Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Krieglerová (* 1925)

• narozena v roce 1925 v Zábřehu na Moravě

• otec František Přerovský tajemníkem Československé strany lidové a Národního souručenství

• otec za války vězněn v Kounicových kolejích, na Špilberku a v Dachau

• pamětnice za války zaměstnána u Bati ve Zlíně

• na konci války ošetřovatelka v sovětském lazaretu v Šaraticích

• otec za komunismu půl roku vězněn v Uherském Hradišti

• manžel Boleslav Kriegler za války vězněn (Šumperk, Mírov, Drážďany)

• v současnosti žije pamětnice v Zábřehu

Marie Krieglerová, dívčím přímením Přerovská, se narodila v roce 1925 v Zábřehu na Moravě. Její otec jako tajemník Československé strany lidové a za války Národního souručenství prošel jak nacistickým, tak komunistickým kriminálem. Její manžel byl zase za války vězněn za pomoc partyzánům. Ona sama byla svědkem válečných hrůz jako ošetřovatelka v sovětském lazaretu, kde viděla umírat mnoho mladých mužů.

Její rodné město bylo jediné na celé severozápadní Moravě, kde bývalá česká menšina získala po roce 1918 většinu. Přesto v něm bylo silně zastoupeno německy hovořící obyvatelstvo. Pamětnice vzpomíná, že bydleli v ulici, kde měli za sousedy samé Němce. Jedna z nich byla její nejlepší kamarádka. „Já jsem měla jednu kamarádku tam naproti a ta se jmenovala Traude. Byla Němka a byla to moje nejlepší kamarádka. Já jsem neuměla moc německy a ona neuměla slovo česky a my jsme si celý dětství hrály a já dodnes nepochopím, jak je to možný. Vždycky se nad tím zamýšlím, jak ty děti tohle dovedou. Pro ně vůbec není překážka řeč. Co jsme uměly, tak to třeba nadávat těm německým klukům, když jsme si jako děti něco udělali, ale dál jsem neuměla nic, ale žili jsme tady všichni v pokoji.“

V dětství Marie chodila v Zábřehu do Orla a hrála v ochotnickém divadle. Vzpomíná, že za první republiky pociťovali lidé hrdost na svou zem. „Když byly státní svátky, tak všichni vyvěsili prapor. Nikdo k tomu ty lidi nemusel nabádat. V každé chalupě a všude vysel prapor. Ve škole jsme se učili básničky a nevím co. Prostě tu výchovu k té národnostní hrdosti. To bylo úžasný. Já vždycky říkám, že dnes vůbec nevidím, že by byl někdo hrdý, že je Čech. Spíš naopak.“

Útěk rodiny do protektorátu a uvěznění otce

Otec pamětnice František Přerovský byl tajemníkem Československé strany lidové v Zábřehu. Občas dělal také pro arcibiskupství v Olomouci tlumočníka italštiny, kterou se naučil při svém čtyřletém pobytu na italské frontě v 1. světové válce. Po mnichovské dohodě byl v říjnu 1938 celý politický okres Zábřeh obsazen wehrmachtem. Do vnitrozemí před nacismem odešlo několik českých rodin a mezi nimi i Přerovští. Rodina odešla do otcovy rodné obce Šaratice v okrese Vyškov. Otec se ale v Litovli stal tajemníkem Národního souručenství, což byla jediná povolená politická strana v protektorátu a do Litovle se za ním brzy přistěhovala celá rodina.

Otec byl v Národním souručenství napojen na odboj, který mimo jiné finančně vypomáhal ženám, jejichž manžely uvrhl nacistický režim do vězení. Nakonec si kvůli tomu pro něj přišlo gestapo. „On s tím počítal. On věděl, že to tak dopadne,“ vzpomíná jeho dcera Marie Krieglerová. Otce odvezli do Kounicových kolejí v Brně, potom na Špilberk a nakonec do koncentračního tábora Dachau v Bavorsku.

Matka tak zůstala se čtyřmi nedospělými dcerami, o které se musela postarat. „Maminka byla celou tu dobu vlastně sama. Teď si představte, že když jsme se potom nastěhovaly nazpátek do těch Šaratic, tak jsme tenkrát byly čtyři děti a neexistovaly nějaký přídavky na děti nebo něco takového a hlavně ty ženy, které měly zavřené muže, byly úplně bez prostředků. Ty neměly vůbec nic. Teď si představte, jak to všechno zvládat a živit.“ V jejím těžkém údělu jí hodně pomáhala rodina manžela ze Šaratic a od odboje jí také byly zasílány balíčky s pomocí. Přesně takové, kvůli kterým skončil otec v koncentračním táboře.

Marie ve válečných letech nastoupila do školy u Bati ve Zlíně, kde se nejen učila a pracovala, ale také do srpna 1945 bydlela. Občas ale jezdila domů, a tak byla přítomna otcově návratu z Dachau. „Když tatínka zavřeli, mně bylo patnáct a odešla jsem do Zlína k Baťovi a tam jsem byla pět roků do konce války. A když tatínek přišel před tím koncem války domů, tak mi napsal korespondenční lístek, abych přijela, že je doma. Tak jsem přijela. Tatínek seděl za stolem, já jsem stála mezi těma dveřma. Velice jsem se těšila, jak ho uvidím, protože jsem ho vlastně pět let neviděla, ale zůstala jsem stát jako solný sloup v těch dveřích, protože jsem ho vůbec nepoznala. Tak jsem na něj hleděla. To přece není tatínek! Můj otec byl takové silné postavy. A to přišlo docela něco jinýho. Strašně vyhublej. No, prostě jsem ho nepoznala.“

Otec měl obrovskou radost z návratu domů. To ale ještě netušil, že mu na rakovinu zemřela teprve patnáctiletá dcera Ludmila. „Ještě v té době hrozné, když byla maminka sama, tak onemocněla moje sestra na rakovinu. Dva roky nebo ještě dýl ležela a maminka na tohle všechno musela stačit a snášet to. No, nakonec sestra zemřela. A v té době ani maminka nevěděla, kde ten tatínek je. To bylo v dvaačtyřicátým roce. My jsme o něm neměly ani pořádný zprávy. Takže on když přišel z toho koncentráku, tak se ptal po Lidušce. A maminka ani nebyla schopná říct, že je mrtvá, že umřela. A tak říkala: ,No počkej, tati, do večera, půjdeme za ní.‘ No, tak tatínek se uklidnil. Myslel si, že někde musela chodit na službu nebo něco takhle. No a šli na hřbitov. Tak to maminka vždycky vykládala, jak tam úplně padl na ten hrob…“

Ošetřovatelkou v sovětském lazaretu

Osvobození zažila Marie Krieglerová spolu s rodinou v Šaraticích. Vzpomíná, že u nich v domě se ubytovali jak ustupující němečtí vojáci, tak později osvobozující jednotky 2. ukrajinského frontu vedeného maršálem Rodionem Jakovlevičem Malinovským. Rodina se společně se sousedy většinu tohoto období ukrývala ve sklepě, protože v okolí probíhaly tuhé boje. „Tam se skutečně bojovalo v těch místech, v těch vesnicích a okolí. Střílelo se tam. Letadla lítaly. Hrůza to bylo, všechno to bombardování. Zkrátka se tam zabíjelo a my byli v tom sklepě a jenom jsme slyšeli, co se děje a rány a hrůzy. Byli jsme tam natlačení, protože soused neměl žádnej sklep a ta jeho rodina byla v tom našem hrozným sklípku. Představte si, že v tom sklípku se té sousedce i dítě narodilo. No, byla to hrůza. A já jsem seděla v tom sklípku v rohu, kde byla hromada písku, který byl připravený na uskladnění zeleniny, aby vydržela přes zimu. Seděla jsem na tom písku v rohu. Tenkrát mi bylo dvacet let a to si dodnes pamatuju, jak jsem se hrozně modlila: Pane Bože, já nechci umřít, já nechci umřít, vždyť mně je teprv dvacet roků. Vím, že jsem se tak v tichém duchu bála, protože to byla hrůza. Na naší zahradě totiž Rusi měli zakopanou kaťuši. To v té zahradě byla vykopaná taková dvoumetrová díra a z naší zahrady se střílelo z těch kaťuší. No, tak to byly šílený rány, to prostě všechno padalo. Okna, to všechno padalo tlakem.“

Sovětští vojáci zřídili v šaratické škole vojenský lazaret, kam vozili raněné z celého okolí. Nutně potřebovali ošetřovatelky, ale jak vzpomíná pamětnice, dívky z obce k Sovětům nechtěly, protože se bály znásilnění. Na radu u nich bydlícího důstojníka si devatenáctiletá Marie oblékla kalhoty, které prý Rusy u žen odpuzovaly, a stala se ošetřovatelkou. Nosila zraněným vojákům hlavně jídlo a pití. Z tohoto poměrně krátkého období si odnesla mnoho vzpomínek plných smrti, bolesti a utrpení. „Přivezli tam dva ruské vojáky a jeden měl vyteklý oči. To se nedá ani povídat. Prostě byl slepej a teklo mu z očí a tomu druhýmu měli amputovat nohy. Tak je tam položili na tu slámu. Vím, že jsem se na ně tak dívala a furt se na něčem domlouvali. Seděli proti sobě a pořád cosi mluvili a potom, jako by se objali nebo něco takovýho, a najednou prásk. Vytáhli pistoli a vzájemně se zastřelili. Oni, to musím říct, to byli tvrdí chlapi. Nadarmo se neříká, že to, co vydrží Rusi, by málokdo vydržel.“

Vzpomíná také na jednoho ze sovětských vojáků, který zemřel těsně po tom, co mu přinesla vodku. „Třeba si vzpomínám na jednoho, jak tam přivezli toho ruskýho vojáka. To byli samí chlapci. Tak ho tam položili na tu slámu a on jen tak vzdychal. A já jsem říkala, jestli mu mám donýst jídlo. ,Jo.‘ Tak jsem ho krmila z těch eintopfů. Tak jsem to tam donesla, nakrmila jsem ho a říkám mu, jestli ještě něco chce. ,Vodku, vodku, vodku.‘ Já jsem mu donesla vodu. Napřed jsem nevěděla, co ta vodka je. My jsme to nevěděli. Tak on to ještě tak popadl, vylil a práskl s tím. A říká: ,Vodku!‘ Pak jsem nějak pochopila a tak jsem mu to donesla. To oni dostávali. A: ,Spasiba, spasila,‘ děkoval. A ještě cosi chtěl. Teď už nevím co. Tak jsem pro to šla, a když jsem se vrátila, tak byl mrtvej. A ten člověk měl ten vojenskej oblek celej prostřílenej, ale to tam byly daleko horší věci…“

Otce uvěznili i komunisté

Hned po válce se rodina vrátila do Zábřehu. Otec tam dělal opět svoji práci tajemníka Československé lidové strany. Byl si vědom, co hrozí od komunismu, a tak proti němu veřejně vystupoval. Jenže přišel únor 1948 a nepohodlný František Přerovský byl zatčen. Půl roku strávil ve vězení v Uherském Hradišti, kde mimo jiné prošel rukama sadistického vyšetřovatele Aloise Grebeníčka. „Ten Grebeníček byl proti tatínkovi tenkrát mladý. Tatínek měl tenkrát přes padesát. Jednou nám říkal, že k němu přišel, cosi mu říkal a začal toho tatínka liskat po hubě. Tatínek na něho zařval: ,Tak dost! Ty jsi proti mně všivák. Já jsem prošel koncentrákem. Jestli chceš, tak mě zastřel, ale liskat mě nebudeš.‘“ Z vězení ho nakonec dostal jeho bývalý spoluvězeň z koncentračního tábora Dachau, který se po válce stal vysokým funkcionářem komunistické strany.

Po návratu z vězení bylo otci znovu nabídnuto, aby se stal tajemníkem Československé strany lidové. V té době však již byla pod vedením komunistické strany a František Přerovský se této frašky odmítl účastnit. „Tak to dopadlo tak, že zůstal doma. Do žádné práce ho nevzali a dostal s maminkou 480 korun důchodu. Tak to nebylo ani k smrti, ani k životu.“

Ve společném životě s Boleslavem Krieglerem

Po válce se pamětnice vdala za Boleslava Krieglera. Pocházel z Václavova u Zábřehu a jeho otec měl německý původ. Přesto se Boleslav Kriegler za nacismu dostal do německého vězení. Jako učitel v Drozdově totiž pomáhal partyzánům. Nakonec prošel věznicemi v Šumperku, v Mírově a v Drážďanech, kde zažil velké spojenecké bombardování tohoto města, při kterém se mu podařilo z věznice utéct městskou kanalizací. Než se vrátil domů, léčil se ještě několik měsíců z tyfu.

Většinu svého společného života prožili manželé Krieglerovi v Jestřebí u Zábřehu, kde byl manžel zaměstnán jako ředitel základní školy a pamětnice jako ředitelka mateřské školy. Ani jeden z nich nikdy nevstoupil do komunistické strany, i když hlavně na manžela byl kvůli tomu vyvíjen nátlak. Přesto nakonec na svém postu ředitele setrval.

Právě k Jestřebí se váže jedna vzpomínka pamětnice, která se týká měnové reformy v roce 1953, kdy se kvůli ztrátě svých těžce našetřených peněz zbláznil jeden místní mladík.„Tam byl v Jestřebí jeden člověk a ten po válce dělal v Jáchymově. Ale chtěl. Nebyl tam zavřenej. Mladej chlap. Krutě dělal, a tak si tam vydělal hodně peněz. Byl tam až do třiapadesátého roku. Tak to tam byl dost dlouho. Přišel do toho Jestřebí. On tam odtud pocházel. Že si tam postaví. Peníze měl. Přišla měnová reforma a mu to padlo. Tahle šílená dřina, co se tam nadřel. A on se tam zbláznil. Ještě měl matku v tom Jestřebí. Napřed tam bydlel s tou matkou. On nikomu neubližoval nebo něco takového. Dlouho byl doma. On vám třeba... Naproti škole bylo to dálkový elektrický vedení, ty obrovský stožáry. Při nejhorší bouřce vám vylezl až na špici. My jsme se vždycky na něho koukali z okna. Hrůza mě pojímá. On vám tam lezl po těch ramenech a nespadl. A blesky lítaly. Takové věci dělal. Nakonec ta matka umřela a on tam bydlel v nějaký chaloupce sám. A chtěli ho dostat na léčení. Měl tam ještě bratra. Ten byl dokonce starostou. Komunista to byl. Tak ho chtěli dostat na léčení, ale nikdo ho nemohl chytit. Nedal si říct. Nakonec se jim to podařilo a tak ho chytli. Potom do té chaloupky vlezli, tam byly dvě postele. A on v té posteli měl mrtvou srnku. V té jedné posteli spal a v té druhé měl srnku. Tam prý byl takovej strašnej zápach, že se to nedalo.“

Dnes žije pamětnice v Zábřehu a je často navštěvována svými čtyřmi dětmi, 19 vnuky, 15 pravnuky a jedním prapravnukem. Takto tato obdivuhodná žena hodnotí dnešní společnost a politiku. „Nadává se na politiku. Přitom jsme si je tam všechny zvolili. Někteří jsou třeba dobří, ale ti se nedostanou k veslu. Nebo ten dobrej, co tam je, tak nemůže to dobro vůbec prosadit, protože ti zlí ho umlátí čepicí nebo si na něj vymyslí nějaké nesmysly a ten člověk se nemůže bránit, protože ti darebáci si nedají do svých kecat, aby jim někdo spravedlivej nahlížel. Pak jedna věc je jistá. Nemůže to být lepší, dokud nebudou lidi lepší. Dokud lidi budou krást, lhát a tohle všechno. Jednoduše řečeno nebudou dodržovat desatero. Všechno marný.“

Pro Post Bellum v roce 2012 natočil a zpracoval:Vít Lucuk, mail:vitlucuk@seznam,