo bylo nákladní. My jsme leželi na zemi a drželi se výčnělků, které tam byly na přivázání zavazadel. Přistáli jsme někde ve Skotsku. Tam o nás asi týden pečoval velice příjemný skotský venkovský policajt.“

Po týdnu byl Arnošt Lederer transportován do vojenského tábora pod anglickým velením u Londýna a podroben prověrce: „Každý den volali k výslechu. Já jsem neuměl dost anglicky a oni neuměli jinou řeč, ale nějak jsme se domluvili. Nakonec mně vystavili anglický vojenský průkaz. Trvalo to dost dlouho, minimálně čtrnáct dní jsem tam strávil plný netrpělivosti, ale nikam jsem nemohl odejít něco vyřídit. Byli jsme - ovšemže zdvořile - hlídaní.“

Po propuštění se Arnošt Lederer měl hlásit v londýnské ubytovně pro české vojáky a poté byl poslán do výcvikového střediska v Chalkwellu v Southend-On-Sea na východě Anglie: „V té době probíhala bitva v Ardenách a rázem to vypadalo, že všechno je jinak. Každého přešel optimismus. Netrvala dlouho, ale byla nečekaná. Každou volnou chvíli jsme úzkostlivě poslouchali, co se tam vlastně děje.“

Arnošt Lederer byl při dalším třídění vybrán pro výcvik na tankového radistu a po rychlém, ale intenzivním vyškolení v československém tankovém středisku v Barnard Castle byl přesunut do Francie.

Útok na Dunkerque v den německé kapitulace

Arnošt Lederer se dostal u Dunkerque nejdříve k záložní rotě: „Asi na posledních šest neděl nás vydělili ze záložní roty a přidělili přímo ke druhému praporu druhé roty. Vyjíždělo se na akce. Pamatuji si stále zřetelně na poslední akci, která mi mimo jiné utkvěla hlavně tím, že byla osmého května, v době, kdy už byla podepsaná celková kapitulace. Osmého května byla přece podepsaná v Berlíně, ale místní u Dunkerque byla podepsaná až devátého května a osmého května se tam ještě jelo střílet. A tam padl ještě jeden náš voják. Zdálo se mi, že už to nemuselo být.“

Německá armáda byla u francouzského přístavu obklíčena a 1. československá samostatná obrněná brigáda spolu s dalšími spojeneckými jednotkami zabránila spojení německé posádky s wehrmachtem bojujícím na západní frontě. Po německé kapitulaci odjeli českoslovenští vojáci přes Německo do prostoru západních Čech a Arnošt Lederer ukončil svoji vojenskou epizodu v obci Kasejovice u Nepomuku.

Hledání příbuzných

Arnošt Lederer se tak po šesti letech opět ocitl v Československu a okamžitě odjel do Vlachova Březí pátrat po osudu svých rodičů. Čekalo ho hořké zklamání: „My jsme věděli, že naši šli do pracovního tábora. Do roku 1942 jsme měli spojení dopisem. Věděli jsme, že v roce 1942 šli do Terezína. Pamatuji si, že ve švédských médiích byly zprávy, že Terezín navštívila švédská komise Červeného kříže a vše bylo v pořádku. Dětičky tancovaly, hrály divadlo a všichni se tam radovali. Dnes už každý ví, že to bylo nafilmované. My jsme celou dobu doufali, že se ještě setkáme, nevěděli jsme, že to jsou tábory smrti, mysleli jsme, že to jsou pracovní tábory. Koneckonců moji rodiče byli mladí, ještě jim nebylo padesát let. To je člověk ještě schopný fyzické práce. Otci vzali obchod a dělal u sedláka, takže si zvykl na manuální práci a maminka uměla manuálně pracovat. Tak jsem doufal, že by to mohli zvládnout.“

Pamětníkovi se vrátili pouze dva příbuzní, oba frontoví vojáci - jeden ze západní armády, druhý z východní armády. Z manželčiny strany,[4] z velice rozvětvené rodiny, byli zavražděni všichni včetně manželčiných dvou mladších sester. Jedna z jejich nejbližších přítelkyň zde také nenašla žádného příbuzného a spáchala sebevraždu.

Po válce

„Neustále pokračovalo hledání, čím dál beznadějnější a marnější. Přijížděly i vlaky s transporty bývalých vězňů z koncentračních táborů. U každého vlaku jsme vyhlíželi, ale nikdo z našich se neobjevil. Přibývalo však různých seznamů a kartoték o osudech jednotlivých transportů a osob a z těchto často protichůdných pramenů jsme postupně získávali zprvu těžko uvěřitelné údaje o našich nejbližších, o krutosti jejich posledních dnů a o jejich smrti. Konečná zpráva pak jen stroze potvrzovala, že můj otec zahynul v Majdanku, matka u Lublina, manželčina matka a dvě sestřičky v Treblince.“ 

„Tato doba, která měla být dobou největší radosti ze skončení šílené války, zůstává v našich myslích už po skoro sedmdesát let zaznamenána jako nejděsivější a nejsmutnější období našich životů.“ 

Téměř všichni kamarádi někdejší Alija školy, kteří se po skončení války vrátili do Československa a nikoho nenašli, za krátkou dobu zase odešli do ciziny. Neunesli smutek z prázdných domovů a snad si mysleli, že jinde snáze zapomenou. Arnošt Lederer a Zuzana zvažovali i tuto možnost, ale přece jen nebyli tak sami. Byli to dva lidé, které spojoval stejný osud, kteří už spolu prožili nejcitlivější roky svého mládí a dovedli se vzájemně podpořit. Nešli do nové emigrace, ale založili zde novou rodinu.

Arnošt Lederer si dokončil maturitu a rozhodl se pro studium na Právnické fakultě v Praze, kterou absolvoval v roce 1951. Poté byl zaměstnán jako ekonom. Manželka Zuzana získala práci jako tlumočnice dánštiny a švédštiny a od šedesátých let 20. století pracovala na dánském velvyslanectví. Syn i dcera vystudovali Vysokou školu chemicko-technologickou. Arnošt Lederer dnes žije s manželkou v Praze.

[1] Čtvrtý ročník osmiletého gymnázia. Na úrovni deváté třídy současné základní školy.

[2] Údaje převzaty z World Jewish Congress [cit. 2014-01-13].

[3] Naše dobré datum: 10. října: tentokrát 1943 z okupovaného Dánska, 10. října 1939 z okupovaného Protektorátu do ještě svobodného Dánska.

[4] Manželka Zuzana se po válce vrátila přes Dánsko do Československa. Arnoštova sestra se ze Švédska vrátila nakrátko do Československa a poté odešla do Izraele, kde se znovu provdala.