Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emilie Kozáková (* 1926  †︎ 2013)

„Ať si říká kdo chce co chce, hrozně jsme se divili té naší československé armádě, proč oni se nepostavili proti těm Němcům.“

  • narodila se v roce 1926 ve Sklyni na Volyni

  • byla nejstarší ze sedmi dětí, navštěvovala polskou školu

  • v roce 1943 byla svědkem vypálení Českého Malína

  • v červnu 1944 se přihlásila do 1. československé samostatné brigády, byla přidělena k polní poště

  • se Svobodovou armádou postupovala přes Dukelský průsmyk, kde utrpěla zranění, ale odmítla převoz do SSSR

  • v květnu 1945 přišla do Prahy

  • po válce byla převelena do Žatce a demobilizována

  • vyznamenána Řádem rudé hvězdy

  • žila v obci Řídeč na Olomoucku

  • zemřela 28 .října 2013

Dětství na Volyni

Paní Emilie Kozáková se narodila v roce 1926 ve vesničce Sklyň na Volyni. Její prarodiče přišli na Volyň v dobách, kdy byla v Čechách velká nezaměstnanost.

„Přijeli na kole ještě za cara. Neměli to tu vůbec jednoduché, místní po nich chtěli, aby přešli na pravoslaví, jinak prý žádný pozemek nedostanou. Ale dědeček i babička byli katolíci, oba se tomu tvrdě bránili a odmítli.“

Emilie byla nejstarší ze sedmi dětí. Rodiče měli malé hospodářství, na kterém se všichni hodně nadřeli.

„Prala jsem na všechny sourozence na valše,“ vzpomíná paní Emilie. Navštěvovala polskou školu, kam chodili i Ukrajinci ze sousední vesnice.

„Naše dědina byla celá česká, ale vedle byli Ukrajinci a ti patřili k nám do školy. Už ve škole jsem s tím nebyla spokojená a pořád jsem se ptala rodičů, jak to, že jsme se dostali do Polska, když jsme mohli být v Československu. … Nesnášela jsem, když mi Ukrajinka říkala: ,Ty tady nemáš co dělat, to je naše zem, ty běž do Československa.‘ Já byla natolik česká vlastenka, že jsem si nechtěla nechat poroučet, byla jsem odvážná a temperamentní a dala jsem jí přes hubu.“

Emilie měla odmalička silné vlastenecké cítění a často se ptala rodičů, proč nejsou v Československu.

„Měla jsem velký sen, že se tam musím podívat. Ve škole jsme se česky neučili, ale doma se nemluvilo jinak.“

Příchod německé armády, Žid na zahradě

Volyň byla okupována německými vojáky v letech 1941–1944. Paní Emilie vzpomíná na příchod Němců: „Pak přišla německá armáda – vzpomínám si, jak jsem zvědavě pozorovala, kdo to k nám jde. Měli hlad, tak nám vybrali kurník, dokonce i vajíčka zpod kvočny – snažila jsem se jim vysvětlit, že v nich jsou kuřátka, ale nevěřili mi, dokud se sami nepřesvědčili. Na sloupu u domu jsme měli hromosvod a jeden z nich začal strhávat anténu, myslel si, že je to nějaká ruská vysílačka.“

Na okupaci vzpomíná jako na hroznou dobu. Z rozhlasu se dozvídala o postupu německé armády a nemohla pochopit, proč se Československo vzdalo bez boje.

„Buď to byla nějaká zrada, nebo nevím co, že se tak dobrovolně v Československu Němcům oddali. Nemáme informace, jak to bylo, čí to bylo nařízení. Ani zbraně nepoužili a nechali ty Němce přejít přes Československo v klidu až do Ruska.“

Třináctého července 1943 vypálili Němci českou vesnici nedaleko Lucka – Český Malín. Všichni lidé včetně starců, žen a dětí byli upáleni v budovách zaživa.

„Tenkrát u Lucka začal hořet Český Malín, prý tam byli nějací zrádci. Němci vyhnali všechny chlapy do školy a všechny usedlosti vypálili. Bylo to asi 30 kilometrů, bylo nám hrozně, když jsme viděli, jak to tam všechno hoří.“

Sklyň byla česká vesnice, ve které žilo i několik Židů.

„Jeden Žid měl u nás na zahradě obchod – dědeček mu pronajal pozemek. Poté, co přišli na Volyň Němci, ho i s příbuznými tatínek ukrýval u nás ve stodole.“

Během německé okupace se zde paní Kozáková setkala s projevy antisemitismu.

„Pamatuji si i na jeden otřesný případ. Náš učitel u sebe skrýval jednu mladou židovskou dívku, bylo jí šestnáct let. Prozradili ji a Němci ji pověsili na návsi, kde potom visela ještě tři dny pro výstrahu ostatním.“

Možná ještě větší strach než Němci však naháněli banderovci. Byli to příslušníci teroristických oddílů tzv. Ukrajinské povstalecké armády (UPA), jež se zformovala v závěrečné fázi 2. světové války (pod patronací nacistického velení) jako vojenská složka protisovětské Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN).

„Němců jsem se ale nebála, spíše banderovců, kteří často chodili v noci a rabovali. Toho pak využili i jiní a sváděli to právě na banderovce.“

Ústup armád, přijetí do armády

Dvaadvacátého června 1941 zaútočili Němci na SSSR. Rusové však kladli nečekaný odpor, válka se oproti německým plánům protáhla a největším nepřítelem německých vojáků se stala sibiřská zima.

„Němci byli jako frajeři. Jenom v lehkých uniformách a lehko oblečení, přišli do takových mrazů a začali mrznout. Když viděli nějakého Rusa v teplém oblečení, tak ho domlátili…“

Ovšem operace Barbarossa (jak byl plán na obsazení Sovětského svazu nazýván) Němcům selhal a na jaře 1942 začali z Ruska ustupovat.

„Od Moskvy potom začali couvat, až se obě armády dostaly zpátky na Volyň.“

V březnu 1944 byla do střediska volyňských Čechů přemístěna 1. československá samostatná brigáda, která prováděla nábor mezi bývalými krajany. Do československého vojska se přihlásilo kolem 12 tisíc volyňských Čechů včetně šesti stovek žen.

„Já jsem brečela. Slyšela jsem, že tam jsou i holky v armádě a že se dostanou do Československa. Prosila jsem maminku, aby mě pustila za tatínkem. Tatínek narukoval v dubnu a já jsem narukovala v červnu.“

Matka ji původně nechtěla pustit, ale nakonec se nechala přemluvit ruským vojákem, který říkal, že je lepší nechat se případně zastřelit, než zemřít v dolech na Donbasu.

„Odešli jsme pěšky 35 kilometrů do Lucka. Tam nám řekli, že armáda generála Svobody je již v Rovně (Rivne). Jelo kolem auto s československou vlajkou a vzalo nás tam.

Spaly jsme všechny ve stodole, bylo nás asi 360 volyňských děvčat a děvčata z Podkarpatské Rusi.“

Jako členka československé armády pokračovala do Kamience Podolskeho. Tam složila přísahu a prodělala těžký výcvik v plné polní.

„Setkala jsem se se svými spolužáky a hned jsem se ptala po otci. Když jsem ho našla, rozplakal se, že jsem do armády neměla chodit a měla se radši starat o matku a sourozence.“

Emilie se přihlásila do stejné brigády jako její otec. Byla to třetí československá brigáda, které velel generál Klapálek.

Práce a vztahy v armádě

Byla přidělena na polní poštu při velitelství třetí brigády.

„Předávali jsme spojkám tajné dopisy z velitelství o bojových akcích, počtu zbraní pro ten který prapor, a vedli evidenci. Často to bylo i nebezpečné. Nesměli jsme sice být blíže než tři čtyři kilometry od fronty, ale když byly přerušené telefonní linky, museli jsme je v noci v plné polní uvolňovat.“

Na vztahy s českými vojáky vzpomíná velice pěkně: „Vojáci se k nám, děvčatům, chovali velice slušně, i když jsme často spávali v jedné místnosti. Byla válka a nevěděli jsme ani dne, ani hodiny, kdykoli jsme mohli umřít, takže jsme byli spíš jako bratři a sestry. Ruští vojáci k nám vůbec nesměli.“

Setkání s Ludvíkem Svobodou

Podle slov paní Kozákové se, i přes velmi drsné podmínky nedaleko válečné fronty, členky československé armády snažily o sebe dbát. Pravidelně si praly prádlo atd. Při jedné takové situaci se Emilie Kozáková setkala s generálem Svobodou.

„Jednou jsme si sušily prádlo, rozdělaly oheň, a vtom mi někdo klepal na rameno, abych tolik nepřikládala, aby to neviděli Němci, kteří byli všude kolem. To byl generál Svoboda. On byl velmi kamarádský. Šel na frontu, chodil do první linie. Jezdil na koni a říkal: ,Kluci, jak se vám daří, musíme to vydržet, dali jsme se na vojnu, musíme bojovat, nesmíme nechat Československo, aby nám ho sebral cizí stát.‘ “

První boje, Dukla

V září 1944 se postupující 38. armádě tři týdny nedařilo dobýt Krosno. Emilie Kozáková zde zažila svojí první bojovou zkušenost.

„To byly těžké boje. Stáli jsme tam asi tři týdny a nemohlo se to pohnout. Spojky nám nosily fotky padlých, jestli je nepoznáme. Jen z mých spolužáků jich tu zemřelo osm. Po válce za mnou jezdili jejich rodiče, jestli jsem je viděla a kde přesně padli.“

Po bojích o Krosno dostala Emilie na starosti radiostanici.

„Byli jsme tři, dvě děvčata a velitel – četař, jmenoval se Toth. Pamatuji si, že jednou jsme hledali jednotku a měli poruchu na autě. Velitel musel zůstat u auta a nás poslal dál pěšky. Měla jsem dvě velké bedny s tajnými dokumenty, které nesměly padnout Němcům do rukou. Bylo to na podzim, všude plno bahna, pršelo. Viděli mě moji spolužáci a říkali mi: ,Mileno, nechej to být a utíkej.‘ Já jsem ale bedny zodpovědně táhla dál, i když to šlo pomaleji. Ani jsem nestačila mít strach, pořád jsem si říkala, že ty dokumenty musím zachránit. Po válce jsem za to dostala Řád rudé hvězdy.“

Na podzim roku 1944 probíhala karpatsko-dukelská operace, která měla za úkol odříznout Němcům ústupovou cestu na jih. Od 10. do 20. září 1944 probíhaly velmi těžké boje o kótu 534 u východoslovenského města Dukla, kterých se zúčastnil i 1. československý armádní sbor.

„Pokračovali jsme na Duklu. To bylo boží dopuštění. Němci po nás pálili z okolních kopců. Šli na život a na smrt, nechtěli ustoupit. Pálili po nás všechny náboje, co měli. Vždycky si obhlídli hlavní budovy v obci a ty pak vyhazovali do vzduchu. My jsme se pak skrývali spolu se zdravotníky ve sklepě jednoho civilního domu, kde byla velká tiskárna.“

Zranění, další postup, uvítání v Československu

Po opuštění krytu v podzemí utrpěla první válečné zranění.

„Prosila jsem: ,Pane četař, pusťte mě navrch na chodbu, jsou tam vojáci ze třetí brigády, zeptám se, jestli můj tatínek žije.‘ Dolů už mě nesli zdravotníci. Měla jsem odjet na ošetření, ale chtěla jsem tolik do Československa, že jsem převoz hlouběji do Ruska odmítla.“

Další boje na podzim 1944 se odehrávaly v Nižném a Vyšném Komárniku. Vánoce strávila paní Kozáková ve Vrútkách.

„V Sečicích jsme se poprvé setkali s neochotou Slováků, hlavně hlinkovců. Když jsme některá ztratila lžíci, odmítli nám pomoct a tvrdili, že jim všechno sebrali Němci.“

Dvacátého ledna 1945 byly osvobozeny slovenské Košice.

„V Košicích jsme se setkali s prezidentem Benešem. Poslední boje, spíše přestřelky, proběhly v Ostravě, padl zde jeden můj spolužák z vesnice.“

Devátého května 1945 ráno přijela Rudá armáda do Prahy a definitivně ji osvobodila od německých vojáků.

„Stáli jsme na Bubenči a čekali před Prahou. Když přijel Beneš z Košic, tak jsme šli přes Prahu. Všude nás vítali lidé, babičky plakaly a líbaly nás, jak jsme to mohly vydržet. Konečně jsem tedy viděla Prahu. Projížděly jsme tramvají Prahou a já jsem si říkala, že se mi to přece jen podařilo a dostala jsem se do Československa. Natáčely nás kamery a pak mi psala maminka z Volyně, že mě na záběrech poznala. Ještě dneska, když ty dokumenty opakují, se na nich najdu.“

Válka byla u konce a paní Emilii se splnil sen: vrátila se zpět do Československa.

„Přeci jen se mi to podařilo a tu Prahu jsme si osvobodili.“

Převelení do Žatce, odchod z armády

Z Prahy byla paní Emilie převelena do Žatce, kde byla demobilizována. Setkala se tam se svým budoucím manželem, také vojákem.

„Nabízeli mi sice z vojenské správy, abych zůstala u armády, ale manžel vyrostl u hospodářství a v armádě zůstat nechtěl. Na Žatci jsme taky zůstat nechtěli. Chtěli jsme na Moravu.“ Odešla se svým manželem do Řídče na Olomoucku, kde byly pro ně a dalších sedm volyňských Čechů nemovitosti. Brzy se za nimi přistěhovali rodiče a sourozenci z Volyně.

„Od té doby žiji zde a moje děti a vnoučata mi vynahrazují všechnu tu bolest a utrpení, které jsem prožila. Jsem hrdá na to, že mohli vyrůst ve své vlasti, tam, kde jsme doma.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jiří Hubička)