Ing. Milan Koutný

* 1969

  • „Těch situací, kdy to bylo nebezpečné, bylo víc. Nebo, kdy se to jeví nebezpečné, protože člověk nikdy neví, co se stane. Kolikrát jsme museli sedat s minimálním zbytkem paliva, protože člověk musí počítat právě s vysokými teplotami. Tím, že byly vysoké teploty a máte plnou mašinu výbavy, v republice vezmete do vrtulníku 22 lidí bez problémů, ale tam jsme brali třeba jen deseti lidí, nebo i pět lidí a museli jsme rozhodnout, co necháme na zemi z výbavy, abychom to měli hmotnostně spočítané a byli schopni ten let provést. Brali jsme málo paliva, abychom to měli jen tam a zpět, nějaký velký manévrovací prostory tam nebyly. Byly tam situace, které byly potenciálně nebezpečné, byly na hraně, ale nikdy ne za hranou. Jako v autě, když řeknete, ještě projedu na oranžovou.“ – „Dá se říct v nějakých bodech, v čem je to létání jiné, než v Česku?“ – „Je to nadmořská výška. Přerovské letiště je 200 metrů nad mořem, tam to bylo 2 225 metrů, to je první věc, do tohoto podnebí, počasí, rozhodující faktor: vysoká teplota, prach, a k tomu ještě nějací Talibánci, kteří by po vás mohli střílet. Mašina byla neustále na maximální vzletové váze, počítalo se s každým kilem, do toho oblečení. V Česku jsme nepoužívali taktické vesty, tady máte pláty ve vestě, rádio nouzové, máte tam tu výbavu, máte tam nějaký zdravotnický potřeby, fléry, takže ta vesta má 15–18 kilogramů, takže už v tom se těžko pohybujete a v tom je to náročnější.“

  • „Naproti přes chodbu měli kanceláře Američané a pamatuji si, že oni neměli televizi. My jsme tam měli u vedoucího národní delegace televizi nebo satelit a sledovali jsme zprávy, když bylo potřeba nebo cokoli, abychom byli nějak informovaní, i když jsme z různých zdrojů dostávali svodky. Vím, že jsem byl někde mimo objekt, a když jsem se vrátil, Američani byli u nás v kanceláři vedoucího národní delegace. Říkal jsem si, co se děje, proč jsou všichni narvaní tam, tolik lidí. A teď vidím, jak tam dopravní letadlo narazilo do věží. Říkal jsem si, co to je za film, co to sledují, tak jsem se ptal a na nich bylo vidět, že jsou všichni úplně vyděšení. A tak mě řekli, že došlo k těm teroristickým útokům, a tím se změnil celý svět.“ – „Jak na to reagovali oni v tu chvíli?“ – „Byli určitě zdrceni, protože nikdo nečekal, že tolik letadel bylo uneseno, může být nasměrováno někam, aniž by si toho někdo všiml. Pak se změnilo cestování, a to neberu v úvahu Covid. Kontroly, všechno prostě, se zostřilo. Začalo se pak řešit, že i my všichni jsme měli auta, která jsme si buď koupili tam nebo dovezli z republiky, a všichni, co dělali na velitelství AFCENT, později AFNOR, měli první dvě písmena AF. Což vlastně, kdekoli jste byla, každý věděl, kdo jste. Žili jsme v blažené nevědomosti, že nás kdokoli kdykoli může identifikovat. Takže se začaly měnit značky za náhodná čísla a těch věcí tam bylo víc, zpřísnil se vstup na velitelství, kontrolovalo se všechno, začaly se tam budovat další obranné a ochranné mechanismy, takže bylo toho hodně.“

  • „V prvním ročníku, všude byla nějaká komunistická hesla, ten komunismus tady byl, ideologie tady byla, ale nás nikdo nijak… To přišlo až později, začali nabízet vstup do strany, ať to zvážíme, nezvážíme a podobně. Já jsem samozřejmě do strany nechtěl. No a než se to na nás mohlo navalit, přišla revoluce, která nás zastihla na vysoké škole, a bylo všechno jinak.“ – „Jaká byla revoluce v Košicích?“ – „V Košicích, na východě republiky, my už jsme říkali, že kdo projel Kysackým tunelem, že to už je Asie, ale to se nechci dotknout Slováků… To co bylo v Praze, to se v Košicích objevilo až několik dní poté. My jsme dokonce byli v sobotu, kdy se v Praze stávkovalo, v Košicích v hospodě a nikdo nevěděl o nějaké revoluci. Navíc televize a další sdělovací prostředky, to bylo tehdy taky ještě utlumené. Takže jsme se to dozvěděli až další týden a pak se ta situace vyvíjela, protože nikdo nevěděl, co bude, co se bude dít dál. Co bude se školou, bylo tam spousta předmětů jako marxismus-leninismus, nakonec se zrušily a ani jsme z toho státnice neměli, jak byl původně plán, že bychom měli mít zkoušku z marxismu-leninismu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Pardubice, 06.05.2021

    (audio)
    délka: 01:52:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Čeští letci v Afghánistánu šli až na doraz

Milan Koutný, pilot vrtulníku
Milan Koutný, pilot vrtulníku
zdroj: archiv pamětníka

Milana Koutného inspiroval k letecké kariéře osud Arnošta Valenty, radiotelegrafisty 311. československé bombardovací perutě ve Velké Británii za druhé světové války, zastřeleného gestapem po útěku ze zajateckého tábora. Pocházel totiž ze stejné vesnice, narodil se 2. května 1969 v Zábřehu na Moravě a vyrůstal ve Svébohově na Šumpersku. Po maturitě na civilním gymnáziu nastoupil v září 1987 na Vojenskou leteckou školu SNP v Košicích. Po jejím absolvování v roce 1991 byl přidělen jako pilot k 51. leteckému pluku v Prostějově. Učil se soukromě anglicky a to mu pomohlo dostat se do důstojnického kurzu v USA. Po návratu se stal kvůli dobré angličtině žádaným pilotem pro zahraniční mise, které absolvoval čtyři. Od února do června 1998 létal v misi SFOR v Bosně a Hercegovině, poté sloužil od dubna 1999 do července 2002 jako zástupce šéfa české mise u velitelství NATO v nizozemském Brunssumu. Poté absolvoval v poměrně krátké době zahraniční nasazení v Bosně a Hercegovině (od dubna do srpna 2005) a v misi KFOR v Kosovu (od dubna do července 2007). Jako jeden z funkcionářů základny dopravních vrtulníků a později velitel letky měl klíčovou roli při přípravě na nasazení českých vrtulníků Mi-171Š v Afghánistánu. Sám tam pak působil od dubna do srpna 2010 jako velitel kontingentu. Po první rotaci intenzivně cvičil nové letce na nasazení v Afghánistánu, v září 2011 z armády odešel. Odmítl nabídku někdejších kolegů jít profesionálně létat s vrtulníkem. V roce 2021 byl amatérským pilotem a instruktorem na ultralehkých letadlech a žil v Držovicích na Prostějovsku