Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Kopřiva (* 1924  †︎ 2023)

• narozen 10. července 1924 v obci Rakov

• maminka zemřela

• otec hospodářem ve vzdělávacím ústavu pro mládež - Americké domovině v Brně

• chovanec Americké domoviny

• vzpomínky na ředitelku Americké domoviny PhDr. Emu Formanovou

• vzpomínky na ukrývání Němců, Židů a neteří Josefa Valčíka v Americké domovině

• nuceně nasazen - k firmě Klöckner v Kuřimi

• sabotáže ve firmě Klöckner v Kuřimi

• bombardování Kuřimi 25. srpna 1944

• bombardování Brna

• osvobození Brna

• zánik Americké domoviny

• vpád vojsk Varšavské smlouvy zažil v Prostějově, kde byli zastřeleni tři lidé

• pamětník žije v Prostějově

• zemřel 25. září 2023

Antonín Kopřiva prožil prakticky celé mládí v Americké domovině, vzdělávacím ústavu pro mládež v Brně-Králově poli. Jak sám říká, k vyprávění svolil jen proto, aby upozornil na dnes již zaniklý ústav, který během své existence ovlivnil stovky chovanců a chovankyň v duchu demokracie a dal jim velmi dobrou průpravu do budoucího života. Vůdčí osobností Americké domoviny byla její dlouholetá ředitelka PhDr. Ema Formanová, na kterou Antonín Kopřiva vzpomíná s velkou láskou, a dokonce ji nazývá svou druhou matkou. Tak zásadně zasáhla jemu a mnohým dalším do života.

Antonín Kopřiva se narodil 10. července 1924 v malé vesničce Rakov, ležící nedaleko města Hranice na Moravě. Když byl ještě malým chlapcem, zemřela po těžkém porodu jeho maminka. „Maminka měla nádherné černé vlasy, kterých jsem se v noci vždycky držel. Když potřebovala vstát, tak měla problém, aby moji ruku z vlasů vyprostila,“ vypráví Antonín Kopřiva jednu z mála vzpomínek, která mu na maminku zůstala. Otec pak musel sám zabezpečit šest dětí a jako absolvent zemědělské školy se vydával za prací po republice. Antonín Kopřiva tak několik let strávil v domě u matčiných rodičů.

Otec měl v zemědělství velké zkušenosti a jako odborník v oboru získal jednoho dne místo hospodáře v Americké domovině, kam se také s rodinou v roce 1931 nastěhoval. V té době se zemědělská činnost v Americké domovině teprve rozbíhala. „Tatínek tam téměř z ničeho vybudoval hospodářství skoro o padesáti hektarech, které Americké domovině velmi významně pomáhalo. Zvlášť později ve válečných letech. (…) Vzpomínám si, že když se oraly první hektary, tak společně orala kráva s koněm. Pak se kravám dostalo takové přepychové péče, že když přišel tamní veterinář, tak říkal: ,No, hospodáři, vy to tady máte čistější než v nějaké kuchyni,‘“ dodává pamětník.

Americká domovina

Americká domovina zahájila svou činnost již několik let předtím, 28. října 1925, na pozemcích věnovaných městem Brnem. Ústav původně vznikl pro sirotky legionářů z 1. světové války, ale přijímáni byli i jiní potřební chlapci a dívky ze všech koutů republiky, a dokonce i ze zahraničí. Naráz jich v pavilonech bydlelo více než sto, zpravidla ve věku od čtrnácti do osmnácti let. Americká domovina vznikla díky mnoha lidem. Přispívali na ni američtí Češi a Slováci a také významní dárci, jako například Alice Masaryková, prezident T. G. Masaryk nebo Tomáš Jan Baťa. Stavební náklady ale pokryl hlavně americký Čech, podnikatel ve farmacii Waclav Francis Severa. Jako původce myšlenky Americké domoviny a její zakladatel obdržel od prezidenta Masaryka Řád Bílého lva. O otevření ústavu se svým nezměrným úsilím zasloužila PhDr. Ema Formanová, která se stala jeho první ředitelkou. Správcem byl její manžel, bývalý legionář Václav Forman. V rámci fungování Americké domoviny se utvořilo kuratorium, jehož předsedou byl prof. Dr. Jaroslav Kallab, čestnou předsedkyní Dr. Alice Masaryková a členy například senátor Dr. František Veselý.

K Americké domovině patřilo také zahradnictví, zemědělské hospodářství s chovem užitkových zvířat a několika stovkami čistokrevných slepic leghornek. Všechny tyto činnosti, do kterých se zapojovali i chovanci, pomáhaly k finančnímu zabezpečení ústavu. Chovanci z tíživých sociálních poměrů nemuseli i díky tomu přispívat na pobyt v ústavu. „Do Americké domoviny přicházeli s uzlíčkem nebo prostě jen tak za ruku legionáře nebo tetičky či strýčka a na sobě měli jen to, co měli k dispozici. To ostatní se muselo péčí paní doktorky Formanové pro ně získat. (…) Budovy byly moderně zařízené. Byly tam krásné ubytovny, ložnice, studovny, čisté postele, sprchy. Prostě zařízení, o kterém se v té době zejména chudým jen zdálo,“ dodává Antonín Kopřiva. Než se sám stal také chovancem Americké domoviny, bydlel až do konce obecné školy s rodinou v hospodářské budově. „To už jsem se dostal pod křídla své další maminky, paní doktorky Emy Formanové, ředitelky ústavu,“ vzpomíná pamětník na vzácnou ženu, jejíž jméno během vyprávění zaznívalo velmi často.

Život v ústavu se nesl v duchu svobody a demokracie s cílem vychovat nemajetnou mládež k samostatnosti s důrazem na výchovu prací. Všichni chovanci se několik hodin týdně dobrovolně účastnili prací na provozu ústavu nebo v hospodářství. „Pod ochrannými křídly paní doktorky Formanové vznikalo zařízení, které nebylo jenom útulkem, ale vznikl tam takový duch demokracie a samosprávy. Chovanci si mezi sebou volili starostu a výbor, který řešil problémy této malé komunity. Demokratický duch, který v Americké domovině vládl, byl ztělesněn samosprávou, jež připravovala nové lidi pro vstup do života republiky, která se tehdy budovala. Tyto formy práce se v rámci republiky teprve připravovaly, zatímco oni na to už byli připraveni. A to byla tehdy obrovská přednost, která poskytla mladým lidem nejenom vzdělání, ale průpravu do svobodného, demokratického života. Myslím si, že právě to stojí za zvláštní ocenění, poněvadž něco podobného v té době u nás neexistovalo. (…) Záleželo na tom, aby se v domovině každý cítil dobře. Aby každý podle svých schopností nejenom připravoval svoji budoucnost, ale mohl také přispět k dění společenského života, který se tam rozvíjel. Myslím, že pro většinu chovanců jsou to zážitky, které jim natolik utvářely život, že jim pomohly stát se v budoucnu čestnými občany. Ale hlavně tam byla ona myšlenka demokracie, která měla po masarykovsku hluboké kořeny lásky k společné práci.“

V Americké domovině probíhaly pravidelně přednášky odborníků ze všech oblastí. Chovanci navštěvovali literární, sportovní, hudební, divadelní a další kroužky. „Dny byly naplněny činorodou prací. Nikdo nikoho nekomandoval,“ vypráví Antonín Kopřiva a dodává, že tam panovala domácká atmosféra. Dokazuje to i jeho vzpomínka na průběh Štědrého dne. „Paní doktorka Formanová už předem sondovala u zaměstnanců a chovanců, jaké by měli představy o dárku. Protože dárek dostal každý. Večer byla společná tradiční večeře. To znamenalo, že byly vánočky, cukroví, kapr, salát, ovoce. Pomoc z Ameriky byla totiž tehdy velmi výrazná. Všichni včetně manželů Formanových zasedli k večeři, a když se večeře chýlila ke konci, tak se ztratil pan ředitel Forman, aby všem, kteří přecházeli z jídelny do společenského sálu k vánočnímu stromku s dárky, zatroubil vánoční koledy.“

V Americké domovině ukrývali Němce, Židy i děti odbojářů

Po absolvování měšťanské školy nastupovali chovanci na různé technické nebo řemeslné obory a ti nejlepší na vysoké školy. Antonín Kopřiva chodil do učení ve velkoobchodu a maloobchodu s železářským zbožím v Brně. To už ale začaly tíživé časy a německý nacismus po Evropě roztáčel svůj nacionální kolotoč. I v napjatých časech předmnichovské krize si však Americká domovina udržela svůj demokratický duch a v ústavu našlo azyl několik politických emigrantů z Německa. „Vzpomínám si na jednu ctihodnou dámu, která tam bydlela. Mimochodem mi dávala pár hodin v němčině. Rád jsem se s ní setkával. Jednoho dne mi řekla: ,Příště nechoď, já už tady nebudu. Na mě už dosáhl osud.‘ Bylo to po olympiádě v Německu. Ztratila se a bohužel o ní nic nevím. Tenkrát jsem tomu přirozeně nerozuměl, protože mi bylo dvanáct let,“ vzpomíná Antonín Kopřiva na ženu jménem Elsa.

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se změnil pouze název ústavu na Severova domovina, ale demokratické smýšlení a touha po svobodě jeho obyvatelům zůstaly. „Když se v roce 1941 hrála divadelní hra Lucerna, sál byl nabitý, výprava jedinečná. Byli tam hoši z uměleckých škol, kteří namalovali nádherné kulisy. Vybrané osazenstvo. Vzpomínám si na scénu, kdy se muzikanti v lese troubením svolávali, přepadl je hejkal a volal na ně: ,Už pamatuju třikrát pole, třikrát les, ale takovou churotu jsem tady ještě neviděl.‘ Ovšemže to souviselo s tou německou okupační mocí. A mělo to odezvu. Sál byl úplně konsternován.“

Vedení v čele s manžely Formanovými dokonce v Americké domovině zaměstnávalo několik nekvalifikovaných občanů židovského původu. „Při pomocných zemědělských pracích se objevili někteří Židé. Vzpomínám, jeden pracoval v drůbežárně. Ošetřoval tam slepice. Další byl pan Teller, majitel významného domu na Masarykově třídě. Přišel k nám do hospodářství s běloskvoucíma rukama, šlápl na hrábě a ty ho uhodily. Opravdu, jak se vypráví ty komické příhody, tak přesně to se stalo. Vzít vidle do ruky bylo pro něj problém. Ale byl tam několik měsíců. Mezitím jsem registroval, že tam nějaký Friedman přivedl do zahradnictví tři židovská děvčata, která tam pak několik měsíců pracovala. Těm se snad podařilo odjet do Jeruzaléma. Co se stalo s panem Tellerem, nevím. Jednoho dne prostě nepřišel,“ vzpomíná Antonín Kopřiva, který chtěl pana Tellera ještě navštívit v jeho bydlišti v Legionářské ulici. „Pan Teller mi říkal, že má známky a že mi nějaké dá. Když se ztratil, druhý den jsem si na ty známky vzpomněl. Šel jsem si pro ně do jeho bytu, kde mi někdo otevřel jenom na půl řetízku a řekl: ,Prosím vás, opusťte tento dům, nebo vás zatkne gestapo.‘ Tak jsem se ztratil a známky jsem nedostal.“ Ernst Teller 5. prosince 1941 nastoupil do transportu s označením K, jehož cílovou stanicí byl Terezín. Ve třinácti transportech od listopadu 1942 deportovali do koncentračních táborů deset tisíc brněnských Židů, z nichž válku přežilo pouze sedm set. V databázi obětí holocaustu se Ernst Teller nenalézá, ale záznam tam měla jeho matka Emma Tellerová, která ve dvaaosmdesáti letech zahynula dvacet dní po příjezdu do Terezína.

V roce 1942 se v Americké domovině objevily sestry Valčíkovy. Jednalo se o neteře Josefa Valčíka, který společně s Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem provedl atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Třináct členů rodiny Josefa Valčíka pak nacistický režim popravil v koncentračním táboře Mauthausen a jeho sestru po porodu syna v pankrácké věznici. Po těchto popravených zůstalo patnáct dětí a dvě z nich se ocitly v Americké domovině. „Najednou se tam objevila Gabriela Valčíková a později její sestra. Pohodové, venkovské, valašské děvče. Jak oheň,“ vypráví pamětník o neteři Josefa Valčíka, která společně se sestrou v Americké domovině tajně zůstala až do konce války. „Že jsou to sestry Valčíkovy, se vědělo, ale nemluvilo se o tom. Jenom šeptem. Příjmení Valčíková nebylo slyšet. Jenom jméno Gabra.“

Dne 26. března 1943 zatklo gestapo za napojení na odbojovou organizaci Obrana národa správce ústavu Václava Formana. Kvůli malicherným sporům ho udal zahradník Václav Effenberger. 9. února 1945 Václav Forman za nevysvětlených okolností zemřel v koncentračním táboře Buchenwald. V květnu roku 1943 byla zbavena místa ředitelky Ema Formanová. Zanedlouho poté, 14. února 1944, zemřela v nemocnici v Uherském Hradišti. „Všechny moje charakterové vlastnosti, které jsem získal, měly svůj počátek pod pečlivou rukou a pod dohledem paní doktorky Formanové,“ zní další oceňující slova Antonína Kopřivy k této obdivuhodné osobnosti.

Na nuceném nasazení v Kuřimi

V roce 1943 opustil Americkou domovinu i Antonín Kopřiva. Tak jako všichni chovanci se po vyučení a dovršení osmnácti let musel zapojit do normálního života. Našel si bydlení v učitelském domě v Kounicově ulici, ale do Americké domoviny dál pravidelně docházel. V září 1943 byl totálně nasazen k firmě Klöckner v Kuřimi, kde se nacházela továrna a zkušebna na letecké motory. Pamětník tam pracoval jako spojka u hasičské pohotovosti a zapojil se do sabotážní činnosti, jejímž cílem bylo poškozování již vyrobených a vyzkoušených motorů. „V brusírně byly ty nejmenší ocelové piliny, které se vložily do odzkoušených motorů v takovém množství, aby byl motor poškozený až po určité době chodu. Byli jsme uzavřenou tříčlennou skupinou, která se na veřejnosti neprojevovala, říkali jsme tomu tichá sabotáž. (...) My jsme zažili tolik nepředstavitelného strachu, ale to snad každý za války,“ vzpomíná Antonín Kopřiva na svou válečnou činnost, která přečkala i několik kontrol v továrně.

Antonín Kopřiva v Kuřimi zažil také bombardování. 25. srpna 1944 továrnu těžce poškodilo americké letectvo. „Tam bylo těžké bombardování. Když máte nad sebou sedmdesát osmdesát letadel a jste uprostřed toho, to je příšerný pocit. V panice jsem utíkal z haly na konci závodu do volného prostoru do pole, kde jsem si myslel, že najdu útočiště. Uvnitř závodu byly takové zákopy ve tvaru X proti střepinám. Přál jsem si, abych byl chráněn v tom zákopu. Když jsem v hrůze běžel ven, tlaková vlna mě smetla do příkopy. Rukávy mně na šatech praskly. Utržil jsem nějakou bouli, protože jsem spadl do volného prostoru. Ta zprvu nešťastná náhoda mě ale zachránila. Potom jsem se totiž dověděl, že před zákop spadla jedna bomba a druhá za zákop a stěny hliněného zákopu se srazily k sobě. Byly to dvěstěpadesátikilové bomby a všichni lidi v tom zákopu zahynuli.“

Zaživa pohřben

Nejednalo se však o poslední bombardování, které na vlastní kůži prožil. Těsně před koncem války, v dubnu 1945, totiž na Učitelský ústav, kde se s několika lidmi ukrýval ve sklepě, dopadla sovětská puma. „Zasáhla schodiště, a to se zřítilo k východu ze sklepa, kde jsme byli v kotelně. Obyvatelé sousedního domu nás dopoledne vytáhli. (...) Když jsme se vyprostili, tak se díváme a před domem v malé zahradě je zabořená další dvěstěpadesátikilogramová bomba, která nevybuchla,“ vypráví pamětník, který v zasypaném sklepě spolu s dalšími lidmi strávil několik hodin.

Antonín Kopřiva zažil ještě osvobození Brna. Na vlastní oči viděl hrůzy, které válka přináší. Po ulicích se válela spálená těla tankistů, mrtvých vojáků a zvířat. V Americké domovině doktoři narychlo operovali zraněné sovětské vojáky. Jednoho z nich dokonce Antonín Kopřiva pomáhal převážet do polní nemocnice v Husovicích. „V těch stanech polní nemocnice v Husovicích, kde se operovalo, byl strašný křik, vojáci leželi na nosítkách a různě, kde se dalo. Celé prostranství před tamní školou bylo plné vojáků. Najednou někdo začal křičet, že se tam objevil Germánec. To jste měli vidět, jak ti lidi s berlema, kteří mohli, hledali Germánce a už se hnali tím směrem. Ovšem byl to planý poplach.“

Konec vzácného klenotu

Americkou domovinu válka těžce poznamenala. Zničeny byly skleníky a drůbežárna, rozbořeny chlévy, zmizela veškerá zvířata. Oba pavilony domoviny byly těžce poškozené a inventář zčásti rozkradený. Válku nepřežil předseda kuratoria Jaroslav Kallab a manželé Formanovi. S obnovou opět pomohli američtí krajané. Po únoru 1948 ale komunistický režim ústav znárodnil a v roce 1951 budovy přešly do vlastnictví Královopolské strojírny, která pavilony využívala k ubytování svého učňovského dorostu. „Devastace došla tak daleko, až to zůstalo neobydlené a před zánikem tam pobývali bezdomovci, a ti to zřejmě zapálili − anebo to někdo zapálil úmyslně,“ vypráví se smutným výrazem ve tváři Antonín Kopřiva o zničení bývalého domova několika stovek chlapců a dívek. Dnes už zbyl jen jeden pavilon na Kociánce, v němž se nachází architektonické studio.

Antonín Kopřiva nezískal v Americké domovině jen své dobré životní základy, ale poznal tu také životní lásku Věru Novotnou, kterou si v roce 1948 vzal. Dnes žije v Prostějově. Zde také zažil vpád vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Rodina tehdy bydlela v centru města. Tam 25. srpna sovětští vojáci zastřelili tři místní obyvatele a devět jich těžce zranili. Prostějované totiž podobně jako obyvatelé jiných měst zakryli dopravní ukazatele a dezorientovaní a podráždění sovětští vojáci spustili z ničeho nic uprostřed města palbu. „Měl jsem obrovské štěstí, protože ta střelba se odehrála v bezprostřední blízkosti našeho domu. Můj starší syn Tonda se podílel na dezorientaci dopravy. Šel jsem ho hledat, ale když jsem viděl beznadějnost toho hledání, chtěl jsem se vrátit domů. Přes město ale právě projížděla vojenská auta a tanky ve směru na Brno. Schoval jsem se v takovém malém rohovém výklenku naproti hotelu Grand. A v duchu jsem si přál: Pane Bože, kdybych mohl tu silnici přeběhnout a uchýlit se do Grandu! Poněvadž jsem věděl, že za těmi mohutnými zdmi je možnost úkrytu. Grand byl ale naneštěstí osvětlen, a když na křižovatce spustila zběsilá palba ze samopalů, ti chlapci – jestli byli pomateni, nevím – skla a vchod do hotelu, co vedl do ulice, prostříleli. Takže mě to minulo. Oni projeli. Úplně zničený jsem přijel domů a řekl, že Tondu jsem nenašel. Manželka se synem Pavlem byli strachy bez sebe, protože slyšeli střelbu z bezprostřední blízkosti. Za chvíli přišel Tonda a řekl: ,No tak vyměnili jsme pár ukazatelů.‘“

Dodnes se Antonín Kopřiva příležitostně schází s dalšími bývalými chovanci Americké domoviny a při setkáních vzpomínají na chvíle, které prožili pod láskyplnou péčí ředitelky Emy Formanové. „Ten můj příběh má svoje stopy v desítkách příběhů lidí, kteří do Americké domoviny přišli. Zdaleka ale nevystihuje význam a zásluhy výjimečných osobností, díky nimž Americká domovina vznikla a fungovala. Mám na mysli především zakladatele Waclava Francise Severu, ředitelku Emu Formanovou a jejího manžela Václava Formana,“ říká na závěr Antonín Kopřiva.