Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdena Krejčíková (* 1932)

Zůstávejte lidmi. Držte se svého desatera

  • narodila se 5. května 1932 v Praze

  • otec Rudolf Kürbis byl majitelem malé autodopravní společnosti

  • do skautského odílu na Pankráci vstoupila v červnu 1945

  • oddíl byl součástí 34. střediska Ostříž, jehož vedoucí se v 50. letech stali oběťmi vykonstruovaného soudního procesu

  • po maturitě v roce 1951 dostala umístěnku do nemocnice v Chebu

  • 1956 se v Chebu provdala za Vladimíra Krejčíka, roku 1959 se jí narodila dcera

  • v roce 1968 se po rozvodu vrátila do Prahy

  • účastnila se druhé obnovy Junáka a obnovení dívčího oddílu pod střediskem Ostříž

  • v dubnu roku 1970 nakrátko přebrala vedení střediska Ostříž

  • po zákazu Junáka převedla oddíl pod Svaz turistiky ČSTV

  • po roce 1989 pomáhala s obnovou střediska Ostříž

Sestra Zdena Krejčíková (rozená Kürbisová) se narodila dne 5. května 1932.

Se skauty se setkala už ve svých pěti letech na ozdravném pobytu u tetičky v Nymburce, kde ji podle vlastních slov zaujala smečka vlčat, zejména pak šestník Vláďa. Nedlouho po tomto setkání ovšem začala válka, a tak Zdeně spojení se skautským světem poskytovaly knížky Jaroslava Foglara. Skautskou činnost tehdy provozovala v tajném klubu Stříbrná podkova.

Hned po válce, v červnu 1945, vstoupila do 34. dívčího oddílu, který tehdy vedla Milena Michalcová – Lenka. Slib složila 12. června 1946 v kryptě svatého Václava ve Staré Boleslavi.

Únor 1948

V roce 1948 přišla změna režimu a s tím i změna ve Zdenině životě. Tatínek i maminka byli tehdy živnostníci, tatínek podnikal v autodopravě, maminka provozovala mandl. Obojí jim znárodnili. Do toho přišel zákaz Junáka. „Nám nebylo jasný, proč se má rušit Junák, skauting. Co dělal tak špatnýho. Bylo to velký zklamání a lítost, jak nám to vůbec mohli udělat.“ Zdena sice ještě se svým oddílem nějaký čas organizovala schůzky skautek, činnost ale postupně slábla.

Život a práce v Chebu

V roce 1951 odmaturovala na střední zdravotní škole a záhy dostala příkaz pracovat v civilní nemocnici v Chebu. Jak sama říká, zřejmě to jí zabránilo ve spolupráci se skupinkou okolo Jiřího Valenty – Vlka, Jiřího Lukšíčka – Rysa a dalších skautů, a tím i od uvěznění. V Chebu chodila sportovat do loděnice společně s bývalými skauty a sokoly. Bližší kontakt s nimi ale nenavázala, a to především kvůli tehdejší všeobecně panující atmosféře strachu a nedůvěry. S chebskými skauty se poprvé sešla až po roce 1989.

Úvahy o emigraci

Zdena si uvědomovala příležitost pramenící z blízkosti železné opony, a tak uvažovala o emigraci. Jednou se se svými pocity svěřovala ve vlaku své kamarádce. Jejich konverzaci zaslechl spolucestující: „Ve vedlejším kupátku seděl chlapík, a najednou k nám přišel a říkal: ‚Myslíte to vážně?‘ My – jo, samozřejmě, myslíme to vážně. A on nám řekl: ‚V úterý v 18 hodin na dolním nádraží Karlovy Vary.‘“ Zdena s kamarádkou ale nakonec usoudily, že spolucestující byl provokatér, a tak jeho pokyn nesplnily. O karlovarských vězních totiž kolovaly historky o záhadných a nevyšetřených pádech a skocích z oken.

Obnova Junáka v roce 1968

V roce 1968 obnovila Zdena společně s Olivií Zinkovou a čtyřiadvaceti dcerami bývalých členek 34. dívčí oddíl. Na tábor v tomto roce ještě jet nemohly, protože Zdena stále působila v Chebu a nemohla organizovat tak náročnou akci. V následujících dvou letech se ale tábory uskutečnily. Po táboře v roce 1970 ale přišel příkaz od ústředí ukončit činnost.

Tys nebyla zavřená, tak budeš středisková

V říjnu 1970 tak 34. středisko na tábořišti v Hněvkovicích opět oficiálně ukončilo svoji činnost. Některé oddíly přešly na návrh Josefa Štambacha – Budula pod hlavičku Turistických oddílů mládeže (TOM) při Sokolu Lhotka, a to bez přerušení nebo změny činnosti. Existovala sice možnost přejít pod hlavičku Pionýra, vedoucí ovšem tuto možnost po krátké, ale intenzivní zkušenosti se schůzkami pionýrů zamítli.

Po roce 1970 tábořila děvčata mimo jiné i na zahradě u Jana Wericha ve Velharticích. Společnost jim tam tehdy kromě Jana Wericha dělali i herečka Ljuba Hermanová nebo dirigent Karel Vlach.

V průběhu 70. a 80. let Zdena sice nezažívala perzekuci kvůli skautské činnosti, byla ale pozvána na výslech do nechvalně proslulé služebny v Bartolomějské ulici v Praze. „Byla jsem tam snad půl dne a oni mi pak říkali: ‚A ne abyste teď šla a vykládala lidem, že jste tady byla.‘“

Obnova Junáka v roce 1989

V roce 1989 se Zdena sešla společně s dalšími činovníky v pražské městské knihovně s cílem obnovit Junáka. Podílela se aktivně na obnově 34. dívčího oddílu, střediska a dalších oddílů na Praze 4.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Skautské století