Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Krátký (* 1920)

• narozen 1920

• 1938 rodina vystěhována Poláky

• 1941 – 1944 nuceně nasazen

• roku 1944 z nuceného nasazení utekl a ukrýval se doma

• 1945 svatba, vysoká škola

• 1958 – 1968 vedoucí pracovník na ministerstvu

• 1968 sesazen z vedoucí pozice

• 1968 – 1978 technický odbor

• 1978 odchod do důchodu

Dětství – polský zábor Těšínska

Josef Krátký pochází z Ostravska, narodil se roku 1920. Otec pracoval na dráze. V roce 1938 však přišlo zabrání Poláky až po řeku Ostravici („Ostravica-granica“), z čehož byl pamětník zklamán, jelikož věřil, že Slované mají držet pospolu; bylo mu tehdy již osmnáct let. Odstěhovali se do Tupes (Moravské Slovácko), odkud pocházel otec. Dostali přistavený jeden krytý vagon, do kterého naložili nejdůležitější nábytek a peřiny. Nejmladší bratr jel s rodiči na Moravu, ale Josef Krátký s druhým bratrem už nejeli na Ostravu, protože tu právě zabírali Němci, ale oklikou, která trvala šest dní. Spolu s nimi cestovaly vlakem ještě další rodiny.

Válka – práce v továrně na letecké součástky

Nějakou dobu pak žili na Moravě. Josef Krátký byl vyučen elektrikářem, a tak pracoval u Západomoravských elektráren. Poté byl povolán do Německa na Arbeitzwang – nucené práce. Chtěli ho poslat do továren Krupp, on však nechtěl, a tak jel do Enzesfeldu (městečko mezi Vídní a Wiener Neustadtem) do Enzesfelden Metal erkep – továrny na výrobu součástek pro letadla, také tam byla munička na výrobu granátů. Tam nastoupil v roce 1941 a zůstal až do roku 1944. Na jaře z Německa utekl. Život doma se mu líbil – nic nedělal a rodiče ho živili. Hledaly ho však kontroly, a tak se schovával v transformátoru.

Okupaci vnímal tak, že je lepší být kdekoli, byť nuzně, s kamarády než muset kopat zákopy.

V tuto dobu se také seznámil se svou budoucí manželkou. Rodiče se navštěvovali; přestěhovali se asi dvanáct kilometrů od sebe. Svatba se konala v červnu 1945.

Studium strojírenství

Po válce absolvoval Josef Krátký vysokou školu, obor strojírenství se zaměřením na železniční dopravu. V době, kdy studoval denní studium na vysoké škole v Praze, jeho manželka už byla na mateřské. Dostávala příspěvek od státu, ale Josef Krátký to těžko nesl. Snažil se jezdit alespoň na víkendy domů do Krnova.

Fakulta, na kterou pamětník chodil, byla výběrová – pro studenty, kteří byli dobře zapsaní u tehdejšího režimu. Z absolventů se vybírali pracovníci na vedoucí pozice.

Josef Krátký nastoupil k dráze, jelikož k tomu měl blízko – jeho rodiče tam pracovali také. Nastoupil v Ostravě, ale poslali ho do Krnova, do pohraničí. Po ukončení vysoké školy nastoupil do Prahy, kde zůstal dvacet let.

Ministerstvo dopravy, sesazení

Po škole se Josef Krátký s rodinou přestěhoval do Prahy. Deset let pracoval na ministerstvu dopravy jako vedoucí pracovník. Byl náčelníkem správy lokomotivního vozového hospodářství a elektrotechniky. Tehdy měl pod sebou více než 20 000 lidí. Zařizoval výměnu parních lokomotiv za elektrické.

Z této pozice byl však v roce 1968 sesazen, když nechal sundat z vozů sovětskou hvězdu, kvůli které je nechtěli maďarští pohraničníci nechat projet. A byly z toho problémy, protože to bylo vyhodnoceno tak, že Josef Krátký není solidární s mocí, která tu panovala. Pamětník sice zůstal dalších deset let na ministerstvu, ale již ne na vedoucí pozici.

Po roce 1968 přešel na technický odbor, kde pracoval jako náměstek. Vybral si ho šéf kvůli kvalitě práce, přestože ho varovali, že má škraloup. Zůstal zde dalších deset let.

Josef Krátký si na systém nestěžoval, i když se mu nelíbilo úplně všechno. Byl zklamán, že ho v roce 1968 sesadili. Také se podle něj nedají srovnat možnosti, které byly tehdy a dnes.

1968, 1989, současnost

Pamatuje si, když v roce 1968 přijeli Sověti s tanky. Ráno šli s manželkou do práce a divili se, že jsou prázdné tramvaje; nic nevěděli.

Byl přítomen sametové revoluci v Praze. S manželkou se dohadovali, zda tam vystupoval i kněz Malý. Vystupovali tam zástupci KSČ nebo zástupci Občanského fóra.

Josef Krátký si myslí, že současnost je poznamenaná střídáním levice a pravice. Jezdil do zahraničí; Německo došlo úplně jinam a má jinou životní úroveň. Na druhou stranu Američané ani neví, že existuje nějaké Československo. Belgičan neví, že jsme byli také okupováni. Některé země, zejména anglosaské, jsou veličiny, které se nestarají o ostatní. Při mnichovské dohodě naši zemi prodaly, i přes dohody o neútočení a pomoci. Nestáli jsme jim za to.

Na důchod se Josef Krátký přestěhoval do Plzně za synem, nejprve do bytu, ale po několika nemocech s manželkou zamířili do domova důchodců. Zde je členem klubu volnomyšlenkářů; má rád lidi, kteří mají vlastní názor.