Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vojtěch Kříž (* 1944)

• narodil se 2. dubna 1944 v Příbrami do rodiny zemědělců, bydleli v Raděticích

• otec zemřel v roce 1945, Vojtěch od dětství tvrdě pracoval

• v letech 1958–1961 se učil důlním elektrozámečníkem v Příbrami

• v letech 1963–1965 byl na vojně v Táboře u tankistů, vstoupil do KSČ

• celý život pracoval v dolech na Příbramsku

• v době okupování republiky vojsky Varšavské smlouvy roku 1968 se účastnil v Příbrami hornické stávky

• v roce 1977 přežil velice těžký pracovní úraz, poté pracoval na povrchu

• po revoluci v roce 1989 pracoval v rodinném podniku – chov a prodej dobytka

• od roku 2012 provádí návštěvníky v Hornickém muzeu v Příbrami

Nervozita, nejistota. Ze vzrušené debaty mezi horníky vyplynul jasný závěr – fárat nebudou. Republika je napadená, okupovaná. Uranová ruda, kterou dobývají na povrch, míří k okupantům. Jít pod zem s nepřátelským vojskem nad hlavou by byl jen další risk. Několik mužů však bude muset dolů – vypnout nabíječky, a hlavně zajistit chod pump, aby se doly nezatopily vodou. Pamětník patřil do šestice, za kterou zaklapla spouštěcí klec.

Z šachty na tankodrom

Vojtěch Kříž se narodil 2. dubna 1944 v Příbrami. S matkou, otčímem a třemi sourozenci z jiných manželství bydleli v Raděticích. Dětství měl tvrdé. Otec Vojtěch Kříž mu zemřel v roce 1945, když se nešťastnou náhodou smrtelně zranil střelnou zbraní. Malý Vojtěch musel odmalička pracovat, nejdříve doma a později i v jednotném zemědělském družstvu (JZD). Rodina měla hospodářství, ale v době kolektivizace po roce 1948 matka vstoupila do JZD, kde pracovala v kravíně. „Moje dětství bylo opravdu drsné, hodně jsem pracoval, svátky ani narozeniny jsem neslavil a ohromnou radost mi třeba udělalo, když jsem k Vánocům dostal tepláky,“ říká Vojtěch Kříž, kterému vzpomínka na otčíma vhání slzy do očí ještě dnes. Nemá na něj žádné pěkné vzpomínky. 

Do školy chodil do Stěžova a do Milína, kam se v zimě často brodil s ostatními dětmi vysokým sněhem dva kilometry. Chtěl být řidičem autobusů, ale vyučil se důlním elektrozámečníkem v Příbrami. Učiliště absolvoval v roce 1961, pak nastoupil do dolů. Na šachtách opravoval důlní stroje, zařízení a vozíky. Práci v dolech si zamiloval, ale hlavním předpokladem k tomu byla dobrá parta chlapů, na které byl stoprocentní spoleh.

Pracoval také s vězni, kteří byli v dolech zaměstnáváni, zejména na Bytízi. Veskrze na ně vzpomíná jako na starší, zkušené a férové muže, avšak již neví, kteří byli političtí a kteří byli vězněni pro jiné prohřešky. „Pokaždé říkali něco jiného nebo mlžili.“ 

V roce 1963 narukoval na základní vojenskou službu do Tábora k tankistům, což prý byla fyzicky náročná služba i na něj, ale přesto na to rád vzpomíná. „Sto dvacet lidí na pokoji a jeden dozorce. V šest hodin budíček a rozcvička do sedmi hodin. Někteří kluci padali na hubu a měli toho na celý den dost. Pak byla snídaně, v osm hodin nástup a do zaměstnání. My jako tankisté jsme chodili na učebny, kde nás učili teorii. Pak na tankodromy. Přišli jsme zabahnění od hlavy k patě, kanady zabalené do bláta. Vyčistit, umýt a v poledne nástup na oběd. Po obědě další zaměstnání, tankodrom a učebny. Tekla tam jen studená voda, teplá jen jednou za týden. Vycházky jsme měli asi jednou za měsíc.“ Na vojně Vojtěch absolvoval také poddůstojnickou školu a nechal se přesvědčit ke vstupu do KSČ. „Nic jsem od toho nečekal a nic jsem z toho ani neměl. Doba byla prostě taková, že jsem do KSČ vstoupil. Přišlo mi to správné,“ říká Vojtěch Kříž.

Už ani gram uranu

Po ukončení vojenské služby se Vojtěch Kříž vrátil do příbramských dolů. Nastoupil do uranového dolu na šachtu č. 16, kde pak v srpnu 1968 zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy. O vstupu vojsk se dozvěděl z rádia brzy ráno, když vstával do práce. Jel na šachtu a jako jeden z šesti horníků sfáral, aby se postaral o zařízení v šachtě. Klecí sjížděl s nejistotou, zda se ještě dostane na povrch, protože nepřátelské tanky již byly v Příbrami. Obavy, že by mohli vypnout proud, byly namístě. Když vyfáral, běžela již naplno hornická stávka. Podle jeho vyprávění namalovala písmomalířka Marie Malá transparenty. Z budov visela hesla „Už ani gram uranu!“ a podobně. Vydal se spolu s průvodem na Baník, kde stály tanky. Horníci se prý snažili s vojáky vyjednávat a vysvětlovali, že tu žádná kontrarevoluce není a ať jedou domů. Zbytečně. 

O vzpouře vězňů Vojtěch Kříž vypráví: „Dne 22. srpna 1968 noční šichta vězňů odmítla vyfárat. Bachaři se báli sfárat dolů a taky se báli, aby vězni neotevřeli muniční sklady. Použili na ně poplašný plyn merkaptan. Stroje v šachtě se poháněly stlačeným plynem. Merkaptan se dával v ampulích do krabic u kompresorů, stlačený vzduch to hnal do šachty a za chvilku to bylo všude cítit. Byl to strašný smrad. Šachta č. 16 byla vtažná jáma, naházeli to tam. Když jsme začali fárat, tak tam ten merkaptan smrděl ještě dlouhou dobu. Také jsem pak viděl, když ti bachaři vězně pochytali a vodili je na povrchu s pouty.“ 

Stávka horníků trvala týden. Poté jejich nadšení k odporu vyprchalo a vrátili se k práci. Někteří vedoucí pracovníci byli za účast ve stávce vyhozeni nebo přeřazeni. Jiní, podle slov pamětníka „ti pomýlení“, naopak vystoupali na významnější místa. Vojtěch poté vystoupil z KSČ, ale jak říká, byl „jen“ dělník, a tak ho toto gesto nijak nepoznamenalo. „Maximálně jsem jako nestraník nikdy nebyl za svou práci oficiálně vyznamenán ani oceněn jako jiní, i když jsem dělal i nad rámec svých povinností,“ říká.

Na období pražského jara zbyla Vojtěchu Křížovi jen vzpomínka na setkání horníků s Alexandrem Dubčekem a Josefem Smrkovským.

Věrný dolům

V roce 1969 se Vojtěch Kříž oženil. V kapse měl pouhých 800 korun, ale s manželkou vlastnili parcelu v Hluboši. Začal tedy na ní svépomocí stavět rodinný domek. Díky ochotným kamarádům z šachty, kteří pracovali ve volném čase, prý klidně i do deseti do večera, stavba rychle rostla.

V sedmdesátých letech pamětník utrpěl těžký úraz – v šachtě na něj spadl velký kus horniny. „Byl to v podstatě smrťák a přežil jsem jen zázrakem,“ vypráví. Zotavoval se deset měsíců a poté dostal zákaz fárání a částečný důchod. Pracoval tedy na povrchu.

Nad fotografiemi také vzpomíná, jak hrával na trombon, na výlet k Braniborské bráně na koloběžkách, na cvičení na spartakiádě nebo na kamarády Pavla Hrušku, Jakuba Machálka a další. Po sametové revoluci pomáhal v rodinném podniku s chovem a prodejem dobytka, od roku 2012 provází v Hornickém muzeu na Březových Horách. Je rád, že může i nadále pracovat v prostředí, které si zamiloval.