Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Kovanic (* 1951)

• narozen v Liberci 14. 5. 1951

• otcova rodina židovského původu

• rozvod rodičů 1954, žije s matkou a bratrem v Liberci

• zážitek 21. 8. 1968 v Liberci

• maturita 1969 na Gymnáziu F. X. Šaldy v Liberci

• studium FEL ČVUT, silnoproud, 1969-1975

• práce v Závodech elektrotepelných zařízení, MTTÚ Praha, ČEZnet, a.s.

• 1988-1989 účast na demonstracích

• podpis prohlášení Několik vět (červen 1989)

• publikování ve Zpravodaji Hnutí za občanskou svobodu (HOS), srpen 1989

• poskytl byt Rudolfu Battěkovi kolem 21. 8. 1989

• v rámci HOS inicioval samostatnou kandidátku HOS

• přispěvatel internetového deníku Neviditelný pes, publikuje v médiích

Vyprávění Jana Kovanice vyjevilo příběh spletitý a dramatický, jak tomu bývá u lidí s židovskými kořeny. Zároveň se však vypravěč jako “příslušník již čtvrté generace libereckých Čechů” hlásí k české komunitě města Liberce, která léta vzdorovala okolnímu německému živlu. Nebylo jednoduché trvat na češství v Reichenbergu, jednom z nejvýznamnějších měst německých Čech, z jehož dnešního předměstí Vratislavic pocházel Konrád Henlein i o něco méně kontroverzní Ferdinand Porsche, výrobce bojových vozidel pro Wehrmacht.

Kořeny, původ, dětství

“Moje babička nechodila do německé, ale do české školy, pět kilometrů ráno tam a pět kilometrů navečer zpátky. Byla to první česká škola v Liberci-Horním Růžodole. Ale majitel firmy, kde pracoval pradědeček, ho kvůli tomu, že posílal své dcery do české školy, ačkoli měl německou za rohem, vyhodil.“ Zároveň je příběh Jana Kovanice příběhem dítěte, které vědělo, že táta a děda byli v koncentráku, kde dva strejdové umřeli, ale nevědělo, kvůli čemu. Příběh kluka, kterému ve škole spolužáci nadávali do Židů, a on netušil proč.” 

Alespoň někteří Janovi příbuzní by snad byli mohli uniknout strašnému osudu. Židovský dědeček Otokar Kovanic si vzal křesťanku Emu Vobořilovou, “ale ani křesťanská, ani židovská rodina svazku nepřály, dokonce první dítě už bylo měsíc na světě, než měli svatbu. Byli tak mladí, že jejich sňatek museli schválit rodiče, a v případě smíšeného manželství se muselo říci, jakého náboženství budou děti, až se narodí. A dědeček, možná aby získal souhlas svého tatínka, napsal, aniž by babička o tom věděla, že budou Židé. Takže pak byli všichni překvapení, že mají jít do koncentráku, když to nejsou žádní Židé. Ale v papírech to měli, tak šli.“

Otec Jana Kovanice přežil koncentrák díky řadě příznivých náhod a také díky šťastným rozhodnutím v kritických situacích, které nastávaly až děsivě často. Zanedlouho po válce se oženil s dívkou, která přišla do Liberce v rámci osídlování pohraničí po odsunu Němců. V té době už měla dítě, syna Jiřího, k němu pak přibyl v roce 1951 Jan. Nicméně po pěti letech se manželství rozpadlo. Oba rodiče zůstali v Liberci, starší Jiří i mladší Jan žili nadále s matkou.

Jan Kovanic ještě jako student do značné míry podlehl školní indoktrinaci ve prospěch komunismu, proti které nedostával doma žádné “protilátky”. Určité nahlodání jeho představ způsobila návštěva propuštěného politického vězně, rodinného známého: “Ten člověk měl plíce zničené uranem, umíral na rakovinu plic a čekal, jestli dostane odškodnění, tenkrát to bylo asi třicet tisíc. To je přibližně suma, která se dávala lidem, kteří přežili koncentrák, ať už nacistický, nebo komunistický. Byl takový zamlklý, až mně to bylo divné. Já jsem chodil do kina, horoval pro komunismus jako dítě i jako pionýr, ale zároveň tady zavírali lidi, ale my jsme to nevěděli. Tehdy jsem pocítil poprvé stud.”

Rok 1968 - politické tání

Zvídavý mládenec samozřejmě sledoval společenské dění, zprávy o přelomovém sjezdu Svazu československých spisovatelů, četl potají rozmnožované texty Vaculíka, Kohouta i Havla. Pak přišla zpráva o odvolání Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka KSČ a o nástupu Alexandra Dubčeka, jehož jméno mu nic neříkalo. Přišla volba prezidenta, kterou sice nevyhrál u studentů oblíbený Čestmír Císař, ale i Ludvíka Svobodu přijali tenkrát s povděkem. Nový prezident navštívil i Liberec a na radnici byl vyvěšen jeho velký portrét. “Zažívali jsme pocity svobody, věřili jsme Otovi Šikovi a čekali jsme, že když budeme tvrdě pracovat, tak do deseti let budeme tam, kde bylo Rakousko. Prostě socialismus s lidskou tváří, to byl pro nás Dubček, náš hrdina.”

Dospívání Jana Kovanice formovala spousta časopisů, pořady v rádiu a televizi, opojná zkušenost svobody, vznik dříve naprosto nemyslitelných organizací jako KAN (Klub angažovaných nestraníků) a K231 (Klub bývalých vězňů na základě paragrafu 231 na ochranu republiky). “Vznikla iniciativa Dva tisíce slov, kterou jsem jako sedmnáctiletý taky podepsal. Ale pak se také konaly například manévry Vltava, které proběhly během čtrnácti dnů, ale vojáci pak dva měsíce nemohli odtáhnout. Následovaly rozhovory našich představitelů v Čierne nad Tisou a bylo podezřelé, že vlak vždycky odjel do Sovětského svazu, že Brežněv tady nepřespal.“ 

Manévry Vltava, společné cvičení armád Varšavské smlouvy, byly vskutku varovnou událostí, která předznamenávala věci příští. Avšak poslední léto před maturitním ročníkem si pamětník nedal kalit pochmurnými znameními. Léto znamenalo brigády, návštěvy příbuzných, koupání, výlety. Dvacátý srpen nebyl nijak výjimečný.

Den, kdy přijely tanky

“V noci jsem si četl až do tří hodin, možná do čtvrt na čtyři. Vybavuji si, že celou noc strašně duněla letadla. Letěla ze severního směru, pravděpodobně od drážďanského letiště na Prahu. Ale protože vojenská cvičení probíhala pravidelně, tak jsem si řekl, že jde zase o něco podobného, a šel jsem spát.” Matka vstávala na sedmou hodinu do práce a z rozhlasu slyšela o okupaci. Zcela zmatená vzbudila syna a ptala se, co to má znamenat, že jedou nějaké tanky, kterým se lidé nemají stavět do cesty. Sedmnáctiletý Honza jako by v ten okamžik nahlédl na řadu let do budoucnosti: “‘Mami, to nejsou americký tanky.´ Otočil jsem se na druhý bok a chtěl jsem spát dál, protože jsem věděl, že se už nedá vůbec nic dělat. Tak máma šla do práce, vypnula rádio a já ležel, ale pak to ve mně začalo pracovat, už jsem nemohl usnout. Nakonec jsem vstal a zase pustil rádio.” Naladil okupační vysílání na vlně německého Rádia Dresden, které dříve poslouchával, aby měl informace i z německé strany. Tentokrát však slyšel vysílání v češtině, s těžkým německým přízvukem. “Sde rádio Feltava…”

Zjistil, že v éteru je najednou spousta stanic, všechna krajská studia vysílala jako o překot, když náhle zazvonil telefon. “Maminka mi zavolala z práce, ať honem běžím do sámošky na rohu koupit cukr, mouku, olej, vajíčka, trvanlivé potraviny, pečivo a chleba. Já jsem nevěděl proč. Jenže maminka zažila ještě válku a příděly. Válka pro civilistu neznamenala každodenní bombardování nebo smrt v zákopech, ale že dostanou třeba sto gramů másla na týden. Přišel jsem před tu sámošku asi ve tři čtvrtě na sedm, otvíralo se v sedm. Už tam bylo asi deset ženských přede mnou. Byl jsem tam jediný muž. Bylo tak pět deset minut před sedmou, když se najednou od Liberce z centra ozvalo těžkou kadencí d-d-d-d! a bylo to slyšet jakoby zpoza rohu. Myslím, že to byly kulomety, a asi i s určitým zlým úmyslem jsem vědoucně prohlásil: ‚To jsou těžký kulomety.‘ Nevím, jestli kvůli střelbě nebo kvůli mně, ale ta fronta přede mnou se na polovičku zkrátila.”

Po nákupu se Jan Kovanic vrátil domů k rádiu. A bylo co poslouchat, dokonce z domácího Svobodného studia Sever. Shodou okolností tam tehdy působili Václav Havel s hercem Janem Třískou. Tříska měl v Jizerských horách chalupu a Havel tam byl na návštěvě. Doma u rádia ovšem dlouho nevydržel. “Vzal jsem kolo a jel jsem do Liberce. Přijížděl jsem od Ruprechtic po Rumjancevově ulici, která vede přes most k Divadlu F. X. Šaldy. Pod ním je Sokolská ulice a tam jsem najednou viděl, jak jede nahoru kolona tanků. Přijížděly z Německa. Měly na sobě ty invazní pruhy, kříže vepředu a pak kolmo přes věž. Seběhl jsem po schodech s kolem přes rameno a pak jsem jel do kopce vedle jednoho tanku a pěstičkou jsem máchal na vojáka, co stál ve věži. On se na mě otočil a s ním se otočila i hlaveň samopalu. Tak jsem přestal máchat pěstičkou, okamžitě jsem zabrzdil a zmizel jsem. Ale už jsem si všiml, že v budově místního národního výboru a Divadla F. X. Šaldy jsou zaryty kulky, jak tu ulici preventivně ostřelovali.” Další cesta Jana Kovanice vedla k radnici. “Kolem ní bylo lešení. Pod ně jsem si uložil kolo, nezamčené. Všude kolem byly na zemi třísky a taky už kaluže krve. Dověděl jsem se od lidí, co tam byli, že nějací kluci házeli v noci na tanky podlážky z lešení, pak že se ozvala střelba a bylo tam několik, čtyři nebo pět, mrtvých. Ale později jsem slyšel, že prý tam jela nějaká černá volha a že se střílelo z ní, ne z těch tanků.”

„Demoliční” tank č. 314

Rozhořčený mládenec pak přecházel či přebíhal z jednoho místa na druhé ve snaze vidět co nejvíc. Zkoušel gesta marného vzdoru a unikal z příliš nebezpečných situací. Na náměstí s příznačným jménem náměstí Bojovníků za mír se vrátil krátce poté, co tank číslo 314 narazil do podloubí na východní straně náměstí. “Přerazil tam dva sloupy, jeden narušil, někde mezi domy č. p. 3 a 4. Tank tam byl zasypaný sutí a kolem něj už jezdily další tanky. Když jsem tam přišel já, lidi už vyhrabávali ze suti raněné a přijely tři sanitky, které se postavily kolmo k tanku. Tank nastartoval a začal couvat z toho rumu, protože nemohl nic vidět, měl zasypané přední průhledy i poklop. A jak couval, tak sanitky, které za ním stály, rozhrnul na dvě strany, takže byly dost poškozené. A pak se otevřel poklop věže tanku, opadala z něj suť, ven vylezl sovětský důstojník a potřeboval se podívat na cestu dál. Ale samozřejmě, to byl takový impulz, na který se čekalo. Stál jsem vedle kluka a ten vzal do ruky půlku cihly. Pak jsem si to změřil, muselo to být asi třicet metrů od toho tanku. Ten důstojník, jak se rozhlížel po náměstí, se otočil a ten kluk, jak se ještě otáčel, po něm hodil tu cihlu. Viděl jsem, jak cihla stoupá po balistické křivce, a bylo to ve zpomalení jako ve filmu. Pomaličku stoupala - to přece nemůže dohodit. A důstojník stále stojí vysoko na tom tanku. Ale kluk se trefil! Mezi lopatky toho vojáka! Takže ten pak vytáhl pistoli a vystřelil dvakrát nebo třikrát do vzduchu. Dostal jsem hrozný vztek. Přikročil jsem k němu, abych mu řekl, co je to za duraka, co si to dovolí udělat. A pak tu pistoli sklonil hlavní dolů a půlkruhem přejel celé náměstí. V tom okamžiku já mám prostě okno, black out, dvě tři vteřiny nevím nic. Byl jsem najednou za rohem radnice o padesát metrů dál, nevím jak. Kamarádi tam leželi a smáli se mi, jak jsem blbej. Václav Havel to v Dálkovém výslechu popisoval, že byl svědkem toho, jak sovětský důstojník střílel z tanku.” Tato příhoda pak byla ještě několikrát převyprávěna a časem zkresleně chápána tak, že se střílelo do lidí tankovou zbraní - kulometem, nebo snad dokonce kanonem.

Dny následující

Lidé nejen v Liberci, ale po celé republice po počátečním šoku začali horečně hledat způsoby, jak okupantům zkomplikovat situaci. Návody se šířily hlavně rozhlasem, kterému se stále dařilo s pomocí různých technických triků vysílat. Docházelo i ke smutným momentům, kdy si naši lidé uvědomili situaci vojáčků, kteří byli vehnáni do situace, kterou vůbec nechápali: na vlastní oči a uši se přesvědčovali, že to, co jim řekli jejich politruci a velitelé, není pravda.

“Pro mne ten den končil, ale ještě si musím vzpomenout na několik okamžiků z toho odpoledne, když už na rohu Sokolské ulice směrem na radniční náměstí Bojovníků za mír stál ruský regulovčík. To byl takovej malej Rusáček a oni ho vysadili uprostřed nepřátelského davu, který ho málem rozsápal na kusy! On snad ani neměl pořádnou pušku. Byl úplně poplivanej, tekly mu sliny po obličeji a do těch slin slzy. On říkal, že je mu ten den osmnáct. Že jim prý řekli, že jedou domů ze cvičení, a že on nic… a brečel. Naši lidé mu pak přinesli polívku, protože oni mu nedali ani jídlo. Pro Rusy to byl prostě zahazovací materiál.”

Střelba se nevyhnula ani Janovu kamarádovi: “Já jsem byl ten rok na brigádě s klukem, který byl v ulicích a házel na tanky nějaké kameny nebo jim jenom hrozil, ale byl postřelený. Voják ho vzal samopalem, protože on nepřestal tak jako já. Asi střílel jenom na nohy, ale měl asi čtyři nebo pět průstřelů, byl asi třikrát v klinické smrti. Tenkrát ho operoval Přemysl Sobotka z ODS, ale nikdy toho politicky nevyužil.” Postřelený mládenec se uzdravil, dokonce se chlubil svými zraněními před děvčaty na plovárně, ovšem komunističtí šéfové mu znemožnili vysokoškolské vzdělání, protože se svými zraněními v jejich očích neodpustitelně provinil.

Konsolidace

Určitým ulehčením byla chmelová brigáda, na kterou se Jan Kovanic přihlásil. Nad plnícími se věrteli poslouchali hlášení vesnického rozhlasu. Nebylo to veselé vysílání: naši představitelé se vrátili z jednání se Sověty. “Dubček brečel, Dubček fňukal. Nemohli jsme nic jiného udělat, teď nastane konsolidace.” Nastala a zdařila se. “Pamatuji se, že jsem stál někdy začátkem listopadu u hlavního libereckého nádraží a viděl jsem, jak míří kolony sovětských aut k severu, stahovaly se v té době po podpisu smluv, a já jsem si říkal, že tohle je skutečná prohra. Protože když teď ti vojáci jedou pryč, tak už vědí, že ti naši si to tady ohlídají sami.”

Domácí hlídači zafungovali a představitelé reformního proudu v KSČ byli postupně odstraněni z vedoucích funkcí. Národ se upínal k jakýmkoli pozitivním zprávám zvenčí. “Bylo několik takových dobrých záblesků, třeba když byli Američané na Měsíci jako první a slyšeli jsme jednoho astronauta číst z knihy Genesis.” Taková a podobná stébla naděje se objevovala, až v lednu 1969 přišla zpráva jako blesk z čistého nebe: “Najednou jsme v rádiu slyšeli, že se upálil nějaký student. Buddhisté v jižním Vietnamu protestovali proti válce ve Vietnamu sebeupalováním, to jsme věděli, ale že by se upálil český kluk? Na fotografii navíc vypadal opravdu mladě, byla to tragédie…”

Ředitel školy zorganizoval protestní dopis odsuzující čin Jana Palacha, což vyvolalo mezi studenty pobouření. Vedení školy nakonec couvlo a z dokumentu zmizela odsuzující formule. Výsledný text již byl přijatelný pro studenty a dostatečný pro stranické orgány. Studenti se dokonce přidali k protestní stávce vysokoškoláků.

Obrovskou vzpruhou byla později dvě vítězství československé hokejové reprezentace nad mužstvem Sovětského svazu na mistrovství světa v hokeji ve Stockholmu. Velké opojení bylo korunováno několika incidenty, z nichž některé mohly být i vyprovokované. V Liberci například vylezlo na lešení radnice v noci několik lidí s československou vlajkou, kterou potom shora mávali. “Najednou tam začali šplhat i lidi se sovětskou vlajkou. Když se dostali asi do půlky lešení, vlajku někdo nahoře podržel a někdo jiný ji dole zapálil.” Kdosi vypnul reflektory ozařující radnici, snad aby akce nebyla vidět, ale tím více vynikla hořící sovětská vlajka. “Pak přišla ještě jedna - dlouhodobá - scénka: liberečtí horolezci vylezli na pětašedesátimetrovou radniční věž a pověsili tam černý prapor nebo spíš smuteční stuhu, ta mohla mít aspoň pět metrů. Inicioval to horolezec Radek Kuchař.”

Normalizace, život jde dál

“V roce 1969 jsem maturoval a hledal jsem, kam bych šel na vysokou školu. Volba padla na elektroinženýry, protože ty potřeboval každý režim a naštěstí v roce 1969 neprobíhaly žádné kádrové výběry.” Jan Kovanic nastoupil na  elektrotechnickou fakultu ČVUT, obor silnoproud. Zakrátko po promoci, v roce 1975, se oženil s Ivanou Rezkovou a asi po roce přivítali se ženou do života dceru Terezu a po dalších třech letech syna Jana. Novopečený živitel rodiny pracoval jako konstruktér v Závodech elektrotepelných zařízení v Praze-Hloubětíně do roku 1979, kdy nastoupil v Mezinárodní telegrafní a telefonní ústředně (MTTÚ) Praha jako vedoucí směny energetického provozu. Naštěstí na technickém pracovišti panovaly snesitelné poměry. “Měl jsem kamaráda z práce Jirku Kozelku, chartistu. Podepsal ji už v sedmdesátém sedmém. Tenkrát, když jsme nastupovali do práce, tak se nás vedoucí ptal, co jsme dělali v osmašedesátém, jestli nemáme nějaký škraloup. Já jsem říkal, že v šedesátém osmém mi bylo sedmnáct, a on mě hned přerušil: ‚To je dobrý, to stačí, už nic neříkejte.‘ A Kozelka taky, že byl mladý a že nic. Pak, když podepsal Chartu, tak se mu mezi čtyřma očima jednou přiznal, že podepsal Chartu. A vedoucí povídal: ‚Ježíšmarjá, tak to hlavně nikomu neříkejte!‘”

Mladá rodina žila, jak se dalo za daných poměrů, vcelku klidně. Jako pro mnoho podobných lidí, i pro ně mnoho znamenalo Divadlo Semafor, kontakt se svobodným světem představoval poslech zahraničního rozhlasu a čtení zajímavé literatury.

Rok 1988 - blýskání na lepší časy

První příznaky blížících se změn se projevovaly již v roce 1988. “21. srpna na dvacáté výročí okupace před muzeem rozvinuli italští radikálové nějaké transparenty a protestovali proti okupaci. My jsme se to dověděli samozřejmě z Hlasu Ameriky. Ale byla taková předehra, lidi už věděli, že se něco děje. Před 28. říjnem byly výzvy, aby lidi přišli na Václavák oděni v barvách trikolory. Tak jsme tam šli s dětmi, namluvili jsme jim, že jdeme na výstavu do Národního muzea, vystoupili jsme na Můstku a na náměstí už se houfovali lidi. Byl to pátek, státní svátek, ale oslavy proběhly plánovaně už ve čtvrtek s Lidovými milicemi a vojskem. Sedmdesáté výročí republiky, velký svátek, ale komunisti ho přeložili už na čtvrtek 27. a předpokládali, že lidi odjedou na prodloužený víkend. To byly praktiky salámového socialismu. Když jsme vylezli z metra, tak jsme zjistili, že tam korzuje obrovská spousta lidí, ale že v přístupu na náměstí stojí esenbák a kontroluje průběžně občanky lidem, kteří se mu zdáli podezřelí, máničkám a podobným týpkům. Najednou tam ale přijeli policajti v přilbách, jim se říkalo gorily. Celá kolona přijela na ulici 28. října, hasičská stříkačka, za ní autobus a tři antony. V antonech už seděly gorily a autobus byl připravený pro zatčené.”

Kovanicovi se pokusili dostat se do Národního muzea, částečně aby dodrželi slib dětem, částečně ze zvědavosti. Ale kordony policistů se psy netvořily správný rámec rodinného výletu, takže se rodiče s dětmi nakonec stáhli do bezpečí. Pak ale došlo k něčemu, co již bylo výrazným signálem politického tání. 10. prosince 1988, na Den lidských práv, byla povolena první manifestace opozičních seskupení v období normalizace, jenže Jan Kovanic musel jít jako směnař do práce v Ústřední telekomunikační budově na Olšanské. Místo demonstrace bylo vybráno šalamounsky: malé zapadlé kulaté náměstíčko na Žižkově, Škroupovo náměstí. Volba místa byla jasná: náměstí bylo dokonale uzavřené domy, vedly z něj pouze čtyři ulice, které se daly velice snadno uzavřít. Nicméně lidé přišli, i když ne všichni s úmyslem vychutnat si první záblesk svobody.

“Už po pracovní době ranní směny zazvonil jeden z šesti telefonů, co jsme tam měli. Já jsem ho zvedl a slušně jsem se ohlásil. Hlas na druhé straně vyhrkl: ´Čest práci!´ Já jsem nebyl zvyklý, aby se v provozu někdo takhle představoval. A pokračoval: ´Mohu mluvit se soudruhem P.?´ Tak jsem řekl, že bohužel pan P. nemá směnu, ale jestli mu chce něco vzkázat, tak že mu to mohu vyřídit, protože jsme sousedi. Domů jsme totiž ještě neměli zavedený telefon. Ten člověk mi řekl do telefonu: ´Dobře, vyřiďte mu, že máme zítra sraz hodinu předem na Fibišce. Ať nechodí v uniformě.´ Takže mně bylo jasné, že Lidové milice MTTÚ Praha měly promořit dav na Škroupově náměstí, aby vše bylo kontrolovatelné.”

Soudruh P. nebyl žádný sekerník a jeho členství v milicích bylo důsledkem komunistického sociálního inženýrství. Pro rodilého Pražana bylo prakticky nemožné získat v Praze po ukončení studií byt k založení rodiny. Proto se každým rokem odstěhovalo z Prahy asi padesát tisíc lidí do míst, která jim nabídla tzv. stabilizační byty. A naopak se přistěhovalo stejné množství lidí z venkova, kteří dostali byty v Praze. Nebylo to však důsledkem nedokonalé organizace, přesně naopak. Bylo záměrem promíchat obyvatelstvo Prahy s příchozími odjinud, s lidmi, kteří jsou odříznuti od svých kořenů, a tudíž manipulovatelnější. Snadno se dali přitáhnout do komunistické strany a pak už byl jen krůček do Lidových milicí, obzvláště pokud pocházeli z východního Slovenska jako nešťastný soudruh P. “Jak je svět malý! Ve stejné směně s P. sloužil chartista Jirka Kozelka, on byl v té době již tajemníkem Rudolfa Battěka. Jirka bydlel kousek od Škroupova náměstí, takže jsme věděli, že se tam všichni setkají i s Václavem Havlem a dalšími osobami z disentu. Chtěl jsem mu nějak dát vědět, že tam mají přijít milicionáři. Takže jsem zvedl telefon a zavolal jsem mu domů ze služebního telefonu. V tom sluchátku nějak divně cvakalo - to nebylo profesionální, soudruzi - a hlásil jsem mu, aby to i blbej pochopil: ´Ahoj, Jirko, volám z práce, sháním někoho z vaší směny, nebudeš náhodou mluvit s P.?´ - Říká: ´Nebudu.´ - ´To je škoda, ale kdybys s ním mluvil, tak mu vyřiď, že zítra mají sraz na Fibišce hodinu před. A nemá si brát unifomu! Rozuměl jsi?‘” Jan Kovanic se už nedozvěděl, jestli kolega Jirka skutečně porozuměl. Události na Škroupově náměstí se rozběhly, po řadě řečníků promluvil i dychtivě očekávaný Václav Havel a zpráva o této dříve nemyslitelné události se rozletěla do světa. 

První půlrok roku 1989 

Dvacáté výročí Palachova upálení spustilo památný Palachův týden, který měl odezvu v celém světě. Opětovné uvěznění Václava Havla, stejně jako represe účastníků demonstrací, jen posílily touhu lidí po svobodě. “Blížil se 21. srpen, v té době už byla v Polsku obnovena Solidarita, v Maďarsku se začaly stříhat dráty, ale tady se začal drát k moci Štěpán, stalinista, který použil perestrojku jako klín, jímž by mohl smést starý struktury a on by tam přišel místo nich.“ Přes varovné hlasy se nedali lidé zcela odradit a k určitým shromážděním došlo.

V létě roku 1989 došlo ke zvláštní události. “My jsme vždycky v srpnu trávili dva až tři týdny dovolené v podnikových chatičkách na Slapech. Já jsem Jirkovi nabídl náš prázdný byt, kdyby chtěl někoho ukrýt. Odjížděli jsme a já jsem dal jeden klíč do ruky Jirkovi a on ho předal Battěkovi, který u nás nějakou dobu bydlel. My jsme na Slapech poslouchali Svobodnou Evropu, kde pořád hlásili, koho zatkli. Radovali jsme se, že Battěk pořád nic, ale pak najednou, že je nezvěstný. Mnuli jsme si ruce a dětem jsme řekli, že u nás bydlí strejda. Já jsem se s ním setkal omylem a neplánovaně, ale musel jsem se pro něco vrátit domů. On mi otevřel dveře, cizímu člověku, ani nevěděl, kdo jsem. Tehdy jsme si řekli jen pár slov, že si pak někdy popovídáme, ale už nenastala příležitost, protože šel do parlamentu.“

Německý exodus

Na letní dovolené na Slapech pozorovala rodina Kovanicových mezi východoněmeckými rekreanty určité oživení. V té době se již režim v Maďarsku značně uvolnil a východní Němci toho využili k odchodu přes Maďarsko a Rakousko do Spolkové republiky. Československá vláda, která zachovávala věrnost socialistickému táboru jako jedna z posledních, jim však znemožnila přechod do Maďarska. “Tím pádem se tady začali hromadit jako Cimrmanovi horníci v dole, protože doma to už zabalili, vrátit se tam nemohli, nechtěli nebo báli. Zůstali v Československu, kde zašli na vyslanectví Spolkové republiky.” Policie se východoněmeckým emigrantům pokoušela bránit v příchodu k budově velvyslanectví, ale proti přívalu uprchlíků neměli běžní strážníci šanci. Obrázek té doby je německé velvyslanectví a jeho přilehlé okolí obležené Němci, mezinárodní vyjednávání, vypravený vlak a konečně 9. listopadu 1989 pád berlínské zdi.

28. říjen 1989

Manifestace 28. října 1989 se konala od třetí hodiny odpoledne, ale Jan Kovanic se na Václavské náměstí dostal asi s hodinovým zpožděním. V té době již byl několikatisícový dav policisty z náměstí vytlačen. Pamětník podjel policejní uzávěry metrem a vystoupil uprostřed náměstí. Všiml si, že na náměstí postávaly podivné postavy, které evidentně patřily k různým represivním složkám, dost možná i sovětským. Jeho králičí čepice, kterou měl na hlavě, asi příslušníkům připomínala ruskou papachu. “Každý si asi myslel, že jsem někdo jiný, ale já chodil po Václaváku a připadal jsem si skutečně jako neviditelný.” Před kordonem oddělujícím hotel Evropa stálo několik desítek lidí, kteří tam byli uzavřeni druhým, vnějším kordonem “mlátičů”. Shora shlíželo několik kamer, které vše snímaly. Najednou však byli mlátiči vystřídáni standardními strážníky, kteří je perlustrovali a posléze donutili nastoupit do připravených policejních autobusů. Z telefonní budky Jan Kovanic zavolal do hlasové schránky Svobodné Evropy a vylíčil, čeho byl svědkem. Jak se ale později dozvěděl, hovory do zakázané stanice byly automaticky tlumeny, takže spojení se nepřerušilo, ale hlas volajícího byl na druhé straně těžko srozumitelný, pokud vůbec. S průvodem lidí, který spontánně vznikl na Můstku, došel na nynější Mariánské náměstí. Na schodech národního výboru stála mladá dívenka a četla provolání Několik vět. Než stačila dočíst, přiblížil se řetěz policajtů s obušky a účastníci tohoto malého mítinku se rychle vzdálili.

Sedmnáctý listopad

V osm hodin ráno 17. listopadu si šel Jan Kovanic lehnout. Nechystal se odpočívat, ale darovat krevní destičky v hematologickém ústavu na Karlově náměstí. Ulice U Nemocnice byla nezvykle prázdná, ale nijak zvlášť se nad tím nepozastavil. “Ale když jsme pak leželi s ostatními dárci u separátorů a probírali jsme situaci, bylo pár dní po tom, co padla zeď. Sestry nám hlásily: ´Řekli nám, že nikdo tady nesmí dnes parkovat, protože jinak by mu esenbáci odtáhli auta, že je to tady připraveno proti případnému zásahu proti demonstraci.´ Dokonce jsem viděl rudé barety, přepadové paradesantní jednotky. Stály tam už ráno, byly jich dva nebo tři autobusy. Takže ať mi potom nikdo netvrdí, že zásah nebyl plánovaný.“

Dny následující

Po zmasakrování průvodu na Národní třídě se lidé rychle vzpamatovali ze šoku a rozběhla se horečnatá činnost - vylepování plakátů, rozdávání letáků, pokračovala další veřejná shromáždění. Asi nejdůležitějším mezníkem byl 20. listopad, kdy bylo Václavské náměstí zcela zaplněno lidmi. Jan Kovanic se zapojoval, jak mu čas dovolil, ale revoluci si “odsloužil” ještě jinak: jeho kolega Kozelka byl v řídícím štábu Občanského fóra, takže bylo třeba jej v práci na směnách zastat. Jejich pracoviště bylo totiž životně důležité nejen pro telefonní komunikaci, ale pro televizní přenosy vysílané z Prahy do celého světa.

Občas se objevila alarmující zpráva, která naznačovala, že boj ještě není u konce. “20. listopadu ve čtrnáct padesát mi žena volala, že na Václavské náměstí se údajně chystají tanky. V půl čtvrté prý bude vyhlášeno stanné právo, půl hodiny před začátkem demonstrace, tak aby už nebylo možno demonstraci odvolat a aby tam tanky mohly najet. Pak by to zamaskovali tím, že lidi neposlechli.” Jan Kovanic zprávu začal předávat dál, hlavně na vysoké školy. Jako člověk od spojů si byl vědom rizika prozrazení, přesto se každému regulérně představil a dal číslo pro zpětné volání. Spolehl se, že před rozhodujícím úderem nebudou mít komunisté čas se jím zabývat. Nicméně se ukázalo, že zpráva byla buď falešná, nebo byla celá akce nakonec zrušena.

Když šel 21. listopadu do práce, shledal s jistým ulehčením, že zásahová kolona, která předtím stála na Olšanské, už je pryč. Kolony se mohly přesunout někam dále od centra, ale už nečekaly v tak těsné blízkosti Václavského náměstí. Navíc se komunisté nemohli spolehnout ani na pražské Lidové milice. Ozbrojená pěst dělnické třídy byla v Praze již značně nahlodána, a tak se tvrdé jádro rozhodlo povolat na pomoc milicionáře z plzeňské Škodovky. Moc jim to ale nepomohlo. Přesné okolnosti selhání mise nejsou známy, ale vyprávělo se, že plzeňské milicionáře, čekající v pohotovosti na Bělohorské, navštívila mladá děvčata, hlavně studentky a herečky. Ty jim údajně celou akci vymluvily natolik, že bojovníci sice odjeli do centra, ale tam se rozešli po obchodech nakupovat dárky a dobroty na Vánoce.

Normalizace, tentokrát normální

Když se revoluční vření uklidnilo a začalo být jisté, že staré časy odnesla voda, činorodí lidé se vrhli na realizaci svých snů. Někdo se dal na podnikání, jiný začal tvořit na poli umění. Jan Kovanic již před revolucí publikoval, napsal několik fejetonů pro Technický magazín (1987-1997). Po revoluci jeho činnost nabyla ještě více na intenzitě. Vydal pět knih, z toho tři v žánru sci-fi, řadu sci-fi povídek, s nimiž uspěl ve specializovaných soutěžích. Asi nejvíce jej ovlivnila návštěva Izraele, která pro něj měla silný citový význam; o této zemi píše cestopis. Uprostřed horečné činnosti jej stihla těžká rána: milovaná manželka Ivana zemřela na podzim roku 2013. Se ztrátou životní partnerky se Jan Kovanic snaží vyrovnat zintenzivněním aktivit. “My jsme teprve po svatbě zjistili, že jsme měli podobné potíže s kořeny. Pro nás nebylo zvláštní, že naši tatínkové byli v koncentrácích. V dětství jsme si mysleli, že všichni tatínkové byli za války v koncentrácích.“ Také příběh jeho manželky Ivany Kovanicové je zachycen díky projektu Paměť národa. „Bylo pro mě zprvu těžké znovu slyšet její hlas, ale věřte, že je mi to teď určitou útěchou.“