Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hedvika Kupcová (* 1930)

• narodila se 25. srpna 1930 v Praze

• její matka byla křesťanského a otec židovského vyznání

• v roce 1942 musela společně se svým bratrem nastoupit do transportu do Terezína

• v Terezíně strávila tři roky a na konci války společně s kamarádkou utekla

• po válce se doma sešla celá rodina – pamětnice, tři bratři a rodiče

• pracovala nejdříve u zlatníka a většinu svého života pak v mozaikářské dílně

Dětství v Praze a začátek války

Hedvika Kupcová, za svobodna Kantůrková, se narodila 25. srpna 1930 v Praze. Maminka byla křesťanského vyznání a malá Hedvika s ní občas chodila do kostela. Otec byl Žid, ale doma o tom příliš nemluvil, a tak pamětnice říká, že židovské náboženství nebrali v úvahu, protože jim o něm otec nic neřekl.

Když začala válka, museli starší dva bratři odjet na nucenou práci a Hedvika Kupcová se třetím bratrem a rodiči se museli vystěhovat z bytu, kde bydleli. „Bydleli jsme totiž naproti četnický stanici dole ve Vršovicích a tam přijíždělo hodně Němců.“ Dlouho pak sháněli nové bydlení, až naštěstí sehnali dvoupokojový byt na Vinohradech: „Přestěhovali jsme se do domu do pátého patra bez výtahu. My jsme to jako děti vyběhly, maminka to měla horší, ale otec byl po mrtvici už v mládí, takže těžko chodil a těžko mluvil.“

Ještě na začátku války pracovala maminka v pražském kině Na Příkopě. „To bylo úplně nový kino, přepychový sedadla a občas jsme tam za ní mohli chodit a koukat se na filmy.“ Kino vlastnil jejich příbuzný, takže tam i přes různé zákazy mohla matka pracovat. Ten ale zanedlouho o všechno přišel, protože byl židovského vyznání, a ihned také odjel do ciziny.

Malá Hedvika musela kvůli protižidovským opatřením přestat chodit do školy, a absolvovala tak jenom čtyři třídy. „Rodiče vždycky sháněli někoho, kdo přijde k nám a bude nás doučovat.“ Domluvili se třeba s jedním sousedem, ale doučování skončilo, když musel nastoupit do transportu. Pak zjistili, že v Praze funguje židovská škola, kam Hedvika Kupcová také chvíli chodila. Ale i tam se učitelé hodně střídali a dělo se to, že nemizeli jen učitelé, ale také děti.

Terezín

V roce 1942 přišel příkaz do transportu i rodině Kantůrkových. Otec se v té době léčil se zlomeninou krčku v nemocnici a maminku sice vyhodili ze zaměstnání, ale jako křesťanka do transportu nemusela. Příkaz se tak týkal „jen“ tehdy dvanáctileté Hedviky a jejího o rok staršího bratra. „Maminka řekla: ‚Nic, já vás nikam nepustím.‘ Jenže pro náš přišel strážník. A dvě malý děti odvedl, ty dva starší už byli na práci v Německu. A mně bylo dvanáct, bratrovi třináct. A strážník nás vedl na shromaždiště, jak je Veletržní palác, a já jsem celou cestu brečela.“ Tam bez věcí a na zemi čekali, co se bude dít dál. Druhý den se přemístili na nádraží Bubny, odtud je odvezli vlakem do Bohušovic a dál pokračovali pěšky do Terezína.

Tam byli přiděleni do budovy, kde bydlely jenom děti. „Mě přidělili k dětem, k děvčatům, a bratra ke klukům.“ Na pokoji bylo třicet dívek. Do školy sice nechodily, ale často spolu zpívaly a poslouchaly učitelky, jak jim vyprávěly. K obědu dostávaly vařené brambory a kousek margarínu a později se začaly vařit i polévky. Nejradši ale pamětice měla, když byly jednou za čtrnáct dní nudle posypané cukrem.

Dva nejstarší bratři byli do Terezína posláni už o dva měsíce dříve, pracovali tam a později, v roce 1944, byli posláni do dalších pracovních táborů. Hodně příbuzných z otcovy strany bylo odvezeno do koncentračního tábora v Osvětimi, odkud se už nikdy nevrátili.

Návrat domů

V Terezíně strávila Hedvika Kupcová tři roky. Když se blížil konec války a v táboře propukl tyfus, začali lidé postupně utíkat a vracet se domů. Poté, co utekl i její starší bratr, odhodlala se také pamětnice s kamarádkou: „Tak jsme si řekly na jednom nákladním autě, jestli nás vezmou. ‚Jó, klidně.‘ Tak jsme nákladním autem jely do Prahy.“

V Praze se vydala hned domů, kde už na ni čekala maminka i všichni bratři. „Maminka byla překvapená, všichni měli radost, kluci už tam byli, akorát otec ne.“ Ještě chvíli trvalo, než se otec vrátil, ale nakonec se doma všichni shledali. Dlouho spolu ale nepobyli, protože dva bratři nedlouho po konci války utekli přes hranice – nejdříve do Německa a poté se dostali do Austrálie.

Protože neměla Hedvika Kupcová vystudovanou žádnou školu, měla problém si najít zaměstnání. Absolvovala tak jednoroční učební obor a v šestnácti letech sehnala práci ve zlatnické dílně u otcova známého. Tam se postupně zlatnické řemeslo učila, ale mistr ji nemohl zaměstnat nastálo, a tak se vydala na pracovní úřad. Tam jí doporučili, aby se zeptala na Letné v mozaikářské dílně, kde pro ni také nakonec našli místo. Na práci s mozaikami moc ráda vzpomíná – jezdili s kolegy po celé republice. „Když jsme udělali práci, to, co bylo potřeba, tak výtvarník dal peníze a říkal: Něco tady nakupte – chlebíčky, víno, všechno možný, tak jsme vždycky oslavovali.“

Pro budoucí generace má Hedvika Kupcová jen jedno přání: „Jedině aby se ty špatný věci nikdy neopakovaly, nevím, co jinak bych měla říct. Aby se ty války neopakovaly a lidi žili v míru.“