desátník Rudolf Kovařík

* 1965

  • „Když Dukla Jihlava hrála hokej, tak se ze Západního vojenského okruhu a z Prahy sjížděli velcí pohlaváři. Takže my jsme třeba na podzim natírali trávu na zeleno, trhali jsme listí ze stromů, trhali jsme kytky, protože narušovaly ráz zeleně. Když dneska někomu řeknu, že jsem natíral trávu na zeleno, tak si bude myslet, že jsem úplně blbej. Fasovaly se sudy. Vždycky jeli dva kluci a doprostřed si dali sud. Široký smeták, kterým se zametaly velké haly, namáčeli a v pásech natírali na zeleno trávu. Natíraly se obrubníky na bílo a drhla se asfaltovka. Na to se používala nějaká látka s olejem, nikdo to rád neměl, ale asfalt byl pak správně černý. To nemělo chybu.“

  • „Spartakiáda se cvičila v červenci a my jsme v červnu odjeli do Hájku u Dukovan. Atomovou elektrárnu v Dukovanech miluju, protože tam jsme se chodili koupat do teplé vody. V únoru v březnu je pro vojáka teplá voda něco neskutečného, když je všude sníh. Pak jsme se měli přesunout a čekali jsme, jestli pojedeme do Prahy, nebo ne. Libavá! A to je konec... V Libavé se vagonovalo na československé vlaky, na šedesát vagonů. Dojelo se do Východoslovenských železáren a tam se převagonovalo na širokorozchodnou ruskou trať. V klidu jsme převagonovali. Měli jsme dvě lokomotivy vepředu, dvě vzadu, pětasedmdesát vagonů a z toho byly dva kuchyňské a jeden lazaretní. Když jsme se navagonovali, tak jsme opustili Československou republiku, dá se říct, že ve chvílích, kdy kluci už okukovali holky na spartakiádním stadionu. Takže smůla. Za sovětskou hranicí nám sebrali všechny mapy a všechno, co jsme měli, a teprve teď nám začali líčit, co nás čeká. To znamená, že budeme vyzbrojení, že za určitou oblastí budeme muset normálně opětovat střelbu. A my, v době, kdy jsme slyšeli o Sovětském svazu jako o nejlepším, socialismu absolutně neznalí, jsme nevěděli nic o národnostních třenicích, které v Sovětském svazu jsou. Velikánská nádraží jsme přejížděli většinou v noci. Kyjev jsme přejeli v noci. Vlak zásadně zastavoval mezi většími městy, na večeři a na snídani. Zastavil na pětatřicet minut, a protože ruské vagony jsou neprůchodné, museli jsme s várnicemi oběhat celý vlak. Už jsme věděli, kam kdo půjde a jak vše vyměnit zase zpátky. A tak jsme žili v tomhle vlaku čtrnáct dní, než jsme se dostali až do Kazachstánu. Ale to nebylo jednoduché, jeli jsme kus cesty dopředu, pak jsme zjistili, že jsme jeli kus cesty dozadu. Pořád šlo poznat, že jsme v Evropě, i na Ukrajině byly zelené husté lesy. Ale bylo nám divné, že u každého mostu stál voják nebo tam byla osádka. U malého i velkého, sto kilometrů od naší hranice. Bylo jasně vidět, že nám nevěří, že tam tepe vojenský život, toho jsme si jasně všimli.“

  • „Přejeli jsme Volhu – to se vůbec nedá vyprávět – a pak to nastalo. Během zastávek nás pronásledovali. Házeli jsme jim konzervy i svoje vybavení. Trošičku se i střílelo. Zatím to bylo jen oťukávání. Při jedné zastávce, která byla bez střelby i čehokoli jiného, se vlak najednou rozjel. Říkali jsme si: ‚Vždyť to je dvacet minut, měli jsme mít třicet minut.‘ Rychle jsme na vlak nahazovali všechny věci. Já byl v předposledním vagonu. Vlak měl čtyři lokomotivy, dvě vpředu a dvě uprostřed. Vzadu byly jen vagony, byl jsem v jednom z nich a pomáhal jsem natahovat kluky, kteří utíkali za vlakem. Tři už nedoběhli. Zůstali tam. Protestovali jsme, ale Sověti jeli dál. A tady začali prvně říkat: ‚Сколько погибло? – Kolik zahynulo?‘ To bylo jediné, na co se ptali. Jinak je vůbec nic nezajímalo. V životě jsme nepoznali nic víc než NDR, maximálně Maďarsko, a teď jsme projížděli pouští a zažívali takovéhle věci. To se nám jen protáčely panenky. Pak jsme jeli dál, a když jsme byli osmdesát kilometrů od Bajkonuru, uviděli jsme vzlítat zásobovací raketu Progress. Byla vidět velmi daleko, vypadalo to, jako když letí hvězda. Slyšet byla jen málo. Kluci, kteří tu byli v roce 1980, říkali, že ji slyšeli. Ale ani my jsme o nic nepřišli, protože Semipalatinsk, kam jsme později dojeli, je ruská atomová stanice. Tam nás potkala zvláštní věc. Měli jsme nástup na takovém provizorním autoparku. Najednou zazněl rozkaz, že všichni musí vystoupit z vozidel a vypnout motor. Vypnuli jsme ho. V dálce jsme viděli něco, co připomínalo písečnou bouři. Podle písečných bouří by se daly řídit hodinky, byly pravidelné; i teplota byla stálá, přes den 40 až 45 °C. Vypadalo to, jako kdyby zdálky přicházela písečná bouře. Ale od severu? To nám bylo divné. Pak to s námi smýklo a všechno bylo zase v pořádku. Říkali jsme si, co to bylo? Podzemní atomový výbuch. Viděli jsme, co jsme viděli, a nebylo to dál než sedmdesát kilometrů. I tohle jsem zažil. Nebezpečí jsme si moc neuvědomovali, prostě se to rozplynulo a hotovo. Tak jsme byli jako pokusní králíci. Co se dnes říká o Černobylu, že sem napadalo mnoho škodlivin, to my jsme tam měli za chvilku. I takové věci jsme tam zažili, ale především jsme si vyzkoušeli systém Krug, který chrání vzdušný prostor. Celkově se nás ze SSSR nevrátilo devět, což bylo pořád pod tři procenta, a čtyři procenta byly povolené ztráty. Přišel jsem o kamaráda Láďu, který spal vedle mě. Stalo se to při cvičení ruské armády s bojovými helikoptérami. Střílely tak šikovně, hned vedle našich palpostů, že byl Láďa zasažen nějakou střepinou, když rozmotával kabel mezi radiolokátory. Oni neměli nic jiného než ‚Сколько погибло?‘, na víc se neptali. Když jsme přejížděli přes hranici mezi SSSR a Československem zpátky, brečeli jsme všichni, celý vlak. To byl zážitek, který si neumí nikdo představit. V červnu jsme vyjeli a v září jsme se vrátili. Do oblastí, které jsem viděl, dodnes nikoho nepouštějí, protože to jsou vojenské oblasti doposud. Výlet s cestovkou ČSA. Ztratili jsme všechny iluze. Člověk byl naplněný socialismem, a pak viděl paneláky bez oken, strašlivou bídu, žebráky. Nejvíc mě fascinovaly skály, které byly u města Aralsk, vedle železnice. Jedna skála byla uříznutá a byla do ní vytesána plastika Lenina, který ukazuje k Aralsku. Stál tam nápis: ‚Soudruzi, jdete správnou cestou.‘ Říkal jsem si: ‚To teda jdete správnou cestou.‘ U toho kráva přivázaná... Když jsem šel do civilu, měl jsem červené desky. ‚Kapitalistickej západ, chlapče, ten pro tebe už nikdy nebude!‘ Takhle mi to řekli a do NDR jsem mohl jen s doprovodem. To znamená s někým od komunistů, s nějakým důvěrníkem. A jinak jsem nesměl nikam.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Šindelová, 06.02.2014

    (audio)
    délka: 01:18:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V krajině mizí historie, stejně jako paměť lidí

Rudolf Kovařík
Rudolf Kovařík
zdroj: internet

  Rudolf Kovařík se narodil 24. března 1965 v krušnohorské příhraniční obci Šindelová jako potomek přesídlenců z Banátu. V letech 1980-1983 se vyučil obráběčem kovů. Dvouletou základní vojenskou službu absolvoval v letech 1984-1986 u 4. protiletadlového pluku v Jihlavě a během ní byl na tři a půl měsíce vyslán do Kazachstánu. Po návratu do Šindelové nastoupil jako dělník v závodě Škoda v Rotavě. Od roku 1976 se intenzivně věnoval meteorologii. V roce 1986 převzal správu místní meteorologické stanice, o dva roky později ji rozšířil o klimatologickou stanici a roku 1991 o profilové měření sněhu. Další zálibou Rudolfa Kovaříka je historie, především regionu Krušných hor, což ho vedlo k přijetí postu kronikáře obce Šindelová. Spolu s pamětníkem Petrem Fořtem se stal iniciátorem výstavby a udržování Památníku obětem Rudých gard v Krásné Lípě.