Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Krauspe (* 1926)

• narozen v roce 1925 do smíšené rodiny na Podkarpatské Rusi

• v mládí se věnoval především sportu, nebýt války, mohl být i v olympijském týmu

• maturoval v roce 1944, brzy před osvobozením oblasti Rudou armádou

• místo studia medicíny vstoupil do československé jednotky a stal se zdravotníkem

• ošetřoval raněné přímo na frontě a sám se přitom dostával do těžké palby

• po konci války se usadil v Čechách, zatímco jeho rodiče se vrátili zpět na Podkarpatskou Rus

• vystudoval vysněnou medicínu a stal se chirurgem

Rudolf Krauspe pochází z vesnice Vonihovo, která leží na Podkarpatské Rusi. Vyrůstal v dobrých rodinných poměrech. Otec byl zemědělec a podnikatel. Zabýval se voroplavbou po Tise z Ukrajiny do Maďarska. Za první republiky byl starosta obce. Do školy chodil Rudolf Krauspe do města Chust. Měl velký sportovní talent. Cvičil na nářadí, a kdyby podle něj nebyla válka, tak by s ním bylo počítáno jako s adeptem na olympiádu. Maturoval v roce 1944.

„Máma chtěla, abych byl farář, ale já jsem od dětství kuchal žáby – chtěl jsem být lékařem. Jak měl ve vesnici někdo nějaký úraz, chodili ke mně obvázat, tyhle jednoduché úkony jsem dělal už od mládí.“

Po maturitě měl Rudolf Krauspe v plánu jít studovat medicínu do Debrecínu. Místo toho mu přišel povolávací rozkaz do maďarské armády. Podařilo se mu ale skrývat se až do osvobození Rudou armádou.

Zdravotníkem u 4. úderného praporu

Začátkem října 1944 se Rudolf Krauspe přihlásil do československé zahraniční armády. Výcvik mu nedělal problémy, se zbraněmi zacházet uměl. Bylo to na východním Slovensku pod Stropkovem.

„Hned ze začátku si vzpomínám na plukovníka Buchlera. Chtěl jsem ke zdravotníkům, tak jsem mu tak trochu zalhal. Řekl jsem mu, že už jsem medicínu začal studovat. No a on se mě zeptal, kolik semestrů mám za sebou. Říkám: ,Dva.‘ A on: ,Tak to už víš, co je femur.‘ A já na to: ,Promiňte, ale my jsme se tam učili maďarsky.‘ No a on na mě tedy spustil maďarsky. Byl to výborný rentgenolog z Košic a po válce, když jsme se setkali, tak jsme se tomu, co se tenkrát stalo, moc nasmáli. Ale fandil mi a přidělili mě jako zdravotníka ke 4. údernému praporu 3. brigády. A po krátkém výcviku jsme šli hned na frontu.“

První případ

„Můj první raněný a mrtvý voják si úraz způsobil bohužel sám – při opravě ruského automatu zbraň selhala a on se zastřelil dvěma ranami do plic. Pamatuji si to jako dnes, měl na sobě takovou koženou bundu bez rukávů. Pověrčivost mi říkala – vezmi si něco od mrtvého a budeš chráněný. Tak jsem si vzal tu vestu a ta mi možná pomohla, že jsem vždy vyvázl i z těžké palby.“

Rudolf Krauspe byl na ošetřovně pomocník lékaře. Podával bezprostřední první pomoc, obvazoval, píchal injekce, a hlavně připravoval pacienta na přesun do brigádní nemocnice. Někdy se stávalo, že během jednoho útoku ošetřili a přesunuli 50–60 raněných. Ošetřovna se nejednou dostala do přímé palby nepřátel. „Několikrát jsme museli nechat všechno tak, jak bylo, a utéci,“ říká Rudolf Krauspe.

„Jednou jsem byl vyslaný k jednotce do zákopů, abych změřil teplotu asi třem vojákům. Cítili se celkem dobře, jenom měli trvale zvýšenou teplotu. Měl jsem koníka, tak jsem ho osedlal a vyrazil jsem. Asi 300 metrů před zákopy jsem se dostal do minometné palby. Trvalo to asi půl hodiny. Vůbec poprvé jsem měl takový strach. Koně zabili, nevěděl jsem vůbec, kudy utíkat. Lítalo to kolem mě, byl jsem jak ta vyděšená myšička, která pořád kličkuje. Po válce jsem bydlel v Praze pod Petřínem u sestry. Kousek od domu jezdila tramvaj a vždycky, když brzdila, tak to znělo, jak když letí mina. Ještě dlouho jsem se při tom zvuku vždycky přikrčil.“

Chtěl zastřelit prase, ale zastřelil přitom i svého kámoše

Jak dosvědčují dvě následující vzpomínky Rudolfa Krauspeho, zdaleka ne všechna zranění pocházela od nepřítele.

„Zažil jsem na Slovensku takový případ, vyšetřovala to potom i kriminálka. Několik vojáků se domluvilo, že ukradnou nějakému slovenskému zemědělci prase. Vlezli v noci do chlívku, a když prase zastřelili, aby ho mohli odtáhnout, tak zjistili, že přitom zastřelili svého kámoše, který to prase držel. Toho mi pak přivezli na ošetřovnu, že je raněný – ale byl mrtvý, měl průstřel hlavy. Kvůli praseti přišel na frontě o život. Taky se stalo – jeden cikánek byl na stráži a přicházela k němu kontrola. Náš kapitán převelený k nám z Anglie. Ten vojáček si ho v té anglické uniformě spletl s Němcem a zastřelil ho do hlavy.“

Rudolf Krauspe šel s československou zahraniční armádou od Stropkova, přes Vrútky, Polomy a Žiar nad Hronom. Konec války ho zastihl v Hulíně.

„Z 8. na 9. května jsme měli strašně raněných. Bylo tam hodně nehod způsobených také alkoholem a neopatrností. Na jedné straně jsem měl radost z vítězství, ale jako zdravotník jsem cítil bolest z toho, když jsem u cesty viděl tolik mrtvých těl.“

Viděl jsem skrz jeho průstřel na druhou stranu

„Vzpomínám si na jeden strašný případ. Přinesli k nám jednou raněného, který podával náboje do protitankového děla a při výstřelu se omylem dostal před hlaveň. Viděl jsem mu přes pravou plíci skrz na druhou stranu. Pochopitelně zemřel.

Na Moravě potom jsem zažil také dost nepříjemné věci. Jednou jsem viděl, jak vezli tři německé zajatce. Na koni k nim přijel nějaký ruský nadporučík a ptá se jich: ,Kdo z vás umí rusky?‘ Jeden z nich se snaživě přihlásil. Rusák vytáhl pistoli a prásk! Ptal jsem se ho druhý den, proč to udělal. Odpověděl mi, že ho zastřelil proto, že buď byl dlouho v Rusku a naučil se, a nebo je to vlasovec a pak je to zrádce a zaslouží si smrt. To se mi nelíbilo. Nerad na to vzpomínám.“

Po válce

Rudolf Krauspe demobilizoval 17. července. Získal vojenské stipendium a začal studovat v Praze medicínu. Promoval v roce 1951.

„Moji rodiče, kteří zůstali na Ukrajině, měli zatím problémy s komunisty. Měli jsme dřív celkem slušný statek, ale ten všechen nám sebrali. Jednou táta posekal kousek neobdělávaného kolchozního pozemku, a oni ho za rozkrádání majetku v jeho sedmdesáti letech zavřeli na dva roky do vězení. Já jsem o tom vůbec nevěděl, matka mi to nechtěla říct, abych neměl problémy. Po smrti Stalina se naši přestěhovali ke mně do Hradce Králové. Ale stýskalo se jim a za pár let se opět vrátili.“

MUDr. Rudolf Krauspe prošel několika vojenskými posádkami. Po studiích byl čtyři roky v Hradci Králové, pak v Praze-Střešovicích a odtud odešel, už jako renomovaný chirurg, do Plzně. Zde v nemocnici působil na urologii a traumatologii do roku 1974. Poté nastoupil jako primář chirurgického oddělení v Rokycanech. V současnosti je v penzi a žije v Rokycanech.