Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Kostiha (* 1939)

Otce nacisti popravili. Matka se ukrývala až do konce války

  • narodil se 19. března 1939 v Ostravě

  • jeho otcem byl katolický farář Václav Kostiha, matkou jeho služebná Hedvika Hanzelková

  • otec ukrýval na faře ve Ždánicích v roce 1942 parašutistu Oldřicha Pechala

  • otce nacisté popravili v Kounicových kolejích v Brně 1. července 1942

  • matka Hedvika uprchla a do konce druhé světové války se ukrývala

  • vychovávali ho adoptivní rodiče

  • vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě

  • pracoval na dole Vítězný únor u Mostu

  • nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 do Československa

  • zažil postupné bourání starého Mostu v 70. letech

  • s manželkou se podílel na samizdatovém vydávání církevní literatury pro pátera Radima Hložánku

  • v roce 1989 se stal členem Občanského fóra

  • v době rozhovoru v roce 2023 žil v Mostě

Do životních plánů rodičů Stanislava Kostihy, faráře Václava Kostihy a jeho hospodyně Hedviky Hanzelkové, zabloudilo letadlo Halifax nesoucí členy výsadkové skupiny Zinc. Dne 27. března 1942 z něj vyskočilo poblíž slovenských Gbel několik parašutistů vycvičených ve Skotsku. Byl mezi nimi také Oldřich Pechal.

Cílem výsadku byl ovšem Protektorát Čechy a Morava a za hranicemi se ocitli omylem. Skupina se po dopadu na zem rozdělila s tím, že se pokusí přejít přes hranice na Moravu, kde se opět sejdou. Oldřicha Pechala však hlídka německých celníků zadržela, a i když se mu podařilo uprchnout, zůstala na místě jeho legitimace s fotkou.

S ostatními parašutisty se ještě setkal, ale ihned se rozhodl skupinu rozpustit. Po krátkém ukrývání v lesích poblíž obce Chřiby zaklepal jedné noci společně se svým přítelem Cyrilem Žižlavským na dveře fary Václava Kostihy ve Ždánicích. Kněz ho s pomocí své družky Hedviky Hanzelkové a kaplana Františka Voneše bez váhání ukryl. Na počátku června roku 1942 však nacisté parašutistu dopadli. Oldřich Pechal vynikal obrovskou fyzickou silou a gestapo to proto nemělo při jeho zatýkání lehké. Podařilo se jim to až 2. června 1942 po vylákání Pechala z jeho farního úkrytu. A přesto, že nepromluvil, dostalo se gestapo na stopu vedoucí k faráři Kostihovi, kaplanu Vonešovi a Hedvice Hanzelkové, které přišlo zatknout 21. června 1942.

„Když gestapo zazvonilo, otevřela jim nějaká starší paní, která na faru chodila. Hned ji zatkli. Chtěli vědět, kde je pan farář, tak je poslala nahoru. Mezitím maminka v nestřeženém okamžiku vyskočila z okna do dvora fary a přes zahradu utekla k lesu, kde se přes noc ukrývala. Pak došla ke známým, kterým věřila, a ti jí našli trvalejší úkryt v Lovčicích, kde přežila až do konce války v roce 1945,“ říká Stanislav Kostiha.

Tatínka Václava Kostihu a kaplana Františka Voneše odvezlo gestapo na výslechy do Kounicových kolejí v Brně, kde nad nimi 1. července 1942 vynesl stanný soud rozsudek smrti a ještě téhož dne je popravili. Oldřicha Pechala popravili nacisté 22. září 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Ani při krutých výsleších na gestapu nepromluvil a nezradil nikoho z dalších parašutistů a příslušníků domácího odboje. Mlčel, ačkoliv mu nacisté vyhrožovali, že popraví jeho příbuzné. 12. června 1942 je skutečně zavraždili.

Maminka se se mnou nemohla na faru vrátit

Stanislav Kostiha se narodil 19. března 1939 v Ostravě. Štěstí, které to jeho rodičům přineslo, si však užít nemohli. Jeho tatínkem byl totiž římskokatolický farář Václav Kostiha a maminkou Hedvika Hanzelková, která u něho na faře v Prušánkách přijala po dokončení hospodářské školy místo hospodyně. Okamžitě se do sebe zamilovali a bez ohledu na církevní závazek celibátu přišel na svět syn Stanislav. Chvíli předtím přeložili tatínka Václava na faru do Ždánic na jižní Moravě, kde už musela Hedvika Hanzelková těhotenství tajit. Odešla proto raději ke známým. Úkrytů nakonec vystřídala několik, dokonce i na Slovensku.

Když se blížil termín porodu, odešla na doporučení přítele MUDr. Otakara Oderského do Ostravy, kde porodila. Na faru se s dítětem však zatím vrátit nemohla. S farářem Václavem Kostihou si malovali společnou budoucnost, on musel ale nejdříve požádat o odebrání státního souhlasu k duchovenské činnosti, aby mohli narození syna úředně potvrdit a společně se vzít. V cestě zatím stála druhá světová válka, kdy se takové věci řešit nedaly, a proto čekali na její konec. Toho se ale jako rodina nedočkali.

Po zatčení parašutisty Pechala a prozrazení jeho bývalého úkrytu přišlo na faru Václava Kostihy gestapo zatýkat v červnu roku 1942, tehdy tříletý Stanislav tam ale s rodiči nebyl. Jeho maminka Hedvika Hanzelková se se synem nemohla k faráři Kostihovi vrátit a dala ho proto šest týdnů po narození na výchovu k náhradním rodičům. „Mým tatínkem se stal bratr biologického otce Václava Kostihy Stanislav. Bydlel s manželkou a svými dětmi v Jihlavě a mě si osvojili,“ říká Stanislav Kostiha, který měl v té době ještě v rodném listě příjmení Hanzelka.

Před gestapem ho museli chránit změnou příjmení 

To tak nemohlo zůstat. Gestapo až do konce druhé světové války jeho maminku Hedviku Hanzelkovou hledalo, a bylo proto nanejvýše potřebné uchránit syna změnou rodného listu. Oba jeho adoptivní rodiče pracovali na úřadě a podařilo se jim zcela legálně změnit synovi příjmení na Kostiha. Dostal tak zároveň příjmení po svém biologickém otci a zapadl do rodiny Kostihů jako jejich vlastní syn. Ke své biologické mamince se však nevrátil ani po osvobození Československa v roce 1945, kdy ji přestalo gestapo hledat a mohla vystoupit z ilegality. Stalo se tak částečně až během jeho pozdějších vysokoškolských studií v Ostravě, kde maminka po válce bydlela u MUDr. Otakara Oderského, který se stal zároveň Stanislavovým kmotrem.

V roce 1945 se rodina Stanislava Kostihy přestěhovala do Znojma, kde začal navštěvovat základní školu. Prošel školními reformami a na gymnázium proto nastoupil místo z deváté již z osmé třídy. Učivo deváté třídy dohnal rychle a v 17 letech maturoval. Okruh zájmů měl tak široký, že vůbec netušil, na jakou vysokou školu by chtěl jít. Po neúspěchu při přijímacím řízení na medicínu odešel do Ostravy na Ekonomickou fakultu Vysoké školy báňské. „Studium se mi nakonec zalíbilo a nikam jinam jsem už nešel. Byla to i příležitost k tomu, že jsem mohl celých těch pět let školy bydlet se svou biologickou matkou. Byla to krásná léta,“ vzpomíná Stanislav Kostiha.

V roce 1960 končil čtvrtý ročník vysoké školy a měl nastoupit do pátého. Dopadla na něho ovšem další ze školních reforem. „Oznámili nám, že vláda rozhodla, abychom byli lépe spjati s problematikou hornictví, tak poslední ročník proběhne dálkově a během jednoho měsíce dostaneme umístěnky na jednotlivé šachty v rámci celého Československa. Zaujala nás novinka na dole Vítězný únor v Litvínově, kde zavedli čtyřicetihodinový pracovní týden. A jelikož jsme byli ekonomický směr a hodně děvčat z ročníku už bylo v Ostravě vdaných a jinam nemohly, vzal jsem tři kamarády a do Litvínova jsme se přihlásili,“ vypráví Stanislav Kostiha.

Nesouhlasil s invazí, opakoval to i u prověrek

Na šachtě prošel většinou profesí. Po napsání diplomové práce a dokončení školy už v Litvínově zůstal, k čemuž dodává: „Mohl jsem se vrátit, ale dost mě varovali, protože v Ostravě to bylo všechno hodně, ale hodně politické. Musel bych tam vstoupit do KSČ a vím, že někteří kolegové, kteří z Mostecka odešli na Ostravu, měli bez členství ve straně funkce mnohem nižší než tady.“

S invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 nesouhlasil, což také zopakoval během prověrek v roce 1970. Neměl z toho však nikdy žádný postih. „Sice tu byli dělničtí ředitelé – jeden byl holič, druhý řezník, ale v hodně technických funkcích stáli lidé, kteří nebyli v komunistické straně. Při invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 jsme vyvěšovali na šachtě plakáty proti okupaci. Dokonce i šéf odborů byl členem skupiny, která tiskla letáky požadující odchod armád. Za dva roky ale obrátil a stal se šéfem milicí a byl pěkný ras,“ říká Stanislav Kostiha.

Sledovali jsme, jak krásný starý Most zaniká

Manželku Boženu poznal v roce 1964 na dovolené v Jugoslávii. Bydleli spolu nejprve na hornické svobodárně v Litvínově. Ve stejném roce rozhodla tehdejší československá vláda o tom, že budovy starého Mostu ustoupí uhelné těžbě. Manželé Kostihovi proto s partou známých často vyráželi poznávat krásy starého města plného gotických památek s vědomím, že taková příležitost se už později nenaskytne.

„Když stál komunistům děkanský kostel za to, aby ho přesunuli, tak to vypovídá o tom, jak bylo město historicky zajímavé. I další kostely byly neméně krásné. Dalo se tam rozhodně kam chodit. Postupně jsme zjišťovali, jak se starý Most mění a jak postupně zaniká,“ říká Stanislav Kostiha. Bourání a souběžná výstavba města nového znamenala často zdvojení služeb. Některá oddělení nemocnice fungovala v nové budově již čtyři roky a za jinými se muselo pořád do staré.

On nosil texty, moje žena je přepisovala na stroji

Oba manželé Kostihovi byli věřící. V roce 1968 se jim narodila dcera, kterou nechali pokřtít v ještě nepřesunutém děkanském kostele. V roce 1969 tam přišel nový farář páter Radim Hložánka, a když se jim v roce 1970 narodil syn, už je ke křtu do děkanského kostela nepustili. Připravoval se na přesun v roce 1975. Páter Hložánka ho proto křtil v kostele u kláštera minoritů. S Kostihovými se začal velice přátelit i díky přesunu farního úřadu do Žižkovy ulice – asi 100 metrů od domu, kde rodina bydlela po přestěhování z hornické svobodárny.

Manželka Božena Kostihová, původně stavební konstruktérka, zůstala po mateřské dovolené v domácnosti. Občas si přivydělávala rýsováním konstrukcí pro báňské stavby, ale pro dostatek času začala pro pátera Radima Hložánku přepisovat na stroji různé církevní texty. Časem se vše proměnilo v celkem objemnou samizdatovou práci.

„On donesl text,“ popisuje Stanislav Kostiha. „Moje žena ho přepsala na stroji na cyklostylové blány. Měl cyklostyl načerno. Já jsem po napsání dělal korektury. Označil jsem chyby a žena speciálním lakem chyby překreslila a znova přepsala správná písmena. Pan farář to tak dostal připravené a mohl už jenom množit a množit. Pak jsme na faře ve větší místnosti na stůl položili jednotlivé hromádky a každý chodil kolem stolu a bral jeden list, druhý list a tak dále, a když došel na konec, měl celou knihu a mohl to jen secvaknout. Chodilo nás tam několik. Jen důvěryhodní lidé z kostela.“

Jako záminku k zatčení uvedli jinou barvu razítka v řidičáku

Pokud Božena Kostihová přepsala knihu, která čítala i 200 stran, měl farář Hložánka v mostecké tiskárně vybudovaný vřelý vztah s ředitelem, který mu objemnější knihy nechal vázat. Dále pak knihy distribuoval mezi lidmi v kostele, nebo některé vozil do Prahy. Zpočátku Kostihovi ani nedomýšleli, co vše by se jim při takové ilegální činnosti mohlo stát. Až s přibývajícím objemem přepisů si museli dávat větší pozor, kde a jak se domlouvají.

Postupem času přeložili Radima Hložánku na faru do Hoštky u Roudnice nad Labem a řetězec ilegálního množení církevních textů se mírně prodloužil. Od roku 1972 až do prozrazení v roce 1981 tak stihli vydat samizdatově obrovské množství zakázaných církevních textů. K prozrazení došlo den před Dušičkami, dne 29. října 1981. „Oni už museli mít nějakou stopu. Manželka jela s farářem Hložánkou na hřbitov v Dolním Jiřetíně. Když vyšli ven, už stáli před hřbitovem zaparkovaní policajti. Začali jim kontrolovat doklady a jemu řekli, že má v řidičáku jinou barvu razítka, než se používá. Což byla záminka k tomu, aby je odvezli do Mostu a Radima Hložánku dali rovnou do vazby. Manželku vyslýchali a pak u nás udělali i domovní prohlídku. V podstatě nic nenašli. Jen si vzali psací stroj a pár zapomenutých věcí,“ vzpomíná Stanislav Kostiha.

Korespondenci vedli na zakázkových kartičkách pro dílnu

On sám šel k výslechu až po šesti týdnech a věděl od své ženy, jak má vypovídat. „Ptali se mě dokola pořád na to samé,“ tvrdí. Oběma manželům se podařilo vyhnout trestnímu stíhání. Páter Hložánka skončil ve vazbě v Litoměřicích. Brzy měl soud, odkud odešel s trestem 20 měsíců vězení. Odpykal si ho ve věznici Plzeň-Bory. Manželům Kostihovým se dařilo udržovat s ním neustálý písemný kontakt. Dostal přiděleného mosteckého advokáta, člověka známého z kostela. Švagrová Stanislava Kostihy mu dokázala během výkonu trestu zařídit práci v plzeňské Škodovce a mistr ve výrobě jim předal několik prázdných kartiček na zakázky pro dílnu, na které mohli Radimu Hložánkovi psát krátké pozdravy. „Vůbec to nebylo nápadné. Probíhalo to jako normální pracovní kontakt,“ říká Stanislav Kostiha.

Po sametové revoluci v listopadu 1989 za Stanislavem Kostihou okamžitě přišli a žádali ho, zda by jako nestraník nepřevzal vedení podniku. Nabídku nepřijal, ale stal se členem Občanského fóra. Přešel do Mostecké uhelné společnosti, kde pracoval do důchodu. V době rozhovoru v roce 2023 byl v důchodu a bydlel v Mostě.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Ústecký kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj (Pavel Kořínek)