Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ljubov Pavlovna Latipová (* 1922)

Země byla rozdělena na partyzánské a německé oblasti, přes partyzánské oblasti se Němci báli projít

  • narozena roku 1922 v Mogilevě

  • studium pedagogické střední školy

  • kopání protitankových příkopů u Mogileva

  • pomoc běloruským partyzánům ze 121. oddílu v Mogilevské oblasti

  • po válce dokončení pedagogického vzdělání

  • žije v Mogilevě v Bělorusku

Ljubov Pavlovna Latipová

(rozhovor)

 

Jak si vzpomínáte na první dny války?

Německý útok přišel nečekaně. Bylo mně tehdy devatenáct let a právě jsem končila druhý ročník pedagogické střední školy. Měla jsem se stát učitelkou. Válka začala bombardováním, nejprve bombardovali závod Šolkovoje. Celou naši třídu poslali kopat protitankové příkopy na Buničeskoje pole. Je to tady kousek, asi deset kilometrů směrem na Minsk (otáčí se a ukazuje směrem na západ). Bylo tehdy velké horko. Kopali staří i mladí. Byl tam velký boj, na Buničeském poli. Němci však nakonec Mogilev obešli. Překonali Dněpr a pak pokračovali na Smolensk. Tam už je pak přímá cesta na Moskvu.

 

A co bylo s Vámi? Mohla jste zůstat v Mogilevě, pokračovala jste ve studiu?

My zůstali tady. Naši vojáci byli špatně vybavení. Chudáci chodili pěšky s puškami, ale Němci, ti se vozili. To byl velký rozdíl! Po čtrnácti dnech se přestaly kopat zákopy. Já jsem pak pěšky odešla domů k rodičům. Žili třicet kilometrů odtud. Na cestu jsem si vzala oblečení, vše ostatní jsem nechala tady na koleji. Němci už byli všude kolem, zpívali a hráli na harmoniku. Měla jsem blond vlasy, ale Němců jsem se bála. Židé to měli velmi špatné. Němci na ně křičeli:„Jude!“

 

Kdy a jak se začal organizovat odboj?

V okolí je tu hodně lesů. Za další dva týdny se již začaly formovat první oddíly. Říkalo se tomu tam Usakinské lesy, nedaleko Kričeva, tam se zformoval partyzánky tábor. Velel mu Osman Kasajev. Byl to Kabardino-Balkarec, původně byl v Bobrujsku plukovníkem. S dalšími pěti důstojníky utekl do lesa. Vykopali zemljanku. Jídlo sháněli, kde se dalo. Jednou přišli do vesnice pro jídlo Němci, jindy zase oni. Nedalo se nic dělat – jíst se musí. My jsme partyzánům prali, nosili jsme jim i jídlo. Časem jich už tady byla spousta, za rok dva už byli všude. Pavlovský oddíl v Biliniči a tak…

 

A jaký byl život?

V Mogilevě Němci upevňovali svoji moc. Lidé pěstovali pšenici a pekli chléb, museli dávat Němcům. Kasejevův oddíl držel Kričevský a polovinu Mogilevského rajonu. Země byla rozdělena na partyzánské a německé oblasti. Přes partyzánské oblasti se Němci báli projít.

 

Z čeho jste měla největší strach?

Víte, Němci měli takové letadlo Rama. Z něj na nás házeli zápalné bomby a stříleli z kulometu. Když jsme ho viděli, okamžitě jsme utíkali schovat se do lesa, pod most nebo do nějaké trubky, která by nás ochránila. Kolikrát byli tak nízko, že bylo vidět pilota. Někdy stříleli z kulometu krávy. V roce 1942 jich tu létala spousta, házely zápalné bomby. Náš dům zůstal, celá vesnice ale vyhořela. V zimě je zde mnoho sněhu. Když postříleli krávy, lidé a partyzáni pak trpěli hladem. Hladový člověk toho moc nezmůže. Válka, to je boj o život! Hlavně aby nebyla válka. Jsem za sovětskou vládu. Teď je mi 83 let. Už jsem je všechny přežila. Kasajev byl přísný velitel. Zabili ho v roce 1943 během blokády.

 

Co to znamenalo – blokáda?

Němci udělali rojnici a pochodovali skrz les. Stříleli po všem, co se hýbalo. Kasajev se o plánování blokády dozvěděl s dvoudenním předstihem. Podařilo se jim dostat přes řeku Druť. Kasajev byl ale až příliš sebevědomý, měl černou burku a ze sedla koně začal střílet. Jak ho viděl letec z ramy, v černé burce byl velmi dobře vidět, tak ho zastřelil. Kdyby se neodlišoval od ostatních, asi by přežil. Po válce byl pochován na Vaskrestinském hřbitově.

 

Setkala jste se během války s kolaborací a kolaboranty?

To je těžká otázka. Existovaly partyzánské soudy. Zrovna jeden tady nedaleko v Budišti. Tam zasedali tři soudci. Já znala dva z nich, Sidorveského a Pakatejeva. Na nich závisel osud mnoha lidí. Bylo tu dost kolaborantů. Některé ženy žily s Němci. Některé z hladu, jiné z politických důvodů – těžké rozhodnout. Vzpomínám si, jak těsně před koncem války k nám přijeli dva bratři, kteří celou válku spolupracovali s Němci. Přivezli celý vůz soli. Sůl byla tehdy nad zlato, chtěli tím vykoupit své hříchy. Bratři však byli souzeni. Nejprve jim řekli, že je pošlou do tábora, řekli jim, že je třeba jít pěšky. Cestou je ale v lese zastřelili.

 

Co si dnes myslíte o Stalinovi a jeho roli ve válce?

Stalin byl přísný člověk. Sebemenší přestupek byl tvrdě trestán. Kdyby třeba můj muž přejel v Berlíně do jiné než sovětské zóny, dostal by 58. paragraf  – vlastizradu. Za sebemenší přestupek odesílali na pět a šest let na Sibiř. Sovětská vláda nám však dala hodně. Především vzdělání. Sama jsme toho svědkem. Ve vesnici nás bylo dvě stě, jen tři z nich uměli psát. Sovětské vlády bylo třeba.

        

A jak jste se měla po válce Vy?

Když válka končila, šla jsem rovnou do třetího ročníku. Partyzáni mně dali potvrzení, že jsem jim pomáhala. Poslední válečnou zimu jsem viděla, jak tady Němci mrznou. Líto mně jich nebylo. Pak jednoho májového dne v pět hodin ráno slyším střelbu a křik: ‚Hurá, hurá! Válka skončila!‘ Jaká radost! Škola byla toho dne zrušena. Všichni vyběhli na náměstí. Proto dodnes chodím každý rok 9. května na demonstraci a nikomu nepřeji válku. Dnes se mám dobře, Lukašenko je dobrý prezident, je vlastencem, já za něj hlasovala. Dlouho jsme žili v jedné místnosti čtyři, pak jsme dostali byt.

 

A co vaši příbuzní, přežili válku?

Bratr zahynul, bylo mu sedmnáct let. Ze života toho moc nepoznal, zahynul u Magdeburgu. Leží tam v hrobce. Když Němci v roce 1941 zaútočili, bylo mu teprve patnáct. Když však byli Němci v roce 1944 vytlačováni, město zůstalo bez vlády, hrozila anarchie, proto sovětské velení nechávalo partyzány od velitele čety výše tady v Mogilevě, aby tomu zde veleli. Prosté vojáky poslali na frontu, s nimi se tam tak dostal i můj bratr. S mužem jsem se potkala až po válce, on došel od Moskvy do Berlína. Žijeme doteď spolu. Má spoustu vyznamenání. Maminka ani otec válku nepřežili.

 

 

Rozhovor s Ljubov Pavlovnou Latinovou natočil Petr Pojman v létě roku 2006 v Mogilevě.

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vladimír Kadlec)