Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kroc (* 1928  †︎ 2018)

• narozen 18. března 1928 ve Všenicích

• roku 1945 nuceně nasazen

• po válce zakládal ve Všenicích Junáka

• roku 1946 vstoupil do KSČ

• v letech 1949–1951 vojenská služba

• roku 1950 se oženil s manželkou Jarmilou, následně se jim narodily tři děti

• roku 1961 se přestěhovali do Rotavy v Krušných horách

• do roku 1993 pracoval jako dřevomodelář ve Škodě Rotava

• roku 1968 se rozvedl, po okupaci odešel z KSČ

• roku 1977 se oženil s druhou manželkou Marií, narození dcery Jitky

• roku 2015 se stal držitelem ocenění Srdce pro Rotavu

• zemřel 22. listopadu 2018

Rodina

Josef Kroc se narodil 18. března 1928 ve Všenicích do prosté rodiny ševce Václava Kroce a jeho chotě Terezie Krocové, rozené Hirshe, pocházející z česko-rakouské rodiny z nedalekých Břas (tehdy Na Vranůvku).

Pamětníkovi předci z matčiny strany byli stíháni chudobou a tragickými úmrtími. Tereziina matka Kateřina Hirshe zemřela roku 1911 při porodu svého šestého dítěte. Zemřela v rukou své matky, pamětníkovy prababičky, která po smrti manžela v dole zůstala bez prostředků a stala se porodní bábou. S Kateřininou smrtí na prvorozenou Terezii záhy přešly povinnosti zaopatřovatelky rodiny. Od svých třinácti let sloužila u sedláků.

Předci Josefa Kroce z otcovy strany, Krocovi, pocházeli z malého gruntu ve Všenicích, kde se říkalo U Šebkojc. Když se rodiče pamětníka roku 1926 brali, měla Terezie již dvouletou dceru Květu. Po dalších dvou letech se narodil Josef a další dítě už si z finančních důvodů nemohli dovolit. Otec se vší dovedností snažil konkurovat baťovskému monopolu a pamětník mu pomáhal s roznáškou bot po okolních vesnicích.

Studium

Ve škole nebyl Josef Kroc premiantem ani vzorným žákem. „Dostával jsem i ředitelské důtky a také biograf. Ředitel Ježek měl rákosku, zavolal nás do kabinetu, napnul plátno na kalhotách a nasázel to tam.“ Mezi jeho zájmy patřilo především malování a toužil studovat lesnickou školu. Opět z finančních důvodů však muselo přijít na řadu střízlivější rozhodnutí – stal se studentem dřevomodelařiny a v tomto řemesle našel zalíbení.

Díky otcově a strýcově politické angažovanosti se stal kolportérem tisku KSČ a sledoval dění ve světě, především španělskou občanskou válku.

Válka

Pro Josefa Kroce začala válka tím, že se k nim nastěhovali příbuzní vyhnaní ze Sudet. Sestra Květa se musela vdát, aby nebyla totálně nasazena do Německa. Pamětník se právě učil ve firmě Suchý, Jouza a Čáp v Chrástu u Plzně, kde se vyráběly součástky pro dělostřelce, ale sloužil jen jako pomocná síla a nic se nenaučil. S otcem roznášel boty do okolních vsí. Načerno vyměňovali jejich opravu za mouku.

V březnu 1945 došlo k razantní změně v jeho životě v podobě náboru pro ročníky 1928 a 1929. Byl vyslán kopat zákopy nejprve k Olomouci a následně do Slezska. Na přelomu dubna a května 1945 byl propuštěn a nucen podniknout dlouhou cestu k domovu. K Praze se přibližoval v ten nejvypjatější moment, kdy bojovala o své osvobození. Od 9. května Josef Kroc bydlel pár dní u známých v Praze a čekal, až se ulice uklidní.

„Když jsme přicházeli na Žižkov, akorát nás dohonily tanky. Visela nad nimi Hitlerova busta, kterou někdo pověsil na vedení. Nálada v Praze se nedá vypovědět. Viděl jsem mrtvé Němce s rozřezanými chodidly. Museli je mučit. Těm lidem jsem se nedivil. Němce hluboce nenáviděli, a kde mohli, tak je zabíjeli.“

Byl vyčerpaný. Prvním vypraveným vlakem se rozjel k domovu.

Po válce

Prvních pár dní míru panovalo naprosté bezvládí. Fabriky nepracovaly a nikdo se o nic nestaral. Kluci oživili PLŽe, skupinu, v rámci níž sportovali a která postupně přerostla v Junáka. Ten převzal správu nad dřívější skautskou základnou Dělnické tělovýchovné jednoty. Josef Kroc se stal vedoucím všenického oddílu a dostal přezdívku Bosar. „Celý svět přicházel k sobě a všechno se pomalu vracelo do normálu, jen z mělkých hrobů ještě dlouho čouhaly německé boty.“

V plzeňské Škodovce shořela dílna i sklad modelů a modeláři byli rozeseti po truhlárnách v okolí, což byla příležitost pro pamětníka. Odešel do Dýšiny, kde pracovali tři zkušení modeláři, a stal se tovaryšem. Vyráběli modely pro kola lokomotiv a další složité modely a Josef Kroc se mnohému naučil.

Se svou první ženou se seznámil ve vlaku, kterým jezdil do zaměstnání. Byla jí Jarmila Jelenová. Vzali se roku 1950 a narodila se jim první dcera Jarmilka.

Vojna

„Když mi bylo osmnáct let, matka mě, aniž by se zeptala, přihlásila do KSČ. Příliš jsem se v té době o politiku nestaral, ale bylo to mojí výbavou, když jsem nastupoval na vojnu.“ Josef Kroc byl přiřazen do přípravné školy pro důstojníky, ovšem zanedlouho byl převelen k Pohraniční stráži nejprve do Chodové Plané a následně do Mariánských Lázní. Postupem času mu byla přidělena řada úkolů – hlídal prachárny, stavěl překážkové dráhy, strážil hranice a po zdařilém zneškodnění polského diverzanta se stal školitelem posádek v boji se záškodníky a vězeňským dozorcem.

Manželka Jarmila za ním často jezdila na návštěvy a díky blahovůli poručíka Slavíka měli kde počít své druhé dítě, Pepíka. Vzhledem k tomu, že předčasné ukončení školy pro důstojníky bylo považováno za svého druhu dezerci, vojnu opustil s pouhou hodností vojína. Teprve po přeškolení na radistu získal Josef Kroc hodnost svobodníka.

Návrat k rodině

Pamětník se ženou Jarmilou – záhy již s třemi dětmi – žili v malé místnosti, která dříve sloužila jeho otci jako dílna, což bylo neudržitelné. Přestěhovali se tedy nejdříve do Milevska, kde dostali byt 3+1, ale Josefu Krocovi nevyhovovaly pracovní podmínky. Stěhovali se proto znovu, tentokrát do Rotavy.

Kraslicko bylo v této době syceno mohutným proudem pracovníků do nově vzniklé pobočky Škoda v Rotavě a nabízelo různé benefity. Josef Kroc se chopil příležitosti a roku 1961 se nejprve sám a po půl roce i s rodinou přestěhoval. V práci byl velmi spokojen a v modelárně dokonce potkal staré známé.

Během pár měsíců se závodem prohnala povodeň a pamětník kvůli úrazu na rozdíl od ostatních odborníků neodešel, což se odrazilo i na jeho pozici a pracovních možnostech.

Dařilo se mu v práci, méně pak v rodinném životě, kde došlo na rozvod. Pro Jarmilinu rodinnou nepřístojnost Josef Kroc získal do péče všechny tři děti. Jarmilka s Janou bydlely v Kraslicích, kde měly své pracovní a studijní závazky. Pamětník žil s Pepíkem v Rotavě a děvčata každý víkend navštěvoval.

„Rok 1968 mi přinesl mnoho změn. Rozvedl jsem se a vyhodili mě ze strany, protože jsem už rok neplatil příspěvky. Nikdy jsem s tím pak neměl žádný problém. Nechodil jsem ani do průvodu. Spřátelené armády tu sice neměly co dělat, ale na druhou stranu mi normalizace dala slušné živobytí. Měli jsme pak spoustu zakázek do Sovětského svazu.“

Další láska

Tentokrát nikoli ve vlaku, ale v autobuse do zaměstnání se Josef Kroc seznámil se svou novou nastávající. Marie pochází ze Zlína a v těchto končinách se ocitla také během pracovního dosídlení. Se svým předchozím mužem, který pil, byla již deset let rozvedená.

Pamětník pojal Marii za manželku roku 1977 na Městském úřadě Rotava a roku 1979 se jim narodila dcera Jitka.

Domov

Uspořádání rodinných záležitostí a krásná a divoká příroda byly Josefu Krocovi velkou oporou a inspirací. Začal se opět vášnivě věnovat sportu. Hrál volejbal a vedl dívčí volejbalové družstvo, jehož členkou byla i Marie. Společně s Marií často běhali, lyžovali a chodili se koupat.

Společně si koupili domek v Růžovém údolí a před nedávnem přikoupili i vedlejší domek, ve kterém zřídili Růžovou galerii, kde pamětník vystavuje díla své další vášně – malování. Zajímavým souborem je kolekce ilustrací ke Štipačevově sbírce Sloky lásky.

„Stejně tak jako moje matka jsem proplul všemi nástrahami, kdy mi mnohdy šlo i o život, a nakonec jsem našel způsob, jak být šťastný, a to díky lásce, která mě obklopuje,“ říká na závěr Josef Kroc.