Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Krajíček (* 1929  †︎ 2019)

Kdo panuje nad svou myslí, je lepší než ten, kdo dobyl město

  • narodil se 20. ledna 1929 v Holešově

  • v sedmnácti letech vstoupil do Církve adventistů sedmého dne

  • v roce 1948 se vyučil přadlákem v Baťově škole práce

  • v letech 1948 až 1951 pracoval jako dělník ve Svitu

  • v letech 1951 až 1954 absolvoval vojenskou službu u PTP a byl perzekvován kvůli neochotě porušit pravidla své církve

  • po vojenské službě se vrátil k práci dělníka ve Svitu v Otrokovicích

  • roku 1969 se stal kazatelem Církve adventistů sedmého dne; působil v Jihlavě, Šumperku, Holešově a Uherském Hradišti

  • od roku 1989 je v důchodu, žije v Otrokovicích a v církvi stále vypomáhá

  • zemřel v roce 2019

V roce 1939 se František Krajíček se svými sourozenci díval z okna, jak pochodují Němci na Moravu. Za války všude vládl strach. Za doby heydrichiády při tělocviku někdo oznámil, že zabili Heydricha. Děti křičely hurá, ale učitel zbledl a okřikl je: „Dost, jde nám o život.“ Jedna z učitelek za to také životem zaplatila. Tíha války z lidí spadla až při osvobození. Všichni byli rádi, že přijela ruská armáda.

Neustále ho sledovali tři estébáci

„Vzpomínám si, že mně v Holešově na konci války padl bratranec, kulka ho zasáhla do čela a byl mrtvý. Jinak jsem prožíval osvobození s nadšením jako všichni ostatní. To nádherné nadšení ale trvalo jen dva roky. Pak přišel únor 48 a všechno bylo jinak. Těm, co šli do strany, dávali velké výhody. Já jsem zůstal dělníkem, i když jsem se vyučil přadlákem, protože jsem byl věřící člověk. A tak od toho roku 1948 mne neustále sledovali tři estébáci, a tak jsem mohl dělat jen u stroje, nic jiného jsem dělat nemohl,“ popsal dobu po válce pamětník.

Po jedenatřiceti měsících u PTP dalších čtrnáct

V sedmnácti letech se František Krajíček rozhodl konvertovat k víře adventistů sedmého dne. Přišla léta padesátá, pamětník byl odveden a na jaře 1951 narukoval k Pomocným technickým praporům. Byla to zpočátku obrovská dřina, ale za dva měsíce si jako mladý člověk zvykl a přizpůsobil se. V sobotu vždy dostal propustku a mohl jít do města do sboru. Každý den začínali práci od sedmi, pracovali do tří hodin a obědy měli až po návratu z práce. K večeru se vždy konalo školení mužstva. Pamětník však byl záhy uvězněn a prožil několik měsíců ve věznici v Plzni-Borech. Poté mu byl přidělen nový velitel, který se rozhodl tolerovat jeho víru a v sobotu mu dával volno. I tak byl František Krajíček odsouzen k pracovnímu pobytu u PTP na několik let. „Byl jsem na vojně už jedenatřicet měsíců, když mi byl čten rozkaz, že tam budu dalších čtrnáct,“ uvádí pamětník. 

Sázky, zda komunismus vydrží do roku 1952

V roce 1952 se kluci sázeli, zda komunismus vydrží do roku 1953. Objevovaly se oba názory, podle Františka Krajíčka však vydržel kvůli tomu, že přišla měna. Měnili peníze za služby na Lysé hoře a šli sedm kilometrů dolů vyměnit peníze a zase zpět do maringotky. Tehdy se dal koupit pětikilový meloun za sedm korun padesát haléřů. Kázeňský řád u Pomocných technických praporů byl neúprosný – v pět hodin budíček, rozcvička, snídaně, práce od sedmi do tří a teprve poté oběd, po kterém následoval pořadový výcvik. Po večeři bylo školení o JZD. Jednali s nimi jako s lidmi druhé kategorie, byli tam na převýchovu. V době procesu se Slánským byla v kasárnách vyhlášena pohotovost. Nesměli vyjít ani na krok.

S kolečkem jezdil profesor, u krumpáče byl doktor

„Byli jsme také ve zvláštním složení. S kolečkem jezdil profesor, u krumpáče byl doktor, inženýr byl ten, který nakládal, takže jsme byli skupina se všemi profesemi, já jsem byl dělník. V roce 1953 přišli z teologických katolických seminářů mladí chlapci a potom přišla další sorta, lidé kolem padesáti šedesáti let, aby pracovali tam, kde to bylo zapotřebí,“ popsal personální obsazení na pracovišti František Krajíček.

V Pardubicích byla rota, kde byli lidé ve věku kolem padesáti a šedesáti let. V jedné četě byl desátníkem mladý chlapec, který jednal ostře se staršími lidmi, jimž velel. Dokonce v jeho četě byl jeho otec. Kluci si však věděli rady. Počkali si na něj, hodili na něj deku, zbili ho a byl pokoj. 

Vojenské zařazení: střelec

Díky mezinárodnímu tlaku byli v březnu 1954 propuštěni a mohli odejít do civilu. Pamětník nastoupil zpět do Svitu v Otrokovicích. Když se vrátil, chtěli nadřízení vidět jeho vojenskou knížku. Zajímalo je, jaký výcvik prodělal. On jim sdělil, že pořadový. Nechtěli mu uvěřit, že tři roky pracoval u „černých baronů“. Poté, co přiznal, že jednou v neděli stříleli vzduchovkou do terčů, mu do papírů napsali, že byl střelec. Ve Svitu pracoval u stroje až do roku 1969, kdy se stal kazatelem Církve adventistů sedmého dne. Následně působil v Jihlavě, Šumperku, Holešově, Hradišti a v Otrokovicích.

Dohled církevního tajemníka

Lidem z Charty 77 František Krajíček tleskal a vážil si jejich odvahy. Osobně však nikoho z okruhu chartistů neznal. „Komunismus byl systém bez základů, měl jsem nad sebou církevního tajemníka, za kterým jsem chodil. Několikrát se mě tajemník v Šumperku nenápadným způsobem snažil přimět, abych začal udávat lidi. Já jsem neměl zájem, řekl jsem jim, že do toho nepůjdu. Byli kolegové, kterým sebrali souhlas...“ popsal jednání s nadřízenými církevních činitelů pamětník.

Do roku 1989 byl mezi chudobou a bohatstvím menší rozdíl. František Krajíček zastává názor, že od roku 1989 vznikla mezi lidmi propast, nůžky se rozevírají a lidé vzali věci za špatný konec. „Když vzniknou problémy, tak se neřeší, jen se trochu uklidní... žijeme v době, kterou bych nazval dobou konce,“ podotýká pamětník.

U mě druzí lidé vždy měli hodnotu

„Dnes mám rakovinu, mám šestaosmdesát let, je mi dobře, nic mne nebolí, nevím, co bude dál, ale díky bohu žiji a raduji se ze života, uvedl František Krajíček. Jako ústřední myšlenku svého života si zvolil téma posmrtného života. Neexistuje život, který nekončí smrtí. Všichni, kdo žijeme, musíme zemřít. Život bez božské moci by neměl žádnou cenu. Život pak končí nadějí a jistotou, že přijde doba, kdy bude odměna pro všechny, kteří poctivě žili a věřili.

František Krajíček si vždy vážil druhých a jednal s nimi tak, aby věděli, že jsou pro něho jedineční. „Proto jsem se snažil, abych mluvil a jednal tak, že jsem zodpovědný za svá slova a činy. U mě druzí lidé vždy měli cenu,“ uvedl pamětník na závěr.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Radek Kriegler)